Joga z pohledu těhotné

Těhotenství je bezpochyby nádherné a navýsost matoucí období. Kromě všemožných psychických změn se dostavují také razantní změny fyzické, se kterými se jako instruktorka jógy teprve učím vyrovnávat. Protože je každé těhotenství a každé tělo jiné, rozhodla jsem se napsat pouze o tom svém, kterému ještě, alespoň místy, rozumím.

Jóga v prvním trimestru

První třetina těhotenství se u mě nesla ve znamení nevolnosti a únavy. Jako první ze všeho jsem si uvědomila velkou citlivost a bolest prsou a jakousi malátnost, která mě neopouštěla ani po vydatném, desetihodinovém spánku. O něco později se přidaly “ranní” nevolnosti, které mě pronásledovaly také v průběhu dne a večer. Limitující se stala také přecitlivělost na pachy, jet metrem nebo tramvají byla výzva, kterou jsem podnikala jen v nejnutnějších případech. Síla a chuť cvičit mě úplně opustily. Přestože ranní protáhnutí na podložce bylo součástí mého každodenního rituálu, na který jsem se obvykle těšila. Stejně jako na voňavou kávu a sladkou snídani, o které jsem si teď mohla nechat jen zdát. Už jen pomyšlení na ovesnou kaši mi obracelo žaludek a kávu jsem tak jako tak přestala pít. Kofein prý zvyšuje možnost samovolného potratu. V období prvních téměř čtyř měsíců jsem se ke cvičení donutila jen zřídka, u meditací se nemohla soustředit a byla mírně frustrovaná z toho, jak lehce se mi můj několik let pěstovaný rituál hroutí, zvlášť teď, kdy se chci snažit pro sebe i pro miminko dělat to nejsprávnější. Jenomže co přesně je to nejsprávnější?

V úzkosti z toho, abych správně přibírala (jsem od dětství velice drobná) jsem si hlídala čas, abych alespoň co dvě až tři hodiny něco malého snědla. Po pěti letech vegetariánství jsem začala jíst maso. Nejprve vývary, postupně i tuhé části. Dopředu jsem si zakázala googlit a koupila si jen jednu tlustou knihu o těhotenství a mateřství a pak si vyčítala, že stejně s každou hloupostí otevírám internet.

Do všeho vnesl mír až můj „přirozeně zenový“ manžel. Někdy mu trochu závidím, že trpělivost a klid, kterou pracně pěstuju má on tak nějak samozřejmě v sobě. Neustále mi připomíná věci jako “Tak se nenuť” a “Nech to být”, které ze mě odejímají úzkost. “Nechce se ti cvičit? Tak necvič”. “Chce se Ti spát? Tak běž, všechno ostatní počká”. Protestuju, že to není tak jednoduché, že se občas musíme překousnout, protože…

Má vlastně pravdu. Málokdy to přiznám, v přiznávání pravdy druhým ještě stále nejsem moc dobrá, ale tentokrát kapituluju. Těhotenství je čas, kdy je fajn naslouchat svému tělu a svým potřebám. A už nejen svým. Je to prostor pro odhození obav, miminko se v břiše vyvíjí bez naší organizace a nezávisle na vůli dospělého. Postupně roste, aniž by mu někdo říkal, kdy a jak růst, dělá to nejlepší, co umí, tady a teď a my to jen můžeme pozorovat, držet mu palce a dělat také to nejlepší co umíme. S laskavostí k sobě i tomu druhému v nás.

Jóga v druhém trimestru

S postupným návratem energie se vrací i chuť cvičit. Přišla sama, bez dlouhého přemlouvání. Natahuju legíny, do kterých se stále ještě vlezu a vymezuju si svůj čas na podložce. Hledám hodiny těhotenské jógy, nakonec zakotvím opět v mé milé Jógovně a spolu s ostatními budoucími maminkami se postupně dozvídám, jak se nejlépe pohybovat, aby to bylo příjemné a bezpečné.

Cviky na břiše už nepřipadají v úvahu, celé cvičení se line v poklidném tempu, jemně a přitom stále. Na první hodině si připadám jako naprostý pařez. Kde je moje fyzička? Proč už se při psovi hlavou dolů nedotknu patami země? A tak se mi opět místo užívání si radosti z pohybu kladu nároky. Bojuju s egem. Tohle přece nemůže být pravda.

Začínám opět cvičit také doma, zkoumám, jestli je Yoga s Adriene stále tím pravým pro tohle období a protože zjišťuju, že těhotenské lekce téměř nemá, vystupuju z komfortní zóny a hledám svojí novou Youtube soulmate. Nakonec mě přesvědčí australská lektorka Paula Lay, která se stává mým novým průvodcem ránem. Už zase se vracím ke svým rituálům, medituji, cvičím a místo kafe si dám zkrátka čaj. Chtěla bych napsat, že jsem se naučila nad svým egem vyhrát. Dnes ráno jsem se ale pevně a svíravě chytila prchavého pocitu, že se dostávám zpátky do formy a při pozici paščimotanásány chytla palce u nohou a natahovala se tak dlouho, až mi bolestivě prasklo v bedrech. Napsala jsem to jako zprávu svému manželovi. Odepsal: Musíš už na sebe dávat větší pozor. Určitě to nic nebude.

A tak se opět pouštím do nekonečného hledání hranic, balancování aktivity a klidu, přísnosti a volnosti, organizací a spontaneitou. Občas uklouznu na tu kterou stranu. Ale důležité je nic si z toho nedělat.

Jóga v třetím trimestru

Poslední třetina mě teprve čeká, nevím, jaká budu a po přechozích zkušenost si nechci nic plánovat, malovat ani představovat. Jediná důležitá věc je malý člověk, který se u mě v břiše vyvíjí a se kterým je už teď každý den jiný. Nekladu si cíle, ale pokud bych si mohla něco přát, je to umět nechat věci být. A to bych přála také všem dalším nastávajícím maminkám.

 

Komentáře (0)