YogapointČlánky od: Ladislava Frantová

„Nosce te ipsum“ aneb „Poznej sám sebe“ – to je motto, které mne už delší dobu pronásleduje i fascinuje zároveň. Člověk prahne po poznání smyslu života, po naplnění svých snů a rolí v životě, a při tom se často potýká s problémem, že vlastně ani bezpečně neví, co chce.

Dle mého to pramení z toho, že prostě netuší, kdo je, kam směřuje, nezná se, neumí v sobě číst. To, že nejvíce poznáme ostatní, když s nimi cestujeme, víme už z filmu Svatební cesta do Jiljí :-). Ale cestováním můžeme poznat také sami sebe a nemusíme jezdit zrovna na opačný konec světa. Naopak, nejvíce se o sobě dozvíme potulováním se po rodném kraji. Laskavý čtenář promine, že záměrně zjednodušuji. Je to východisko k mému následujícímu zamyšlení.

CESTY

Cesty jsou symbolem hledání, odpovídání na otázky, odpoutání se od stereotypu, zrcadlení nás samých. Cesty jsou symbolem změny, usilování. Asi proto spousta lidí volí cestování, rozuměj útěk z domova, jako možné řešení svých problémů ve vztazích, v práci, zkrátka v osobním životě.  Léto a prázdniny, které nedávno skončily, jsou, pochopitelně, pro cestování nejvhodnějším obdobím. Ale nebylo by vlastně mnohem více fajn cestovat během celého roku? Já jsem letní člověk, rozuměj člověk, jenž je v létě ve svém živlu. Vysoké teploty mi nevadí. Miluju slunce a vodu a někdy si říkám, že bych mohla putovat za sluncem celý rok.

KDO JSEM ?

Každoročně se o sobě během cest dozvím spoustu užitečných věcí. Například že jsem nervózní, netrpělivá, neumím používat navigaci. Ztrácím svůj vnitřní klid, když něco nejde podle předem určeného scénáře. A pokud to podle předem určeného scénáře jde, zase nejsem spokojena, jelikož to postrádá patřičný náboj dobrodružství. Asi jste také na vlastní kůži pocítili, že úplně nejlepší zážitky vzniknou ve chvíli, kdy nic neočekáváte, jste unášeni na vlně nicnedělání. Necháváte věci a události jen tak plynout, neovlivňujete je. Jste jen pozorovatelem dění a vjemů, které vám přicházejí do cesty. Žijete tady a teď.

POTŘEBUJI VYPNOUT

To je zaklínadlo, které často slýcháváme. Vypnout, tj. přestat myslet na povinnosti, oprostit se od veškerých úkolů a nezbytností, které nám každodenní život přináší; je strašně složité. Docela mě děsí pohled na lidi, kteří neodkládají své notebooky ani na dovolené. Neustále jsou v kontaktu se svým zaměstnáním. Nedokážou se zrelaxovat a aspoň na těch pár dnů přestat pracovat. Někomu se možná zdá, že je ten workoholismus nesmírně sympatický a lidé, kteří celý život jen pracují, jsou obdivuhodní. Opak je pravdou. Člověk, který vleze do letadla, do vlaku, nebo jiného dopravního prostředku a ihned usedá k počítači, je nesmírně protivný, otravný. A to nejen okolním lidem, ale hlavně sám sobě. Ta jeho přehnaná motivovanost a houževnatost je jako jed. Pomalu, pomalu, plíživě člověka otravuje, až ho otráví úplně.

Ze všeho nejhorší jsou telefonisté, kteří mají mobil neustále u ucha, a tak se často dozvídáme to, co vůbec vědět nechceme a s prací jejich hovory nesouvisí: „Máňo, já měl včera vokno. Asi jsem to přehnal. Počkej, musím končit, už budem na Veleslavíně…“. Nikdy jsem nepochopila, proč si tito lidé myslí, že všechny ostatní zajímají jejich příběhy, jež jsou někdy i značně pikantní. A tak se přimlouvám za to, abyste vypnuli. Vypněte elektronické přístroje i sami sebe. A to nejen na dovolené….

JE TO TU, TAK PROČ TO NEJDE?

Celý rok se těším na letní dovolenou. Léto miluju a pro mě by jiné roční období nemuselo vůbec existovat, jak už jsem zmínila. Letní dovolenou mám prostě nejradši. Je rozhodně lepší než dovolená zimní, jarní, nebo podzimní. Většinou ale nikdy neprobíhá dle mého přání. Každoročně jsem poslední den před dovolenou ještě v práci a po poslední službě, s jazykem na vestě, připravuji věci potřebné k odjezdu. Zbylí členové rodiny jsou na tom ještě lépe. Ti si své věci připraví cca 10 minut před odjezdem a pak se nesmírně diví, že jim něco chybí.

První hodiny a dny dovolené se „oťukáváme“, vyjíždíme se zpožděním, narážejí na sebe různé požadavky každého z nás. Většinou se hned na začátku pohádáme, nebo se moc nebavíme. V této fázi si každý rok přísahám, že už radši příští rok ani nikam nepojedu. Je cítit napětí a stres. To většinou třetí den opadne. Můžeme si začít užívat. A já už v tuto chvíli ve své hlavě začnu vymýšlet dovolenou na příští rok. A pozvolna vypínám….

MEDITACE

Meditace jsou různé praktiky vedoucí k prohloubení soustředění. Někdo je schopen meditovat prakticky všude. Jiný na to potřebuje ideální podmínky. Pozměněný stav vědomí se dostaví za různě dlouhou dobu. Já například moc meditovat neumím a přiznávám, že medituji zejména ve spánku. Je to taková ta neostrá hranice mezi bdělostí a spánkem. Blažené upadání do spánku, kdy se cítíme naprosto úžasně. Ještě nespíme, ale už stoprocentně nebdíme. Dovolená je pro meditace jako stvořená, jelikož máme více času i na to být sami se sebou a pronikáme do svého podvědomí.

MOŘE, ŘEKA A VODA OBECNĚ je naprosto ideálním místem a zdrojem meditace. Šumění moře, zvuk tekoucí řeky navozují zklidnění mysli a unášejí nás do jiných sfér. Ke zvuku se přidává i vjem čichový a zrakový. Pozorování tekoucí vody, vln na moři v nás vyvolává pocit harmonie, klidu, ladu…. Namočte si nohy do vody a komíhejte jimi, jak už doporučoval Priessnitz. Ledová voda vás probere, osvěží, zregeneruje a následně naplní pocitem blaženosti.

POUŠŤ je vynikajícím místem hledání sebe sama, oázou klidu. Pokud se tedy nedostanete do komerční zóny, kde jste pod nátlakem obchodníků s čímkoli. Narušování klidu pouště by mělo být trestné. Ale oprostěte se od nájezdů obchodníků a lehněte si do písku s hlavou natočenou k slunci. Nechte se zprvu unášet myšlenkami a pak je přestaňte kontrolovat, unikněte jim a projdete katarzí. Na poušti je písek, stejně jako u moře. Vyloženě to vybízí k praktikování meditace, kdy si představujeme, že naše tělo se propadá do horkého písku a je stále těžší a těžší. Je to totiž naprosto realistické.

HORY jsou nejen fascinující masivy, ale také dalším překrásným místem k meditacím. Musíme se poklonit jejich kouzlu a kolosální vznešenosti. Procházet se po horách může být dokonalý relax i nadstandardní fyzický výkon. Obojí nás potěší.

LES je úžasným teritoriem k vypnutí. Jeho krása, vůně, šumění stromů nás ukolébává. Někdy mám pocit, že musím obejmout strom a získat jeho energii, nebo ho prostě jen pohladit. Nabíjí nás to pozitivními vibracemi a harmonizuje. V lese se nejčastěji přistihnu, že koukám „do blba“; a to je přesně ta meditace.

PŘÍRODA REGENERUJE

Ne nadarmo se říká, že příroda léčí. Představte si, že byste jen chodili do práce, nakupovali v obchodních centrech a jezdili autem. Zákonitě byste se museli zbláznit. Když několik dnů za sebou chodím jen do práce a chybí mi pohyb v přírodě, moje tělo i duše strádají. Autem nejezdím, jelikož si myslím, že svým způsobem jízdy bych byla nebezpečná okolnímu světu i sama sobě. Vždycky jsem byla nervózní, když jsem měla jet někam autem, a tak jsem vyměnila pohodlnost auta za pohodlnost jiného typu, a to pohodlnost nemuset se soustředit. Většinou všude chodím pěšky nebo jezdím na kole. Na delší vzdálenosti samozřejmě využiji jiné dopravní prostředky. I to můžeme nazvat cestováním, při které se dozvídáme spoustu užitečného sami o sobě.

TAK CO SE DOZVÍME????

Někdy prahneme po poznání sebe sama, ale nemusíme to ani sami konat. Tuto práci za nás rádi a rychle udělají jiní. Jsem narozena ve znamení Raka. To je klasicky rodinně založené znamení. Této charakteristice jsem se vždycky v mládí smála. Ovšem po narození dcery jsem zjistila, že to tak je stoprocentně. Mám ráda být doma v klidu a nikam nemuset, což je protipól toho, že musím pořád někde „trajdat“…

Jsem prostě plná protikladů. Leckdy jsem unavena a domů se jdu JEN vyspat. Mám ráda svoji rodinu kolem sebe. Tetelím se blahem, když můžu usínat a nablízku je můj muž a moje dcera. Prioritou mého konání a počínání je fungování doma. Přesto všechno jsem se o sobě dozvěděla docela zajímavou informaci. Vyplula z úst mé dcery: “ Mami, ty asi nejsi rak, protože vůbec nejsi rodinný typ.“ Zrcadlo bylo nastaveno. Je zvláštní, jak zkresleně vnímáme sami sebe, anebo nás zkresleně vnímají ostatní????

Prvním argumentem toho, že nejsem rodinný typ, byl fakt, že mám JENOM jedno dítě. To je sice pravda, ale stále si stojím za názorem, že rodinný typ může být i člověk, který nemá žádné děti… Ovšem musím se umět podívat zpříma do toho zrcadla, které mi dcerka nastavila. To jak vnímáme sami sebe, nemusí být vždycky v souladu s tím, jak nás vnímají ostatní. Ale to není vskutku tak moc důležité: Důležité je, abychom se nebáli do toho zrcadla nastaveného od okolí podívat. Můžeme přečíst mnoho knih o psychologii a nedozvíme se o sobě, ani o ostatních vůbec nic. Je třeba býti otevřen vnějším podnětům a ty zpracovávat.

CESTA V SYMBOLICKÉM SLOVA SMYSLU

Před rokem a půl jsem si koupila sešit, který je označen jako lapač nápadů, kreseb a myšlenek. Je na něm napsáno Každá cesta má smysl. Platí to stoprocentně jak v konkrétní, tak i abstraktní rovině. Ať už jde o jakýkoli reálný výlet v našem životě, nebo cestu symbolickou, vždy má své opodstatnění.

Ty symbolické cesty zpravidla bývají ovlivněné konkrétní událostí a snahou na ni reagovat. Často jsou to „one way“ cesty, ze kterých není cesty zpět. Z těch ale většinou vyplyne ponaučení do dalších let. Každá cesta přináší zkušenost a další nasměrování do života. Když jsem si ten sešit koupila, začala jsem si do něj psát poznámky, postřehy z běžného života. Na základě těchto poznámek začaly vznikat moje články. Někdy je to jenom takové blábláblá, ale pokaždé mě to psaní baví a když si to přečte aspoň jeden další člověk, dá se říci, že mělo smysl to sepsat.

CESTOVAT, CESTOVAT, CESTOVAT

Díky osvícenosti mých rodičů jsem od mládí hodně cestovala. Skrze navštívená místa, různé kultury a místní obyvatelstvo jsem se učila spoustu věcí o okolním světě. Provětrala slovní zásobu nabytou ve škole a obohatila svůj jazykový rejstřík. Dnes už vím, že mnohem důležitější než mluvit, je poslouchat a naslouchat. Skrze objevený svět jsem začala číst v sobě, ale většinou jsem v sobě jako knize neotočila ani na druhou stranu.

Člověk je bytost nesmírně složitá a nečitelná. Zorientovat se sám v sobě, srovnat si priority a vytyčit směr, kterým se chci ubírat, to by mělo být jedním z hlavních úkolů v životě. Je to ještě běh na dlouhou trať. Zatím vím jen to, že dospívám, jelikož ke konci každé své cesty se těším domů. Moje duše a srdce se rozechvívají vždy, když se blížím k domovu. Můj dům není dokonalý, určitě by mohl být mnohem větší, hezčí, zorganizovanější, uklizenější. Ale je to moje místo. Místo, které bych už za žádné jiné nevyměnila. I tomu mě naučily mé cesty.

Asi se vám už v životě stalo, že jste neměli chuť dělat vůbec nic. A ne jednou… Z nedostatku energie, času, chuti jste prostě nebyli schopni ničeho. Nedostatek sil byl většinou způsoben nějakou objektivní realitou, ale mohlo se stát, že ani žádné logické opodstatnění neměl. Ocitli jste se na mrtvém bodě a nebylo způsobu, jak se z něho přirozeně dostat. Stagnovali jste, vše odsouvali na vhodnější chvíli. Ale která ta chvíle je vhodná? A jak ji nepropásnout? Ano, můžete některé akce odsunout na chvíli, kdy budete více v pohodě, ale to čekání na vhodný okamžik nesmí trvat příliš dlouho.

JSEM PŘESNĚ TAM

Jsem přesně v tom bodě, který jsem výše popsala. Byl způsoben nemocí mně tolik blízkého člověka. Když onemocní někdo z vašich bližních, záhy si uvědomíte nicotnost své bytosti. Pokud tedy nejste špičkovým lékařem, který je schopen vyléčit nejzákeřnější nemoci. V nemoci jsme si všichni rovni. Nezáleží na tom, jaké máte vzdělání, nebo kolik máte peněz. Záleží jen na vaší vnitřní síle, která vás žene dopředu, abyste to té nemoci natřeli a zvítězili nad ní.

V té chvíli je naprosto klíčová participace rodiny a blízkých přátel. Jejich schopnost vás psychicky i fyzicky podpořit. V posledních měsících se snažím takovou podporu poskytovat a doufám, že se mi to i daří. Je to ale činnost naprosto vysilující zejména po psychické stránce. Práce doma stojí, odbývám i své milované činnosti jako je běh a jóga, neuklízím, neposkytuji pevné zázemí rodině, nevařím, prokrastinuji v každé oblasti.

KDYŽ BYLO NEJHŮŘ

Vždy, když mi bylo těžko, pomáhalo mi své trápení svěřit papíru a tužce. Tyhle dvě věci snesou všechno. Prostě je fajn VYPSAT SE Z TOHO…. Zatímco moji spolužáci na základní i střední škole nesnášeli sepisování slohových prací, já se v nich vyžívala. Když jsem byla zamilovaná a citově strádala, psala jsem básně. Po letech se směju jejich rozervanosti i naivitě, ale přesně vystihují, jak jsem se tenkrát cítila. Například v 15 letech jsem napsala následující báseň

KYTICE /Le Bouquet de fleurs/ zde byl patrný vliv studia francouzštiny 🙂

Pole rudých máků svíjejících se ve větru

svíjejících se ve větru té nejroztodivnější písně

vyvolávající pocit nekonečného štěstí

Pole rudých máků osvětlené dnešním sluncem

prosvětlené až do samého nitra

Pole rudých máků pokyvující nevěřícně svými hlavami:

„Je to pravda!“

přemýšlející na včerejší den –  den rozhodnutí

Pole rudých máků – symbol krásy?

….. symbol spásy!

Tak asi úplně báseň to není. Studenti literatury by asi těžko hledali mé původní motivace a rozbor by jim šel asi stejně dobře jako panu Kroupovi ve filmu Marečku, podejte mi pero. Každopádně jsem tím chtěla říci něco naléhavého. Vypsat se ze svých splínů, očistit se, dojít aspoň k malé katarzi.

CO JE PSÁNO, TO JE DÁNO

Také patříte mezi ty, kteří se domnívají, že to, co se napíše je tak nějak pravdivější než to, co se „jen“ řekne? Dříve jsem si svá přání sepisovala a věřila jsem, že se vyplní. Když jsem zmoudřela, zjistila jsem, že takhle jednoduché to není. Že nestačí si naškrábat, co chci, ale musím pro splnění snů něco udělat.

Každopádně jsem přesvědčená o tom, že člověku pomáhá psát si něco jako deník. Nemusí to být deník v pravém slova smyslu, ale deník jakoby. Vůbec by si měl člověk zaznamenávat prožité zážitky. Může se po letech stát, že spoustu důležitých věcí zapomene. Mě například rozčiluje, že už si nepamatuji názvy míst, která jsem navštívila. Některá už mi splývají. Ale asi to tak má být. Mozek si selektivně vybírá, co uloží a co ne.

Letos jsem si začala aspoň zapisovat denně jednu větu, která nějak pozitivně vystihne prožitý den. Cílem je najít na každém dnu aspoň jeden kladný aspekt, ačkoli se čas mohl zdát sebehorší.

SEPIŠ SI PRO A PROTI

Ve chvíli, kdy jsem se nedokázala pro něco rozhodnout, ptala jsem se ostatních na radu. Pak mi někdo poradil, myslím, že moje máma, ať si sepíšu na papír všechny klady a zápory zvažované věci. To mi například pomohlo před lety, kdy jsem zvažovala hypotéku.

