Dalo by se říci, že jóga ve své současné podobě patří mezi typické fenomény postmoderny.
Je dostupná, přístupná takřka všem. Nabízí odkaz čehosi dávného a hlubokého, dá se ale praktikovat i vcelku ploše a nezávazně, může pomáhat i škodit a bohužel se i dobře prodává. Snad každý se jógou v životě alespoň nějakým způsobem setkal – ať už v knihkupectví, či na karimatce.
Bylo by ale velkým omylem a škodou redukovat jógu na cosi jako módní trend, či podivný exotický systém cvičení s přídechem esoteriky. Co může odkaz jógy nabídnout dnešnímu člověku?
Jóga jako přístup k sobě i životu
Někdo by jistě mohl namítnout, že jóga pocházející z dávné Indie, je našinci kulturně příliš vzdálenou disciplínou, avšak její odkaz je nadčasový a univerzálně platný.
Jóga je původně cestou k nalezení a realizaci vlastní podstaty. Filosofií, učící člověka sebekultivaci ve všech rovinách existence – v těle, mysli i spirituální rovině. Zároveň nabízí také praktickou cestu tréninku na všech zmíněných úrovních.
Skýtá rozumný systém etiky a morálky (tzv. jamy a nijamy), které jedince nedogmaticky vedou k hlubší sebereflexi, seberegulaci a nesobeckosti v běžném životě. Upozorňuje na provázanost mezi vnitřním a vnějším, učí vnímavosti.
Pracuje s pochopením vnitřních mechanismů a dynamiky těla i mysli: ásana – cvičení těla, pránájama – práce s dechem a životní energií, dháraná – koncentrace, dhjána – meditace. A zájemcům nabízí také svůj původní a definitivní cíl skrze duchovní přesah k nadosobnímu – samádhi.
Původně byla jóga skutečně ryze duchovní disciplínou, ale její dnešní, na západě rozšířená podoba je obvykle sekulární. I tak dokáže poskytnout užitečný přístupový rámec ke spokojenějšímu a vědomějšímu životu, který mnohdy postrádáme.
Ve zdravém těle zdravý duch
Jógu dnes lidé vyhledávají zejména jako formu práce s tělem, dechem a koncentrací, coby konejšivou kompenzaci hektického životního stylu. Dá se s nadsázkou říct, že prvorepublikové motto Sokolů: “Ve zdravém těle, zdravý duch.“ platí i zde.
Jóga je svoji podstatou holistickou disciplínou. To znamená, že je založena na příčinných souvislostech mezi různými úrovněmi života. Stav těla v této logice reflektuje stav mysli i ducha, přičemž mezi všemi úrovněmi existuje také zpětná vazba.
Stejný princip pak platí mezi vztahem k sobě a vztahem k druhým lidem. Dobře a cíleně zvolená jógová praxe může působit v mnoha ohledech terapeuticky. V opačném případě má potenciál člověku ublížit. Je dobré vzít danou věc na zřetel, protože kvantita dnešní jógové nabídky ne vždy rezonuje s potřebnou kvalitou.
Citlivé hledání a nadhled
Není jednoduché se dnes v záplavě možností vyznat. Jóga se stala tržní komoditou. Je možné jógu využívat k prostému protahování těla a radosti z pohybu a klidu, a rozhodně to není špatně. Neměla by však sloužit k posilování ega, pokrytectví, narcisismu a povýšenosti. Ani jako prázdné trendy pozlátko.
K tomu aby Vám jóga mohla do života přinést to, co ve svém hlubokém potenciálu nabízí, rozhodně nepotřebujete mít nohu za krkem, drmolit sanskrtské mantry ani mít svého gurua.
Rozhodně k tomu nepotřebujete ani stylové oblečení na jógu nebo permanentku v populárním jóga studiu.
Jóga je ve svém čistém významu totiž skutečně spojením s vlastní esencí. A byť daná věc může znít jako klišé – je o bytí v harmonii.
Tělem tohoto jógového zamyšlení nejsou bájná vyprávění o Hanumánovi, Matsjendrovi a jiných epických hrdinech, kteří k nám dodnes cestou neustále oživovaných symbolů promlouvají z ásanové praxe.
Žijeme v nové době, která s sebou přináší nové podmínky, požadavky i cíle. Je vcelku jedno, zda jí chceme říkat nový věk (new age), postmoderna, věk Vodnáře anebo ji nijak neoznačovat. Evoluce neskončila vítězstvím homo sapiens nad jinými hominidy. Nebyla završena zemědělskou, průmyslovou, kulturní, sametovou ani jinou revolucí.
