Nejsme si rovni (v ásanách)

V jógovém světě je častým předpokladem, že každý zvládne jakoukoli ásanu, pokud to bude opravdu chtít, bude dostatečně cvičit, správně jíst atd. Většinou to není něco, co bychom nahlas říkali, ale implicitně tento předpoklad existuje. Problém je, že to není pravda. Pro velkou většinu lidí bude velké množství ásan nedosažitelných a nikdy v životě je neudělají, i když budou cvičit sebevíc. To zní docela drsně a může to vypadat, že tak zbytečně vytvářím nějaké omezení a hranice, když nejsou potřeba. Pokusím se však ukázat, že tato pravda je spíše osvobozující než omezující. 

Každý jsme jiný

Asi nikdo z nás není rád, když slyší, že něco nedokáže. Hodně (hlavně amerických) filmů a motivačních příběhů začíná právě tím, že se hrdina/hrdinka dozví, že něco nikdy nezvládnou a pak to zvládnou. Faktem je, že člověk je úžasná bytost a možnosti toho, co můžeme dokázat jsou nesmírně. Ale existuje nějaká hranice. V oblasti naší mysli je asi tato hranice dost mlhavá a velice vzdálená. Ale pro naše fyzické tělo je narýsovaná mnohem ostřeji.

Když se podíváme na lidi okolo sebe, snadno uvidíme, že každý je jiný. Konec konců díky tomu také rozpoznáme jednoho člověka od druhého. Kromě toho, že snadno vidíme rozdíly v obličeji, tak i bez zvláštní průpravy poznáme, že někdo měří 160 cm a někdo jiný 2 metry, někdo váží 50 kg a někdo 100 kg, někdo má kratší ruce, někdo delší atd. Když se ale vysvětluje anatomie, tak se ukáže obrázek kostí a svalů z učebnice a předpokládáme, že všichni vypadáme vevnitř právě takhle. Opak je pravdou. Tělo se uvnitř liší ještě mnohem víc než z vnějšku. Každý z nás má odlišnou tělesnou stavbu, a to pak zase ovlivňuje způsobem, jakým budeme cvičit a také náš maximální možný rozsah pohybu.

Pokud chodíte na jógu nebo učíte jógu, tak to znáte z vlastní zkušenosti. Začne nový kurz a přijde několik nových lidí. Za pár měsíců se někdo předkloní až se praští hlavou o holeně a někdo jiný sotva dosáhne špičkami prstů na zem. Někdo po pár týdnech založí lotos a někdo ani po x letech. O záklonech ani nemluvě. Zajímavé je, že to nejsou dvě kategorie lidí: jedni tuzí a jedni ohební. Drtivá většina lidí je ohebná pro určit druhy pohybu a tuhá zase pro jiný druh pohybu (jdou jim třeba předklony, ale nejde jim lotos). Některé typy pohybu, ale nebývají na lekcích jógy tak patrné a jiné jsou naopak hodně viditelné (např. pokud někomu jde velice dobře interní rotace kyčle, tak se to moc nepozná, protože těchto pozic není moc a většina z nich nevyžaduje velkou flexibilitu, ale pokud někomu jde/nejde předklon, tak je to dobře vidět hned v Pozdravech slunci atd.).

Toto téma do jógy přinesly především Paul Grilley a Bernie Clark, který ho rozpracoval ve svých knihách: „Your Body, Your Yoga“ a „Your Spine, Your Yoga“ (a chystá ještě třetí díl). Pokud by někoho zajímaly detaily, jak se tyto rozdíly projevují v jednotlivých částech našeho tělo a jaký to má dopad na ásanovou praxi, nalezne vše v těchto knihách.

V čem konkrétně bývají rozdíly

To, jaké máme teď tělo, záleží na celé řadě faktorů, které se dají rozdělit do dvou skupin. První je, jak jsme vyhráli v genetické loterii, tj. co jsme zdědili do našich rodičů. Druhou je, jak jsme v průběhu našeho života nakládali s naším tělem. Lidské tělo (především kosti) se rodí, tak trochu nehotové a postupně se dotváří. Tento proces končí jindy u mužů a u žen a celkově může být dost individuální. Obecně ale končí nejpozději okolo 25 let věku. Stavba naší kostry tedy bude výrazně ovlivněna tím, jak jsme v mládí hýbali či nehýbali a co jsme jedli.

Vlivů může být ještě víc (třeba propuknutí nějaké nemoci, závažná zranění apod.), ale tohle jsou takové hlavní skupiny. Samozřejmě i po 25 roku věku můžeme dál rozvíjet sílu, mobilitu i flexibilitu, ale ať budeme cvičit sebevíc kosti se nám už neposunou (za předpokladu, že si je nepoškodíme přehnaným cvičením).

