YogapointČlánky od: Šárka Konečná

sarva-bhūtastham ātmānam / sarva-bhūtāni cātmani
īkshate yogayuktātmā  / sarvatra samadarśanah

Skrze praxi jógy, jogínka a jogín vidí Božské Bytí v každé bytosti a neustále.
Ten, jehož já je jógou zharmonizováno, zří, jak átman přebývá ve všech bytostech a všechny bytosti v átmanu. Všude zří stejné.

Bhagavad Gita VI.29 (překlad verše Rudolfem Skarnitzlem)

V průběhu let co učím jógu se setkávám s různými lidmi a různými přístupy k jógové praxi. Nechápejme, že ten či onen přístup je špatný. Jen možná alespoň po očku pozorujme, že je zde něco více, než pouhé protažení svalů a potřeba dostat se do stoje na hlavě. A právě onen lačný přístup dostat se do té či oné pozice z učení jógy zplošťuje, kdy nově nasedající lidé do vlaku mířící za poznáním toho, co na té józe všichni mají, plují často jen po povrchu s větou jasně čitelnou z jejich natěšených výrazů ,,Až se postavím na hlavu, budu tím pravým jogínem.”

Tím, že se postavíme na hlavu, nebudeme lepším člověkem, aneb nechápejme jógu jako závodní dráhu od někud někam

Ano, stoj na hlavě má mnoho benefitů. A ano, až se do něj jednou postavíme a budeme se s ním opakovaně a opakovaně seznamovat, pocítíme velmi příjemné pocity přicházející s ásanou. Bohužel se ale dokonalou pozicí či bravurním umem ovládající nejméně tři varianty stoje na hlavě nestaneme laskavějším člověkem, přátelštějším partnerem, láskyplnějším rodičem či milující osobou.

Bhagavadgíta jako učebnice jógy, avšak nikoliv malované a dokonalé ásany

Oč tedy verš z jedné z nejhlavnějších knih Indie, z Bhagavad Gíty, mluví? V dnešním chápání praxe jógy by se dalo říci, že o přístupu k ní. O přístupu k józe a k jejím technikám, a to, co z oněch praktik ústí do světa.

Cíl jógy není onen stoj na hlavě, ale zbavení se dojmu dualit a oddělenosti. Oddělenosti nás od ostatních. Oddělenosti nás od božského s myšlenkou že onen bůh nás může buď za dobré činy milovat anebo nenávidět. Cíl jógy je uvědomění si toho, že vše božské je v nás. Že my jsme kus božského, celistvého, vesmírného či ať už tomu říkáme jakkoliv. Cíl jógy je spojení.

A ono spojení může být docíleno, nebo lépe řečeno přiblíženo skrze techniky jógy. Skrze čas, který si věnujeme. Sami sobě, sami pro sebe. Skrze čas, který nás dovádí do těla a k jeho obsahu. Nikoliv z těla za cílem. A zde, v tomto úseku celého dnešního zamyšlení je zakopaný pes.

Je naše pozornost v průběhu praxe stočena směrem k nám či směrem ven a s načepýřeným egem a blikající myšlenkou: Teď uvidí, jakou stojku udělám? Proč? Staneme se tím lepším člověkem? Nikoliv. Využili jsme jógu jako berličku.

Znásilnili jsme jí a ovládli k tomu, abych si na ní mohli ukázat naše kvality a pohon za cílem. Náš svět je tuze zaměřen ven, za oněmi cíli a bohužel často i tento přístup přeneseme na podložku se spirituálním egem honící nám triko.

Pokud dosáhneme onoho přístupu provázející naší praxi, z technik začneme ždímat maximální výtažky, které nám nabízejí. Půjdeme z povrchu dolů, kdy pookřejí tvrdé slupky. Kdy se naše srdce konečně nadechne a rozroste do vesmírné velikosti obklopující vše a všechny. Pokud skrze praxi jógy, skrze její učení od morálních a etických kodexů po meditace pocítíme ony příjemné a všeobjímající pocity, zjistíme, co na té józe všichni mají.

Spojení átmanu (odděleného božství, individuální duše) s Brahman (koncept všeho božského co nelze definovat a popsat) alespoň na sekundu po závěrečné šavásaně a meditaci je častým jevem s blaženým výrazem v obličeji, kdy se dotkneme Anandy, tedy oné blaženosti.

Cíl je tuto blaženost vnímán nejen na okraji podložky, ale také mimo podložku. Cíl je tento stav nacházet znovu a znovu a kultivovat jej. Techniky jógy nám pomáhají onen stav zažít, přiblížit se k němu. Pomáhají nám jej také přenášet z podložky do běžného dění. Jak? Skrze filozofii jógy, skrze její rozsáhlé učení.

To, že jsme pokročilými v józe, nepoznáme podle dokonalého stoje na hlavě, ale dle toho, jak se chováme ke svým partnerům, přátelům, lidem, zvířatům, všem živým bytostem. A právě onen verš pocházející z Bhagavad Gíty nás nabádá k tomu, abychom ono božské a spojující viděli v našich partnerech, v našich přátelích, v lidech, jenž potkáváme, ke zvířatům, zkrátka ve všech živých bytostech.

Nejen, když jsou na nás milý a příjemní. Nejen když nám něco věnují, usmějí se na nás. Ale pořád. V nás. I ve všem kolem. Neustále. Bez podmínek. Bez rozdílu. Bez rozdílu víry, náboženství, pohlaví. A pokud tento pocit pocítíme, staneme se jogínem. Pokročilým jogínem či jogínkou.

Když jsem jednoho dne, vyčerpaná z denních strastí a plná starostlivých myšlenek při rozkvětu nově otevřeného jógového studia majíc všechen provoz na svých bedrech, venčila svého malého společníka, svého psa, uvědomila jsem si, že mě, nejen, toto malé stvoření má opravdu co naučit.

To když se na okraji vysokého chodníku nahrbil, vyvalil svá malá očka, přizvedl ocásek a vykonal svou největší a nejdůležitější potřebu toho dne. Po onom vykonání vyskočil a rozeběhl se tak, že by mu jeho zrychlení z nuly na sto mohl závidět závodní chrt. Musela jsem se zasmát nahlas.

,,Před tím smradem neutečeš”, stihla jsem na něj zavolat, než zaběhl za roh starého domu. Při oněch slovech, která pozbyla titulu myšlenky a byla pasována na hlasité zvolání, jsem se zarazila a uvědomila si jedno: Před svým strachem neutečeš, má milá.

Strach, ach ten strach svazující nás do svěrací kazajky. Strach, zda budeme dost dobří, zda to, co děláme, má smysl, zda obstojíme. Neustálý strach doprovázející nás až do samotného dne smrti našeho fyzického těla. Strach. Strach je emocí, která vzniká jako reakce na pocit nebezpečí, ve kterém se v dnešním pojetí světa cítíme snad na každém kroku.