Neskončila ani tím, když člověk pasoval sám sebe do role bohů jako je třeba právě Hanumán anebo samo Parambrahma. Jeden příběh s různými prvky a obměnou rolí si vyprávíme moc dlouho, pořád trochu jinak, a přece stále dokola. Samsára, chtělo by se říct.
A tak i prastará (v některých formách mnohem méně stará než by se nám líbilo) a v mnoha aspektech nadčasová jóga prochází dále spolu s člověkem svojí vlastní evolucí.
Tento text je pobídkou k upřímnému přemýšlení nad systémy přesvědčení, které jsme jako součást nového věku, v němž jógu čile pěstujeme, přijali, a které nás od porozumění a realizaci v duchu jógy, často mohou spíše odvádět k iluzi a matení sebe sama i sebe navzájem.
Podívejme se rukou na duši na pár takových zapouzdřených mýtů, kterými sami sebe v józe dokážeme skvěle mystifikovat.
1) Zvolit si lepší možnost = moci se povyšovat ve vyšším zájmu nad ostatní
Pokud jste z etických důvodů vitarián či spirituálních popudů bretharián, a daná volba vycházející ze správného rozlišování (vivéka) je vaším opravdovým sebe-vyjádřením, šlechtí vás to. Pokud vám to, že jste strávili tři měsíce v Indii, nenosíte boty nebo se odkláníte od jakékoliv formy komerce v józe, slouží jako palivo pro ego, které vás chlácholí, jak jste na rozdíl od ostatních duchovně na výši, je čas se nad sebou upřímně zamyslet a možná začít znovu, od malé násobilky.
2) Jóga v tavícím kotli new age
K Pataňdžalimu, upanišadám, šástrám, tantrám a samhitám se nám chtě nechtě v proudu věků přimíchaly nové obsahy. V antropologii se tomu říká melting pot neboli tavící kotlík, ve kterém se vše mísí. Výsledkem je pelmel původních ingrediencí, vývarů a odvarů, jako i odpadních látek. To co jsme do kotlíku přidali později, může svojí silou zcela přebít původní suroviny (jako dnes univerzálně ásana meditaci, jako příliš soli potlačí chuť zeleniny). Nikde není řečeno, že je to bezvýhradně špatně. Je to vývoj. Je však dobré se občas pozastavit nad tím, co všechno (a odkud) se dostalo do kotlíku.
3) Učení se nápodobou
Bohužel jsme k tomu vedeni jaksi od podlahy, kulturně. Učíme se napodobováním vzorů. To také nutně předpokládá vzájemné srovnávání se. Jóga není klasický tanec, ve kterém nápodobou mistra dojdete mistrnosti. Svým studentům často říkám, že pokud se chtějí stát sami sebou, nedosáhnou toho tím, pokud budou napodobovat někoho jiného, komu se to podle jejich úsudku povedlo nebo ke komu mají respekt.
Inspirace vedoucí k originálnímu uchopení toho, co mě inspiruje je skvělé a nosné. Nápodoba je trapná vůči sobě sama i tomu, koho napodobuji. Tohle téma se silně týká také jógových učitelů. Nemluvím o srandovních gestech jako je vnější stylizace. Patří sem kopírování osobnostních projevů a kroků na cestě. Každý kráčí svojí cestou, byť cíl mají téměř všichni společný.
4) Zabijte ego!
Hezky to říká táta mojí kamarádky a učitelky jógy Iamme, psycholog Pjér la Šéz – je hodně takových, co si přečtou jednu indickou knížku a dojdou k představě, že musí zahubit své ego. A tak jejich ego podniká pomyslnou křížovou výpravu proti sobě sama, pod vlajkou osobní spásy. U takových lidí často dříve nebo později dochází k rozpadu osobnosti, který ale svým charakterem nevede k osvícení, jako spíše prodlužuje bezmocné dlení v temných nocích duše. Ego je užitečný nástroj, stejně jako mysl. Je dobré je citlivě používat, ne jimi být používán a bezvýhradně ohraničen.
5) Sattvická faleš
Velmi podobná věc jako mýtus 1. Nasadit vyrovnaný úsměv, za vše (promyšleně) tisíckrát děkovat, teatrálně se sklánět a říkat mysticky přidušeným hlasem namasté pomalu s každým druhým výdechem, jen abych nepochyboval (a ostatní jakbysmet) o své jogínské identitě je hra, která způsobuje, že člověku jeho zvolená persóna (maska) přiroste k tělu i duši, které se dříve či později začnou bránit.
