Zdání klame

17. říjen, jak se zdá, první opravdově podzimní den na ostrově. Dnes nás z postele netahá sluníčko, ale vítá nás doslova „po česku“ zatažená obloha. Je to skoro na fotku, tak trochu místní rarita. Lehce se tady přivykne modrému nebi a člověk už to pomalu bere jako samozřejmost. A tak je dobře, když nám obloha občas ukáže, že taky umí vypadat jinak, že bychom si té bezstarostné modré měli pěkně vážit.

A protože dnes není ten pravý čas na chytání inspirace na pláži, vyrážíme do města. Do hlavního města Palmy. Starobylá, kouzelná Palma… má tolik tváří, překvapení, uliček, které vás v jediném okamžiku přenesou o několik století zpátky. Jako by se tu vůbec nic nezměnilo, je tu ticho a sem tam nějaká kočka… Potom, stačí popojít pár kroků a jste na jedné z hlavních ulic, nevěříte, jak se nálada změní, najednou jste zpátky v současnosti… plno lidí, krásných obchodů, kaváren i zmrzlináren, restaurací i hluku. Ale ten hluk sem patří, město žije, je temperamentní stejně tak jako jeho obyvatelé… přátelské i vlídné, parádivé i svůdné… Dovede rozesmát a zahřát na srdci jako řádky z dobré knížky…

Tak třeba dneska… Sešli jsme se já a můj přítel s jednou kamarádkou na kafé v takové nejtypičtější z nejtypičtějších místích kaváren ve čtvrti, kam běžně nechodíme. Byla tak typická, že nás paní zkasírovala zcela netypicky hned po tom, co nám donesla naše občerstvení. To se nám tu ještě nestalo, ale je to další důkaz, že Palma je opravdové město, asi zřejmě se vším všudy…

Ale bylo tam dobře, taková uvolněná atmosféra. Každý si tam byl sám pro sebe. Řidič odtahovky, který zaparkoval i s nákladem přímo před kavárnou na „blikačky“, pěkně upravená dáma, která si skočila na jedno malé, mladý pár se psem… A také vysoký starší černoch s pohledem, ze kterého mě doslova zamrazilo. Vypadal tak chladně, že kdyby se objevil v nějakém filmu, hned bych přepla, nemám ráda „drasťáky“… Pán se posadil ke stolku vedle nás a objednal si kafé. Trošku mě to znejistělo, ale pokračovali jsme v hovoru. Byla jsem ostražitá… Asi po čtvrt hodině jsme se začali chystat k odchodu. Zvedli jsme se od stolku a chtěli vyrazit. V tom se na nás obrátil ten „nebezpečný“ muž a s dětskou naivní zvědavostí se nás španělsky zeptal:

„Jakou řečí to mluvíte?“. To nás zaskočilo.

„Česky“, odpověděli jsme.

Pán se rozzářil jako sluníčko, odhalil bělostný chrup a div se nerozplynul:
„Nádherná řeč!! Nádherná! Opravdu nádherná!“, ještě se tomu chvíli smál a já jsem na sebe byla naštvaná, že jsem se stále ještě neodnaučila nesoudit podle zevnějšku.

Krásný týden,

Katy

Komentáře (0)