Nebezpečí, které se změnilo z obav o přežití utíkajíc před lačnou šelmou hluboko v pralesích, z obav o přežití nemajíc co k snědku za doby války k obavám o přežití na společenském žebříčku, je strachem z nadbytku zahalující nás do pláště utkaného z materiálního vlákna za doprovodu slov našich rodičů a prarodičů: Uč se, ať z tebe něco vyroste. Podívej, jak úspěšný byl ve tvém věku dědeček. Kabátek programů toho, jací bychom měli být a kým nejsme. Kabátek čím tlustší, tím lépe schovávající pod svůj těžký nános vše, co schovat chceme. Tedy naší prostou nahotu. Své přirozené Já.

Postavme se na své vlastní nohy aneb stojné pozice v praxi hybné jógy

Jóga není spásná. Ale může být tím, co nás dovede k bodu, kdy onen kabátek pomaloučku a polehoučku začneme sundávat. Tu ukážeme raménko, tu celou paži… Pozice stojné, pozice spojené s první kořenovou čakrou, s tématem uzemnění, vztahů k zemi, k rodičům, k partnerům, k autoritám jsou tím, co se k tématu a otázkám zda obstojíme, pojí.

Téma kariery, téma peněz, téma přežití. Téma, s kterým se setkáváme ve vinjásových sekvencích procházejíc stojné pozice jako virabhadrásana (bojovník) jedna, virabhadrásana dva, trikonásana a další variace skrze prožitky střetu s nepohodlím, s bolestí, zatuhnutím, strachem a obavami, které se v běžném životě týkají právě oněch záležitostí.

Chvíle, kdy chceme nejen s praxí praštit. Chvíle, kdy se nám klepou nohy vyčerpáním, kdy nás bolí slabé paže i ramena, chvíle, kdy si říkáme, ta lektorka se dočista zbláznila. A když tu chvíli překonáme, když dojdeme až do okamžiku, kdy ona pomatená lektorka s dalším výdechem pokyne k uložení paží na zem a jemnému přechodu mezi pozicí prkna, psa hlavou vzhůru a konečně do pozice psa hlavou dolů, odkud máme možnost kdykoliv přejít do pozice dítěte, která nás ve své náruči utiší, dojdou k nám s pomyslným poklepáním po rameni slova: Jsi dobrý, zvládl jsi to, překonal jsi to, jsi za tím! Jsi vítěz!

Strachem musíme projít jako velkou bránou dělící nás od nás samotných

Vždy, když jsou před námi situace, kterých se bojíme, kdy se nám žaludek stahuje jako pevný uzel, nadechněme se, dlouze vydechněme skrze pootevřená ústa a vydejme se skrze svůj strach. Podejme si s ním ruku. Řekněte mu: Bojím se, ale společně to zvládneme a uvidíte, že to společně opravdu zvládnete. Že už nikdy nebude hůř. Že už vždy bude lépe.

,,Když všechno ostatní zklame, zkus se usmát. K tvému velkému překvapení budeš úspěšný.” (Sri Chinmoy)

Nahota a jógy, nikoliv Naked yoga

Když otevření našeho nového jógového studia a mého snu klepalo na dveře, věděla jsem, že v prostoru ještě stále něco chybí. Poslední tečka. Třešinka na dortu. Co mohlo být onou třešinkou v jógovém studia? Soška boha Ganéšy, kterou jsem si přivezla zaprášenou z Indie z oblasti Keraly od malého chrámku. Ganéša, hinduistický bůh odstraňující překážky na cestě.

Poslední hřebík, poslední zatloukání do staré zdi, opatrné pohyby věšící sošku se sloní hlavou na své místo, místo odkud bude moci shlížet na celý sál, jenž tímto gestem byl věnován právě k odstranění překážek. Od té doby každé ráno zapaluji santalové dřívko a kroužím jím, žmoulajíc onen kousek dřeva ve své pravici, kolem sošky, odříkávaje mantru: ,,Om Gan Ganpataye Namo Namah”.

Dodávám si tím odvahu a sílu do nového dne. A proč to dělám? Protože jsem pomatenou jogínkou? Nikoliv. Protože jeden ze stupínků jógy vedoucí nás k samotnému cíli je také Íšvara pranidhána, což znamená uznávání neboli respektování vyšších životních principů, které jsou platné v nás i mimo nás. Odevzdání se v božském principu. Odevzdání se něčemu více, než je, sice příjemná, náruč fyzické schránky našeho partnera. Odevzdat se je někdy tím nejlepším, co můžeme udělat.

Odevzdat se, odevzdat onen kabátek programů a vytvořených strachů jak by věci měly být a jak nejsou, na pomyslný háček a přestat bojovat. Stát se poklidným a nahým bojovníkem.

Čím dále více, v průběhu nejen plynoucích let, ale v průběhu střídajících se podmínek bytí, kdy přecházíte z role rebelské dcery do role pečující přítelkyně, starší a podporující sestry, přes milující matku, po láskyplnou babičku, se ledacos mění. V průběhu tekoucích dní, střídajících se ročních období, prolínajících se let. Čím dále více v průběhu bytí ztrácíme oporu v pevné pozici, kterou si ten den nalistujeme na stránkách knihy plné ásan, jógových pozic.

Čím dále více v průběhu existence nacházíme oporu v prostém citu lásky a v její pozornosti. Léta se střídají, těla stárnou, ale vědomí je stále jedno. Jen je možná díky praktikám nacházejících se v józe průzračnější jako studánka obklopena kapradím. Je čistší jako ranní rosa houpající se na stéblech trávy a ochlazující naše chodila, když vyběhneme z robustních dveří babiččiny chalupy na probouzející se louku. Těla umírají a duch je věčný.

Ásany pozbývají smysl a nastupuje cesta oddanosti něčemu, co zde kolem cítíme. Lásce? Ano. Avšak nikoliv lásce, jako slovu, které popisuje citovou závislost na druhé osobě. Lásce jako prostupujícímu stavu bytí. Něco, co lze slovy těžko popsat. Něco, o co se mnozí pokoušeli. Přiblížit těm, kteří onen pocit bytí neznají.

A skutečně. Občas, když čteme slova učitelů jako je Osho, Mooji, Ghándhí, onomu pocitu porozumíme. Láska. Komu? Tomu nejvyššímu. Bohu? Ať jej nazveme jakkoliv. Bůh, Brahma, Ježíš, Aláh, Vesmír.. To něco, co nás přesahuje a současně obsahuje. To je cesta bhakti jógy. Jedna ze čtyř cest jógy, na kterou bychom v zápalu dokonalých pozic neměli zapomínat.

Kterou bychom neměli odsouvat s gestem děkuji nechci už jen z jednoho prostého důvodu a tím je, že k cíli dle učení jógy vedou jen dvě cesty ze známých čtyř cest, kterými je radža jóga (cesta disciplíny, pod kterou se nachází i hatha jóga), karma jóga (cesta činu), jňána jóga (cesta studia) a ona jedna, pro tento den vyvolená, cesta bhakti jogína.

Bhakti jóga jako cesta oddanosti, cesta prožitku čisté lásky. Bhakti znamená onu oddanost a v hinduistické tradici se tímto slovem vyjadřuje zejména oddanost k Bohu či Božstvu, kdy cit lásky ruší tendence ega, kterého se v józe tak trochu snažíme zbavit.