6) Když se z moudra stanou klišé
S předchozím bodem souvisí i nadužívání některých opravdu nosných jógových (a new age jógo-synkretických) mouder v čase, kdy jsme je ještě docela nepochopili. Své redukované pochopení přijmeme jako „jasnou věc“ a zatavíme ji do mentálního betonu. Máme jasno v karmanovém zákonu, v principu rezonance, synchronicitě…Vznešeným slovem „karma“ alternujeme nejógové: „dobře mu tak hajzlovi“, spojení: „má to tak být nebo vše je dokonalé“, používáme někdy jako alibismus nebo se jím pohodlně zbavujeme osobní zodpovědnosti.
Jóga je cesta k opravdovosti a k uskutečnění sebe sama, nebojme se být skuteční, byť to zprvu nemusí být zcela bez kazů. Připouštějme vlastní chyby, nesnažme se být lepší než druzí, ale lepší než jsme byli. Ne pro razítka za odměnu na permanentce našeho jógového ega, ale pro jógu samotnou. Zaslouží si to, v každé fázi svojí evoluce.
Nemám ráda jógové statě ani knižní tituly uvozené nablýskanými návnadami typu: „osm kroků ke štěstí, deset pilířů pravdy nebo dvanáct kroků k osvícení“. I tak zde volím ásanu (coby vnitřní postoj) osobní provokace k tomu, abych se pocvičila v pružnosti, co snad vede k transcendenci zažitých pořádků, a která je jak věřím v józe velmi potřebná. Ať už je řeč o poli tělesné motoriky, dechových či emočních stereotypů či o způsobu života jako takového.
Po třinácti letech mé jógové praxe, která za tu dobu nabrala (a také pustila) mnoho podob i intenzit, si troufám říct, že vnímám určité univerzální mýty kterým jsem sama věřila, či kterých jsem byla posléze svědkem jako lektor u svých studentů.
Myslím, že může být rozhodně tvůrčí se nad nimi trochu zamyslet a zvážit, zda se v naší praxi neobjevují jako samo vytvořené překážky, zatemňující onu příslovečnou cestu ke světlu, kterou (správně uchopená a pochopená) jóga je. Je to vlastně legrační, protože už nějaký ten pátek zároveň nevěřím „pravidlům hry na obecnost“. Začněme tedy bez zbytečné slovní gymnastiky tím, který se v této souvislosti hned nabízí.
Magie obecné platnosti
Je pravda, že s sebou jógová filosofie přináší učení duchovního univerzalismu. Tedy že ve své podstatě nabízí jadrnou ideu, dle které vše sdílí tutéž esenci v různých kvalitách projevu a úrovně vědomí. Na co je dobré nezapomínat k právě zmíněné: „v různých kvalitách a úrovních vědomí“. Lidská mysl je bezpochyby záležitostí komplexní, avšak některé její vlastnosti jsou v posledku mnohem jednodušší, než by se mohlo zdát.
Individuální lidská mysl nevěří zcela jistě sama sobě, respektive hledá potvrzení vlastního zdání v takzvané objektivitě. Hledá záruky. Kvantitativně. Podle tohoto pravidla, které mysl vštípila sama sobě, nás deset nebo lépe sto podobných zkušeností přibližuje k „zaručené pravdě“. Dvě jiné zkušenosti z deseti jsou stále vnímány spíše jako odchylka, forma deviace.
V jógové praxi platí jistá pravidla, a není pochyb o tom, že pro konzistenci věci je dobré vzít je na zřetel. Je ale myslím dobré učinit z tohoto bodu ještě jeden další krok. Krok k uvědomění kdo, kdy, kde, proč a jak tato pravidla postuloval?
Vezměme si jednoduchý příklad: Kolektivní, veřejná a otevřená lekce ásanové praxe na níž je přítomno padesát lidí. Lektor jógy zde disponuje více či méně hlubokou znalostí obecných principů a klíčových pravidel. Obvykle ale nezná komplexní anamnézu, ani psychologické profily lidí, které instruuje ke konkrétní praxi. Neví, jaké za sebou mají jógové ani životní zkušenosti, neví, co se jim ten den stalo a co se právě odehrává v jejich mentálním poli. Když by měl obejít všech padesát účastníků a s každým si hezky osobně popovídat, lekce by skončila dříve, než by došel do třetí řady.
Pokud vznese obecný dotaz do pléna: „kdo má co za potíže?“, může způsobit to, že se lidé leknou odkrytí intimního a své problémy různého charakteru prostě radši zatají. Pokud je v jógové praxi považováno něco za danost či pravidlo, vychází to obvykle ze zkušenosti širší masy lidí anebo intenzity prožitku a zkušenosti toho, kdo jej formuloval. To co dokáže pomoci osmi lidem z deseti, může zbylým dvěma uškodit, není-li praxe volena či přizpůsobena jejich osobní realitě.
