Jak v životě zvládnout „těžké časy“

Každý z nás má nějakou představu o tom, jak by jeho život měl vypadat a jak by se chtěl cítit. Přestože realita se s ideálem obvykle nikdy zcela neshoduje, někdy dojde k tomu, že se od něj odchýlí poněkud více. Ať už jde o jednu pořádnou ránu nebo o sto malých, které se snaží osla umořit (nebo posílit?), sem tam míváme v životě období, kdy je zkrátka všechno špatně. Můžeme mít pocit, že i když se sebevíce snažíme, situace se nezlepšuje a naději na lepší zítřky pomalu ale jistě ztrácíme.

Tyto stavy rozhodně nebývají příjemné pro nikoho, ale každý se s nimi vyrovnává jinak. Někdo upadne do pasivity a deprese, druhý se naopak až manicky pustí do vykonávání různých činností a opatření, o kterých doufá, že ho přece jen zachrání nebo mu alespoň pomohu odvést pozornost od toho, jak mizerně se cítí. A přitom není možné spolehlivě poznat, co z toho má skutečně smysl.

Udržujte rovnováhu

Z mého pohledu bývá nejlepší zvolit zlatou střední cestu. Neustrnout zcela na místě, ale ani se nestrhat. Umět se zastavit, ale zároveň i vyvinout nějaké úsilí. Říká se, že když chceme, aby se věci pohnuly, musíme se nejprve posunout my samy, ať už symbolicky nebo doslova. Až poté se začnou měnit i ty okolnosti. Bývá však zpravidla nutné se pohnout v obou smyslech. Vyrůst vnitřně a zároveň začít skutečně vykonávat nějaké věci jinak.

Mnohokrát je pro začátek užitečné zklidnit mysl, k čemuž nám může pomoci meditace, pranajámy, cvičení… Ale každý může mít i svůj osobitý způsob, jak se alespoň na chvíli dostat do klidu a naslouchat svým pocitům. Protože právě ty nás často vedou tou správnou cestou, i když se na první pohled nemusí zdát logická. Podaří-li se nám utišit bzukot v hlavě a zmírnit pocity zmatku a tíhy, které často tyto krize provázejí, můžeme spatřit pověstné světlo na konci tunelu. Třeba jen jako takový malý záblesk. Nápad.

Co takhle zkusit to anebo ono? Pokud vás něco uvnitř ponouká se do nějaké činnosti pustit či jinou vypustit, ukončit vztah, říci druhému pár milých vět nebo k něčemu jinému, z čeho máte dobrý pocit a klid na duši (alespoň na chvíli, než zaútočí vaše obavy a pochyby), pravděpodobně byste se podle toho měli řídit.

A pak už je potřeba přejít z pasivity k aktivitě. Překonat své strachy, lenost a jiné vnitřní či vnější překážky a zrealizovat to. Tady již bývá potřeba jistá sebedisciplina. To neznamená, že se nesmíte vybrečet, když to budete potřebovat, nebo si dopřát volno, pokud budete unavení. Ideální je rovnováha. Dát prostor jak činnostem, tak i odpočinku. Vnější práci i té vnitřní. Chci tím jen říct, že udělat zásadní změny nebývá lehké, mnohdy to chce vynaložit značné úsilí, proto to zřejmě bez určité míry sebekázně a nepohodlí nepůjde.

Se změnou je spojena nejistota, pád starých řádů, a to může být poněkud děsivé. Člověk mívá proto někdy tendenci třeba i nevědomě pozitivní obrat situace sabotovat. Sem tam je holt nutné mít se na pozoru sám před sebou a opravdu si pohlídat, že činíme to, pro co jsme se rozhodli a nesklouzáváme zpět do toho, co nám nefungovalo.

Ponechejte si to dobré

Přestože v těchto situacích bývá vše naruby, je dobré si i přesto zachovat osvědčené rituály. A to, i když se nám moc nechce. Když je všeho moc, mívá člověk chuť hodit za hlavu to, čemu se běžně věnoval, protože má pocit, že na to nemá čas, že to teď nemá smysl, nemá na to právo, když se zrovna děje taková hrůza, je moc vyčerpaný apod. Jenže pokud se jedná o něco, co nás naplňuje radostí, nabíjí energií nebo nám prostě jen umožňuje fungovat na určité úrovni, nebývá dobré to zanedbávat.

Mám na mysli dlouhodoběji. Jasné, že není nic špatného na tom, pokud pár dní potřebujete setrvat v nečinnosti a třeba si jen pořádně pobrečet. Ale propadnout se do pasivity na delší dobu není dobré. Nebo alespoň nevím o nikom, komu by doopravdy prospělo se na dva měsíce zavřít doma s haldou špinavého nádobí a přejídat se čokoládou u televizních seriálů. Pokud vám vždy dělalo dobře žít v uklizeném bytě, zřejmě vás nepozvedne, když se zavalíte nepořádkem.

Pokud vás baví cvičení, asi se nebudete cítit lépe, když svou dávku pohybu zredukujete na cestu z gauče na záchod. Ale to jsou jen příklady.

Šance pro něco lepšího

Na krizi se můžeme dávat jako na šanci změnit to, co v našich životech již nefunguje. Vyměnit staré a omšelé za nové a zářivější. To je ale kolikrát těžké vidět, když se člověk cítí špatně. Zde je podstatná důvěra v život. V to, že nás dovede k tomu dobrému, budeme-li mu naslouchat. I když cestu zatím jasně nevidíme. Pomůže nám, když nebudeme lpět na svých představách o tom, jaký by náš život měl být. Přestože je to pořádně těžké. Ale právě tím se člověk kolikrát posune radostnějším směrem. Neboť něco, o čem jsme si dosud mysleli, že je pro nás nejlepší, ve skutečnosti to pravé být nemusí. Když je člověk otevřený různým možnostem a netrvá na svých předpokladech, všechno jde obvykle snadněji.

Máte-li dojem, že právě ta otevřenost je váš problém, můžete zkusit některou z ásan zaměřených na uvolnění kyčlí, jako je například pozice krávy, holuba, motýla nebo dítěte. Ohebnost v této oblasti prý poukazuje na naši flexibilitu v životě a na ochotu přijímat nové. Vnímejte, jak se při jednotlivých jógových pozicích cítíte, jaké myšlenky se objevují. Nehodnoťte je a nepotlačujte, žádné z nich nejsou „špatné“ a vy máte právo je mít. Ale příliš se v nich babrat také nebývá prospěšné. Prostě je pozorujte a nechte odplynout. Některé z nich vás možná někam navedou, jiné je možná jen potřeba si přiznat, aby se vám ulevilo.

Naprostá většina krizí netrvá věčně, pokud se jimi nenecháme pohltit. Naše víra v její konec samozřejmě záleží mimo jiné na tom, jedná-li se o akutní krizi, která zpravidla přijde jako rána z čistého nebe, ale také relativně rychle odchází, nebo chronickou krizi, u které bývá nejasné, kdy a čím vlastně začala a zdá se, že z ní není cesta ven. Tak jako tak, obvykle časem pomine.

Kdysi jsem si někde přečetla: „Všechno nakonec dobře dopadne. A pokud ne, tak to ještě není konec.“ Neříkám, že je nutné se stále násilně snažit o optimismus, i když se cítíte pod psa. Ale ať už to dopadne jakkoliv, nežije se přece jen lépe s vírou ve šťastné konce?

 

Komentáře (0)