S nejznámějším zastoupením bhakti jógy se můžeme potkat na Václavském náměstí a to, když se zaposloucháme do zpěvu procházející a prozpěvující skupiny Hare Krišna. To je čirá oddanost zpěvem, oslavující božství, což je jedna z techniky bhakti jógy.

Onu oddanost a promiňte mi, že v tomto textu nepožívám jiné slovo popisující podobný jev, ale slovo oddanost je tím nejvýstižnějším, můžeme okusit skrze různé techniky. Jednou z nich jsme zmínili výše. Je to zpěv, zpěv bhajanů, tedy oslavných písní. Zpěv nikoliv hodný soutěže ,zpěv,který nás dostává do příjemného opojení. Opojení souznění se vším kolem. S celým světem.

Avšak Bhakti jógu nemusíme hledat pouze mezi stoupenci Hare Krišna, oslavující boha Krišnu zpěvem, ale můžeme jí nalézt i v jednom ze směrů hatha jógy, nesoucí název Jivamukti jóga, která vznikla po mnohaletém studiu jógy v Indii i v Evropě pertnery Sharon Gannon a Davida Life.

Praxi jivamukti jógy postavili na pěti pilířích,  které se prolínají nejen v lekci, kterou můžeme navštívit, ale které nás nabádají ke způsobu života. Jsou jimi:

1. Šástra (svaté písmo a jeho studium)
2. Bhakti (oddanost vyššímu smyslu života)
3. Ahimsa (nenásilí)
4. Nada jóga neboli jóga zvuku (hudba, která v průběhu lekce hraje důležitou roli)
5. Dhjána (meditace)

Otázkou oddanosti se zaobírá i Bhagavadgíta, neslavnější spis staré Indie, kde se Ardžuna ptá Krišny, představujícího božskou podstatu, která sídlí v každém z nás: „Kdo je pokročilejší ve vědění jógy? Ti oddaní, kteří tě neustále uctívají, nebo ti, kteří tě vidí jako nepro­jeveného a nehynoucího boha.“ Kršna odpověděl: „Ti, kdo neustále následují tuto nesmrtel­nou dharmu, jsou obdařeni vírou ve mě a vidí ve mně nejvyšší cíl – tito od­da­ní jsou mi nejmilejší.“

Pokud se vydáme na cestu jógy, a velká část lidí se již vydala, měli bychom okusit všechny čtyři cesty. Možná zjistíme, že naše vlídná a vždy milující babička, která nám pokaždé podstrojí teplé buchty, rozestele úhledně zarovnané duchny, když se po nedělním vydatném obědě cítíme značně unaveni, je větším jogínem než my, kteří si dáme nohu za hlavu a k tomu zadržíme dech. Babička karma (karma jóga, cesta skutku) a bhakti jogín prozpěvující si namísto mantry Om  Lásko bože lásko.

,,Láska je choulostivá věc. Představte si všechen ten hněv, nenávist, majetnictví a žárlivost: jak jen může láska přežít?” (Osho)

Svou druhou návštěvou Prahy potěšil Matthew Lombardo, učitel jivamukti jógy, nejednoho jógového příznivce. Tematický program seminářů zaujal i Šárku Konečnou, která s vámi sdílí své dojmy a poznání z tohoto výjimečného setkání. 

Už z anotace představující Matthewa Lombarda mi byl tenhle chlapík sympatický. Rodilý New Yorčan, jež měl od svého utlého věku zájem o lidskou podstatu, náboženství, umění a hudbu. A jak se v oné anotaci psalo dále, v roce 2005 se stal certifikovaným učitelem jógy, stylu Jivamukti jógy, jenž se zrodil mezi prsty partnerů Sharon Gannon a Davida Life. A co tohoto zajímavého muže táhlo do Evropy?

Pozvánka Martiny Procházkové stojící za zrozením nejen Prague Spirit Festivalu, ale také za vytvořením komunitního Yoga spirit clubu. Nevím, zda byla pozvánka psaná ručně krasopísmem s kresbičkami kolem dokola, ale pobídka k tomu, aby již podruhé Matt navštívil Prahu a pražské jogíny, zapůsobila a tak jsme ho zde mohli přivítat s pomyslnými praporky se znakem spojeních dlaní v andžali mudře.

,,Jeho hodiny jsou nejenom výzvou pro tělo, ale převážně zde jde o pozvednutí ducha a spirituální procitnutí. Vždy klade důraz na individualitu každého člověka. Matt považuje jógu za fyzické, psychické, spirituálním i vědecké naplnění a jako třešničku na dortu uvádí, že je příjemné být bosý.”

A tak jsem si vyhledala trilogii, která byla už před jeho příjezdem vytvořena a která se skládala ze tří přístupů k praxi. První z nich nesla název YOGA ASSISTS LAB, druhá SUN SADHANA – BUILD AND HARNESS SPIRITUAL FIRE a třetí MOON SALUTES, YOGA NIDRA and STILLNESS. S dávkou zvědavosti, natěšením a s ne-jogínskou hrabivostí, o které pojednává jedno z etických pravidel jógy pod titulkem aparigraha, jsem se přihlásila rovnou na všechny tři. A dobře jsem udělala.

,,Není důležité, kolik čeho máme, ale jakým způsobem toho v životě užíváme.” (Pataňdžali)

Hranice

Hranice tělesné, hranice mentální. Tělo a mysl jsou nádoby téhož celku. Zjednodušeně řečeno, pokud se uzavíráme před okolím, ono uzavření lze pohledem zaznamenat na tělesné schránce. Uzamčený a propadlý hrudník, ztuhlá ramena přitažená někde pod bradou jsou známkou onoho uzavření. Nenechat věci plynout, nenechat věci ve svém běhu můžeme pocítit na pevném až křečovitém postavení těla. Kde jsou ony hranice? Kam dle fyziologického konceptu tělo dojde bez strachu a pocitu neustále kontroly? K tomu nám může dopomoci asistence v ásanách, tedy vedení lektorem, který nám ukáže onu hranici a pomůže nám jí okusit.

První zastavení v jeden chladný a deštivý podvečer u teplého mátového čaje mezi usmívajícími se jogíny až z Brna bylo hezkým startem celé trilogie. Za nedlouho přisedl i Matt, který se s každým řádně pozdravil pevným stiskem a slovem namasté. Jak západní, tak východí pojetí pozdravu – pomyslela jsem si a těšila se na pokračování všeho, co mělo nastat.

Jógovou laboratoř věnovanou tématu jógové asistence v ásanach navštívilo pár milých lektorů a lidí zajímajících se o jógové pojetí pohybu. Zásad takové asistence, dotykům i směrům oněch dotyků byla dvouhodinovka plná. Po stodvaceti minutách ždímání, vytahování, protahování, skládání a dotýkání se jeden druhého jsme stále neměli dost. Pojetí asistence, jenž nás může dostat o podstatný kus hlouběji nejen do ásany samotné, nás svým obsahem ohromovala. Pouhý vedený dotyk, jenž dokáže z ásany vytvořit hlubší prožitek na všech úrovních, těla, mysli i dechu, neznalo konce. Bohužel však tikot hodin neúprosně oznámil konec a jemné klepání na dveře kohosi z personálu propůjčeného prostoru nešlo přeslechnout. A tak jsme se pomalu rozloučili a odnášeli si nejen srolovanou jógamatku v podpaží, ale také stopu na svým tělech, které z onoho večera ví, kam může zajít.