Nejsem rozhodně zastáncem divoké eklektiky a nahodilých úprav tradicí prověřené praxe. Nicméně faktory: „tady, teď, kdo, proč, k čemu, jak“, zásadním způsobem určují to, k jakému výsledku spěje ta či ona zvolená forma jógové praxe. Vnímejme a respektujme pravidla stejně jako jistou možnost jejich relativní platnosti.
Totálnost versus diktatura
Je skvělé a dokonce potřebné kultivovat v jógovém poli jistou disciplínu. Ideu disciplíny (tapas) postuluje i maháriši Pataňdžali, když ji uvádí jako v pořadí třetí nijamu (eticko-morální doporučení) v druhé knize svého spisu Jógasútra. Disciplína znamená oddanost a absolutní pohroužení, které dokáže spálit negativní inklinace a různá podmínění, která člověka na jeho duchovní cestě omezují a brzdí.
Jeden z klíčových žáků Krišnamačárji, otce „tradiční jógy proniknuvší do světa mimo indický subkontinent“ Šrí Pattábhi Jois (formální zakladatel systému aštanga vinjása jóga), pak proslul známým prohlášením: „praktikuj a vše přijde!“ Tato slova v sobě nesou moudrost a svým způsobem i návod. Avšak při jejich dezinterpretaci mohou nezralému adeptovi potvrdit také rafinovanou iluzi upředenou jeho egem.
Úsilí, zaměřená pozornost, vůle, síla, píle a dynamika volby fungují skvěle. Ale jen tehdy, pokud jimi neposilujeme lpění, chtíč a žádostivost po úspěchu a jeho plodech. Totálnost, tak často akcentovaná v jógových a tantrických textech vede k poli prožitého odevzdání se. Egem (ať už tím vlastním nebo egem učitele) motivovaná diktatura má ke stavu takové totálnosti na hony daleko.
Jóga není jen Pataňdžali
My lidé západu máme moc rádi ve věcech pořádek. Bojíme se chaosu a tak v různých podobách a intenzitách téměř bez ustání bojujeme o logos (řád). Počínaje evidencí tržeb nebo nejteplejších dnů v roce, konče politicky motivovanými válkami. Navíc máme neklamný pocit, že když věci pojmenujeme a popíšeme, definují pak skutečnost. Někdy tomu říkáme věda.
Pokud se naše poznatky mají týkat minulosti, hledáme zaručené záznamy ve snaze popsat, co a kdy se stalo. Říkáme tomu většinou historiografie. Když něco popíšeme a zasadíme do rámce chronosu a „víme, že se to stalo“, obvykle se nám uleví. Myslím, že z tohoto důvodu vzniká leckdy konvence, jako nosný základ různých systémů víry. A tak se také přihodilo, že za původce většiny idejí jógové filosofie je považován legendární zřec Pataňdžali.
Pataňdžali (v pravda trochu zneklidňujícím) časovém rozmezí tisíce let sepsal spis zvaný Jógasútra, kde bezpochyby mistrným a působivým způsobem kodifikoval klíčové myšlenky jógové filosofie a tzv. osmiúdé cesty (aštanga márga). Je ale docela pravděpodobné (a pro mnoho lidí nepřípustné), že Pataňdžali nesepsal toto dílo sám, ale v kolektivu autorů rozvětvených v několika dekádách či staletích (pokud opravdu fyzicky existoval).
Jógasútra je klíčovým spisem a funguje jako jedna z hlavních textových autorit jógové filosofie. Je skvělá a měli byste si jí rozhodně přečíst, pokud váš zájem o jógu přesahuje vizi pevné a pružné muskulatury hýždí. Je ale téměř jisté, že jóga v různých podobách existovala před vznikem tohoto textu, a i po jeho vniku se v mnoha různých proudech rozvíjela a žila si svým vlastním životem, nezřídka kdy poměrně nezávisle na tomto spisu. Jógasútra je spíše zaznamenanou zprávou o dosavadním vývoji věcí, než strhující inovací.
Jaký výsek reality a způsobu pohledů na ni pokrývá, však není vůbec jasné, byť by nás pravý opak asi uklidnil. Dám vám trochu pobuřující příklad. Představte si, že za několik tisíc let najdou soudobí archeologové archiv nějakého bulvárního periodika. Zjistí, jak ohromná byla jeho prodejnost, a pak se začnou zabývat tématy, která v něm najdou. Na základě těchto témat (avantýry zpěvaček, diety hereček, dluhy moderátorů) zrekonstruují dobové dění. Daná věc ale přece nebude nabízet celkový obraz reality dané doby, byť se bohužel bulvární plátky nejvíce prodávají.