Jsem naprosto nadšená, když si koupím nový krásný sešit, do kterého si sepisuju svoje myšlenky. Mám ráda barevné tužky, plnicí pera a zvýrazňovače. Pořád kupuju nové a nové. A často se mi lidé smějí, že si pořád dělám zápisky 🙂

PROKRASTINACE

Prokrastinace je výrazná a chronická tendence odkládat plnění povinností a úkolů na pozdější dobu, viz Wikipedie. Do jisté míry je odkládaní věcí na pozdější dobu zcela normální a přirozený jev. Neradi se po hlavě vrháme do úkolů, které jsou sice důležité, ale nezábavné. Musím říci, že se tento jev, naštěstí, netýká u mě práce. Ráda vše řeším hned a neodkládám. Většinou prokrastinuji v domácích povinnostech, přehlížím velké nedostatky. A vlastně se za to stydím, ale prostě nemůžu s tím nic moc udělat. Pak dostanu záchvat pořádkumilovnosti a začnu pořádně něco dělat. Bohužel nadšení většinou moc dlouho nevydrží… Lidi obecně odkládají nejen povinnosti, ale i příjemné věci na pozdější dobu. Až budou mít více peněz, až zhubnou, až je povýší v práci, až budou krásnější, starší… Limitace si vytváříme sami a většinou zcela uměle. Prokrastinovat v přirozené míře ano, ale i to se musí umět. Hlavně ať ten stav netrvá moc dlouho.

A JAK TO SPOLU SOUVISÍ ?

Terapie psaním a prokrastinace, jak spolu souvisí?  Jak už jsem zmínila na začátku, psaní mi vždycky pomáhalo očistit se od problémů. Jejich zhmotnění na papíře vyčistí naši hlavu i duši. Ale co když se dostanete do fáze, kdy nemůžete     ani psát? Víte, že by to pomohlo, ale prostě to nějak nejde. Myšlenky těkají, protékají mezi prsty. Nedokážete je zachytit, a to vás demotivuje. Já například už 3 měsíce „pracuji“ na článku o vlivu Měsíce na nás lidi. Přijde mi to jako zajímavé téma, mám k tomu spoustu nápadů, ale teď tomu prostě neumím dát tu pravou formu. Takže nyní píšu jenom proto, abych nepřestala psát. Čili je to takové psaní pro psaní. A to v mém psychickém rozpoložení pomáhá.

JAK Z TOHO VEN?

Nic vám nejde, nic se vám nechce. Jste psychicky i fyzicky na dně a při tom máte pomáhat někomu, kdo vás potřebuje? Je to těžké. Pochopitelně pomůže jóga, dechové praktiky. Mně nejvíce pomohla příroda. Trošku zanedbávám běh i jógu a snažím se co nejvíc jezdit na kole. Nejen kvůli fyzické aktivitě, ale pro pročištění hlavy. Hlavní roli hraje krajina, příroda a její krása. Na jaře je nejkrásnější, všechno kvete, každým dnem se mění. Příroda voní a ten čichový vjem je někdy silnější než ten zrakový.

Impuls k ukončení vaší vlastní stagnace nepřijde z vnějšího prostředí, musí vzejít z vás samých. Naštěstí jsem nastaveni tak, že v danou chvíli se prostě zničehonic objeví a osvobodí nás. Je třeba se ale nejprve zbavit vlastní sobeckosti a zaměřenosti jen na sebe sama. Očistěte se psaním.

ČASTO MĚ NAPADÁ

Často mě napadá i něco velmi inteligentního, ale ani to najednou nejde psát. Nechytím tu myšlenku a ona mi nenávratně zmizí. Hlavou se honí spousta jiných, důležitých věcí. Výčitky svědomí z toho, že nemohu dělat ani to, co mě obvykle baví. Prostě nic děláme s rizikem, že nevíme, jak dlouho to bude trvat…Je třeba nenutit se do něčeho, do čeho se mi nechce… Ani do toho psaní. Nejsem stroj na texty.

Někdy je fajn věnovat energii něčemu užitečnějšímu a prospěšnějšímu než tomu, co se ode mě očekává.

Často myšlenky jen těkají. Pustím je dovnitř a hned zas ven. Uvnitř udělají jen neplechu, ale jdou dál… Někdy po nich zůstanou jen stopy, které po chvíli vymizí. Jindy zůstávají zaryté dovnitř. Chci je zachytit mluvou, písmem. To, co se mi ale podaří zaznamenat, neodráží přesně to, co cítím. Ačkoliv se snažím tomu co nejvíce přiblížit.  A to, co vyřknu/napíšu, je posléze chápáno jinak, než jsem myslela. Člověk má tendenci interpretovat texty podle své vlastní zkušenosti. Vkládat do nich něco ze sebe samého. Tím pádem někdy dochází k neporozumění. Efekty na recipienta mě vždycky zajímaly. Každý jedinec chápe leckdy byť jen slovo úplně odlišně než někdo jiný. Příznaky si každý přidává sám. Ale jde vůbec vždycky všechno vyjádřit slovy????

MILÍ LIDÉ

Není prostě ostuda někdy otálet, do ničeho se nepouštět. Je to přirozené a logické. Ovšem ta nečinnost by neměla trvat moc dlouho. Ve všech sférách.  Pokud někdy moc stagnujeme, odkládáme, mohlo by se stát, že ztratíme jakousi kontinuitu a do rozjetého vlaku se nám už nepodaří naskočit.

Člověk prý prospí zhruba třetinu svého života. Zní to dosti utopisticky, ale když vezmeme v úvahu, jak moc je spánek důležitý pro regeneraci těla a naše zdraví, není to zase tak moc. Před dvaceti lety bych se tomuto názoru od srdce zasmála. Po probdělé noci, protančené v hudebním klubu, usrkávajíc drink-chudák (rozuměj voda s citrónem), jelikož za studentských let na nic ostřejšího nebyly peníze ani chuť, jsem ve všední den šla v klidu do školy. O víkendu do práce. A večer jsem měla energii na to, abych zase někam vyrazila. To už je bohužel historie….

Takže, ve svém životě jsem se posunula do stádia, kdy nechci dělat nic přes moc. Uvědomila jsem si, že nemá smysl nic předstírat a do ničeho se nutit. Platí to pro všechny oblasti života, tedy i pro spánek. Pokud to jde, rovná se, nejsem zrovna v práci, tak si lehnu a spím, nebo se jen natáhnu a odpočívám. Spát tedy rozhodně nejde na povel. Můžeme si přečíst spoustu tipů, jak nejlépe usnout, ale ne vždy jsou efektivní. Na každého platí něco jiného.

Paradoxní je, že spánek na nás přichází v těch nejméně vhodných chvílích.  V momentě, kdy máme možnost spát, naopak spát nemůžeme, jelikož naše biologické rytmy jsou pomatené. Většinou pro kvalitní spánek potřebujeme mít vhodné podmínky. Čili spát doma, ve vlastním prostředí, ve své posteli, zachovat své rituály. Jindy se nám zcela nelogicky skvěle spí v neznámých či dokonce extrémních podmínkách, tj. na tvrdé zemi, na karimatce, ve spacáku, v zimě. Nemusíme však ve všem za každou cenu hledat logiku.

Co je spánek

Dle definice uvedené na wikipedii je spánek útlumově – relaxační fáze organismu, při níž dochází ke změně činnosti mozku, doprovázené ztrátou vědomí a podstatně sníženou citlivostí na vnější podněty. Spánek je doprovázen uvolněním svalstva, snížením tělesné teploty. Dýchání se zpomaluje a krevní tlak se snižuje. Podle tohoto popisu je prostě spánek něco jako bezvědomí. Nezlobte se, nevím, jak jinak to nazvat. Tělo se zklidňuje, upadá do ticha a míru, všechny vitální funkce se zpomalují. Zdají se nám sny. Potřebujeme tento stav k celkové regeneraci organismu každý den. Lidová moudrost říká, že spánek léčí. Jinak naše tělo i mysl strádá.  Je to vlastně dosti zvláštní, že každý večer upadáme do bezvědomí, ze kterého se bez zásahu vnějšího prostředí zase sami dostáváme. Kdo to takhle geniálně vymyslel?

Kolik hodin spát?

Někdo vytvořil „geniální“ tabulku, patrně v Excellu, kde vypsal, kolik hodin byste měli spát podle hodiny, kdy uleháte? Ovšem ten někdo zapomněl na to, že někteří lidé vstávají do práce dokonce dříve než v 6 hodin. Někdo pracuje i v noci. Tito do tabulek v žádném případě nezapadají. Co s tím? Zastávám názor, že člověk by měl prostě spát, když zjistí, že je mu to třeba a okolní podmínky mu to umožňují. Tzn. když asi zrovna není v práci, nebo neřídí auto, nebo nevytváří jinou činnost, ke které je nezbytně nutné být v bdělém stavu. Je pravda, že se spánkem připravíte o možnost něco pěkného zažít, nebo perfektně uklidit dům, ale to se holt nechá na jindy. Velice důležité je také prostředí, ve kterém usínáme. Znáte takové ty praktické rady, že máte usínat ve vyvětrané místnosti, v pokoji, kde nehraje televize a nejste ani jinak rušeni.

Sny

Sen je dle wikipedie zážitek iluzorních nebo jiných vjemů vytvářených mozkem během spánku v rámci procesu snění. Ve snu kombinujeme své zážitky, zkušenosti s fantazií a asociacemi. Mohou být příjemné i nepříjemné, zmatené nebo naopak jasné. Některé si pamatujme, jiné ne. Po probuzení mohou být pozměněny dle naší ne/paměti. Zcela určitě mají sny svůj význam, chtějí nás o něčem informovat a podat svědectví, o něčem, co se skrývá v našem podvědomí. Podávají informaci o našich přáních, tužbách, ale i úzkostech a obavách. Vytvářejí zvláštní a jedinečné posloupnosti a řetězce. Nemusíme hledat jejich význam ve snářích, ale spíše sami v sobě.

Jsem přesvědčena o tom, že odpovědi na otázky, které v nás sny vyvolávají, známe. Jsou to spíše symboly, které lze interpretovat a hledat v nich možné cesty řešení našich pochybností a problémů. Zcela jistě bychom mohli provádět psychoanalýzu snů, vnášet do nich vědecké hledisko. Ale je to nutné? Asi se všichni shodneme na tom, že se často těšíme do postele a říkáme si, že se nám bude něco hezkého zdát. Jindy jsou naše sny ošklivé a jsme rádi, že se z nich probudíme, navzdory úplné upocenosti. Ještě mě baví rčení, že co se ti zdá v neznámém prostředí první noc, to se splní. Jako dítěti se mi takové sny zdály, ale bohužel jako dospělé se mi nikdy první noc na novém místě nic nezdálo.

Nebo vlastně zdálo, ale nepamatovala jsem si to. Jsem přesvědčena o tom, že sny jsou oknem do naší duše a zračí naše touhy, obavy, přání a přinášejí odpovědi na naše otázky; jak už jsem zmínila. Proto tak rádi sníme i v bdělém stavu.

Noční služby a jet lag

To jsou dva nejvíce rušivé faktory, které možnost kvalitního spánku znemožňují. Domnívám se, že na práci v noci náš organismus není uzpůsoben a velice mu škodí. Nejde se nikdy dokonale předpřipravit. Spaní před a po nepomáhá. A kdo to vlastně z nás umí předespat se na noční službu? Když děti odrostou, je nám umožněno se odpoledne před noční jen tak válet. Ale většinou to k ničemu kloudnému nevede. Alespoň u mě to tak platí. Naopak toto povalování mne ještě více unaví. Ale každý to prožíváme jinak. Existují profese, kde jsou noční služby nevyhnutelné. Já jsem přesvědčena, že by takovéto směny měly být mnohem kratší než ty denní, rozhodně více zaplacené, jelikož devastace těla je u nich zaručena. Jestliže už je musíme absolovovat, bylo by fajn myslet na zdravý životní styl. Zdravě se stravovat, vykonávat pravidelnou fyzickou aktivitu, čímž nemyslím jít si zaběhat po probdělé noci; zkrátka a dobře pečovat o sebe.

Ti kteří rádi cestují, nebo cestují neradi, ale musí, se setkávají s tzv. jet lagem, neboli pásmovou nemocí. Je to porucha, která vzniká narušením spánkového rytmu při cestování do jiných časových pásem. Projevuje se nespavostí (jak jinak), podrážděností, ospalostí, bolestmi hlavy. Naše tělo se prý navrátí do „normálního stavu“ zhruba po třech dnech.

Časových posun +/- 2 hodiny asi nikoho moc neovlivní, ale od 4 hodin už začínáme pociťovat jistá negativa. Každý je řešíme po svém. Někdo si dá „usínací“ sklenku alkoholického nápoje, což nedoporučuji. Sice se dotyčnému dobře a rychle usne, ale spánek je mělký, nekvalitní a má krátké trvání. Jiný si dá prášek na spaní. Z nelásky k jakýmkoli lékům toto u mě nepřichází v úvahu. Jiným toto funguje.

Tělo bych chtělo /a potřebovalo/, ale hlava nemůže

Znáte to, zíváte, jste unaveni, téměř vyčerpáni, nohy už vás skoro neudrží, zavíráte oči, ale spát nemůžete. Vaše hlava vás nepustí. Promítáte si události uplynulého dne, přemítáte, co jste udělali dobře a špatně, přemýšlíte nad tím, co bude zítra. Nemusíte být úplně ve stresu, mít potíže, ale prostě pořád dokola a dokola přemýšlíte. Přemýšlení je velký nepřítel člověka 🙂 Nejhorší je, když jste nějakým způsobem limitováni. Např. tím, že druhý den brzy vstáváte. Pořád si opakujete musím spát, musím spát, zítra ráno vstávám…

A ejhle, ono to nejde. Ještě po třech hodinách civíte do stropu. Už jste zkusili všechno. Kdysi na střední škole jsme si v hodině biologie pouštěli zajímavý dokument o části mozku zvané hipocampus, část ve tvaru mořského koníka. Jednomu vojákovi střela zasáhla tuto část mozku. Nezemřel, žil ještě asi 2O let. Ale zasažení této části mu znemožnilo možnost spánku. Celé noci bděl, a nakonec po mnoha letech od zranění zemřel na vyčerpání. Spánek je palivem pro mozek a jeho absence způsobuje nejen psychické poruchy, ale též jiné fyzické problémy, demenci etc. Spánková deprivace má fatální negativní vliv na naše fyzické a psychické zdraví.

Vytvořte si podmínky

A teď přicházejí na řadu chytré rady typu. Usínejte vždy ve stejnou dobu, na stejném místě, ve vyvětrané místnosti, bez přítomnosti TV a jiných rušivých elementů. Snažte se nemyslet na nic negativního a nepřemýšlet nad útrapami dnů. Toto jsou dokonalé, ale umělé podmínky. Kdo z nás umí nemyslet na to, že má např. nemocného člena rodiny a neobává se o jeho budoucnost?

Můžete si ale uvařit bylinkový čaj, například z meduňky, která vám roste na zahradě či balkóně. Asi ne v zimě. Ale udělejte si zásoby sušené bylinky. Skutečně zklidňuje a uspává.

Zázrak jménem melatonin

Melatonin je zázračný hormon produkovaný epifýzou v mozku. Správná hladina melatoninu v krvi slouží jako regulátor denních i sezonních rytmů. Účinně upravuje spánkové cykly. Tento požehnaný hormon vzniká ve tmě. Takže rada všem vám, kteří se stejně jako já, někdy doma bojíte, a usínáte s rozsvícenou lampičkou – snažte se své strachy ovládat a usínejte ve tmě. Stejně tak neusínejte u zapnuté televize. Je to opravdu velmi škodlivé. Expozice organismu světlu v noci zesiluje výskyt rakoviny. Když nemůžete usnout, nebrouzdejte po internetu, nepoužívejte smartphony a raději v klidu ležte. Světlo, které počítače i telefony vyzařují je škodlivé.

Navíc informace, které si na internetu přečtete, vás mohou natolik rozhodit a nabudit, že o to více bude složité vůbec do spánku upadnout. Snažte se vyprodukovat co nejvíce melatoninu přirozenou cestou. To je rada nad zlato. Melatonin nyní můžete sehnat ve formě léků i v České republice a např. Američani jsou naprostými přeborníky ve futrování melatoninu. Nemusím však asi zdůrazňovat fakt, že nadužívání melatoninu touto nepřirozenou cestou je nezdravé a je stejně rizikové jako časté braní prášků na spaní. A milovníci melatoninu mohou argumentovat, že je to šetrnější či dokonce založené na přirozené bázi. Melatonin je hormon. Hormony nás ovládají a umělé vpravování hormonů do těla je cesta do pekel.

Polštářová jóga

I jóga nás může krásně ukolébat ke spánku. Pusťte si relaxační hudbu, meditujte, nebo si představujte něco moc příjemného. „Udýchejte“ se ke spánku. Prohlubujte dech více a více. Zaměřte se pouze na něj a usnete. Funguje to. K usnutí můžete využít i své oblíbené jógové pozice. Klidné, harmonizační. Pozvolna se protahujte, hluboce dýchejte, mějte zavřené oči. Už jste v posteli, tak použijte polštáře. Velké množství polštářů 🙂

Posaďte se do sedu se zkříženými nohama (pochopitelně nemusí být zkřížené, jedna noha může být volně ložena před druhou) ruce v klíně dlaněmi nahoru, dýchejte. Soustřeďte se na dech, zkuste se oprostit od myšlenek, zklidněte se a nenechte se rušit zvuky okolí. Začněte otáčet hlavou. Nejdříve na jednu stranu, pak na druhou. Poté pohybujte hlavou dopředu, dozadu, doleva, doprava. Přicházejí na řadu ramena. Dělejte rameny malé kroužky. Nejprve směrem dopředu, pak dozadu. Zůstaňte v sedu a předkloňte své tělo dopředu. Nemusíte jít až dolů, dejte si před sebe polštáře a pokládejte hlavu na ně. Poté roznožíme a předkláníme se pomalu a táhle nejprve k levé, poté k pravé dolní končetině. Nemusíme být flexibilní jako normálně. Dáme si na nohy polštáře a hlava nám spočine na nich jako v peřince.

Už se vám chce spát? Přesuneme se do pozice šavásány. Nohy natažené, pokrčíme jednu nohu a koleno přitáhneme k břichu. Lehounce, netlačit. Vyměníme nohy. Můžeme provést torzi. Pravé koleno přitlačíme k zemi na levou stranu, hlavu otáčíme doprava. Vyměníme strany. Pak může následovat pozice šťastného dítěte. Na závěr se uvelebíme v pozici blaženosti a můžeme usnout. Tak dobrou noc a příjemné sny!

