Iamme Candlewick – moje cesta k józe

Když se dneska řekne Indie, často si představíme studium jógy. Na počátku cesty na indický subkontinent v lednu 2012 to ale můj záměr nebyl. Ne, že bych byla jógou nepolíbená, ale brala jsem ji spíše jako něco, co nezbytně patří k meditacím, kterým jsem se od dětství s různou intenzitou věnovala.

Měla jsem vizi projet tuto rozsáhlou zemi, dělat hudbu a hlavně být sama. Na cestu jsem vyrazila několik měsíců po tom, co mi lékaři ve 23ti letech diagnostikovali údajně nevyléčitelnou formu nemoci, kterou nazývali endometrióza v pokročilém stádiu. Laicky řečeno – neustále rostoucí tkáň v okolí vaječníků a dělohy, která tlačí na orgány, způsobuje veliké bolesti, neplodnost a nejde 100 % vyoperovat. Něco jako rakovina, na kterou se neumírá. Nabízená řešení? Laparoskopická operace každý rok nebo doživotní denní dávka hormonů a život bez ženského cyklu. Někdo doporučoval otěhotnět, jiný hrozil, že to nepůjde.

V Indii jsem byla skoro 5 měsíců, se samotou jsem se už sžila stejně jako s jakoukoli nadcházející variantou svého bytí. Byla jsem v jakési fázi vnitřního zastavení, prázdnoty ve velmi pozitivním smyslu, kdy je člověk všude a se vším doma. Shodou okolností jsem se ocitla v Dharamsale, Bhagsu na lekci jógy a tamější učitel mě zaujal. Studio mělo výhled do hor, během praxe jsem pozorovala dravce kroužící nad námi. Najednou jsem byla tady a teď a uvědomila jsem si, že tělo je můj vůz, je realitou a že mu jóga dělá dobře.

Hlavou mi proběhla myšlenka, že by snad bylo hezké dozvědět se o té pradávné technice něco víc. Na konci lekce nás učitel Óm Shankar pozval do lektorského výcviku, který se otevíral další den a končil přesně v den mého odjezdu. Moc dlouho jsem o tom nepřemýšlela a dodnes to rozhodnutí považuji za jedno z nejpřínosnějších ve svém životě. Během jógového školení jsem se dostala velmi blízko tomu, jak jsem si vždycky přála se cítit každý den, v naprostém pohodlí uvnitř svého těla i mysli.

Když jsem přijela do Čech, k překvapení mého gynekologa se nález zdál o něco menší, přesto mě poslal na operaci a předepsal mi dávku hormonů. Já jsem obojí odmítla a podepsala revers o tom, že se zříkám léčby a „riskuju prasknutí tkáně a tudíž svůj vlastní život“. Informace o tom, že by rostoucí tkáň mohla začít ustupovat, mě nakopla. Vyhledala jsem si všechny informace a začala věnovat všechen čas tomu se vyléčit. Totálně jsem změnila jídelníček a životní styl (pod vedením pí. Burešové), byla jsem na výplaších střev, detoxifikovala jsem celý trávicí systém a několik hodin denně praktikovala jógu.

A pak se stalo to, co člověk zná z filmů. Jednoho krásného dne jsem byla zase na ultrazvukové kontrole a několik měsíců ustupující tkáň tam najednou nebyla. Doktoři tomu nemohli uvěřit, ale to nezměnilo nic na tom, že od té doby neroste a bolesti jsou pro mě pouze nepříjemnou vzpomínkou. A taky, že se mi vloni narodila dcera.

A jóga? Od Indie praktikuji denně a je pro mě neustálou fyzickou i psychickou oporou. Také se stala jedním z pojítek mého blízkého přátelství s Barborou Hu, která chvíli po mém návratu otevřela výjimečné pražské Bindu Yoga Studio, kde už rok a půl vedu lekce a workshopy.