Tím se v žádném případě nesnažím říct, že je Pataňdžali bulvární! Rozhodně není. Spíš se na banálním příkladu snažím ukázat možné důsledky redukcionismu. Paralelně s hinduisticko-bráhmanskou jógou se od středověku začala intenzivněji rozvíjet reakcionistická tantra, která ale původní filosofii jógy a jí blízké sánkhji rozvíjela. Navázala na některé starší vrstvy systému a rozvinula je, jiné obsahy nahradila novými, některá pravidla zrušila.
Tantrické školy rozvíjely čile jógovou praxi se stejnými cíli, avšak často s jinými prostředky. Možná je to odvážné tvrzení, ale nebýt vlivu tantry, neumožnil by myslím Pataňdžaliho původní mód šířit jógu do podoby a dostupnosti, jaké se těší dnes. Ideové i praktické proudy různých směrů tantry a jógy se však propletly mnohdy natolik, že je nelze dobře odlišit.
Tantra rozšířila cíle a praxi jógy mezi běžný (nekněžský) lid, zrušila bezvýhradní závislost na jednom jediném učiteli pečujícím o žáka. I tak nebyla čirou anarchií, jak je dnes někdy oportunisticky chápána. Mějme názory a mějme své domněnky, pokud je pro svoji realitu opravdu potřebujeme, ostatně je to naše svoboda. Zkusme však nevěřit všemu, co si myslíme, nebo čemu jsme uvěřili. Ne vše co je v mysli je skutečné.
Barbora Hu (www.bindu-yoga.cz), autorka je indolog a kulturolog
Ať už jste jógovým začátečníkem nebo jste v té či oné praxi jógy již zběhlí a zkušení, jistě nepochybujete o tom, že se jednotlivá témata i čistě osobní pole pro jógová zkoumání postupně jen rozšiřují. O čem však zapochybovat dozajista můžeme (a možná bychom občas i měli), je to, „zda je naše zkušenost opravdu naše“. Pokud vám daná fráze zní záhadně jako z kontextu vytržená sútra prostá komentáře, buďte trpěliví, a čtěte dál.
Syndrom plnění úkolů
Asi každý z nás to zná, a ti, kdo se od tohoto nešvaru dokázali ve svých životech vědomě oprostit, budou jistě v dobrém směru na cestě k samádhi, neboli sebe-realizaci. Mluvím zde o nehybném vzorci, zakořeněném obvykle kdesi ve světě zakládajících dětských zkušeností, sloužících k adaptaci na prostředí, jimž jsme obklopeni, a vedoucích k „jasnému“ sebepojetí.
Tento vzorec, který u mnoha z nás naše vnitřní dítě odmítá opustit takřka až ke smrtelné posteli, by se také dal nazvat „syndrom hodného kluka/hodné holčičky“. Prakticky jde o velmi jednoduchou věc, avšak s poměrně silným potenciálem zkomplikovat nám možnost prožívat autentický a naplněný život. Hybnou příčinou syndromu je naučená strategie „vyhovět za každou cenu“.
Princip je prostý. Se vzorným splněním toho či onoho úkolu přichází odměna a docenění (druhými a sebou), v opačném případě trest a z něho vyplývající podhodnocení sebe sama (v některých případech následuje vzdor a rebelie). Co to má společného s jógovou praxí? Hodně.
Jógový instruktor nebo inspirátor?
Mnohým z nás se stane, že na lekcích a kurzech kam více či méně pravidelně docházíme, nevědomky (a někdy i cíleně) používáme právě strategii „hodného kluka/holčičky“. Přicházíme plnit úkoly v misi hodné agenta jejího Veličenstva. Naší mantrou i sankalpou je zkrátka: „dobře plnit instrukce“. Jedině tak jsme spokojeni, a navíc neriskujeme možné vnitřní zmatení –„co když to mám jinak, než ostatní“.
Řeč není zdaleka jen o pozicích, ale o prožitku a vnitřních postojích. Lektor funguje jako mapa nebo spíše cestovní bedekr. Definuje kudy se ubírat, nač si dát pozor, co je zde možné najít, a čím se na cestu vybavit. Udává směr, má osobní zkušenost a užitečné informace, svůj způsob verbalizace myšlenek, jistou dikci, a způsob tlumočení konkrétních pravidel a postupů. Dobrý lektor vás dokáže navigovat k cíli. Je ale velká škoda, když od něho očekáváme, že nám také naservíruje, co zde máme najít, a ideálně ještě jak se u toho cítit.