Věnujete se józe a zabýváte se otázkou, kteréže prvky vytvářejí vaši jógovou praxi? Jako student lingvistiky jsem vždy kroutila hlavou nad tím, že jazykovědci, a vědci obecně, musí vše rozškatulkovat, správně rozřadit a fundovaně definovat. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že to všechno nebylo samo o sobě. Pochopitelně to mělo svou logiku.

S odkazem na léta svých studií jsem se zamyslela nad tím, jaké jsou stavební kameny, které vytvářejí moji jógovou praxi. Na jaké aspekty je třeba se zaměřit a které je nutné pilovat a zlepšovat, aby naše láska k józe měla pozitivní efekt a my se zdokonalovali. Možná byste našli ještě jiné složky, které jsou v józe klíčové. Ale podle mě následující jsou nejdůležitější…

Síla

Někteří lidé si možná jógu se sílou nespojují, ale pro ty, kteří se jí aktivně věnují, je naprosto nezbytná. Vytváří úplný základ, bázi, první plán jógy, na který dále navazují další složky. Tou silou mám v první řadě na mysli posílení středu těla, které také můžete znát pod anglickým názvem CORE. Vždy musíme začít u středu těla. Je to jádro veškeré energie. Je třeba ho posilnit. Mimo jiné tím ochráníme vnitřní orgány.

Ze středu vychází vše. Síla, energie….  CORE, střed těla – jsou nejen břišní svaly, ale také hluboký stabilizační systém. Zahrnuje hluboké svaly břicha, pánevní dno, bránici. Bránice aktivuje i hluboké zádové svaly. Péčí o střed těla a jeho posilováním tedy můžeme odstraňovat i bolesti zad. Tato část je velice citlivá. Nevím, jak vy, ale mně se v této partii nejvíce odrážejí moje obavy a strachy. Je to část snadno zranitelná a je třeba si ji hýčkat. A které cviky jsou nejefektivnější na posílení středu těla?

Nejlepší cvik je „oblíbené“ prkno, neboli plank ve všech možných modifikacích:

1/ klasické prkno

2/ prkno s pokrčenýma nohama

3/ boční prkno

Můžeme také snést pozici dolů no lokty, popř. u klasického prkna zvednout ruku a opačnou nohu, čímž celý cvik ještě zefektivníme a zapojíme ještě větší sílu a energii na posílení.

Flexibilita

Jóga, stejně jako balet, gymnastika, aerobic, je spojována s tělesnou pružností. Není důležité dát nohu až za krk, proplout do pozice jako hadí žena/muž. Je však nezbytné tělo protahovat, a tím ho omlazovat. Můžeme si třeba říci, že na sobě letos zapracujeme a zdokonalíme se v pozici tanečníka. To je velice krásná a esteticky vyladěná ásana. Jak bychom ji mohli vylepšit, aby byla uvolněnější, ladnější, zvýšili jsme rozsah pohybu?

Nepůjde jen o to každý den zkoušet tuto pozici a snažit se dát nohu výš, více se prohnout v zádech, atd. Je třeba např. nohu opřít o dveře, protahovat a zvyšovat rozsah pohybu, protahovat nohy v provazu. Jako odrazový můstek můžeme též použít pozici luku na zemi i ve stoje…. Neztrácejte hlavu, když se nebudete zlepšovat ze dne na den. Někdy nabydete dojmu, že už jste na tom skvěle a druhý den najednou spadnete zase na dno. Nejde vám to, začínáte od znovu. Flexibilita se liší den ode dne. Někdy jsme schopni překonávat své vlastní limity, někdy jsme rozbolavělí. Není třeba házet flintu do žita, musíme věřit, že druhý den to zase bude jinak.

Nemusíme však zdokonalovat jen tyto složité pozice. Postačí omlazovat páteř v pozici kolébky. Super. Zlepší se prokrvení, ohebnost páteře, zad a konsekventně se vylepší i naše myšlení.

Stresy se projevují ztuhlostí v ramenou a šíji. Proto je třeba tyto partie stále procvičovat. Dříve jsem se při bolestech v těchto částech vyvarovala pohybu a krk si fixovala nákrčníkem. Nákrčník je fajn na prohřátí. Teď se snažím ztuhlé části protáhnout, procvičit, prokrvit.

Nezaměňujme však flexibilitu s hypermobilitou. Hypermobilita může působit negativně. Dostáváme se díky ní do nepřirozených pozic a úhlů a ubližujeme svému tělu.

Obecně musíme říci, že je nutné na ohebnosti pracovat intenzivně, systematicky, pravidelně, jako třeba při studiu cizích jazyků, nebo při osvojování si hry na hudební nástroj.

Dech

Dech je život. Dech je na jednu stranu zcela přirozený, jednoduchý, existuje nezávisle na naší vůli a zdánlivě si můžeme myslet, že není třeba o něm nikterak přemýšlet. Jde při něm o okysličení organismu a odvádění zplodin metabolismu a oxidu uhličitého stejně jako jiných plynů ven z těla.  Na druhou stranu se věc nemá tak jednoduše. Hovoříme o vědomém dechu. Aby byl dech kvalitní, je třeba nad ním přemýšlet, aktivizovat jej a prohlubovat a vylepšovat. V souvislosti s dechem hovoříme v józe o tzv. Pránájámě, tj. řízení toku energie v těle pomocí dechových technik. Cílem je toky energie a následně také celé tělo harmonizovat.

O některých dechových technikách jsem již psala v předešlých článcích, a proto některé jen zmíním, o jiných napíšu trochu více. Čili známé jogínské techniky jsou následující:

1/ plný jógový dech

2/ údžají dech – název vznikl spojením UD – vzhůru a DŽAJA – vítězství, úspěch. Jde o dýchání se zúženou hlasivkovou štěrbinou. Snížíme měkké patro jako bychom chtěli polknout, čímž dojde k zúžení hlasivkové štěrbiny. Jelikož je vzduch nucen projít užším místem, vzniká chrčivý zvuk. Tuto dechovou techniku zařazujeme po dynamickém cvičení, abychom se zklidnili.

3/ nádí šósana – střídavý dech

4/ kapalabháti – podstatou tohoto dechu je, že nádech musí být mnohem delší (nejméně 3x) než výdech. Nádech je pozvolný, táhlý, klidný. Výdech oproti tomu krátký, prudký, aktivní. Při výdechu dochází ke stažení břišní stěny. Tímto aktivním pohybem dojde k prokrvení a očištění vnitřních orgánů. Dech je vhodný pro astmatiky.

Dechových technik je pochopitelně mnohem více, ale není důležité se o všech podrobně rozepisovat. Důležité je si uvědomit, že v józe jde v první řadě o propojení dechu s pohybem a vytvoření harmonizovaného procesu a harmonizujícího celku.

Koncentrace

Chápu koncentraci jako schopnost soustředit svou mysl jedním směrem. To je schopnost nesmírně důležitá a hlavně komplexní. Asi nejjednodušší je soustředit se po každé na jednu jedinou věc či činnost. Jenže to je v reálném životě prostě nereálné 🙂 Mít to privilegium, že se v danou chvíli mohu zaměřit jen na jednu věc. V práci se v jednu chvíli musím soustředit třeba na deset věcí, nesmím žádnou opomenout a upozadit, jelikož jen dohromady vytvářejí kompaktní celek a navazují na ně další logické posloupnosti akcí.

Co by se stalo, kdyby lékař opomenul jeden důležitý aspekt při operaci? Následky by byly fatální. Někdy je těžké se soustředit. Já často mívám naprosto rozptýlenou soustředěnost a vnímání. Ovlivňují nás určité vnější a vnitřní okolnosti. Například hluk, únava, špatné psychické rozpoložení.

Schopnost koncentrace můžeme kultivovat meditací, praktikováním střídavého dechu a např. i následujícími ásanami:

• strom
• půlměsíc
• orel
• stoj na hlavě

Zmiňované pozice rozvíjí schopnost rovnováhy a také koncentrace, která je k jejich provedení nevyhnutelná.

Duchovní růst

My všichni, kteří se věnujeme józe, tak činíme z mnoha důvodů. Ať už pro posílení těla, ducha či mysli (v nejlepším případě kvůli všem třem složkám). Čím více do jógové praxe pronikáme, tím snadněji a přirozeněji duchovní růst přichází. Na druhou stranu u své osoby prožívám jistý paradox. Čím více na sobě pracuji, tím méně chápu určité lidské projevy. Pracovat na posílení ducha v žádném případě neznamená dělat ze sebe pitomce, kterého každý může zneužít a využít. V každém pořípadě je nutné zachovat si schopnost kritické analýzy. Aby se člověk cítil v harmonii, je třeba se obklopovat lidmi a činnostmi, které s námi souznějí. Lidmi, kteří nás nabíjejí pozitivní energií a motivují nás.

Je těžké vydržet v přítomnosti lidí, kteří všechno vidí černě, tzv. žrouty energie. Někdy se však do pozice negativistů dostáváme sami a dobrovolně, musíme vyventilovat své pocity. Leckdy to hraničí až se škodolibou radostí prsknout ten jed, který je v nás, na někoho jiného. Jenomže ta úleva je krátkodobá a pomíjivá. Velice rychle si uvědomíme, že se nám neulevilo a přichází morální kocovina. Slovo i myšlenka má obrovskou sílu a nejde vzít zpět. To je třeba si uvědomit.

Motýli v břiše

Jak jsem řekla na začátku, výše zmiňované složky potřebné v józe nelze od sebe striktně oddělovat. Když budeme pracovat na prvních čtyřech, duchovní růst přijde sám od sebe. A naopak, pokud budeme posilovat svého ducha, bude se nám lépe pracovat na těch ostatních úrovních. Je důležité, jako v jiných činnostech, stanovit si cíle a metody, jak jich dosáhneme. Nebude to rychlé, ale i cesta je cíl, a proto nás bude bavit i motivovat současně. Plody úsilí jsou sladké. A třeba po letech ucítíme ty motýly v břiše, tj. ten slastný pocit, který ukazuje, že jsme šťastni.

Tento pojem mi vysvětlila před lety, když jsem byla těhotná, má máma. Ptala se mě, jestli cítím pohyby miminka. Jenomže já jsem tehdy nevěděla, co to znamená a co mám vlastně cítit. Maminka mi tehdy řekla: “ Je to jako motýli v břiše. Jako když mávají křídly a tebe to šimrá.“ A ačkoli to bylo také trochu abstraktní, hned jsem věděla, že ty pohyby dítěte cítím. Ten blažený pocit můžeme cítit i mimo těhotenství, ale je potřeba si to zasloužit. Nám všem jde v první řadě hlavně o to, abychom byli šťastni.

Před pár dny začal nový rok. Ať už chceme, nebo ne, většina z nás do něj vstupuje s jistými obavami, co jim ten nový rok přinese. Někdo si oddychne, že konečně skončilo to trýznění a věří v nové možnosti a příležitosti. Jiný se obává, aby nový rok nebyl úplnou katastrofou. Je vcelku jasné, že jedna vteřina, ten kraťoučký moment, nemůže oddělit nové od starého. Ani se z nás jako mávnutím proutku nestanou noví, lepší lidé. Přesto je ten zlom vždy pro nás spásným impulsem začít znovu a lépe.

NEOBJASNĚNÉ STRACHY A OBAVY

Věnuji se józe, snažím se myslet pozitivně, pracuji na sobě, a přesto mě čas od času přepadne strach, obava, úzkost.

STRACH– záporný cit, který vzniká v nebezpečných situacích, v nichž je ohrožena sebezáchova nebo duševní integrita. Strach evokuje také hrozba ztráty např. majetku, prestiže nebo citového vztahu. Vyskytuje se v různé intenzitě, od různých obav až po panickou hrůzu či děs. Z evolučního hlediska má strach ochrannou funkci, protože vede k úniku z nebezpečných situací, které by člověku mohly ublížit.

ÚZKOST – neurčitý pocit obavy či ohrožení, který se neváže k žádnému konkrétnímu objektu či události.

Obě definice Plháková, A., 2003: Učebnice obecné psychologie, Praha, Academia.

Tak je to strach, nebo úzkost? Každý den přeci nebojujeme o holý život.  To, co nás svírá a bolí, jsou úzkosti. Úzkosti, které si vytváříme sami v sobě. Nemají žádné logické podklady a leckdy souvisejí s naší bujnou fantazií. A v ní si vytváříme obrazy opředené myšlenkami.

Co by bylo kdyby?

Co by bylo, kdyby se někomu blízkému něco stalo?

Co by bylo, kdybych přišel o práci?

Co by bylo, kdyby mě můj partner opustil?

Co by bylo, kdybych vážně onemocněl?

Co by bylo, kdyby nebyl mír?

Doplňte si sami možné varianty, formulujte vaše obavy. Síla myšlenky je velice silná, a tak si někdy můžeme přivodit negativní zkušenost jen díky negativnímu myšlení. I proto je skvělé myslet pozitivně. Ale někdy je to hodně těžké.

PROČ MÁME SPLÍNY

Leckdy naši temnou náladu ovlivní nevlídné počasí, špatné naladění bližních, nějaká nestandardní situace v práci. Jindy je to ale mnohem hlubší problém. To když máme špatnou náladu bez jediné objektivní příčiny. V podstatě nám vůbec nic nechybí, daří se nám, a přesto ihned po probuzení cítíme, že nejsme ve své kůži. Ne, žádná bolest nás nesvírá, nejsme nemocní. Jen duše pláče. Čas od času se mi to stane a nepochopila jsem, proč se tak děje. Chce se vám plakat, nejradši byste celý den proleželi v posteli a hlavně ať vás nikdo neotravuje.

Může vám během dne někdo vylepšit náladu, anebo prostě ten splín sám odejde. Bylo by krásné, kdybychom stále jen zářili nadšením a super náladou, ale je přirozené, že to není vždycky tak. Nenuťme se do přetvářek. Empatičtí lidé pochopí. Klidně se tím promořte, prožijte, třeba i užijte. Máte na to právo. Člověk není robot a jeho duše je křehká.

AFIRMACE A MOTIVACE

Vždycky mi připadalo až úchylné, že se někdo řídí motivačními citáty a afirmacemi, navštěvuje motivační semináře a díky nim se posouvá směrem k úspěchu. Někteří si dokonce vypisují myšlenky na lístečky a lepí po bytě. To mi teda připadá zvláštní a vůbec nevím, co si myslet. Každopádně na druhou stranu je lepší se díky podobnému citátu naladit na celý den. Vždycky je fajn si přečíst a řídit se heslem typu Jsi úžasná bytost, zvládneš úplně všechno, co si vytyčíš! Než když si ihned po ránu řeknete: Jé, to se mi dneska nechce nic dělat, jsem nevyspalá. To zas budu vypadat a ještě to blbý počasí. Ach jo…

Na naší společnosti se mi nelíbí fakt, že používá zejména negativní motivaci. Dítěti rodič pohrozí, že když bude mít špatné známky, nedostane to a to, zakáže mu to a to. Když něco zkazíte v práci, půjdete na kobereček, vezmou vám peníze atd. Když věci běží, tak jak mají, bere se to automaticky. Já bojuji za pozitivní motivaci, snažím se lidi navnadit něčím kladným, pochválit je, povzbudit. I dospělý člověk rád poslouchá, jak je báječný. Jelikož jsem ale dost velký ironik, někdy musím ostatním vysvětlovat, že jsem pochvalu mínila vážně 🙂

PŘEDSEVZETÍ

Dáváte si novoroční předsevzetí? Já už jsem s tím skončila. Nemá to smysl, protože jen nejpevnější vůle nám dokáže svá předsevzetí splnit. Navíc nechápu, proč si lidé dávají předsevzetí na Nový rok. Jsou mnohem zajímavější data v kalendáři, která jsou historicky, nábožensky a symbolicky důležitější a zajímavější. Mám na mysli například 21. prosinec jako Den zimního slunovratu.

ZIMNÍ SLUNOVRAT

Připadá kalendářně na 21.12, popř. 22.12. Z astronomického hlediska naše rodná hvězda Slunce dosáhne nejnižší polohy na mapách noční oblohy, označované jako Obratník Kozoroha. Pro nás to znamená, že tento den je nejkratší a naopak noc nejdelší a také začíná zima. Je to noc tajemná, temná, ale v tom dobrém slova smyslu. Slunce má nejslabší sílu.

V indoevropské tradici se slavilo zrození slunečního boha. Je to den, kdy se stírá hranice mezi naším světem a světem zemřelých. Ale neberme to, prosím, nějak špatně. Je to vlastně poklonění se duším zemřelých. Navíc je to mezník, po kterém se začíná den prodlužovat, přibývá tepla a příroda se pomalu a jistě začíná probouzet k životu. Tak není tento magický den potencionálně lepší pro formulaci předsevzetí?

SAME SAME BUT DIFFERENT

Začátek roku je spjatý se zvýšeným elánem a touhou své tělo tenčit v nejrůznějších pohybových aktivitách. Pokud jste nikdy nic nedělali, doporučuji navštívit nějakého odborníka, který poradí, co je pro vás nejlepší. Ale radím a v životě bych to sama neudělala. Intuitivně si člověk dokáže vybrat sám. I tento rok začala oblíbená Adriene Mishler svojí 30 denní jógovou výzvou.

Nejen že její cvičení má hlavu a patu, ale Adriene také umí skvěle motivovat. Nepraktikuje žádné krkolomné pozice. Pokud si, jako já, odcvičíte všechna její videa, nemůžete si nevšimnout, že se pozice opakují.  I přesto jsou vždy originální, nově pojaté, vytvářejí jedinečné posloupnosti. Nikdy vás to nepřestane bavit a nudit se rozhodně nebudete.