,,Jediným způsobem, jak zjistit meze možného, je odvážit se alespoň malý kousek za hranice nemožného.” (Arthur C. Clarke)

Teplo

Pár dní na to se opět scházíme v jednom pražském ateliéru. Bude teplo? Ptám se při úvodním slově o sluneční sádhaně, tedy o duchovní praxi vedoucí k růstu adepta, jenž přišel na cestu jógy. V tomto pojetí tedy na onu lekci. Odpovědí mi byla praxe  dynamického dechu kapalabhátý na samotném začátku a postupné stavění zahřívacích pozic s upřenou pozorností na krajinu srdeční. Otevření tohoto prostoru záklony bylo syté a tak ona teplá stránka praxe na sebe nenechala dlouho čekat. Naše těla se zmítala v ohni sebezkoumání, jenž se v jednu chvíli zdálo jako zkoumáním toho, kdo vydrží svou pozornost věnovat vnitřní proměně nesoucí nám vnitřní teplo namísto upocenému čelu a přilepeným vlasům přes celý obličej. Vnitřní teplo, jenž potřebujeme k postavení se v tomto světě na nohy. Jenž nám každé ráno pomůže vstát a čelit dnu. Jenž rozbouří klidou hladinu, aby to, co je usazené na dně, mohlo vyplavat na povrch..

Tělo je jako oceán plný skrytých pokladů.

Chlad

Měsíční praxe pozdravů, stálost a chlad byly nosnými pilíři praxe posledního dílu trilogie. Smích, jenž doprovázel praxi předešlou, byl vystřídán vážností a příjemnou melancholií. Teplo, jenž jsme budovali týden předchozí, bylo nahrazeno chladem. Slunce měsícem. Oteření uzavřením. V tichosti a klidu, jenž jsem onen den potřebovala, jsme usedli na okraje podložek tak, abychom pocítili přímý kontakt s podlahou. S tím, co nás uzemňuje, co nám připomíná důležitost pevné půdy pod nohama. Sedací kosti jsme zapustili o kus hlouběji a palcem pravé ruky uzavřeli pravou nosní dírku, tedy kanál nesoucí sluneční, teplou a aktivní energi. Prostor pro dech skrze levou nosní dírku prohlubující klid byl tím,co praxi toho dne započal.

Stálost v pozicích, jakou nám propůjčil Matt, nebyla dlouhá a na minuty vleklá, avšak hluboká. Nebyla trýznivá na počty dechů, však naučná na jejich hloubku. Dostávali jsem se dál a dál, nikoliv však ve smyslu složitějších ásan, působivějších záklonů, ale hlouběji k tomu, co ukrýváme každý sám v sobě, či sám před sebou. Hlouběji ve své podstatě. Ať už ona podstata pro zvolený den bylo nalezení vnitřního ticha v klidném spočinutí, a nebo pootevření nečeho uvnitř, co mělo možnost v klidnou chvíli prosvítit na povrch.

Otevři svou nejvnitřnější komnatu a rozsviť v ní lampu.

Spojení

Matt se s námi rozloučil společnou mantrou Om, jenž rozezvučela přinejmenším celou místnost a se sepjatými dlaněmi před hrudníkem, kde ukrývá opravdu velké a vřelé srdce. Uklonil se nejen nám, nejen sobě, ale i tomu vyššímu, co je nad námi a co řídí naše cesty. Možná i příští rok bude jeho cesta směřovat zpět do Evropy.

Otáčím dlaň a pár kapek na zápěstí z malé lahvičky mě příjemně zastudí. Na pokožce zaznamenám jemný olej. Třením zahřeji jedno zápěstí o druhé. Zavírám oči a přibližuji ruce k obličeji. Nadechuji se a ocitám se v Indii, ocitám se v ášramovém pokojíčku sedící na tvrdé posteli a připravující se na svou lekci jógy, coby lektor poprvé v životě.

Znovu otevírám oči a objevuji se nazpět v pražské kavárně o roky starší a zkušenější, obklopená komunitou jogínů. Mladá žena mi podává další zázračnou lahvičku, a tak si potírám další část paže. Opět si přivoním a pro změnu si připomenu svěží letní dny a sladké nicnedělání, ležící jak dlouhá, tak široká, v trávě v pozici šavásany. Lahvičku posouvám dále do kruhu jogínek a oči připnu na onu mladou slečnu, vyprávějící nám svůj příběh, o který bych se s vámi ráda podělila.

Za vším se ukrývá příběh

Sinead Duffy je lektorka jógy a žena s pevnou vůlí, která nás může inspirovat svým odhodláním projevit se. Projevila se skrze tvůrčí práci vonných olejů, jež nám onen den představila. Sinead se roky zabývala meditací, až došla k poznání, že jí různé vůně podněcují různé pocity a možná i hlubší meditativní stavy, do kterých se s pozvánkou skrze určité vůně dostávala snadněji. A tak se o toto téma, které nám je možná známé pod slovem aromaterapie, začala zajímat hlouběji. Nakonec z jejího zájmu vznikla značka nesoucí název Yogandha nabízející přírodní oleje doplněné různými složkami esencí podporující různý aspekt praxe jógy.

Harmonie, probuzení, uzemnění

To jsou tři různé módy praxe, kterými skrze lekci procházíme. Pro začátek potřebujeme jakési stažení pozornosti do jednoho místa, do středu. Tu je k ruce jasmín a cypřišek propůjčující nám harmonii a přirozené splývání s proudem života a se svými pocity. Lekce začíná probuzením, rozhýbáním, pozdravením ať už pomyslného slunce či svého chrámu, svého těla. K tomu může sloužit vůně Salute podporující ono probuzení, energii v nás vonící po grapefruitu a bergamontu.

Jeden nádech vůně a pocit energetizace a jakéhosi otevření je přítomen. Postupně se lekce dostává k uzemňujícím pozicím blížeji k zemi samotné. Ground, země, je tou vůní jenž nám pomůže usadit se a okusit pocit zastavení až jakési tíhy podtrhující stálost v pozicích. Vůně santalového dřeva a kadidla. Nakonec zasloužená šavásana a to už se přibližují teplé dlaně lektorky, jež nám jemně vsune za týl a promasíruje trapézy nesoucí tíhu celého světa relaxačním olejem obsahující vůni levandule. To je ta pravá šavásana. Pocit hluboké relaxace a klidu.

Jógový rituál ať jsme kde jsme

Pokaždé, když onu vůni levandule, kterou nám lektorka vmasírovává na konci lekce do napjatých míst, ucítíme, ať stojíme netrpělivě ve frontě na rohlíky či čekáme ve večerní zácpě aut, se ocitneme v šavásaně a to za bdělého stavu a denního světla. Jak? Pouhým přivoněním k vůni, kterou si náš mozek a tělo pamatuje a kterou připsalo právě k závěrečné relaxaci.