Naše jógová zkušenost se pak propadá spíše do podoby určitého simulátoru, ve kterém se snažíme „hledat osobní prožitek čistou nápodobou“. Je to jako byste si chtěli upravit zevnějšek před zrcadlem a místo toho hleděli na malbu jiného lidského obličeje. Autentickou zkušenost zde nahrazuje sugesce a přizpůsobování. A co víc, nejde jen o plnění instrukcí, které lektor formuluje (většinou také s dobrým záměrem). Nejvlivnější lektorát nám totiž poskytuje naše vlastní mysl, jejíž velkou devízou je „zvyk“.
Experiment + experience
Podívejme se teď na věc zcela prakticky. Přistihli jste se někdy, že ve své osobní praxi zapínáte autopilota? Je to spíš dobře nebo špatně? Je rozdíl mezi tím, dělat něco automaticky a tím, dělat něco mechanicky? Je potřeba spíše opakovat a prohlubovat tak jednu zkušenost, nebo experimentovat stále s novým a nepoznaným.
Lze se v inspiracích ztratit, a může být odklon od zažitého postupu nebezpečný? Odpovězte si sami, na základě vlastních postupů a zkušenosti! Pokud budeme hovořit o veřejných lekcích a kurzech – všimli jste si někdy, zda se mění váš dech v závislosti na rychlosti lektorova hlasu nebo hudby / ticha v sále? Zda vám zopakování známé a „zvládnuté“ ásany dokáže přinést nové objevy, anebo s nimi z principu již nepočítáte?
Téma zda předchází forma (pozice) konkrétnímu prožitku anebo je to přesně naopak, není až tak vzdálená filosofické hříčce, zda bylo dříve „vejce nebo slepice“. Jako fascinující se v tomto kontextu ukazuj výsledek jedné starší studie, která porovnávala účinky cvičení na tělesné soustavy mezi dvěma skupinami lidí, z nichž ta první opravdu fyzicky cvičila, zatímco druhá stejné cviky prováděla jen mentálně. Ti co cvičili jen v duchu, údajně dosáhli stejných výsledků jako ti, co cviky opravdu prováděli. Snad díky dobrému fokusu.
Pozvánka do jógové laboratoře
Nu, a pokud vás naťuknutá témata ponoukla k upřímnému prozkoumání vlastních zvyků, zafixovaných stereotypů a praktickému hloubání nad osobním potenciálem, pak srdečně zvu k návštěvě otevřených lekcí YogaLAB. Lekce se konají v Bindu Yoga Studio pod taktovkou Jógi Prány – moderního nomáda s velmi zajímavou škálou osobních i jógových zkušeností.
YogaLAB neboli jógová laboratoř je „koncept, jehož cílem je mimo jiné relativizace strnulých konceptů“. Jedná se o lekce experimentální a prožitkové hatha jógy oplodněné prvky tantry, kundaliní praxe a taoistických praktik, určené všem úrovním pokročilosti. Jógová laboratoř je otevřeným polem pro zkoumání jemných vazeb mezi celkem těla-mysli-duše skrze bdělou pozornost.
Nepopírá klasické přístupy a techniky, ale snaží se je zprostředkovat tvůrčím způsobem, podněcujícím k osobní zkušenosti a ryzímu zažití sebe sama jako celistvé bytosti. Jedno zenové přísloví praví, že:
„Hlavní rozdíl mezi mistrem a žákem je to, že mistr udělal tolik chyb, na které si žák zatím vůbec netroufl.“
Přijďte hledat osobní prožitek a možnosti jeho rozvoje, ne nutně cestou mistrovských omylů, ale cestou vlastního zkoumání.
Jóga je o kultivaci pozornosti na mnoha polích. Hrubým tělem počínaje, skrze dech, skrze jemné vitální proudy a centra na jeho jevišti, i za jeho oponou, přes emoční vzorce a mentální matrice, dál a dál, k růstu a expanzi vědomí až k bodu, kdy se jeho esence prolne s existencí.
Filosofický i praktický odkaz jógy je nadčasový, univerzální, byť je svým původem zakořeněn ve vzdáleném časovém i kulturním kontextu.
Když chceme být poctiví, a „dělat věci pořádně“, postupujeme mnohdy jako nadšenci do vaření. Skupujeme kuchařky a kurzy, lektorské výcviky a v neutuchajícím hladu po inspiraci někdy zapomínáme, s jakými ingrediencemi vlastně chceme a můžeme vařit, protože nám k takové reflexi nezbyde dostatek pozornosti.