A ZPÁTKY K PŘEDSEVZETÍM

Ja jsem již výše zmínila, předsevzetí si nedávám. Přesto jsem si řekla, že bych v roce 2018 mohla být trochu klidnější, tolerantnější. Že je na čase zvažovat, jakou stravu budu přijímat. Tělo mi poděkuje. Že budu trávit co nejvíce času se svými milými, což se ale snažím vždy. Že nebudu věnovat svůj čas bezmyšlenkovitému brouzdání po internetu a raději budu číst více knih. Že navštívím zase nějaké místo, kde jsem nikdy před tím nebyla. A nemusí to být na druhém konci světa. Že se začnu učit další cizí jazyk.

Nebudu ostatním přisuzovat a už vůbec ne vnucovat své myšlení a chápání věcí. Člověk je bytost, která potřebuje pochopení a ztotožnění.  A je fajn, že to u jiných lidí najde. Ovšem to, že někdo dělá věci jinak, neznamená, že je špatný. To je třeba si uvědomit. Slíbila jsem si, že každý den si večer napíšu nějakou pozitivní myšlenku, která ten proběhnuvší den shrne. Jsem zvědavá, jestli vytrvám. Člověk potřebuje analyzovat a připomínat si to pěkné, co zažil. A co je psáno, to je dáno.

NEJSTE V TOM SAMI

Někdy se cítíme skvěle, jindy na dně. Daří se nám, nebo se nám nedaří. Máme energii, nebo jsme energeticky vysátí. Někdy si při pohledu do zrcadla řekneme, že vypadáme k světu. Jindy se na sebe nemůžeme ani podívat. Když to negativum přijde, nechtějme se v něm utopit. Vzpomeňme si, že v tom nejsme sami. Podobné pocity má v tu samou chvíli na světě x lidí. Ono to zase odejde a slunce prozáří náš den. Zkuste myslet pozitivně a zbavte se strachu, obav. Strach je cesta do pekel. Někdy se maličko zariskovat musí.

Uvědomila jsem si, že my lidé bereme všechno tak smrtelně vážně. Jsme tak vychováni a děláme to proto, že se bojíme, jak by nás v případě selhání ostatní vnímali. Ale je to náš život, ostatní ho za nás žít nebudou. A jestli nás někdo pomluví, nepochopí, je sice bolestné, ale může nám to být jedno. Nejsem ranař, suverén, ani neoplývám bůhvíjakým sebevědomím. Ale mám ráda život a lidi v něm. A když mi někdo řekne, že je rád, že mě vidí, můj den to stoprocentně vylepší.

Přeji vám všem do nového roku, abyste byli obklopení lidmi, kteří vás budou rádi vídat a nabijí vás nekonečnou energií. Ať je rok 2018 inspirativní!

Už je to tu zase. Rok se s rokem sešel a zanedlouho budou Vánoce. Obchodní centra praskají ve švech, nákupní horečka stoupá a za několik dnů bude kulminovat. Firemní vánoční večírky jsou v plném proudu. V domácnostech se peče, uklízí. Některé ženy se trumfují, kolik druhů vánočního cukroví už mají. Reklama nám radí, co všechno nutně potřebujeme a co  musíme bližním koupit, abychom je učinili šťastnými. Původní význam Vánoc se posunul daleko za hranice snesitelné komerce. Já osobně jsem všeho tak trochu přesycená a říkám si : „Lidé blázněte si, ale beze mě.“

TRADICE

Vánoce mají kořeny už v pohanství, ale nejvýznamnější jsou pro křesťany. Ti slaví příchod a zrození Ježíše Krista. Je jedno, zda jsme věřící nebo ateisté. Všem nám nosí dárky Ježíšek. Aspoň do té chvíle než sami, nebo s pomocí spolužáků dojdeme k smutnému poznání, že nám všichni lhali a že dárky kupují rodiče. Pro mě osobně toto bylo jedním z nejbolestivějších zjištění v životě vůbec…

PŘÍPRAVY

Aby Vánoce proběhly podle našich představ, je třeba pořádně doma uklidit, vycídit všechny prostory. Je nutno napéct, nashromáždit, co nejvíce jídla, abychom se poté mohli oddat pořádnému obžerství. A zoufale po novém roce začínali, jako každý rok, s pohybovými aktivitami, jejichž cílem je zbavit se přebytečných kilogramů. Ačkoli si každý rok přísaháme, že to letos bude jiné, jiné to není. Ale s tím už i počítáme. Mnohem krásnější přípravou na Vánoce, je vytváření dekorací a zdobení stromečku.

REKLAMA

I kdybychom neznali kalendář, o blížících se Vánocích se záhy dozvíme. Při nákupu v obchodních centrech už v říjnu znějí koledy. V televizi se rozjede reklamní vánoční blok lákající na nejrůznější produkty, které vylepší kvalitu našeho života. Letos jsem zatím viděla jen vánoční reklamu na Pepsi colu. Je docela trapná. Navíc každý ví, že k Vánocům přeci neodmyslitelně patří konkurenční Coca cola 🙂 Berte, prosím, jako ironii.

ADVENT

Už si ani přesně nepamatuji, kdy jsem slyšela poprvé slovo advent. Ale myslím, že to bylo na počátku 90.let. Tehdy Jan Kačer, Marta Kubišová a Taťána  Fišerová lákali diváky na nedělní adventní koncerty v televizi. Tenkrát, v době mé téměř končící puberty, mi tento pořad připadal jako srocení  klidných intelektuálů. Všech zmíněných si, zcela pochopitelně, v současnosti nesmírně vážím, zejména pro jejich morální kredit a lidství. A z dnešního pohledu si cením i mírumilovného klidu, který z nich vyzařoval. Slovo advent vzniklo z latinského adventus, což znamená příchod. Je to doba radostného očekávání příchodu Spasitele. V období adventu bychom se měli zejména duchovně na Vánoce připravit. Je to období rozjímání a zklidnění..

NAŠE VÁNOCE

Vánoce jsou pro mě, mou rodinu i většinu ostatních lidí nejkrásnějšími a nejdůležitějšími svátky roku. Proč ale namísto vysněného klidu a míru přinášejí stres, nervozitu a shon? Myslíme si, že musíme vždycky fungovat na 200%, všechno s nejvyšší dokonalostí stihnout. To je ale velký omyl. Nemůžeme být naprosto dokonalí a nemůžeme stihnout nemožné. Je osvobozující si tento fakt uvědomit a smířit se s ním.

Období adventu je obdobím, kdy se všichni snažíme být na ostatní hodní, pomáháme naprosto bezděčně potřebným, bilancujeme. Mnohem důležitější než úklid našich příbytků, je úklid naší duše a těla. Je skvělé zpomalit, zamyslet se, ztišit se a naslouchat ostatním i sami sobě. Toto období vybízí k meditaci a reflexi. Tak se pusťme na cestu meditací. Můžeme si je vylepšit zapálenými svíčkami, františkem, purpurou a poslechem oblíbené hudby. Nasajte atmosféru na vánočních trzích. Bývá tam dost lidí, ale když se a pripori naladíme na to, že nám davy vadit nebudou, máme šanci přelidněná místa přežít a užít si je.

Moje letošní příprava už začala. Aspoň trochu úklidu, počáteční vánoční výzdoba uskutečněna. Už jsme se malinko s dcerou naladily na vánoční čas návštěvou trhu na Staroměstském náměstí. Daly jsme si svařák a trdelník. Chystáme se do divadla na vánoční představení. Už jen trochu doladit dárky, upéct perníčky, několikrát si koupit, nebo sama udělat chai tea latté a může to celé začít.

O Vánoce si budu muset dát s blízkými vaječný koňak a zavzpomínat na mé babičky, které jsou dávno v nebi.Těším se na vánoční pohádky. Letos budu opravdu ty své oblíbené sledovat a ne pořád těkat myslí a přemýšlet o tom, co ještě je třeba udělat. Pohádky ke svému životu potřebujeme. Musíme se přesvědčovat o tom, že dobro vítězí nad zlem, jelikož v běžném životě se tak neděje. Aspoň na první pohled ne.

Stejně největší radost udělá takový dárek, který člověk vyrobí sám pro toho druhého. Z lásky….

Replika z legendárních Pelíšků je pravdivá. Asi je trochu legrační dospělým lidem dávat takové rady, ale něco na tom je. Někdo je manuálně zručný a umí vyrobit nádherné umělecké předměty, šperky, něco ušít etc. Já bohužel manuálně zručná nejsem. Ale mohu říci, že naprosto největší úspěch měly minulý rok mé výrobky z levandule, která mi roste na zahradě. Sušenou levanduli jsem naložila do bambuckého másla, vosku a olejů a vyrobila tak „zajímavé“ kosmetické přípravky. Miluji levanduli a většina žen také. Její vůně i barva je úžasná, až opojná. Má také uklidňující účinky. Je to jednoduché. Zmíněné už jen stačí dát  do pěkných skleniček.

JAK SE NALADIT POMOCÍ JÓGY ?

Snažte se trávit co nejvíce času se svými bližními. Meditujte.  Z ásan jsou vhodné takové, které nás zklidňují. Harmonizují. Balanční pozice, které jsou leckdy složité, jelikož vyžadují obrovskou míru koncentrace. Po počátečním vrávorání jsme ale schopni v nich setrvat minuty až hodiny. Čas se zpomalí, nevnímáme ho. Jsou to například následující pozice:

Půlměsíc

Tanečník

Strom

Pozice orla

Stoj na hlavě – dost se mu vyhýbám. Někdy je tlak v hlavě tak silný, že to nejde vydržet. Jako alternativu je možné zvolit široký stoj rozkročný a hlavu opřít o podložku.

NALAĎTE SE

Zamyslete se nad svým životem, ohlédněte se za uplynulým rokem a projevte vděčnost za to, co máte. Problémem nás lidí je to, že si nevážíme věcí, které máme. Bereme je automaticky a teprve ve chvíli, kdy je ztrácíme, si uvědomíme jejich důležitost. Minulý rok  mi přinesl i bolestné věci, jako ztrátu blízkého člověka.

Ale obecně to byl rok báječný. Každou možnou volnou chvíli jsem strávila s mojí rodinou. Navštívila jsem spoustu zajímavých míst ve světě i u nás. Byla jsem na mnoha koncertech počínaje vážnou hudbou a metalem konče. Uběhla jsem bezmála 1 400 Km. Naučila jsem se rychleji rozhodovat a stát si za svými rozhodnutími. Upevnila jsem si míru zodpovědnosti. Naučila jsem se, že malý nezdar nemusí nutně znamenat pohromu, ale naopak nás může posunout mnohem dál než jednoduché cesty vedoucí přímo k cíli.

Vždycky mě bavilo psát a jsem šťastná, že jsem letos začala přispívat  do tohoto jógového rozcestníku články  o věcech, které mám ráda a neskutečně mě baví.

CÍTÍM OHROMNOU VDĚČNOST ….

Za to, že mám báječnou rodinu – úžasnou, vtipnou dceru, která ví, co chce, muže, který mě překvapuje i po 18 letech a milující rodiče.

Za to, že jsme zdraví.

Za to, že mám práci, která mě baví, naplňuje i slušně živí.

Za to, že v mém okolí jsou lidé podobného smýšlení. Že mě rozesmějou, i se na ně můžu spolehnout.

A tohle není vůbec málo!

Vám všem přeji příjemné prožití svátků vánočních s těmi, které máte rádi. Do nového roku hlavně pevné zdraví, štěstí, lásku a hodně jógy 🙂

NAMASTE

Tak takovouto otázku mi, popravdě, nikdo zatím nepoložil. Ale pokaždé, když se s někým bavím o věcech, které mám ráda, cítím, že jim tyhle dvě pohybové aktivity tak nějak nejdou dohromady. Běhu se věnujou blázni, kteří mají rádi výbušnost, soutěživost a pocení. Jógu praktikují úplně jiné typy bláznů, kteří jsou vždycky tak nějak mimo realitu, žijou asketickým způsobem života a myslí jsou stále mimo pochopitelné dimenze.

Létají na pomyslných obláčcích, stále hlavou v oblacích. Přesto existuje spousta lidí, kteří mají tyto dvě, na první pohled tak rozdílné věci, rádi. Já se mezi ně řadím. Nezdá se to, ale běh a jóga mají spoustu společného. Ale co je pro mě nejdůležitější, také se skvěle doplňují. Zapadají do sebe jako klíč a zámek. Nevím proč, ale vybavuji si v této souvislosti obrázek ze sešitu biologie ze 3.ročníku gymnázia, kde byl zakreslen enzymsubstrát, enzym vklíněný do substrátu. Prostě chci říci, že se jóga a běh dokonale komplementárně doplňují.

MOJE SRDCOVKY

Snad to nebude znít nikterak přemrštěně, když jógu i běh nazvu srdcovkami. Obě tyto aktivity miluju a nedokážu si život bez nich představit. Díky běhu mám lepší fyzičku než před 10 lety. Kopce vyjdu bez zadýchání, leccos vydržím. Díky józe jsem zase pružná, docela dost ohebná. Udělám cviky, se kterými mají mnohem mladší ročníky potíže. Obojí má příznivý vliv na moje zdraví fyzické i duševní. Většinu času trávím mezi lidmi, mezi velkým množstvím lidí. Při běhu i józe jsem sama se sebou a také sama sebou. To mi velice vyhovuje. Je to čas, který mám jen pro sebe. A to je potřeba. Jinak by se člověk opravdu musel někdy zbláznit.

LÁSKY NA X-tý POHLED

V mém životě to nebylo tak, že bych si při pohledu na běhající lidi nebo na lidi stojící na hlavě řekla: „WOW, to je super. To se mi líbí a budu to taky dělat. “ Vůbec ne. Jako dítě jsem toužila hrát na klavír. Snad i trochu hudební sluch mám. Maminka ovšem řekla, že se klavír kupovat nebude, že v našem dvoupatrovém domě na něj není místo. A že budu dělat atletiku. Je to taková rodinná tradice. Oba rodiče byli vcelku slušní atleti. Dále se tomuto sportu věnovali všichni strýčkové a tety, a tak bylo jasné, že i my s bratrem půjdeme v jejich šlépějích. Běhání mě nikdy moc nebavilo. Spíš mě okouzlil skok daleký, ale na obojí jsem byla vcelku dobrá. Ovšem někdy kolem 15.roku, kdy jsem přešla k novému trenérovi a ten mi s úsměvem na rtu oznámil, že s mojí postavou mohu leda tak házet diskem, jsem se na celou slavnou atletiku vykašlala.

S jógou to bylo takové pozvolné seznamování. Poprvé na gymnáziu. Nic moc jsme necvičili. Četly se nějaké duchovní knihy. Celou cestu jsem popsala ve svém článku Jogíni versus jogíni aneb Moje cesta k józe, takže vás mým příběhem nebudu znovu obtěžovat. Každopádně jsem byla přesvědčena o tom, že jóga není pro mě, že se u ní nezpotím, že není energická, že mě uspává… Při některých polohách se mi dokonce zvedal žaludek, chtělo se mi zvracet. Při vědomém dýchání jsem myslela na všechno možné jen ne na dech a pořád jsem těkala z jedné myšlenky na druhou. Pak ovšem přišel zlom. Nevím, jak přesně a kdy k tomu došlo. Prostě se mi líbilo, že po odcvičení jsem nejen naprosto protáhlá, ale mám i báječný pocit na duši, dobrou náladu.

NEZBLÁZNILA SE NÁM TA LADĚNA?

Je mi jasné, že na spoustu lidí v naší vesnici působím jako exot, když běhám. Sem tam potkám jiné lidi při běhu, ale ti jsou z okolních vesnic. U nás běhám asi jen já. Nepočítám děvčata, která jednou za rok vyběhnou. Plánují to půl roku dopředu, mezitím to 20x zruší, pak konečně běží a další rok plánují další výběh. Někdo se mě zeptá, proč běhám, že to nepotřebuju. Myslí tím, že jako nejsem tlustá. Ale já to potřebuju. Na vyplavení endorfinů, na vylepšení nálady a taky na udržení se v jakés takés kondici. Dospěla jsem do stadia, kdy žádnou pohybovou aktivitu už nedělám kvůli tomu, abych zhubla, ale abych se cítila dobře.

Přiznávám, že někdy se mi třeba ani moc nechce, ale po pár metrech přijde ta „extáze“ a jsem ráda, že jsem nebyla líná. Jindy se vyloženě těším. Hospodský, který kritizuje všechny a pořád, ale nemyslí to tak; mi řekl, že jsem magor: “ Ono leje a ty si běžíš a usmíváš se u toho.“ A o tom to je. Poručíme větru dešti, a ještě si vylepšíme náladu. Ale mám i jednoho fanouška. Pána v důchodu, co venčí dva vlčáky. Ten vždycky na mě mává, jako že dobrý.

CO MAJÍ TY DVĚ VĚCI SPOLEČNÉHO

1) obojí si mohu dělat podle svého, a to je pro mě asi nejdůležitější fakt. Nemusím nikam docházet, nechci-li. Ano, pochopitelně k obojímu ze začátku potřebujeme pevnou ruku trenéra, cvičitele, ale když si osvojíme základní techniky, můžeme na sobě pracovat sami. Vlastně musíme. Úspěch a výsledek záleží na nás samotných.

2) Nemusím se s nikým srovnávat. Ale to je jen a jen moje cesta. Spousta lidí má ráda soutěživost a srovnání se s ostatními. Někdy také zatoužím dát nohu až za krk, jak to dělají jogínky na krásných barevných fotografiích, ale hned si uvědomím, že každý máme své limity. A jóga není o překonávání nepřirozených pozic. Určitě bychom při ní neměli cítit napětí, nemělo by nás nic bolet. V běhu také neprahnu po srovnání s ostatními. Myslím, že by mě to snad i demotivovalo.

3) Poměrně nízké finanční náklady na obě aktivity. Ale tento bod je diskutabilní. Boty na běh jsou poměrně drahé, funkční oblečení na zimu také. Když prahnu po kvalitní podložce na jógu, také to není úplně levná záležitost. Ovšem v porovnání se sporty jako je tenis či hokej, je jóga a běh opravdu za hubičku.