Vědecký přístup k praxi

Čich je jediným smyslem, který vysílá signál po své nervové dráze rovnou do mozku a ten jej zpracuje. Lidský mozek si vůně ale i pachy velmi dobře pamatuje. Vědci potvrzují, že každé aroma si člověk zapamatuje navždy a pokud je vůně spojena s nějakou situací či osobou, ihned si i jí vybavíme. Právě tento fakt Sinead využila k podpoření jógové praxe.

Výrazné účinky vůní na lidskou psychiku jsou již známé. Navození příjemné vůně může člověku zpříjemnit prostou chvilku bytí. Tak, jak se v kostelech používá kadidlo, na Vánoce purpura či na lekcích jógy konejšivé vůně levandule. To, co to v nás bude vyvolávat je už na našem rozpoložení a tak i když je pro někoho vůně františku příjemná vzpomínka na zimu a rodinný kruh kolem vánočního stromku, někomu tato vůně může vyvolat vzpomínky na nepříjemné chvilky mezi hádajícími se rodiči a plačící mladší sourozence.

Příběh můj

Abych dokončila ten svůj příběh. Tehdy, když jsem si na papír smolila nákres své první lekce jógy, jsem si v pokoji zapálila jasmínovou vonnou tyčinku. Onen olejíček, přivádějící nás do harmonie nejen podle jeho názvu – balanc, ve svém základu vlastní právě jasmín. I když jsem kdysi v Indii ještě neměla ponětí o síle aromatu, intuitivně jsem sáhla po jasmínu. Myslím, že přesně takhle si člověk může ráno zvolit, co potřebuje. Tak, jak si volí svou vlastní praxi – zda potřebuje protáhnout, nebo zahřát, zda potřebuje plynout anebo se usadit. Podle svého rozpoložení poznáme i vůni, kterou daný den potřebujeme. Onen název na lahvičce nám může být průvodcem anebo pouhým potvrzením naší volby.

Příběh nás všech

,,Jednou nastoupíš na cestu jógy a nikdy už nevystoupíš,” pravila ono ráno lektorka jógy a hlavní iniciátorka festivalu Spirit Prague festival Martina Procházková v jedné pražské kavárně. Co tím měla na mysli? Její rozzářený úsměv nad skupinkou jogínů a redaktorů z různých periodik mluvil za vše. Příběh, který má každý svůj a který nás v jednom bodě spojuje. To když se potkáme na pozdní snídani nad tvořivým tématem jógy a každý jej uchopí jinak. Někdo nám přiblíží jógu skrze vůni, někdo skrze pár řádků a někdo skrze festival, na který pozval nejen lektory z různých koutů světa, ale i jednu ženu plnící si svůj sen a propůjčující nám denní rituál jógy skrze pouhé přivonění, Sinead Duffy.

A jaká vůně nám bude připomínat ono jedno příjemné dopoledne? Vůně kávy a croissantu. Z prány nežijeme, a přesto žijeme jógově. O józe nemluvíme, ale jógu žijeme. I s plnou pusou croissantu, protože patříme k sobě.

,,Je něco, co bych jako lektor jógy měla vedět o vašem zdravotním stavu?.“ Otázka, která nás zaskočí a usadí na podložku na lekci u lektorky, kterou jsme na doporučení kamarádky navštívili. Jsem snad u doktora, nebo na výslechu? Ptáme se sami sebe, a tak značně zaskočeně, možná stydlivě, zapíráme a s odpovědí spěcháme, abychom nezdržovali začátek lekce: ,,Nic.“ Lekce začíná.

A pak se stane, že se v nějaké pozice necítíme tak úplně pohodlně a stabilně, jak nás lektor dle Pataňdžaliho definice ásany (stiram sukham asanam – ásana by měla být pohodlná a stabilní) nabádá a my trpíme s pomyšlením na naše bolavá záda, vyhřezlou ploténku či koleno, které bylo před časem operováno. Na konci hodiny, v harmonizační pozici svíčky, ucítíme cosi nepříjemného v oblasti krku, s kterým často trpíme a jenž se nám často blokuje.

Po lekci, když se nás kamarádka ptá na pocity z báječné lekce, označíme lektora jako ne-dobrého a dovětek, že neoplývá skenujícím zrakem, jenž by mu o našich tělesných problémech řekl více, když jsme to nebyli mi, si s nabručeným výrazem ponecháme pro sebe. Nebylo by jednodušším řešením lektorovi říci to, na co se nás ptal a tím ušetřit nejen sebe samotné, ale i lektora, kterého jsme otitulovali?

Jóga není tím, co může ublížit – je jím nejógový přístup

Abychom na lekcích netrpěli, či si navíc neublížili, je potřeba jógový přístup. Prvním z nich je nenásilí, ahimsá, obsahující nenásilí především sami k sobě. Kam můžu a kam naopak nikoliv ať v rámci podložky své či kolegyně vedle, jenž nám v jedné pozici díky rozsahu svých kyčlí uloží patu na naší podložku a námi cloumá chuť udělat to samé. Ať už z pohledu oplacení stejné mince, tak ze závisti.

Dalším přístupem je satja, pravdivost. Opět míněno směrem k sobě samotným a k lektorovi, jenž se, snad, řídí čtvrtou dohodou toltéckého učení a snaží se udělat to nejlepší, co může. Pokud skloubíme ahimsu a satju, nebudeme trpět ani my, ani lektor při našem zkřiveném výrazu v ásaně.

Na vyjmenování celé anamnézy není samosebou dostatečný časový prostor

A tak co je tím, co by měl lektor vedět? Kde je ona hranice, o čem bych mluvit měl a o čem neměl? Pojďme se na to podívat postupně.

Páteř a vše, co je s páteří spojené

V Indii se říká, že jsme tak mladí, jak flexibilní je naše pateř. A jak flexibilni je ta vaše? Na kolik se po ránu, když ztěžka vstáváte z postele, cítíte? Pátěř je důležitou nosnou konstrukcí celého těla a tak si prvně položme otázku a prostudujme, vlastním vnitřním zrakem, celou délku páteře. Kde trpíme, kde nás bolí a kde už delší dobu cítíme nepohodlí, i když jsme se to doposud rozhodli neřešit s doufáním, že se to spraví samo?

Operace

Jakékoliv operace za posledních 3 – 6 měsíců je to, co by mělo lektora zajímat, a měl by brát na váš zdravotní stav ohled.

Zranění

Ať už současná, či minulá. Zranění, které vás můžou omezovat v pohybu a tím i omezit působení lektora či jeho dopomoci. Známé jsou i takové případy, kdy lektor dopomohl v pozici kleští k hlubšímu předklonu a jogínovi pod jeho dlaněmi luplo v zádech po výhřezu ploténky.

Či člověk po zranění zápěstí odcvičí se zaťatými zuby celou lekci vinjásy, kdy je její velká část v psovi hlavou dolů a tudíž je zde, pokud psa neprovádíme správně a bohužel často neprovádíme, velký nápor právě na zápěstí. S jeho uzdravením se může onen člověk na čas zase rozloučit.