Když chceme být autentičtí, hledáme mnohdy „patent“ v co nejpůvodnějším zdroji tradice. Čemu nerozumíme, hledáme v interpretacích, a „exotickou rostlinu“, která k nám časem cestovala velmi dlouho, a prošla za tu cestu mnoha rukama pěstitelů, se snažíme zasadit do květináče v našem příbytku.
Hledáme skálopevnou objektivitu v krajně subjektivním poli vědění, kde znalost vychází z osobní zkušenosti.
Jako praví zápaďané v materialistickém kabátě, bažíme po přesnosti, alespoň forem, které kontrolujeme po milimetrech v naději, že naše bábovka vykyne v osvícení.
Anebo se naopak pouštíme do bláhové hry na člověka východního střihu, skrze kopírování všech vnějších atributů, které si s ním spojujeme. Toužíme být sami sebou a děláme to tak, že lačně přijímáme identitu toho, o kom se domníváme, že je ideálním ztělesněním naší představy.
Snažíme se čistit svoje těla od důsledků a stop špatného počínání, dle těch nejpůvodnějších recepisů, spíš, než abychom se zaobírali očistou od toxických vzorců v našem uvažování a v našich skutcích.
Ne, tohle krátké zamyšlení není škodolibé, a nesnaží se moralizovat.
Zkusme do své praxe, ať už zahrnuje cokoliv od dýchání, přes ásanu či bloumání nad vlastním životem vnést několik jemných odstínů, které mohou dát celé mozaice docela jiný výraz:
– všímavost, uvědomujte si, co v praxi poutá vaši pozornost, jaký jazyk to volí (bolest, radost, jiné emoce, nutkání), učte se číst mezi řádky dojmu, hledejte jeho zdroj
– umění rozlišení dělání / bytí, oba stavy se prolínají, jen si toho někdy málo všímáme
– puštění zažitého vzorce, zvyk je železná košile – chrání i omezuje, při dramatičtější změně kontextu může zreznout
– přítomný moment není klišé, je to jediný bod, kdy je možné zahájit dialog s potenciálem, ať se týká čehokoliv
– disciplína není trestem svobody, učme se cítit co je potřeba rozvíjet a s jakou intenzitou, co omezit skrze kultivaci upřímné sebereflexe
– zkoumejme vlastní možnosti, nikoliv skrze vize vysoké mety, ale skrze vymezení toho, co je právě možné
– hledejme esence v tom, co je vidět
– učme se i z reakcí, nejen z akce, to jak reagujeme na něco vnějšího, je výpovědí o vnitřním prostředí
– experimentujme, skrze povolení očekávání, a otevření se novému prožitku
„A proto je tu učení „ani to, ani ono“ (néti néti), neboť nic není nad ně (Brahma), a jeho pojmenování je jen pravda pravdy.“ (Brihadáranjakópanišad, II – 3 – 6)
Samotný název článku Jak meditovat je tak trochu provokací – tedy alespoň z mého úhlu pohledu. Odjaktěživa mne totiž fascinovaly nekonečné řady knižních titulů s názvy typu: „Jak být šťasnější / Tři rozhodnutí která vám změní život / Zen snadno a rychle“ atp. Až někdo vydá „Osvícení v za 7 dní“, bude to trhák.
Nemůžu si pomoci, ale celá věc na mě působí jako dobře rozjetý byznys s nadějí nespokojenců, kteří doufají, že si na základě 150-300 stran „uvaří štěstí“ nebývalé nutriční hodnoty. Nelze se ale jen sarkasticky ušklíbat – je to naprosto přirozené a lidské, že když po něčem toužíme (a nechme nyní stranou jogínské „nebažit“), chceme vědet „jak na to“, přičemž inspiraci hledáme „tam, kde to již proběhlo“.
Vyčistěte moji hlavu, hned!
Většina lidí na západě, kteří se rozhodnou zkusit tím či oním způsobem meditovat, tak učiní v momentě, kdy se cítí blízko určité meze. Ano, je tu také spousta těch, kteří tak činí čistě pro potěšení, nebo vnímají meditaci zkrátka jako neodmyslitelnou součást osobního rozvoje, ať už cestou jógy nebo jakoukoliv jinou. První jmenovaní mnohdy balancují na hraně „osobního přepalu“. Na vině může být zdánlivě přílišný tlak z vnějšího prostředí – okolnosti jako práce, nároky rodiny, očekávání blízkých atd. Už v této chvíli sestavování pečlivého seznamu vnějších příčin, které mohou za vnitřní neklid, bychom se měli v naší horlivosti zastavit, a zamyslet nad pravým zdrojem mentálního napětí, který se – voilá, nenachází nikde jinde, než uvnitř nás samých. Bez tohoto základního a upřímného uvědomění nám jen těžko pomůže sebelepší kniha z kategorie „jak na věc“ nebo zkušený terapeut či učitel, pokud pasivně čekáme, „až to za nás udělá, když přeci ví jak“.