Fascie, svaly i vazy můžeme procvičovat, ale kosti budou finální hranicí. Dokud nás ve flexibilitě limituje třeba fascie, tak ještě pořád máme prostor kam jít, ale jakmile narazí kost na kost, tak je to konečná. Dál se už nedostaneme. Ovšem kromě toho, že kosti určují finální hranici (a můžeme cvičit každý den klidně deset let než se k ní dostaneme), tak také ovlivňují to, jak nám ten, který pohyb půjde. Podívejme se na příklad.

Na fotografii výše jsou dvě bederní páteře. Když se podíváme pozorně na tu vlevo, všimneme si, že mezi ostny obratlů jsou poměrně veliké mezery. Naproti tomu ta vpravo nemá mezery skoro žádné. To znamená, že ten, kdo má páteř jako na vlevo, bude schopen dělat hluboké záklony. Naproti tomu ten vpravo se bude moci zaklonit jen velmi málo (pravděpodobně by jeho maximum bylo cca bhúdžangásana). Bohužel kdyby oba dva chodili na jógu, je možné, že učitel by si myslel, že ten vpravo se pouze fláká. Může se snažit, jak chce, ale bohužel mu páteř žádný větší záklon nedovolí. Takoví lidé pak často přestanou s jógou úplně, protože jsou zoufalí z nedostatku pokroku, který od nich učitel (často nevysloveně) očekává. To je samozřejmě škoda.

Důležité je si uvědomit, že obě dvě tyto páteře jsou pořád v rámci normy. Nejde o žádnou deformaci a s oběma se můžeme potkat na lekcích.

Velké množství rozdílu ve stavbě kostí se najde především v oblasti kyčlí. Jamka kyčelního kloubu (acetabulum) je např. vsazena u každého v trochu jiném úhlu. U někoho je více na boku (retroverze) a u někoho jiného spíše vepředu (anteverze). Ti, kdo mají jamku kyčelního kloubu více na boku, budou mít mnohem snazší provedení např. lotosu (padmásany) a jeho variant. Ten, kdo má jamku kyčelního kloubu více vpředu se s lotosem pořádně nadře a je možné, že ho nikdy v životě neudělá, protože jeho stehenní kost narazí na hranu pánevní kosti.

Podobných rozdílů je mnoho. Velkou roli zde hraje i poměr délky končetin, výška postavy apod. Ohledně detailů doporučuji dvě výše zmíněné knihy od Bernieho Clarka.

Co to znamená v praxi?

To, že každému jde nějaká pozice snadněji nebo lépe, známe všichni ze své zkušenosti. Ale často máme pocit, že vše je jen otázka cvičení a vlastně nic není otázkou danosti naší tělesné stavby. Lidé s určitým typem těla (např. středně vysocí, s o něco delšími rukami v poměru k nohám) jsou jako stavěni na jógu a po nějaké době budou švihat pozice jednu za druhou. Častokrát se z těchto lidí rekrutují učitelé jógy a pak jim chybí pochopení pro ty, kterým to nejde a mají pocit, že se jen ulívají.

Někdo, kdo má třeba o něco kratší ruce se ani po letech cvičení nemusí chytit v pozicích jako je maríčjásana D anebo supta-kúrmásana. Znamená to, že se fláká? Ne. Znamená to, že pro něj má ásanová praxe bude mít menší užitek? Vůbec ne. Znamená to, že bude mít pocit, že mu to jde hůře než ostatním? Bohužel asi ano.

V dnešní době jsme díky sociálním sítím živeni fotografiemi nejobtížnějších ásan provedených s nezvyklou lehkostí. To vyvolává nerealistická očekávání. Všichni si sice vždycky řekneme, že v józe nejde o žádné výkony, ale protože většina lidí neví, o co jiného by mělo jít, tak se stejně snaží dostat dlaně na zem anebo skákat v Pozdravech, protože to tak všude vidí a (nejen) na sociálních sítích je to pozitivně hodnoceno.

Je potřeba přijmout přístup, kdy není důležité, jestli udělám lotos. Je důležité, abych procvičil externí rotaci kyčle, ale kam až ji vyrotuji a jestli založím lotos, je úplně jedno. Nestarat se o to, jak pozice vypadá, ale o to, jak funguje, co dělá s naším tělem a že to dělá, i když třeba nedám dlaně na zem apod. Naštěstí jde dnes víc a víc lidí, kteří si to uvědomují a důraz na funkci ásan snad opět převáží nad jednostrannou estetikou fotografií a videí. Je třeba rozvíjet pocit, že je jedno, jestli se někde chytím nebo nechytím, jestli někam dosáhnu nebo nedosáhnu. Někdo dosáhne snadno a někdo až po mnoha letech. Ale ásana může pro oba fungovat už od začátku.

 

Komentáře (0)