Akutní stav

Při stavech horečky, nachlazení, chřipky bychom měli lekci s klidným srdcem vynechat a raději se řídit heslem, že i odpočinek je plnohodnotná součást praxe. I když pevně věřím, že v těchto stavech sám člověk uzná jako přitažlivější měkké peřiny a postel namísto pozice bojovníků, přesto se na lekci někdo může objevit i v počátečním stavu nemoci. Potom prosím informujte lektora a ten by vás měl ušetřit od motivování do ásany jít a setrvat v ní.

Těhotenství

Pro těhotné jsou určeny speciální lekce, které jsou svým obsahem zaměřeny na potřeby nastávajících maminek. A však jogínka zvyklá dlouholeté a vlastní praxe se může připojit k otevřené lekci klasické. Potom je opět potřeba informovat zkušeného lektora a ten si maminku v různých pozicích pohlídá a sdělí jí rychlý přehled o povolených a naopak nepovolených pozicích a pohybech.

A pokud nevíme, raději jmenujme

Nejsme si jisti, že zrovna ten náš stav je tím, co by měl lektor vedět, ale osobně jej pociťujeme ve formě nepohodlí? Prostě jej jen, prosím, řekněme nahlas a lektor s tím popracuje jak umí.

Lektor není fyzioterapeut

Lektor jógy není, často, zdravotníkem a není ani fyzioterapeutem. Lektor jógy by neměl znát pojmy zdravotních potíží, které vás trápí, bez obsahu, ale nemůžete se na něj zlobit, když si zrovna s tím vaším případem nebude vedět rady. Ve chvíli přiznání se ze strojeného lektora stává jógín. Proč? Protože přístup nenásilí a pravdivosti je i jeho přístupem.

V tu chvíli s vámi jedná jógově a o to přeci jde. To, co pro vás může udělat, je vložit deku pod kolena v závěrečné relaxaci, aby bedra netrpěla a pochválit vás, pomyslným poplácaním po rameni, za jógový přístup.

Dnes bych ráda věnovala pár řádků lektorům. Lektorům současným, lektorům budoucím a možná i minulým. I tací mezi námi jsou. Tací, jenž skrze svou ryzost pověsili lektorování na pomyslný hřebíček. Tací, kteří neviděli smysl předávání jógy ve formě hybného produktu těla z jedné do druhé pozice a kteří cítili potřebu zastavit se u hlubších struktur, které obecenstvo nedokázalo ocenit. Lektoři, kteří se nakonec odebrali z pozice mluvícího a vedoucího na svou podložku, kde jsou šťastní, spokojení a potichu. Proč? Protože neustupují ze svým morálních a mnohdy jógových zásad a nestávají se něčím, co po nich chce jógou dychtivý dav.

 ,,Každý z nás dělá mnoho věcí tak, aby vyhověl snům jiných lidí – rodičů, partnerů, učitelů nebo spolužáků.” (Jack Welch)

A pak tu jsou tací, kteří odolávají a tací, které to celé čeká. Je nás tu hodně, drazí, a o to více bychom tuto skupinu měli využít k podpoře toho jedinečného v nás a nechtít pojmout všechno a všechny. Takové doporučení k lektorovi jinému, jehož kvalitou je něco, jenž nemůžeme nabídnout my, nás může ušetřit nejednoho tlačení se do toho, co nám není vlastní…

A pak se jednou s radostným udivením střetneme s člověkem, jehož doporučením jsme byly my, naše kvalita, naše jinost. A kam že to dnešní zamyšlení míří? K tomu, abychom se nebáli být sami sebou a nebáli se být jiným. Nelpěli na informacích, ale hledali obsah. Nelpěli na počtu uchazečů o tu naší jógu, ale viděli význam za tím naším přístupem.

,,Člověk je závislý na svém prostředí a nemůže se dokonale izolovat. Není však třeba se umíněně izolovat, aby byl člověk sám sebou.” (Josef Čapek)

Že jóga je jedna, ale přístupů je mnoho, jsme jistě už slyšeli. Že co lektor, to jóga je také, alespoň doufám, známým rčením. Ale kolik z lektorů se nebojí onen přístup ukázat světu kolem sebe? Kolik lektorů se naopak ze strachu projevit se schovávají za podobu svého lektorského idola, kterého se snaží napodobit?

,,Základní právo člověka je být sám sebou.” (Osho)

Jedna věc je inspirace, která je opravdu nosnou základnou pro onu praxi lektora. Inspirace, jejíž proud otevíráme skrze svou vlastní praxi. Dalším inspirativním pohledem může být navštívení různých jógových dílen a lekcí a různých lektorů. Přečtení různých řádků a různých knih. Ale to, co z oněch hodin na podložce a z oněch slov vepsané ať už v knize či na internetovém prohlížeči vytvoříme, je ryze originální tanec. Tak, jako každé dobré choreografii předchází improvizace.

Tak, jako přirovnání udělat z prdu kuličku. Z ničeho něco. A to něco je náš osobní přístup k věci, naše zkušenosti, naše vzorce, naše programy, dle kterých se od raného dětství řídíme. Jsou to naši rodiče, naši prarodiče a praprarodiče, které v sobě dle genetiky a zděděných epigenetických značek nosíme. Skrze jejich vzorce a traumata, které se staly součástí i našeho příběhu. A až se postavíme na lekci v roli lektora před partu jogínů, vyjádříme se skrze ony vzorce, zkušenosti a skrze náš příběh s příchutí všeho prožitého.

Kolik řečí znáš, tolikrát si člověkem

Co tím chtěl básník říci? Nad touto otázkou jsem se pozastavila jednoho horkého indického odpoledne, sedíc v rikše a míříc za svámím, mnichem, do jeho prostého obydlí. I když jsem věděla, že svámí nerozumí anglicky snad ani slovo ještě před tím, než jsem se na cestu toho dne vydala, neubránila jsem se nervóznímu poskakování v rytmu výmolů indické prašné cesty. Představa, jak se domluvíme, mě nenechala chladnou, i když při 40 stupních ve stínů bych čůrky potu stékajíc nejen po zádech mohla připsat onomu teplu, nikoliv nervozitě.

Jedna věc je nacítění se na osobu druhou, kdy slova pozbývají smysl, ale věcí druhou je verbální vyjádření se a předávání nauk, jako je například nauka jógy, která se kdysi předávala ústně z učitele na žáka.

Řeč je definována jako schopnost vyjádřit artikulovanými zvuky obsah vědomí. Podle této definice bychom mohli tedy pořekadlo kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem vysvětlit jako kolik řečí umíš, tolikrát jsi schopen vysvětlit obsah svého vědomí. Možná ale spíše získáme různé pohledy na tentýž obsah, jenž jsme schopni hlouběji pochopit.

Jóga je jen jedna. Jóga znamená jednota. Tak, jako vědomí, které je jedno a podle filozofie jógy je ono vědomí Brahman, nejvyšší princip. Každý onu podstatu všeho, kosmické vědomí má v sobě a onen kousek vyššího principu u individuálního jedince nazýváme Átman.