Budu nad tím meditovat
S meditací je to prekérní – tedy alespoň pro nás, analyticky smýšlející a neustále hodnotící kulturu, která většinu svého počínání odvozuje od základní šablony: cíl – volba metody – aplikace metody – výsledek – srovnání – vyhodnocení. I když mnohdy nechceme, máme v sobě tento mustr prostě zažitý. Předtím než se o meditaci vůbec pokusíme, potřebujeme vědět „co to přesně je, jak to vypadá, jaké to má benefity, jaká je přesná metodika, jak to dělají jiní pro srovnání atp.“ Je to trošku zákon schválnosti, ale podobným počínáním si pro začátek házíme sami pár klacků pod nohy, motáme se do smyček naší kauzální myslí. Základní patálií je to, že se ztotožňujeme s obsahy naší mentální krajiny, nevnímáme mysl jako užitečný nástroj, ale jako výlučný zdroj všeho, co jsme schopni vnímat. Pod vlivem kusých informací se můžeme domnívat, že meditace je prostě “nějakým hloubavějším přemýšlením ve smyslu anglického to meditate on something“ nebo naopak vyprázdněním mysli, či absolutním zastavením myšlenek – což se nám samozřejmě jeví vposledku jako nemožné. Meditace není v myšlení, ale není zároveň ani jeho potlačením.
Koncentrace/meditace
Na vedené lekci meditace se může velmi často stát, že budete instruováni k té či oné koncentraci – ať už cestou vizualizace, zaměřené pozornosti na dech, části těla, symbolické obrazce (mandaly, jantry) nebo plamen svíce (trátak), mantru, určité archetypy atp. Cílem je zaměření roztěkané opičí mysli, která neustále skáče od jednoho podnětu k dalšímu na jednu konkrétní věc. Jde o zostření pozornosti, zaměření vnímání (dháraná). Tento proces je přípravou, sám o sobě ještě nemusí být meditací. Koncentrace je cestou pozornosti ke středu, je zaměřením mysli. Meditace je stav, který přichází sám o sobě, je dostáním se za mysl. Ve stavu meditace nejste „mimo“. Pozorovatel splývá s pozorovaným, a vaše pozornost je pozorována. Zní to jako paradox, zenový kóán ve stylu „jedna ruka netleská“. To, že jde celá věc jen těžko pochopit a musí se zažít, je zde kouzelným klíčem.
Sním či bdím?
Každý člověk v meditaci zažívá něco docela jiného a můj učitel vždy varoval před sdílením meditačních zážitků s druhými, protože to samo o sobě vytváří vzorce, předpojaté koncepty. Něco na tom bude. Naše povaha je už taková – když vám kamarád řekně, že v meditaci vidí světelné kreby, s určitou pravděpodobností budete příště fňukat nad tím, že vy nic podobného nevidíte (anebo ho pošlete na neurologii, simulanta). Ve stavu meditace se mění mozková frekvence. Výsledek jedné klinické studie, který kvantitativním meřením skrze EEG zkoumal mozkovou aktivitu meditujících buddhistů ukázal, že je naměřená mozková aktivita vskutku daleka stavu pasivního podřimování. Oproti tomu se jako poměrně zábavný ukázal jiný výzkum, podle kterého až čtyřicet procent meditujících svoji meditaci opravdu prospí.
Meditovat – jen tak
Jak meditovat? Většinou budete vybídnuti k zavření očí a uvolnění celého těla, k zaujmutí nehybné pozice v sedu, aby byla páteř natažená…ale také to tak vůbec být nemusí. Někteří meditující nechávají oči otevřené. V indickém ášramu jsem měla tu čest s jednou slečnou, která opravdu meditovala hodiny s nehybnýma očima dokořán a všechny tím tak trochu strašila. Myslím, že pro začátek bude úplně ideální – když se přestaneme zabývat tím „co a jak“ a prostě to zkusíme. Bez předsudků, bez očekávání, bez předčasných závěrů. Možná se stav meditace dostaví, možná si „jen“ odpočineme. Každopádně bychom u toho němeli moc chrápat kvůli ostatním a ujistit se, že při potencionálním pádu dopředu zaboříme nos do měkkého.
Přijďte zkusit kurz ranní meditace, kterou Vás provede Rám Rattan a uvidíte – anebo taky ne.