4) Obojí lze praktikovat v přírodě i v uzavřené místnosti. Já osobně dávám samozřejmě přednost přírodě. Ovšem, když není zbytí, počasí nám nepřeje, cvičíme v místnosti, běháme na pásu.

5) Obě aktivity čistí hlavu, vyplavují endorfiny, činí nás šťastnými.

6) Relativní časová nenáročnost – většinou cvičíme hodinu. Běhu se věnujeme podle svých schopností, kolik uběhneme. Nemusíme dojíždět na hřiště, abychom to mohli dělat…

7) Postoj, který musíme zaujmout u běhu i u jógy. Narovnáme se a představíme si sami sebe jako loutku, které z hlavy vylézá provázek a někdo nás za něj jako by tahá nahoru. Ramena je nutné naopak tlačit dolů a dozadu. Pokud zaujmeme tuto správnou polohu, nehrbíme se a vydržíme v této správné poloze celý den, zlepší se nám dech.

8) Poslední (z těch, o kterých chci psát) a nejdůležitější společnou věcí je správný dech, naznačený v bodě předešlém.  V józe používáme tzv. plný jógový dech. Ten zahrnuje tři složky: břišní, hrudní a podklíčkový dech. Začíná hlubokým nádechem do břicha, dále pokračuje do hrudníku, a nakonec do podklíčkové části plic, při čemž platí, že do břicha by mělo jít cca 60 % vzduchu, do hrudníku 30 % a do podklíčkové části 10%. V podstatě i v běhu bychom měli nejvíce dýchat do břicha. Ovšem s tím, zejména my ženy, máme docela velký problém. Dech je třeba trénovat, stejně jako naši ohebnost. Není to věc vůbec jednoduchá, ačkoli nám připadá, že schopnost dechu máme vrozenou. Ano, máme. Ale tomu „správnému“ dechu je třeba se trpělivě učit.

CO SE MI NA JÓZE TOLIK LÍBÍ

Jóga, narozdíl od běhu, je „disciplínou“, ve které neměříme své síly s ostatními. Předpokládám, že každý člověk věnující se józe je do značné míry člověkem osvíceným v tom smyslu, že má jisté duchovní hodnoty a tolik se nezaobírá hmotnou stránkou věcí. Je faktem, že ale jóga v posledních letech zaznamenala jakýsi „boom“ a začíná se dokonce cvičit i ve firmách, kde by to nikdo neočekával. Záleží na nás samotných, zda budeme své nadšení pro jógu předstírat, nebo ho skutečně budeme prožívat a cítit. Předpokládám, že i mezi návštěvníky lekcí jógy je spousta lidí, kteří hodnotí ostatní podle oblečení, nebo značky auta. Ovšem ti se tu ocitli asi jen tak mimochodem.

Ale třeba taky na sobě chtějí zapracovat a zbavit se předsudků vůči ostatním lidem. Většina lidí, kteří jógu cvičí, praktikují se zavřenýma očima (já se k nim počítám). Umožňuje jim to ásanu více a kvalitněji prožít, prodýchat, procítit. Se zavřenýma očima nemáme moc příležitostí pozorovat druhé. Jestli nohu dají taky vysoko jako my, jestli se v rovnovážných polohách moc nekymácejí, jestli v pozici vrány vydrží aspoň chvíli, popř. jestli se do této polohy vůbec dostanou. Samozřejmě přiznávám, že když na sociálních sítích vidím jogínky v krásných barevných legínách se skvělými postavami  v polohách, o nichž se mi může jen snít, trochu jim závidím… Ale tohle vlastně už není jóga. Jde o dívky a ženy, které mají jistě nějaké gymnastické a akrobatické průpravy. Jóga je úplně něco jiného, není to fyzické cvičení obrácené na výkon. Je to komplexní filozofie a způsob života.

OPROTI TOMU BĚH JE ZAMĚŘEN NA VÝKON

Ať už chceme, nebo ne, v běhu je to jinak. Každý se žene za lepším výkonem, za větším počtem kilometrů. Běžci jsou zvláštní bytosti. Spousta lidí, které znám podlehla běhu třeba až ve 40 letech. Do té doby znali jen večírky, alkohol a kouření. Najednou jim došlo, že už nejsou nejmladší a měli by začít se sebou něco dělat. Většinou jdou z extrému do extrému. Naučený běžec je něco jako odnaučený kuřák. Prostě je nejchytřejší, má patent na rozum, a tudíž může dávat rady. Pak tu máme další kategorii běžců, kterým já osobně říkám Selfie girls. To jsou krásné slečny, které se navlíknou do značkového oblečení a jdou oslňovat.

Tato kategorie se začíná objevovat už i na závodech. Nejsou schopny uběhnout ani 5 km, ale za to se u toho „běhu“ milionkrát vyfotí a potěší pak Instagram, FB etc. Sportovec duchem i tělem – to je člověk, který se od malička vždycky věnoval nějakému sportu a běh k jeho aktivitám vždy patřil, nebo k němu prostě po čase přišel. To jest člověk, který to vždycky myslel dobře, stojí si za svým. Zasloužilý umělec v běhu – to je kategorie, kterou já nejvíc obdivuji. Jsou to lidé důchodcovského věku, pro které běh a atletika byly vždycky nejdůležitější. Věnují se tomu po celý život a budou klidně běhat až do smrti. Existuje pochopitelně spousta dalších druhů běžců, ale výše zmíněné beru jako ty základní typy.

SOUTĚŽIVOST

To je vlastnost, která nám lidem byla dána do vínku. Někdo má míru soutěživosti vyšší, někdo nižší. Ovšem mnohem více než o soutěžení samotné nám jde o vítězství. Jsme ochotni tomu věnovat hodně. Svou sílu, energii, čas, peníze i zdraví. A běda, jestli neuspějeme. I já jsem byla soutěživá, chtěla jsem vyhrávat a když se mi to dařilo, byla jsem i zdánlivě šťastná. Člověk, i když zestárne, určitě rád slyší chválu a slova uznání od ostatních. Když nám něco nejde, trochu nás to ve snažení odrazuje. Cože, napsala jsem trochu? On nás neúspěch odrazuje hodně. Běžci mají v mobilech nejrůznější aplikace, nebo jsou vlastníky chytrých hodinek, které jim změří délku tréninku, spálené kalorie, vymodelují profil cesty. To je všechno fajn. Taky jednu takovou aplikaci mám. Když ji spustím, začne mi hrát i moje oblíbená hudba a já můžu uhánět s větrem o závod.

Ano, závody, to je další kategorie a nejběžnější, kde se můžou změřit síly. Obdivuji všechny, kteří se závodů účastní. Většinou tomu obětují své jediné chvíle volna, zejména o víkendu. Místo toho, aby si odpočinuli, jdou se svojí kůží na trh a běhají na závodech. Potí se, běhají ve vichru, ve vedru, posunují své hranice možností dál a dál. Jejich motivace je různá: překonat sám sebe, vylepšit si výkon, potkat přátele, seznámit se s novým lidmi….

Jako dítě zabývající se atletikou jsem závody z duše nenáviděla. Vždycky mě bolelo břicho, styděla jsem se a trpěla komplexem méněcennosti. Teď, v dospělosti zatím závody k životu nepotřebuji. Možná to bude další level, možná k tomu nedospěju nikdy. Jediné, co si představuji, že by se mi mohlo líbit, je atmosféra závodů. Ta musí být skvělá a bezmezně motivační. Člověka vybičuje k lepším výkonům.

STIMULUJTE MOZEK

Je potřeba neustále trochu měnit aktivity. Nikoho by určitě nebavilo cvičit stále stejnou sestavu donekonečna. Jediná pozice, která mě baví stále, je pozice holubího krále 🙂 V té bych mohla setrvávat celý den. Naprosto mi vyhovují videa od Adriene, která má cvičení snad na všechno a pro všechny. Vždy je originální. Naposledy jsem cvičila Jógu pro hudebníky. Úžasné! Často mě baví jen tak bezmyšlenkovitě, někdy myšlenkovitě, zadávat hesla do vyhledávače a probírat se jejími cvičeními. Pokaždé je to sestava jiná, originální. Ve většině ani nepoužívá hudbu. Dříve jsem si nedokázala představit, že bych cvičila bez hudby. Jenomže Adriene má tak příjemný hlas, že cvičení skvěle plyne i bez muziky.

I v běhu je třeba změna. Nemyslím tak ani změnu rychlosti. Nemám ráda stereotyp. Ráda běhám po nových trasách, v krásné přírodě, různě dlouhé tratě, v rozličném terénu. Když několikrát po sobě zvolím stejnou trasu, mohu leda tak posoudit, kdy se mi po ní běželo lépe, volněji, kdy jsem běžela rychleji. Ale stejně mi to nedělá radost. Potřebuji změnu. Někdy ráda při běhu poslouchám hudbu, někdy mě ruší. Jindy mě ruší i běžecká aplikace. Když mi třeba ohlásí, že 1 km jsem uběhla za 7 minut, jsem trochu naštvaná ze špatného výsledku. Takže čas od času uvítám běh bez mobilu, bez hudby, bez měření. O to víc si vychutnávám okolí, přírodu, atmosféru. Je s podivem, že lépe se mi běhá v horším počasí než v hezkém. A hezkým nemyslím ani úplné vedro. Někdy běhám v dešti, jednou dokonce v nečekané sněhové bouři. To byl opravdu silný zážitek…

BLAHODÁRNÉ LÉČEBNÉ ÚČINKY

Obojí má pozitivní efekt na naše zdraví. Běh zvyšuje naši fyzickou sílu, vytrvalost. Důležitým aspektem je posilování srdečního svalu. K nezaplacení. Je prý prokázáno, že běh prodlužuje život, snižuje riziko vysokého tlaku a arteriosklerózy. Riziko infarktu myokardu redukuje až o 20 %. Pochopitelně pomáhá v boji s nadváhou. Dále je skvělým pomocníkem v boji s cukrovkou a osteoporózou, jelikož díky němu se nám zpevní kosti v nohou. Obecně by se dalo říci, že běh je nejpřirozenější pohyb, zapojujeme při něm všechny svaly těla. Kromě kladného vlivu na naši fyzickou stránku, má pochopitelně i příznivý vliv na psychickou stránku – čistíme si hlavu a někdo může běh přirovnávat i k meditaci. Kdysi jsem byla na přednášce psychologa MUDr. Oldřicha Vinaře, CSc. a ten zmínil, že běh je jediná aktivita, která obnovuje nervové buňky.

Jóga má na nás naprosto stejné kladné efekty. Napomáhá nám také ke správnému držení těla. Díky cvičení posílíme celé tělo, a navíc se stáváme pružnějšími, vylepšujeme rovnováhu. Obrácené pozice vylepšují žilní návrat, prokrvení tkání. Správným dechem zvyšujeme vitální kapacitu plic. K nezaplacení je také celkově lepší koncentrace, soustředěnost a příznivé psychické „vyladění“.

A JAK TYTO DVĚ AKTIVITY PROPOJIT?

Nevím, jak vy, ale já jsem absolutní břídil na protahování před a po běhu. Jsem vždycky taková neposedná a musím už běžet, abych o něco nějakým strečinkem nepřišla:-) Je to absolutní nonsens. Ale opravdu mě protahování zdržuje, nebo jak to říct…. Po doběhnutí, kdy jsem zpocená, se zase vždycky moc těším do sprchy… Během se mi zkracují svaly, to vím a mám to vyzkoušené. Jógou se naopak svaly protahují a zeštíhlují – to mám také ověřené. Takže jak z toho?  Já si dávám závazek, že na sobě budu pracovat a protahovat budu. A pro vás, kteří tak činíte, asi ani nemusím dávat následující rady.

Domnívám se, že absolutně nejlepší by bylo si před během zacvičit 2-4 kola Pozdravu Slunci, jelikož tam se zapojí zcela proporcionálně všechny svaly. Nebo navrhuji před (nebo/i) po následující cviky:

1/ protažení ramen

2/ protažení harmstringů

3/ motýlek – zlepšuje pružnost kyčlí

4/ kleště – protahuje celou zadní část

5/ předklon v sedu roznožmo – protahuje vnitřní strany stehen

6/ předklon stranou vsedě – protahuje celou zadní část

7 / pozice holubího krále – regeneruje bederní páteř, protažení třísel  

8/ twist – protažení zad      

Výše uvedené cviky, jsou jen tipy na protažení. Obecně lze říci, že před během, nebo po běhu bychom měli protáhnout všechny svaly a svalové skupiny. Nechte zapracovat vaši fantazii a kreativitu a určitě si přidáte své oblíbené cviky.

NAJÍT HARMONII

Nevím, zda budu ve stáří schopna věnovat se běhu. I když je spousta zářných důkazů toho, že je to možné. Přeci jen některé zdravotní komplikace nám možnost běhu mohou zhoršit, nebo úplně zablokovat. I já sama cítím, že běh po tvrdém povrchu není ideální a mohou kvůli němu bolet kyčle, klouby, záda. Proto je třeba investovat do dobrých bot a snažit se běhat na měkčím povrchu. V rodině mám spoustu členů, kteří se běhu a atletice obecně věnovali aktivně. Bohužel v jistém věku všichni skončili a v pokročilém věku jim zdraví neumožňuje v něm pokračovat. Nic se totiž nemá přehánět a člověk musí myslet aspoň trochu dopředu.

Správně odpočívat, regenerovat, nechat tělo „vydechnout“ od zátěže. Proto je tak skvělé propojit běh právě s jógou, která má naprosto blahodárný účinek na tělo, jeho pružnost a zdraví. Takže si tak nějak romanticky představuji, že i v důchodu vytáhnu podložku na zahradu a budu cvičit. Sousedé si možná budou ťukat na čelo, ale na druhou stranu mě tak trochu budou obdivovat. A i kdyby ne, mně to bude úplně jedno, jelikož v té době už budu v úplně jiné úrovni. Budu umět meditovat a nesoudit, nehodnotit. A to mi zatím, bohužel, moc nejde. O tom ale až zase příště….

Teď bude nejlepší se jít proběhnout a poté se krásně protáhnout, abychom běh a jógu propojili v praxi.

Představovat jogínům soubor ásan Pozdrav Slunci, nebo Súrja namaskár, by bylo nošením dříví do lesa. Je to nejznámější jógová sestava, která má několik různých modifikací dle fyzické úrovně cvičence.  Při jejím praktikování nejde jen o „pouhé“ fyzické cvičení, ale také o duchovní prožitek. Tento soubor ásan je zcela unikátní, dokáže dokonale protáhnout i dynamizovat všechny svaly v těle.

Poslední dobou mi připadalo, že svoji jógovou praxi docela zanedbávám. A tak jsem se rozhodla udělat sama se sebou takový „experiment“. Cvičit po 21 dnů Pozdrav Slunci. Začít dvěma opakováními na každou stranu a každý následující den přidat jedno opakování. Zajímá mě, jaký vliv bude mít toto cvičení na mou fyzickou stránku a jak příznivě ovlivní mé duševní rozpoložení.

Než přistoupíme k mému deníku záznamů cvičení, ráda bych ještě shrnula všechny pozitivní vlivy cvičení súrja namaskár na naše tělo a duši

1) kardiovaskulární efekt – zlepšení cirkulace energie, krevního oběhu, okysličení krve

2) rozproudění lymfy

3) prodloužení a tvarování svalů

4) zkvalitnění dechu

5) zlepšení soustředěnosti, koncentrace

6) získání rovnováhy a dobré nálady

Jak je vidět, všechny výše zmíněné efekty jsou nesmírně pozitivní a vyplatí se pro ně obětovat něco ze svého času a energie. Ne vždy mi bylo lehko, ne vždy se mi do cvičení chtělo, ale svůj záměr jsem neopustila …

DEN 1 – 4. října

Nebyla bych to já, kdybych si nevybrala méně vhodný den pro zahájení mého experimentu. Začínám 4. října, ne 1. Začínám po jedenáctihodinovém letu, po probdělé noci, v sedmihodinovém časovém posunu, oproti našemu času, se začínající rýmou. Po krátkém spánku, který činil přesně 2 hodiny, jsem odcvičila dvě kola Pozdravu Slunci. Kupodivu se cvičení ukázalo jako naprosto blahodárné – snažím se precizně provést všechny pozice. Na konci cítím protažení celého a těla a příval energie.

DEN 2 -5. října

Dneska cvičím tři opakování na každou stranu, víc skutečně nezvládnu. Připadám si naprosto „rozlámaná“. Přesto si dnes plně uvědomuji, jak se krásně tělo protahuje v každé pozici. Cítím zkrácené harmstringy (patrně z mého běhání, jsem naprostý břídil na protahování). Dech se zrychluje a musím se přiznat, že se hlavně těším na snídani, až docvičím. Mám hlad.

DEN 3 -6. října

Přemýšlím, zda mám dnes cvičit či ne. Mám první den menzes. Intuitivně si říkám, že můžu a že bych dokonce měla. Názory na cvičení v tomto období se různí. Takže se rozhodnu cvičit pomalu a jen 4 opakování, což je dokonce o kolo více, než jsem původně plánovala. Raději se méně zakláním a cvičím velice obezřetně vůči svému tělu, aby se mi neudělalo špatně. Výsledkem je skvělý pocit na těle i na duši.

DEN 4 –  7. října

Dnes taktéž 4 opakování. Cvičím nevyspalá, vcelku je cvičení OK.

DEN 5 -8. října

Dnes pět opakování. Dávám si záležet na dotahování veškerých pozic. Mám ztuhlý krk, takže v pozici psa s hlavou nahoru zařazuji rotace hlavy, čímž se bloků zbavuji. Cítím i hýžďové svalstvo, které se nakonec také uvolní. Na konci výborný pocit.