Různé přístupy, které vedou k tomu stejnému, jsou různými styly jógy. Rozhled, který nám propůjčí nahlédnutí za rám okénka rozmanitých stylů je tím, co nás může formovat v pojetí té naší jógy, toho našeho stylu, nás samotných.

,,Jediná omezení, která v lidských životech existují si klademe mi sami.” (Konfucius)

Omezení

Dnes se mnoho lektorů opírá o slovo tradiční. Tradiční, od slova tradice, jenž se nese v duchu opakování čehosi stále stejným způsobem, dnes ale převážné věcí není. Proto slova opisující opřít se o tradici toho a toho jsou tím výstižným oproti v tradici toho a toho. Tradice nás může mnohdy svázat a tím popřít kreativní kousek nás samotných, jako tomu bylo i u mne.

,,Nevěř tomu co ti říkám. Věř jen tomu, co si ověříš.” (Budha)

Šivananda jóga, s kterou jsem onehdá v Indii začala a která mi přišla jako ta jediná je složena z 12-ti po sobě přesně řazených pozic a přesně řazené pránajámy s počtem opakování. Ucelený systém nesoucí se v pojetí tradice svámího Šivanandy. Když jsem tento systém poznala, byl mi opěrným bodem, jenž mě nikdy nenechal na holičkách ve chvílích zmatečných začátků lektorování. Vždy jsem věděla co má přijít a tak přišlo. Po čase jsem se ale přistihla, že lekci provádím jako kolovrátek a že mě onen přístup nenaplňuje. Naopak. Svazoval mě ve své podobě stejného a stálého řádu, který je v Indii tolik vyžadován.

Řád, jenž byl pro mě, pro člověk neukotveného ve své osobě, jednodušším přístupem než projevení toho, co v józe nacházím já. Nikoliv já ego, ale já nekonečné, neomezené a kreativní vědomí. A tak jsem začala do hodin vnášet poznatky ze své praxe, i když se lišily od těch, jenž mi tloukli do hlavy v Indii. Teď mohu říci, že se o tradici opírám, o samo učení jógy, ale do svých lekcích vnáším kus sebe, kusy různých poznatků z různých stylů jógy, jenž mi dávají smysl. A tak si můžeme z Šivananda jógy propůjčit řád, z Jivamukti jógy hravost, srdečnost a nosnou hudbu v lekcích, z Aštanga jógy disciplínu či dršti, směr pohledu,  pomáhající koncentraci mysli v akci, z Iyengar jógy preciznost v pozicích, z jin jógy stálost a jinový přístup k praxi…

A i když někdy lekce tak úplně nevyjde, vždy bude vaše a vždy uděláte to nejlepší, co jste udělat mohli. Nakonec věřte, že i ti nejzkušenější lektoři jógy někdy odchází z lekce a sami pro sebe si řeknou: ,,Dneska to nebylo ono.” Ale byli to oni, nikoliv svazující dogma.

Ráno jemným kopnutím rozvinu podložku po podlaze a opatrně našlapuji, abych jí obešla, postavila se na její samotný začátek a přitom neprobudila přítele spícího jen o pár metrů dále.

Byt máme malý a kouzelně starý. První, do čeho jsem se tehdy při prohlídce zamilovala, byly staré parkety, které se ve středu bytu svažují a při každém našlápnutí šeptají svůj mnoholetý příběh. Jen jsem si tehdy, smysly opojená, neuvědomila potřebu svého času pro ranní praxi a to, že bych možná svého přítele a spícího psa mohla oním krásným zvukem probudit.

To ráno našlapuji velmi opatrně, tak, jak už to mám za pár roků naučené. V polovině cesty se však zastavuji, to když slyším líně se převalujícího psa na mém místě v posteli. Když vystrčí střapatou hlavu a podívá se na mě přes rám dřevěné postele, ani nedýchám – první technika ranní praxe, zádrž dechu po nádechu, neboli kumbhaka.  

Po chvíli však mohu pomalu vydechnout, to když se Robin, náš pes, zavrtá nazpět do teplých peřin, které jsem před pár minutami opustila, a nejspíše si pomyslí něco o tom, že jogíni jsou blázni.

Konečně docházím na samotný okraj podložky. Zapouštím chodidla jako kořeny stromu do země. Skrze kontakt chodidel s podlahou, jemné sevření mula bandhy i uddijána bandhy a napřímení se za nejvyšším bodem na hlavě rostu směrem do nebe. Spouštím bradu, spouštím ramena. S nádechem roztahuji paže jako velká křídla a naplňuji plíce až po samotný okraj novým čerstvým vzduchem.

Spojuji dlaně nad hlavou a podívám se vzhůru. Chvíli držím dech, kdy se zastaví na pár okamžiků i celý svět a až si tělo řekne o výdech, svezu se na jeho vlně směrem dolů k podložce, jako když velký ostříž letí střemhlav k zemi. Nádech mě vynáší do rovných zad. Výdech opět zpět dolů.

Slast ranní praxe

Své osobní. Ticho a klid, kdy slyším jen šum svého dechu, jako bych stála na střeše ášramu v Indii a poslouchala z dálky šum arabského moře. Ranní praxi bych za nic nevyměnila – pomyslím si a poděkuji svým chlapcům, psovi i příteli za to, že to jsou takoví spáči a brzké ráno nechávají jen mně.

Pokračuji dále. Dýchám a zdravím slunce. To pomyslné na obloze i to vnitřní. Zastavuji se v psovi hlavou dolů a zvedám vysoko nohu, pokrčuji koleno a přibližuji patu k protější hýždi. Otevírám celý bok, otevírám oblast srdce. Otevírám se novému dni…

Vedu nohu zpět až mezi dlaně a v tom se to stane… Prd. Další kumbhaka, zadržení dechu studem a napětím čekající, co bude. Slyšel to můj přítel, či, a v to doufám, neslyšel? – hádám a modlím se. Ještě chvilku stojím jak zkamenělá, než se ujistím, přítelovým spokojeným zamlaskáním, že spí a já mohu pokračovat. Když provádím vinjásu, slet ásana na druhou stranu, nohu už nezvedám. Raději.

Praxe pokračuje až do pozice svíčky, kdy jemným přechodem dostanu nohy do vertikální polohy a stlačím ramena do podložky. V pozici se chci na pár minut uvelebit a tak povoluji všechno napětí od kotníků směrem dolů. Ale s povolením si všimnu zvláštního pohybu v oblasti pánve.

Nenechám se rušit. A když je čas z pozice vyjít, pomaličku, obratel po obratli za použití břišních svalů, pokládám záda na podložku a bez varování se k tomu přidá i dlouhý, táhlý a nezastavitelný veleprd. Nevěřícně vytřeštím oči do šera pokoje. Přítel se v posteli převalí na bok a začne se pod peřinou potichu smát. Pes zaštěká na pozdrav a má ranní praxe pro dnešek skončila před vytouženou relaxací a meditací.

Jeden z největších trapasů, který postihuje nemálo jogínek, je jakési upuštění přetlaku žijícího si svým vlastním životem. Mluvíme o něčem, co zní jako, bez mnoha servítek, prd, ale prd to není. Bohužel to ví často pouze onen iniciátor.

O co tedy jde?