DEN 6 – 9. října

Jsem opravdu líná, nerada to přiznávám. Necvičila jsem ihned po probuzení. Musela jsem se trochu dospat. Kdybych si bývala nevytyčila tento cíl, tak se na cvičení možná i vykašlu. Ale zase jsem natolik zásadová, že to nevzdám. Na závěr jsem ráda, že jsem 6 opakování zvládla a zase se cítím velice dobře.

DEN 7 – 10. října

Napadlo mě, že bych mohla cvičit na podložce 🙂 Aleluja!!!! Že mě to nenapadlo dřív? Na podložce se cvičí opravdu lépe, nekloužou nohy… Dávám si záležet. Opět mě trochu bolí pravá hýždě. Tato část se ozývá nejčastěji. Začínám přemýšlet o tom, zda na něco při cvičení myslím. Asi ani ne. Nebo si to neuvědomuji, nepamatuji. Na konci se opět cítím skvěle. A ačkoli jsem ještě pořád nastydlá, cítím velký příliv energie.

DEN 8 – 11. října

Jsou dny, kdy cítíte hned po probuzení, že den, který přichází, bude naprosto skvělý. Někdy cítíte pravý opak. Dnešní den je naštěstí ten první případ. Odcvičila jsem 8 opakování Pozdravů Slunci a vychutnávala si všechny pozice. Na konci jsem cítila nebývalý příval energie, obrovskou sílu a dokonale jsem prohřála celé tělo. Dnes žádné bolesti. Dokonce mi začalo připadat, že můj zadek se začíná zmenšovat, paže se posilují. Po cvičení jsem vyšla ven na zahradu a cítila téměř jarní povětří. Ačkoli je říjen a venku 10 °C. Takovou moc má Pozdrav Slunci.

DEN 9 – 12. října

Dneska jsem si dokonce přivstala, jelikož se na cvičení vyloženě těším. 9 opakování už zabere docela dost času, a tak si s nadsázkou říkám, že na konci mého experimentu si budu muset asi vyžádat dovolenou. 21 opakování už bude trvat poměrně dlouho. Cítím protažení celého těla. Začínají mě bolet bicepsy při čaturanze. Snažím se cvičit co nejlépe. Odměnou je mi skvělý pocit, který ani nezkazí skutečnost, že propočítaná spotřeba vody v naší domácnosti je tak vysoká, že zase budeme několik tisíc doplácet.

DEN 10 – 13. října

Včera jsem nabyla dojmu, že cvičení si už budu každý den plně užívat. Jenže dnes si ho moc neužívám. Je to tím, že je pátek 13.? Asi je to spíše tím, že jsem se v noci probudila a nemohla jsem usnout. Když mi budík zazvoní v 6 hodin, nevím, co se děje. Začínám cvičit se zavřenýma očima, ale ne proto, abych ásany lépe „prožila“, nýbrž proto, že oči mám ještě únavou zalepené. 10 kol Pozdravu Slunci nakonec odcvičím vcelku lehce. Na konci jsem úplně zpocená. Těším se, že budu ještě v klidu odpočívat. Do práce jdu až odpoledne.

DEN 11 – 14. října

Ještě nikdy jsem si cvičení neužila tak, jako dnes. Necvičila jsem hned po ránu, nýbrž jsem si to nechala až téměř na 11. h dopolední a vyplatilo se. Podzimní počasí se umoudřilo, a tak je tu najednou babí léto. Ani chvíli jsem neváhala a vytáhla jógamatku na zahradu a cvičení prožila venku. Celou dobu mě slunce hřálo po celém těle, pochopila jsem, co znamená, že slunce hladí po tváři 🙂

Celých jedenáct kol jsem si nesmírně užívala a přála jsem si, abych nikdy neskončila. Možná bych takhle vydržela jet mnohem více kol. Dávala jsem si záležet na všech ásanách. Záklony byly hlubší než jindy, úžasné protažení třísel. Nejsem žádná baletka ani tanečnice, ale dnes jsem si tak bez příkras opravdu připadala. Protančila jsem se k samému konci, usmívala se a patrně vyzařovala neskutečně pozitivní energii, jelikož za mnou přišla cvičit i sousedova koťata.

DEN 12 -15. října

Cvičím 12 opakování, po dálkovém a navíc nočním letu, nevyspalá. Přesto se mi cvičí dobře. Vymyslela jsem „inovaci“, že budu při tom poslouchat hudbu. Mou oblíbenou skladbu od Johanna Sebastiana Bacha – Air. Cvičení tak dostává nový rozměr, který pozitivně převálcuje i nepříliš romantický výhled z mého hotelového pokoje na železniční trať. Cvičení plyne ruku v ruce s hudbou. Naprosto skvělé, přidávám zvednutí nohy do výšky při přechodu do čaturangy. Pohodu narušuje jen napětí v levém zápěstí, které přechází do dlaně. Cvičení se začíná pěkně prodlužovat, již trvá asi 11 minut.

DEN 13 -16. října

Jelikož mě zaujal včerejší nápad cvičit s hudbou, dnes jsem si pustila Enyu. Nakonec se tato hudba ukázala jako ne nejlépe vybraná. Tuto dámu mám moc ráda a uznávám ji, ale uvědomila jsem si, že její hudba je hodně monotónní a trochu mě to rozhodilo. Skoro bych řekla, že mix její nejlepší hudby je pěkná odrhovačka. Od toho jsem se oprostila a průběh cvičení byl naprosto úžasný a příjemný. Pořádně jsem protahovala, dotahovala polohy. Pocit na konci je báječný.

DEN 14 -17. října

Probouzím se do nádherného slunečného dne. Dnes mě čeká 14 opakování. Cvičení plyne bez zádrhelů, velice příjemné. Dokázala bych takto plynout hodiny. Hlava se čistí, tělo uvolňuje a zároveň posiluje. Na konci mám pocit, že mi nějak narůstají ramena. To se mi nelíbí. Přísahám si ale, že dojedu můj záměr do konce. 14 opakování už je dost, uvědomuji si, že ideální je tak 8 opakování.

Na druhou stranu začínám více přemýšlet o svém životním stylu, zejména stravě. Dost jsem se v poslední době odchýlila od zdravé výživy. Musím v tomto směru na sobě zase začít intenzivněji pracovat. Kolega mi doporučuje sepsat si seznam nákupu, univerzální. Tzv. Master Shopping List obsahující základní a důležité suroviny a nekupovat žádné jiné „blbosti“ navíc. Což já docela dělám.

DEN 15 – 18. října

15 opakování už je docela náročná záležitost. Jelikož jsem si ověřila, že můj pohyb skvěle plyne s hudbou, pouštím si Novosvětskou od Antonína Dvořáka, kterou miluju. Dnes si poprvé uvědomuji, jak je důležitý dech. Dýchám hluboce a přiznávám, že mi to činí docela velké potíže. Spíše než hluboce dýchám, tak funím. Nějak mě ten dech zmáhá. Co se týče pohybu, všechno je v pořádku. Už někdy v polovině cítím obrovskou energii, která prostupuje mé tělo. Úplně se potím. Ke konci začíná Vltava, která samovolně přeskočila na youtube. Zvolňuji tempo. Na závěr se potřebuji déle vydýchat.

DEN 16 – 19. října

Na cvičení se moc nesoustředím. Nevzala jsem podložku, nepustila si hudbu. Namísto toho konverzuji se svojí snídající dcerou. Asi v jedné třetině jsem už zpocená a musím si sundat triko s dlouhým rukávem. V hlavě přemítám, co musím všechno dnes stihnout. To by asi být nemělo, ale bohužel se od myšlenek dnes nemohu odpoutat. Nakonec úspěšně odcvičím všech 16 kol. Pak na sebe mrknu v zrcadle v koupelně. Mám pocit, že se mi začínají rýsovat břišní svaly, i ty podélné, které jinak nemám. Ale stejně mám pocit, že pod těmi svaly je tuk 🙂

DEN 17 – 20. října

Dnes si nechávám cvičení na odpoledne, jelikož vstávám do práce ve 4:20 a nedokážu si představit, že bych vstávala ještě o 20 minut dříve. 17 kol Pozdravů Slunci už přeci jen zabere nějakou dobu. Dopolední mlha se rozpustila a odpoledne je krásné slunečné počasí. Je to jedna z posledních možností zacvičit si letos venku. Takže vyndávám podložku a jdu na zahradu. Cvičí se mi lehce, žádný sval netáhne, nestagnuje. Mezi každým následujícím kolem se prodýchávám v pozici hory. Dnes si připadám flexibilní, pohyblivá, ladná.

DEN 18 -21. října

Ráno jsem se sama od sebe vzbudila ve 4:25. Až jsem na sebe byla skoro naštvaná, proč tak brzo, když mě čeká celý den v práci. Aspoň jsem ale stihla odcvičit 18 kol na obě strany. Už se to časově dost protáhne. Nabilo mě to energií na celý den. Až tak, že jsem po práci šla ještě běhat. Ale to jsem, upřímně řečeno, šla vyběhat výsledky parlamentních voleb, které mne nepotěšily. Začíná mi připadat, že tělo se zpevňuje. Hlavně stehna a břicho. Na druhou stranu se mi začínají rýsovat svaly na pažích a ty se mi hodně nelíbí.

DEN 19 -22. října

Dnes jsem si rozdělila cvičení na dvě části. Ráno jsem před prací odcvičila 10 kol a odpoledne po práci 9 kol. Nejdříve jsem si říkala, že je to vlastně podvod, neobjektivní. Ale nakonec jsem dospěla k názoru, že to tak bylo perfektní. Aspoň jsem se pořádně protáhla dvakrát během dne.

DEN 20 – 23. října

Dvacet kol už trvá poměrně dlouho, mně přesně 18 min a 41 sekund. K dnešnímu cvičení jsem si pustila speciální hudbu určenou přímo pro Pozdrav Slunci. Cvičení bylo plynulé, nabilo mě úžasnou energií a prohřálo celé tělo. Na konci se cítím skvěle a ještě chvíli relaxuji v leže na podložce a poslouchám relaxační hudbu.

DEN 21 -24. října

Cvičí se mi skvěle, akorát někde u 13. opakování cítím trochu únavu. Ta se během dalšího kola naprosto rozplynula. V některých ásanách zůstávám déle. Zejména v mém oblíbeném psu s hlavou nahoru. Myslím, že na konci jsem dokonale protažená, necítím v žádném svalu bolest nebo napětí. Domnívala jsem se, že na úplném konci se budu cítit lehce jako pírko. Naopak cítím obrovskou sílu. Říkám si, že to všechno stálo za to. Že těch 21 opakování už vydá za pěkné procvičení. Trvá už přes 20 minut. Kdybych měla praktikovat tolik kol, kolik je mi let, tak by se to pěkně protáhlo. Tak fajn, je konec. A zítra zase už „jen“ třeba 6 opakování….

Tak to mám za sebou. 21 dnů s Pozdravem Slunci

Když tak nad tím přemýšlím, tak to vlastně není úplně tak inteligentní nápad. Tři týdny se něčemu věnovat a pak jakoby utnout. Ale to není můj případ. Tento soubor ásan jsem cvičila vždycky. Jen ne takto se zvyšujícím se počtem opakování. Jen jsem na sobě samé chtěla zjistit zjevné blahodárné efekty Pozdravu Slunci. Cítím zpevnění a protažení celého těla. Konečně se mi začaly formovat podélné břišní svaly. Kalhoty mi jsou malinko volnější. Jako negativní beru „vypracování“ paží a ramen. Říkám tomu pejorativně „fitness ramena“ a vůbec se mi nelíbí. Je určitě dobré paže zpevnit, ale jejich „nabytí“ je neestetické. Určitě jsem rozproudila lymfu, krev. Ale jako naprosto nejlepší efekt vidím příval energie a dobrou náladu, která po cvičení vždy přišla.

Nejlépe se mi cvičilo po ránu, s doprovodem hudby. Super bylo cvičení venku na zahradě, když svítilo slunce. Moje nejoblíbenější poloha z celé sestavy je PES S HLAVOU NAHORU. V té se celá báječně protáhnu. Vyzkouším flexibilitu páteře, otevřu hrudník a připadám si v této poloze tak nějak vznešeně.

Nejoptimálnější pro mne je opakovat sestavu 6x-10x. Ale jednou bych se chtěla dopracovat k magickému a meditativnímu počtu 108 opakování.

Kdosi jako jeden z pozitivních efektů Pozdravů Slunci uvedl pokles chuti na sladké a jídlo obecně. Bohužel tento efekt na mě cvičení nemělo. 🙂 Není to samospasitelné. Prostě je třeba si přiznat, že vše záleží jen a jen na mně a na mé vůli.

Když jsem před pár lety s jógou začínala, Pozdrav Slunci mi činil docela velké potíže. Je fyzicky náročný a několikrát se mi v pozici psa s hlavou dolů chtělo i zvracet. Nyní jsem schopna odcvičit tolik, kolik si předem vytyčím.

Na závěr bych chtěla říct, že tento soubor ásan je naprosto dokonalý a pozitivní vliv na fyzickou i psychickou stránku je naprosto nepopiratelný. V tomto období, kdy se neúprosně dny krátí a začíná ten syrový sychravý podzim je cvičení Pozdravu Slunci skvělým receptem pro ty, kteří stejně jako já, toto období nemají úplně v lásce, jak tuto dobu přečkat bez újmy. Doporučuji všem začínat den tímto cvičením a úsměv z vaší tváře přes den nezmizí.

Před patnácti lety se mi narodila dcera. Život se mi od základu změnil. K lepšímu. Moje extremistické názory vzaly za své. Názory typu Já nikdy nebudu mít děti, jelikož je nemohu přivést do tohoto strašného světa, se vytratily. Bylo třeba přehodnotit veškeré smýšlení a světonázor.  Povedlo se. Jsem naprosto stejná jako většina matek. Mé dítě je nejúžasnější, nejšikovnější, zkrátka nejlepší.

Ihned po narození si člověk uvědomí, že nikdy nemůže udělat fatální chybu ve výchově, nesmí narušit dětskou psychiku. Pocítíme nekonečnou zodpovědnost, která může být nepředstavitelně svazující.

Můžeme pocítit strach, že selžeme. Strach o naše dítě a úzkost zažíváme vždy, kdy nemůžeme být s ním, kdy ho nemůžeme vlastnoručně chránit před zlým okolním světem. Ale to hlavní, co zakusíme po narození dítěte, je bezbřehé štěstí a naše srdce se naplní nekonečnou láskou. Dospějeme k názoru, že pro své dítě v životě uděláme cokoli. COKOLI, i kdyby to mělo odporovat našim přesvědčením a zásadám… Natolik je silná mateřská láska.

MĚLO TO TAK BÝT

Nikdy jsem nepociťovala mateřské pudy. Malé děti se mi buď líbily, nebo mi byly protivné. Těhotenství jsem neplánovala. Ovšem ve chvíli, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná, proběhla mnou „chemická reakce“. Hormony fungují tak, jak mají. Pokud jste normální citlivý člověk. Nedokázala jsem si představit, jak moje dítě bude vypadat. Komu bude podobné, jaké bude mít vlastnosti.

V tomto ohledu je naprosto famózní, jak funguje genetika. Dítě je skvělým mixem rodičů. Polovina lidí řekne: „To je celý táta.“ Druhá polovina: „Celá máma.“  Dokonalé, jelikož s tátou si fakt podobní nejsme. Když se holčička narodila, bála jsem se na ni sáhnout; „celých“  2600g a 47 cm. Malý drobeček s inteligentním výrazem. Aspoň tak to říkaly sestry v nemocnici a já pyšně přitakávala. A byla jsem šťastná, že jsem na tenhle svět, na první pohled tak nevlídný a nepřátelský, přivedla své vlastní dítě. A právě díky tomu se ten svět najednou stal přijatelnějším a život snesitelnějším.

VÝCHOVA

Velice záhy si uvědomíme, že výchova je velice důležitá a křehká věc. Zcela jistě si řekneme, jakých chyb se nechceme ve výchově vlastních dětí dopustit. Většinou chceme výchovu uchopit, pojmout zcela rozdílně než naši rodiče. Můžeme si načíst miliony knih, ale odborníky na výchovu to z nás neudělá. Asi nejlepší je vše dělat intuitivně a jak nejlépe dovedeme. Já jsem zastáncem přátelské výchovy. Ovšem nemíním tím volnou výchovu.

Nejdůležitější je vytvořit si s dítětem přátelský, otevřený vztah. Pod tímto pojmem si představuju následující: být dítěti vzorem, který by chtěl napodobit /neskutečně složité/, být mu přítelem, kterému se nestydí svěřit i ty nejniternější prožitky, názory a cíle. Z toho je jasné, že v životě bychom neměli dělat fatální chyby, jelikož dítě má dokonalou schopnost nápodoby. Měli bychom jim vštípit smysl pro spravedlnost, sociální cítění, kulturní vzorce, naše filozofické koncepty. Ukázat jim hranice, za které nelze jít….

Naučit je se pěkně chovat, přirozeně se projevovat, pomáhat druhým. Zdůraznila bych vymezení hranic. Skutečně se mi nelíbí chování dětí s volnou výchovou, jejichž rodiče nechtějí narušit dětské ego a nechají je určovat si hranice samy. Není opravdu roztomilé, když dítě terorizuje okolí a jeho rodiče se usmívají, jak je bezprostřední a individualistické.

„NOVÁ“ DOBA

Je jistě fajn, že rodiče berou své děti do restaurací, kaváren, hospod a začleňují je do společenského života.   Měli by si ale uvědomit, že dětská rozjívenost a nevychovanost sem nepatří. Děti jsou stejně jen a jen odrazem svých rodičů. Fascinuje mě nezájem některých matek o vlastní ratolesti. Matka pokuřuje na veřejnosti, dítě ubližuje druhým dětem… Nebo další výjev, který se mi opravdu stal. Matka neurčitého věku, ověnčena třemi dětmi, mezi kterými byl nepatrný věkový rozdíl. Matka sprostě nadávala nejstarší z nich /cca 5 let/, kopala do ní a odháněla od sebe.

Ačkoli se domnívám, že to všechno byl jen a jen její vnitřní boj, tentokrát jsem to nevydržela a zeptala se jí, proč má tolik dětí, když je nemá ráda. Ano, asi mi to nepříslušelo, ale nesnesu pohled na vulgární matku, která má děti jen kvůli sociálním dávkám a hlavně nesnesu pohled na plačící holčičku, která nemůže za to, že má špatnou mámu…. Její maminka mi chtěla jednu ubalit a řekla mi, ať se starám o sebe. Starám se o sebe, potažmo o tento svět, a tak nestrpím podobná příkoří na dětech.

MAMINKOVSKÉ DISKUSE

Je pěkné, že dnešní matky mají možnost sdělit své zkušenosti prostřednictvím internetu a sociálních sítí. Ale jsem vděčná, že v období narození mé dcery toto ještě běžné nebylo. Nemyslím si, že je správné ventilovat veřejně některé věci. Maminky si můžou postěžovat, porovnat své poznatky atd. Pár diskusí jsem si s chutí přečetla. Zaujal mne především slovník používaný v těchto „polemikách“. To je fenomén sám pro sebe. Je možné hovořit o dětech a vyvarovat se nadužívání deminutivních výrazů. A obecně je lepší věnovat ten čas přímo dětem a ne diskusím o nich. Prospělo by to všem, dětem, rodičům i společnosti.

NESPLNĚNÉ TOUHY

Je třeba dětem v životě pomáhat, ukazovat jim cesty a participovat na naplňování jejich snů. Měli bychom se ale vyvarovat tomu, aby to byly sny naše. Není nic horšího než projektování a dosahování našich vlastních cílů skrze naše ratolesti. Naše nenaplněné mety přenášet na syny a dcery a dosahovat tak vlastního úspěchu a uspokojení. Je zvláštní, že toto mohou požadovat nejen vlastní rodiče, ale i lidé, kteří žádné geny s dotyčným společné nemají.

Mám tím na mysli trenéry, učitele, vychovatele. Mohou se projektovat do svých svěřenců a směřovat jejich kroky směrem k úspěchu, kterého chtěli dosáhnout oni sami. Nenuťme naše děti žít naše životy, ani naplňovat naše cíle. Každý z nás je individuum. Můžeme je nasměrovat, ale rozhodně nemáme právo řídit veškeré jejich kroky. Tak je nikdy neučiníme šťastnými. Akorát budou trpět, že nás mohou zklamat a že je naše nalajnovaná cesta nebaví a nenaplňuje.

SPOUSTA CHYB

Během výchovy jsem udělala několik chyb. Na svou dceru jsem mnohokrát křičela, doposud se stydím. Ráda bych to vzala zpět, ale stalo se. Možná kdybych bývala v té době už praktikovala jógu, k ničemu takovému by nedošlo. Nadechla bych se, přehodnotila, vychladla. Bohužel patřím mezi lidi, kteří leckdy rychleji mluví a jednají, než přemýšlí. Je to zákon akce a reakce.

Něco se mi nelíbí, tak rychle útok na mě odpálit. Ve své výchově jsem často nesystematická a nedůsledná…. Každopádně uznávám individualitu dítěte. A nesnesu, aby dítě trpělo. Díky tomu naše dcera sdílela naši postel až do věku osmi let. Nepřenesla bych přes srdce její pláč v dětské postýlce. Nejdříve jsem ji uspávala kojením, pak nošením, pak jsem s ní usínala v posteli. Navykla si na to. Až jsme si s mužem říkali, jestli nebude potřebovat navštívit dětského psychologa. Když jednoho dne odešla spát do svého pokoje, byli jsme smutní, že to krásné období končí.

I přes naše přemlouvání už ve svém pokoji zůstala a nastala nová etapa. V osmi letech pro mnoho lidí možná pozdě, ale mně to nevadí. Je to rozhodně přirozenější než nechávat dítě hodiny v postýlce brečet. Miminko vůbec neví, co se s ním děje. Jen ví, že se cítí nekomfortně a potřebuje nás.

MOJE DÍTĚ NEBUDE NIKDY JÍST ROHLÍKY ANI SLADKOSTI

Pohrdala jsem matkami, které dávaly dětem v supermarketech kousat rohlíky. Nikdy jsem nechápala, k čemu je to dobré. Mouka, lepek, žádná chuť, žádná výživová hodnota. Děti se tím dáví a jen drobí. Pak se nějakým omylem mé holčičce rohlík do ruky dostal a musela jsem přiznat, že pro děti je pojídání rohlíků nesmírná zábava…. Lepek a cukr jsou zabijáci. Tak přece nebudu svému dítěti cpát tyto suroviny.

Byla jsem naprosto nepříčetná, když babičky mé dcerce dávaly čokoládičky, zejména ty polské, v nichž žádná čokoláda nebyla. Vyhazovala jsem je do koše. Sladkostmi by se dítě nemělo cpát, ale nejsem proti tomu, aby si je čas od času dalo. Naprosté odepírání těchto věcí vede pak k tomu, že děti, kterým jejich konzumace dovolena není, je při první možné příležitosti zkonzumují v nadměrné míře.

MOJE DÍTĚ NEBUDE NIKDY CHODIT DO ŠKOLY

I takový názor jsem měla. Jako bývalá učitelka a nyní velký kritik školství jsem si řekla, že nikdy svoje dítě nepošlu do školy. Aspoň ne do té tradiční. Připadalo mi, že tato instituce osobnost dítěte semele jako ve filmu The Wall. Nemyslím si, že by neexistovali kvalitní učitelé. Naopak, je jich hodně. Osobně si vážím všech, kteří ve školství zůstali. Platy jsou nízké, zodpovědnost veliká. Navíc učitelé se musí vzdělávat celý život. Odměnou je jim živoření, neuznání rodičů a dětí. Ve školství nejsou peníze, celý systém je prapodivný.

Unifikace přijímacích zkoušek na SŠ a koncept jednotných maturit absurdní. Smutné. Kdy si konečně společnost a mocní uvědomí, že Česko nepotřebuje soutěž Miss, ale kvalitní školský systém? Ovšem to se dostáváme daleko od tématu. Stále zastávám názor, že výchova dětí a učení, tj. předávání vědomostí a získávání zkušeností je hlavně úkolem pro rodiče. Ne pro školu, jak si mylně někteří rodiče myslí. Na základě tohoto názoru jsem si vymyslela, že budu svého potomka vzdělávat doma. Ovšem pak mi došla jedna zásadní věc; člověk je tvor společenský. Škola plní nejen funkci vzdělávací, ale hlavně socializační. Tento faktor je naprosto prioritní. Takže nakonec mé dítě do školy chodí 🙂

JAK ROZDĚLIT TU LÁSKU?

Ačkoli jsem dospělý, a doufám, že i inteligentní člověk, neumím si zodpovědět otázku, jak můžeme rozdělit lásku mezi více dětí. Je to určitě tím, že mám dítě jen jedno. Moje láska je bezbřehá a ryzí. Ale nevím, jak bych podělila o ten cit více dětí. Určitě to musí jít, když spousta lidí má děti dvě, tři, nebo více. Stejně mi připadá, že člověk musí pak jedno dítě mít zákonitě radši, upřednostňovat ho, více se s ním ztotožňovat. Rodiče více dětí mi jistě budou oponovat a jejich názory a zkušenosti mě nesmírně zajímají.

NEVYCHOVÁVÁŠ SVÉ DÍTĚ, TVÉ DÍTĚ VYCHOVÁVÁ TEBE

Před několika lety mi moje kamarádka, která nemá žádné děti, řekla, že má pocit, že svoji dceru nevychovávám já, ale ona vychovává mě. Tenkrát jsem se naštvala a myslela jsem si, Co ty mi budeš vykládat, sama děti nemáš a budeš dělat chytré závěry. Když se podívám zpět, tak připouštím, že měla pravdu. A v podstatě jsem za tento fakt ráda. Děti jsou duše nezkažené a překvapují svojí inteligencí a jasně formulovanými názory na cokoliv.

Ovlivňujeme se navzájem a je skvělé někdy vyjít ze zaběhnutých kolejí, popustit uzdu fantazii. Moje dcera můj život a pohled na něj nesmírně obohatila. Díky ní vidím věci jinak, dávám šanci a prostor věcem, lidem, hudbě, ke které bych se bez ní nedostala. A ona zase dá šanci filmu Pýcha a předsudek nebo Na větrné hůrce.

DĚTSKÁ JÓGA

Určitě by se v tuto chvíli, na tomto místě hodilo pohovořit o dětské józe. Děti se s ní setkají už v nejútlejším věku ve školce a většinou ani nevědí, že nějakou jógu cvičí. Kočičí hřbety dělal ve školce každý a neuvědomoval si, jak blahodárný účinek má tato pozice na páteř. Že se proti pozice jmenuje pozice krávy, ale asi nikdo z nás nevěděl… Pak jsme dělali hadrovou panenku, klasická šavásana. Učitelka nás obcházela, a pokud měl někdo zaťatý sval, říkala: “ To není hadrová panenka, to je napjatá panenka.“  A naším úkolem bylo, co nejvíce se uvolnit. Dokonalé…

Existují nejrůznější kurzy jógy pro děti, i společné kurzy pro maminky a děti. V době, kdy má dcerka byla malinká, jsem bohužel jógu nepraktikovala. Když jsem začala před pár lety cvičit doma, tak jen pochopila, že mě nemá rušit. Jednou jsem ji vzala na Flying jógu, a myslím, že se jí líbila. Děti jsou většinou velice energické, tak se jim může jóga zdát poněkud klidná. Ale určitě se vyplatí i dětem na chvíli se zklidnit a na druhou stranu naučit se koncentraci. To se může hodit při učení, studiu.

UČME SE OD SVÝCH DĚTÍ

Jsem si vědoma toho, že se ve svých článcích stále vzdaluji hlavnímu tématu tohoto rozcestníku, kterým je jóga. Na druhou stranu píšu o věcech, které mě zajímají a „trápí“. To, že nad nimi přemýšlím, vychází ale z mého světonázoru a ten je ovlivněn mým zájmem o jógu. Apeluji na všechny, aby své děti brali jako své partnery pro diskusi. Jejich mysl je flexibilní, stejně jako jejich tělo. Nezřídka se dozvíme opravdu zajímavé věci a uslyšíme originální názory. Učme se dětské pravdivosti, bezprostřednosti a bezproblémovosti.

Vždyť starosti a zodpovědnost v životě lidském přicházejí tak brzy. Když ne dříve, tak určitě ve chvíli, kdy si dítě vybírá střední školu a absolvuje přijímací zkoušky. To nás čeká a jisté obavy se dostavují. Přeju moc své dceři, aby naplnila svůj sen. My, jako rodiče, budeme stoprocentně nápomocni a vytvoříme takové podmínky, aby se jí to podařilo.

Ne, tento titulek ve vás nemá vyvolat smutek a úzkost nad tím, že prázdniny skončily a léto se krátí. Je to spíše vybídnutí k tomu, abyste si zavzpomínali na ty nejkrásnější prázdniny, které jste prožili. Třeba to nemá nějaký zvláštní význam, ale zavzpomínat si je tak krásné. A to hlavně na dobu dětství, kdy jsme o prázdninách neřešili nic jiného než jak naložit s přebytkem času, abychom se nenudili. My i naši rodiče jsme tenkrát mohli odpočívat tak nějak více. Aspoň se mi to zdá. Neexistovaly mobily. Když jsme potřebovali zavolat z chaty domů, museli jsme jít do vesnice vzdálené 5 km, kde byl telefon všeho všudy v jedné domácnosti. Místo sdílení fotek na Facebooku a Instagramu jsme psali kamarádům dopisy a pohledy. Pro moje dítě ulítlá utopie, pro mě, z dnešního pohledu, ráj.

1) ŽIJME V PŘÍTOMNOSTI (ale zavzpomínat si můžete)

Málokdo z nás umí žít jen v přítomnosti. Je třeba na sobě pracovat a v tomto smyslu kultivovat naše stereotypy. Nejde ani tak o to striktní žití přítomným okamžikem, ale spíš o prožívání každého okamžiku naplno. Jen málo lidí to zvládne. Naše mysl je těkavá. Když nemyslí na minulé události, přikročí k tomu, co bude.  Možná to popírá jeden z principů jógy, ale podle mě stejně nelze striktně na časové ose minulost-přítomnost-budoucnost jednotlivé prvky od sebe oddělit. Vše souvisí se vším, navazuje na sebe, prolíná se…. A pokud vzpomínka na minulost, prožívaná v současnosti, má na okamžik tady a teď pozitivní vliv, proč se jí zbavovat?

2) VYTVÁŘEJME SI OBRAZY V MYSLI

Původně jsem chtěla nazvat tento článek titulkem Prázdninové archetypální asociace a stereotypy 🙂 Členové mojí rodiny mi tento záměr vymluvili slovy, že by si to nikdo nepřečetl a hlavně by z tak zavádějícího titulku nepoznal, o čem vlastně píšu…. Měli pravdu.  Ale já jsem pod tím názvem zcela jasně viděla následující…. Od mládí si vytváříme nejrůznější vjemy, asociace, ať už vizuální, sluchové, chuťové, nebo čichové. Některé jsou tak silné, že si je neseme po celý život a při jejich „zpětné aktivaci“ se dostaneme zpátky v čase a jejich energii znovu pohltíme.

Je to stejné jako u pocitu déja vu. Většinou to jsou vjemy zrakové. Ty se asi nejlépe vryjí do paměti. Ale čím jsem starší, tím začínají převládat vjemy čichové. Vzpomněla jsem si díky nim na vůni maminčina parfému, který se už dávno nevyrábí. Nejsilnější čichový vjem jsem letos zažila na Slovensku. Ucítila jsem dávno zapomenutou vůni řeky. A rázem jsem byla zpátky v čase. Bylo mi 13 a byla jsem na řece Berounce…

3) ZAKOTVĚME V DĚTSTVÍ

Nevím, jestli to máme všichni stejně, ale já v létě nejvíce vzpomínám na mládí. Je to určitě dáno tím, že o prázdninách byl prostor a čas na zážitky. Člověk do jisté doby neměl vlastně žádné povinnosti a taky tu bylo místo pro dobrodružství. Léto je mým nejoblíbenějším obdobím roku. Mám ráda slunce, teplo, vodu, koupání, dlouhé dny. Někdy i klasický letní déšť a bouřku.

Jako většina lidí jsem po letech sklouzla k tomu nešťastnému názoru, že dříve bylo vše lepší. V létě bylo více léto (rozumějte více krásných teplých dnů), v zimě více zima (krásný bílý sníh, Vánoce na sněhu). Ačkoli se klimatické podmínky opravdu trošku změnily, není to ale chyba jen výkyvů počasí, nýbrž špatného nastavení našeho myšlení. Skutečnost je vždycky jen odrazem toho, jak věci vnímáme a jaký úhel pohledu užíváme. Jsme sice skeptičtější k lidem, světu i sobě samým, ale bezděčně prahneme po radikální změně. A tak se stane, že v jistém věku se přestáváme hnát za hmotnými statky (tedy jak kdo) a začneme si opět užívat života, „ženeme“ se za zážitky. A k těm prostě léto neúprosně vybízí. Jako děti jsme se uměly patřičně „odvázat“, všechno prožívat naplno, nadchnout se pro věc. Můžeme to zkusit i jako dospělí.

4) VYTVÁŘEJME ASOCIATIVNÍ VZORCE

ASOCIACE, tj. spojení mezi jednotlivými psychickými vjemy, myšlenkami, pocity, náladami. Z definice uvedené na wikipedii je jasné, že asociace jednotlivých lidí musí být něčím zcela originálním. Zejména tehdy, když se na asociacích podílí něco tak jedinečného a komplexního, jako je lidský mozek.  Bylo by nesmírně zajímavé vniknout do mozků jiných lidí a vědět, co si myslí. Můžou nám sáhodlouze popisovat, co si představují, ale jejich vnímání nemůžeme nikdy postihnout. A pokud si budeme obrazy vzniklé v jejich mysli představovat, budou to zase jen a jen obrazy naše. Člověk vždy do projekce světa vkládá něco ze své bytosti, nějaký svůj rys, a tak je každá asociace zcela osobitá.

A jaké asociace tedy mám? Když se řekne léto, vybavím si modrou a žlutou barvu. Je úžasné, jak si jednotlivá slova spojujeme nejen s konkrétními předměty, ale i barvami. Proč si představuji pod slovem léto modrou a žlutou, je jasné. Modré je nebe, voda. Žluté slunce, obilí, písek u moře. Proč si třeba pod slovem angličtina představím červenou barvu, už tak jasné není. Možná proto, že moje druhá učebnice angličtiny měla červený obal. Proč si ale nepředstavím modrou, když první učebnice byla modrá?

Nejsilnější asociací je ale pro mě to, co si vybavím pod pojmem dobré jídlo. Nejsou to kulinářské speciality, jak by se mohlo zdát. Nýbrž je to komiksová postava ze Čtyřlístku – Bobík. Představuji si obrázky, na kterých Bobík drží v ruce krajíc chleba a do něj obtisknutý jeho chrup.

5/ VRAŤME SE NA CHVÍLI V ČASE

Když se řekne léto, představím si prázdniny strávené s babičkou a sestřenicemi na chatě v Újezdě nad Zbečnem, řeku Berounku, výlety vlakem na Křivoklát, na točenou zmrzlinu do Rakovníka, na trhy do Berouna.  Brod na řece Berounce, zpívání „moderních“ písní podle textů uvedených v časopise Pionýr a Sedmička pionýrů (existovaly hodně originální názvy). Babička nás vykrmovala domácími buchtami, knedlíky s omáčkami a my si toho nikdy nevážili…. Co bych za to nyní dala, kdyby babička žila a aspoň na jeden den bych se tam s ní mohla vrátit. Vzpomínám s láskou a nostalgií, ale v té době byly dva měsíce prázdnin s babičkou muka. Navíc jsem jako dítě byla docela při těle, jak babička eufemicky říkala, byla jsem pěkná.