Při uvolnění některých svalů dochází při různých pohybech, tedy přechodů mezi ásanami a v některých polohách samotných, k pootevření poševního vchodu a za vzniku podtlaku dochází k nasátí vzduchu. Při dalším pohybu či při opuštění pozice dojde k zvýšení nitrobřišního tlaku a onen vzduch je vyháněn ven. A právě pohyb vzduchu směrem ven je mnohdy doprovázen nelibozvučným zvukem připomínajícím něco, co je v naší společnosti považováno jako vrcholné faux pas.

Uvolněné pánevní dno?

Nejde tak zcela o uvolněné svaly pánevního dna, jak si mnohdy ženy myslí a v šatně si to také tak odůvodní. Ale o přirozenou reakci přetlaku a podtlaku,který svým tělem v pozicích vytváříme. Proto není jiné východisko, než se nad tím pousmát a pokračovat v praxi dále.

Uvolnit se

Často mi ženy ztrápeně říkají, že si některé ásany nemohou užít a křečovitě vše uvnitř drží tak, aby nedošlo k onomu trapasu. Možná, kdyby to bylo řečeno na každé lekci na začátku. Stejně jako když lektor mluví o hranicích, které bychom neměli překračovat. Jako když mluví o vědomém uvolnění, zbavení se napětí i soutěživosti na šířce a délce podložky.

Stejně jako když se lektor zeptá, zda některá z přítomných dam menstruuje a pokud ano, hned poradí či upozorní čeho se vyvarovat. Ono téma menstruace bylo ještě před lety také tabu a nyní se o něm mluví v každém časopise bez většího ostychu.

Třeba jednou nastane chvíle, kdy se lektor postaví před jógující a na samotném začátku lekce řekne: ,,Nechte volný průchod nejen emocím, ale i ozvěnám svého těla. Kdybyste měl někdo potřebu prdnout si, udělejte to. A když to uděláte, nestyďte se. ” Či dokonce: ,,Ulevte si a uvolněte se.” A ona věta se ponese sálem bez většího záchvatu smíchu či ruměnců na tvářích přítomných dam.

Moderní terapeutické postupy a více rakoviny.  Více léků na utlumení bolesti a stejně více bolesti.  Máme hojnost a jsme nešťastní.  Máme více psychologických poraden a více rozvodů.

Co je toho příčinou?

„Systém, který nechce vyléčit, ale léčit a neochota lidí převzít  odpovědnost za své životy a zdraví“ – říká vedoucí lékař kliniky integrální medicíny MUDr. Jan Vojáček.

Žijeme ve složité době. Ne těžší či snažší než v minulosti, každá etapa lidské existence přináší  svoje útrapy, to zajisté. My žijeme v době složité. Složité z pohledu gigantického růstu  proinformovanosti a přílivu možností dozvědět se prakticky okamžitě o čemkoliv. Někdo by  namítl: no není to úžasné? Není to pokrok? Není to něco, na co by jsme měli být pyšní?

Zdánlivý technologický rozvoj v informačních technologiích ale stahuje smyčku kolem  posledních snah žít v reálném světě a ne ve světě virtuálním. Jen se kolem sebe rozhlédněme.  Jen se s rukou na srdci podívejme pravdě do očí a do naší historie posledních vyhledávaných  slov a rozkliknutých stránek na internetu.

To vše vytváří tlak na nás samotné a na náš organismus a vystavuje ho zcela novým  požadavkům. Výsledkem je neustálá zmatenost, nespokojenost a „nemoci“ vznikající doslova  pod tlakem. Nemoci v uvozovkách, protože prakticky nic takového neexistuje. Existují pouze  symptomy, které vypovídají o narušení vnitřní rovnováhy, tedy homeostázy.

V dnešní době obrovského vlivu médií není žádný problém nasměrovat lidi jako stádo směrem, který vyprodukuje co největší zisk. A lidé jdou. Proč? Protože žijeme v době, kdy ztrácíme kontakt se svým tělem a začali jsme se více identifikovat se svou myslí a egem. Je  jasné, že tohle muselo nastat.

Bohužel jsme přestali vnímat potřeby svého těla a začali  poslouchat a posluhovat potřebám svého zbytnělého ega. A to nemá nikdy dost. Někteří vědí,  jak funguje nenasytné ego ,a tak mu prostřednictvím reklam a doporučení podsouvají  potravu.. Až tento neutišitelný vývoj dojde do „nemoci“, ego nám s klidem našeptá: „To  nevadí, to není tvoje vina, to je jen náhoda, doktor se o tebe postará, dostaneš prášek a jedeme dál, vše je v pořádku“.

Kdyby jste se zeptali vašich orgánů co na to říkají. Co říkají vaše játra na neustálý přísun toxinů, jednak z alkoholu, jednak z nekvalitního jídla a v neposlední řadě z psychiky, asi byste  se divili, co by vám odpověděla, či slušně řečeno kam by vás poslala. A takhle můžeme  pokračovat dál. Můžeme se zeptat ledvin, co říkají na colu, na sladké šťávy namísto  dostatečného množství čisté vody a jak se jim líbí naše neřešení strachů a nefunkčních vztahů,  které je z psychosomatického hlediska svírají jako ve svěráku.

Pokud chceme být spokojení a zdraví, musíme poznat naše slabiny v životním stylu, který žijeme. Musíme vědět, co můžeme udělat pro to, aby jsme udrželi náš systém v rovnováze.  Ale právě v dnešní době internetu a se stále nově přicházejícími rychlými zkratkami ke  všemu, ke zdraví, ke štěstí, ke zhubnutí, ke kráse, jsme zmateni a zamotáni s velkým Z.

Divíme se, že zázračný přípravek častokrát nezafunguje. Proč? Protože změna zaběhlého  systému si vyžaduje pravidelnost, čas a odborný přístup.

Za tímto účelem jsme vytvořili sérii workshopů na různá aktuální témata. Ukážeme vám, jak  blízká si je integrální medicína a jógová terapie a jak krásně se vzájemně doplňují.

Rozebereme příčiny stojící za poruchami vnitřní rovnováhy a co s tím lze teoreticky i  prakticky provést.
Nečekejte zázračnou pilulku ani univerzální recept na štěstí. Pokud ovšem máte chuť a vůli  převzít odpovědnost za svoje zdraví ,přijďte se inspirovat. Skrze sebe měníme svět.

Nechtějme změnit systém, ale začněme u sebe.  Zveme vás na volně navazující šestici workshopů pod heslem MÁME VÍCE LÉKŮ A VÍCE NEMOCNÝCH.

Ukážeme vám co je skutečnou příčinou vzniku bolestí a nemocí a dáme vám  do rukou nástroje, které vám pomohou na vaší cestě ke zdraví.

1) Přirozený detox a jóga proti jarní únavě 11.4
2) Stres a jóga proti bolesti hlavy 6.6
3) Proti bolesti zad 12.9
4) Když se bouří hormony 17.10
5) Stejně důležité jak co jíme je, jak jídlo trávíme 14.11
6) Zdravé srdce, zdravý duch 12.12

Těšíme se na vás,

MUDr. Jan Vojáček a Šárka Konečná