Takže vlastně prázdniny byly traumatizujícím zážitkem, kdy se člověk vysvlékal do plavek a nenáviděl sám sebe. A protože svou otylost nesnášel, musel se večer natláskat kalorickými jídly a zajíst čokoládou, aby byl s to to břímě zvané život nést. Ve chvíli, kdy jsme ta obyčejná dobrodružství prožívali, bylo to pro nás málo. V mládí jsme snili o tom, že budeme brázdit svět křížem krážem a poznávat i nejskrytější kouty zemí. Ne že by člověk přestal toužit o dobytí světa, ale s postupujícím věkem zjistí, že nejhezčí je to stejně u nás doma. Když sledujeme dění v české politice a vůbec vše, co se u nás děje, stydíme se, že jsme Češi. Ovšem, když se projdeme Prahou, když navštívíme nějaký hrad, jsme pyšní na to, že jsme Češi a že jsme potomky těch, kteří dokázali tyto skvosty vytvořit.

6/ SNAŽME SE TO PŘEŽÍT

Je zvláštní, že dovolená, ačkoli je to chvíle, na kterou se nesmírně těšíme vlastně celý rok, je nakonec nejvypjatějším obdobím roku. To nábožně očekávané období je konečně tady. Tak proč se tedy s partnerem a dětmi ihned pohádáme? Je to asi tím, že během roku, i když se snažíme společně trávit co nejvíce času, tak v létě a o dovolené jsme spolu nejvíce. Patrně na to nejsme zvyklí. Naráží tu na sebe a konfrontují se představy o tom, co kdo chce dělat, kam chce jet, jak chce ten čas strávit.

Vytváříme si představy a očekáváme, že představy druhých budou stejné. A tak při prvním střetu zájmů dochází ke konfliktu. Může to být dáno naprostou prkotinou. Jako třeba že nefunguje navigace. Při tom na základních parametrech dovolené se shodneme. Nejdůležitějším aspektem je jet na nějaké místo, kde nebude moc lidí. Při nejlepším tam nebude vůbec nikdo. Opravdu mám lidi ráda. Myslím, že jsem společenská i empatická. Ale o dovolené bych byla nejraději jen se svou rodinou. Ideální je krásná příroda a nikdo v ní 🙂 Jen my tři (já, přítel a naše dcera).

7/ PROŽÍVEJME

Pak je tu další problém, a tím je disciplína a stereotyp. Tím myslím, že homo sapiens je více méně disciplinovaný člověk, který ať už chce nebo ne, má v sobě řád. Nastavuje si jej v práci. Vnitřní nastavení a řád nám říká, kdy máme vsávat, co musíme dělat, že na všechny telefonáty máme odpovídat, že máme také odpovídat na pracovní maily. Prostě i v režimu dovolená, neumíme vypnout. Bylo by záhodno se naučit najet na ten klidový režim, mobil vypnout a nenechat se ničím a nikým omezovat.

Umí to málokdo. Ale pokud se vstavat naučíme, naučíme se třeba i meditovat a skutečně si užívat každého dne, minuty, okamžiku. Není nic horšího, než když jsme duchem stále nepřítomni a myslíme na to, co se děje v práci. Jsem na sebe pyšná, že aspoň poslední čtyři dny dovolené se mi podařilo ty běžné rutinní a pracovní věci vypustit. Je to málo, ale je to taková první vlaštovka 🙂

8/ DĚLEJME TO, CO BĚŽNĚ DĚLAT NEMŮŽEME

Aby nám mozek nezdegeneroval, je dobré nabourat naše stereotypy a zkusit něco nového. Jet na místo, kde jsme nikdy nebyli. Zkusit sport, aktivitu, kterou jsme nikdy nezkusili. K tomu je léto ideální.  Nelámejme si hlavu tím, že naše jógamatka stojí pár dnů v koutě. Dopřejme si chvíli lenošení. Z následujícího asi lékaři a odborníci na zdravý styl života nebudou mít radost; ale klidně choďme pozdě spát, pozdě vstávejme, dopřejme si kalorické jídlo, vykašleme se na tréninkový plán, nechoďme ráno běhat a dopřejme si místo toho vydatnou snídani. Dovolme si mále hříchy. K „normálu“ se stejně za pár dní vrátíme.

9/ ZASTAVME NA CHVÍLI TEN ČAS

Taky se vám zdá, že léto je každým rokem rychlejší a rychlejší? Vzpomínám si, že dříve se sklizeň na polích kryla s koncem prázdnin. Teď už na konci července je dokonáno. Doba se zrychluje, život taky. Je jen a jen na nás, jak se s tím vyrovnáme a jak budeme reagovat. Prázdniny před chvílí začaly a za chvilinku končí. Ať mi ale někdo vysvětlí ten paradox ve vnímání času, kdy se mi zdá, že před chvílí jsme vyjížděli na dovolenou, a přitom mi to připadá tak dávno…

10/ DNESKA NELAJKUJ, JENOM LELKUJ !

To je heslo, které jsem dnes našla na dřívku nanuka Míši. Jak příznačné. Asi bych mohla být jedním ze Samotářů- prostě je to znamení. Neberme svůj život, ani sami sebe tak příliš vážně. Zbytečně si vše komplikujeme. Máte právo na chvíli vypnout sami sebe. Nejlépe se vypíná v přírodě. Na letošní prázdniny jsem měla velké plány ohledně jógy. Vyzkoušet všechny její nejroztodivnější druhy. Ve finále jsem nestihla nic a vlastně mi to vůbec nevadí, ani nemám výčitky svědomí. Zato jsem párkrát vytáhla podložku na zahradu a zacvičila si venku.  Záleží hlavně na našich prožitcích, a ty byly letos vskutku bohaté.

Žijeme v době jedové. Všechny potraviny jsou plné konzervantů, stabilizátorů, emulgátorů, prostě éček (synonyma pro chemické látky přidané do potravin za účelem prodloužení jejich trvanlivosti a odolnosti vůči mikrobům), a tudíž jedů. To, o čem se včera myslelo, že je zdravé, je dnes škodlivé a naopak. Je to doba zmatená a díky hromadným sdělovacím prostředkům naprosto zkreslená. Trendy určují média a celebrity, které se ničím neživí, ale diktují, co a jak by se mělo dělat. Lidé jsou zmanipulovaní, oblblí vším, co je BIO a ECO a TRENDY a nejsou schopni používat zdravý rozum. Jak se v tom bláznivém světě, v němž většina dívek chce vypadat jako modelka, a přesto existuje spousta žen postavy almaroidní, orientovat?

Chandra – to je nejvýstižnější slovo, které označuje mé současné rozpoložení ohledně jídla, stravy. Můžeme se snažit najít český ekvivalent, ale slova jako splín, melancholie, deziluze, nejsou tak přesná. Okruh potravin, které nakupuji se neustále zužuje. Musí splňovat následující kritéria:

1/ Nesmí obsahovat palmový olej, jelikož ekologický a etický aspekt je pro mne důležitý

2/ Nesmí to být výrobek společnosti, kterou vlastní Andrej Babiš

3/ Musí to být kvalitní surovina alespoň trochu

4/ Musí to být chutné

5/ Nemělo by to být jídlo z reklamy

6/ Bylo by fajn, kdybych za stravu neutratila veškerou výplatu.

Je patrné, že některé body se vlastně navzájem vylučují a nelze je tedy současně splnit.  To, co nám nabízejí naše obchodní řetězce je, mírně řečeno, nechutné. Na polích se místo plodin pěstuje řepka olejná, která asi nejen mě pobuřuje díky svému hlavnímu využití. Neskutečně zapáchá a je ostrým alergenem. Nejlepší by bylo stát se soběstačným, vše si vypěstovat sám, aby si byl člověk jist, že jeho výpěstky neobsahují pesticidy a jsou zdravotně nezávadné. Ale málokdo má na pěstování prostor a hlavně čas. A tak skutečně cítím chandru. Nevím, co, kde nakupovat, co mám jíst, ani na co mám pořádně chuť.

Výživoví poradci

Existuje nepřeberné množství výživových poradců. Nechť mi laskavě prominou, ale je to pseudopovolání a překvapuje mě, kolik lidí se tímto způsobem živí. Mnohem překvapivější ovšem je, kolik lidí jejich služeb využívá. Při tom každý racionálně smýšlející člověk je schopen si patřičný jídelníček vytvořit sám. V potravní pyramidě se snad orientuje každý. Akorát že člověk obecný má pocit, že to, za co si pořádně zaplatí, je tak nějak účinnější a lepší. Možná existují výživoví poradci, kteří to myslí s klientem dobře, ovšem jejich primární motivací bude vždy zisk. Na druhou stranu prvotní motivací klienta není zdraví, ale hubnutí… Takže si vlastně i zákazník zaslouží, aby se na něm vydělávalo…. Většinou vás takovýto specialista donutí koupit si potravinové doplňky, které prodává. Vyjde vás to na slušné peníze a dobře vám tak!

Odpadkový koš Evropy

Někteří znalci Česku republiku zcela otevřeně označují jako popelnici Evropy. Rozumějte tím, že to, co by ve vyspělých zemích Evropy nikdo nepozřel, se u nás prodává jako běžné zboží. Navíc za ceny mnohonásobně vyšší. Různé potraviny, které je možné porovnat s například německými, mají sice stejný obal, ale úplně jinou chuť a hlavně složení. Výrobci se dušují, že touto skutečností vycházejí vstříc poptávce spotřebitele.  „Nejde o kvalitu, jde o to, že občas se musí produkty přizpůsobit chuti místních. Každá země má své standardy.“, říká Paul Polman, generální ředitel společnosti UNILEVER. Rovná se, český konzument je blbý, stačí mu něco hnusného. Tento trend posvětila i Evropská komise – obsah potravin může být jiný, potravinářské společnosti přizpůsobují své produkty místním chutím. A to je nehorázná lež.  Tyto amorální praktiky ponižují české spotřebitele.

GMO potraviny

Původní myšlenka vzniku geneticky modifikovaných potravin byla veskrze pozitivní – nakrmit hladovou planetu. Od původního směru se však trochu odchýlilo a stal se z toho, jako ze všeho na tomto světě, prachobyčejný byznys. Stačilo by totiž přerozdělit potraviny, a ne je uměle vyrábět. Šokují mě vědci, kteří výrobu GMO potravin schvalují a obhajují. A já se ptám, na čí objednávku? GMO potraviny s sebou přinášejí řadu rizik, a to nejen ve vztahu k lidskému zdraví, ale také životnímu prostředí. GMO plodiny jsou odolné vůči herbicidům, škůdcům, houbám a virům. Takovéto plodiny zákonitě způsobují nejrůznější choroby, z nichž nejrozšířenější je onemocnění lymfatických žláz a alergie. Navíc potlačují původní rostlinné druhy.

Reklama

Reklama má ryze manipulativní charakter, to ví už i nejmenší dítě, ale nebere to jako negativum, ale spíš jako pozitivum. Můžeme říci: “ To je ten produkt z reklamy. “ Hurá! Reklama působí podprahově na naše smysly a vědomí. Všechno v reklamě je takové barevné, krásné, chutné a báječné! V reklamách se nikdy neprezentují ty nejlepší výrobky, v našem případě potraviny. Prodat se musí hlavně ty méně kvalitní věci, které by si přirozenou cestou nenašly svůj odbyt a spotřebitele. Reklama užívá nejrůznějších prostředků, aby kýženého efektu docílila. Málokterá je však originální, inteligentní a vtipná. Je třeba nepodléhat jejím záludnostem a učit své děti již od malička odhalovat její lživé aspekty a liché argumenty, které se nás snaží přesvědčit o koupi produktu.

Fastfoody

Fastfoody zničily kulturu i kvalitu stravování. Většinou za nemalý peníz nabízejí nekvalitní jídlo a slaví úspěch. Návštěvník nemusí vařit. Většinou v nich sedí obézní návštěvníci. To, co ve světě stojí pakatel, se u nás servíruje jako něco zvláštního. Nejeden rodič bere své ratolesti do MC Donaldu za odměnu. Netvrdím, že jsem tam nikdy nebyla, ale opravdu po každé, když tam jdu, tak se stydím. A to si tam dám leda tak kávu. Nejen Mc Donald, ale i ostatní fastfoodové „restaurace“ lákají na skvělý tým. V takovém týmu by snad každý ale chtěl pracovat leda tak za studií. Zaměstnanci se naučí strategie dosahující toho, abyste nakoupili za co nejvíc peněz. Děje se to promyšleným řetězcem otázek, počínaje otázkou na velikost vybraného jídla, přes druh přílohy, typ meníčka, atd.To vše ve vás má vyvolat pocit, že prodávající chce vyjít vstříc vašemu přání co nejvíce a že mu na vás neskutečně záleží. Takže ve finále nakoupíte to, co jste vůbec nechtěli a vaše kapsa se prohne. Suma sumárum, fastfoody nekvalita za vysokou cenu.

Že včera není dnes

Je fascinující, že i v oblasti stravování existují módní trendy. Každé době vévodí jisté potraviny, nebo i superpotraviny. V současnosti se propaguje např. avokádo, chia semínka, kustovnice čínská, matcha čaj, spirulina…. Vlastně proti nim nic nemám. Avokádo samo o sobě mi, bohužel, nechutná, ale okořeněné OK. Ostatní mi chutná. Domnívala jsem se, že je populární také quinoia, ale nedávno jsem se v pořadu Objektiv dozvěděla, že Američané už jí mají po krk a že existuje nový druh placky, který ji začíná nahrazovat.

Nedokážu si moc představit, jak může něco, co nemá absolutně nic společného s něčím jiným, to první nahradit… Ale Amerika je zemí netušených možností, tam je možné vše. Vždy se doporučují ryby. Nakonec se ale dozvíme, že norský losos pěstovaný na farmách je krmen špatným krmivem obsahujícím nebezpečné látky, jež mají vliv na vývoj mozku, souvisí s autismem atd. Pangasius prý plave v nechutně špinavé vodě a český kapr na tom není o moc líp. Nejdřív se zavrhují vajíčka, je v nich hodně cholesterolu, nyní se doporučují.

V dřívějších dobách byl neoblíbený banán, byl moc sladký, nebyly v něm žádné živiny. Nyní je velice propagován a vznikají články s nadpisem typu Až se toto dozvíte o banánu, nebudete jíst nic jiného atd. Docela jsem si oblíbila tofu a nyní se dozvím, že tofu v podstatě „žere“ mozek. Tak a teď se v tom vyznejme …

Dětské potraviny

Evropská unie úzkostlivě sleduje, jak velký výběh má mít slepička, jak se má správně jmenovat rum či pomazánkové máslo, ale jak už bylo zmíněno výše, nevadí jí, že do střední a východní Evropy se dovážejí potraviny, které nemají valnou kvalitu. Další věcí, která Evropské unii nevadí je složení tzv. dětských jídel a pití. Je pravda, že toto označení je samo o sobě paradoxem. Existuje vůbec něco, co by mohlo být označeno jako dětské?

Každopádně i takovéto věci v obchodech najdeme a nejde jen o dětskou šunku. Je zvláštní, že právě produkty určené dětem obsahují nejvyšší množství soli a cukru. Názor, že firmy uměle vyvolávají „závislost“ strávníků na těchto složkách potravy, mi vždycky připadaly paranoidní. Ovšem něco na tom bude. Bohužel si tak vytváříme nové potencionální pacienty s cukrovkou, popř. vysokým tlakem. Za produkci „dětských potravin“ bych jejich výrobce rovnou poslala za mříže.  Nápoje pro děti obsahují tolik cukru a dalších škodlivých látek, že dětské zoubky dokážou zcela zdevastovat.

Farmářské trhy

Aby všechno ale nebylo jenom černé, je třeba říci, že hojně pořádané farmářské trhy nastartovaly kvalitní stravování spotřebitelů. Pozvedly úroveň potravinářského průmyslu. Najdete tam nejen kvalitní zeleninu a ovoce, ale i maso a mléčné produkty. Při prezentaci výrobků je zřejmé, co je hlavním záměrem farmářů. Není to zisk, ale snaha zvýšit kvalitu jídla. Pro mě je to vždy lahoda pro chuťové pohárky i oko. Ani nemusím nic koupit a je to zážitek.

Každopádně raději nakoupím dražší suroviny, které jsou kvalitní, a ještě mi za jejich koupi někdo pěkně poděkuje, než když půjdu do obchodního centra pro jídlo nevalné kvality, které je levnější a pokladní se na mě bude tvářit kysele. Popřípadě budu „komunikovat“ s robotem na samoobslužné pokladně. Úplné dno jsou vietnamské obchody, které navíc bývají i předražené a není tam nouze o zkažené a prošlé zboží.

Musí být jogín zákonitě vegetariánem?

Jak již jsem několikrát zdůraznila, nevnímám jógu jako soubor asán, nebo nějaké cvičení. Je to komplexní filozofický koncept, který mj. ctí lásku člověka k druhému, sobě samému, zvířatům a celému světu. Dalo by se tedy očekávat, že každý člověk praktikující jógu bude logicky vegetariánem. Nemyslím si, že by to bylo ale nutné. Já sama jsem nejedla maso 14 let, a to od svých 15 let až do doby, kdy jsem otěhotněla. V té době jsem nějak přirozeně maso zase začala konzumovat.

Mé období vegetariánství spadá do let 1989-2002. Na počátku 90.let minulého století (člověk si připadá vcelku důležitě, že už zažil minulé století) byla Česká republika v nejezení masa tzv. tabula rasa. Každý, kdo nejedl maso, byl exot. V prodejnách a restauracích se nedalo bezmasého sehnat takřka nic. Tehdy jsme si v restauračních zařízeních mohli dát nanejvýš smažený sýr. Nejvtipnější byly jídelní lístky, na kterých byl později vymezen prostor pro bezmasá jídla, s nabídkou smaženého hermelínu se šunkou apod …

Nejedla jsem maso z etických důvodů, kvůli zvířatům. Zvířata miluji stále, žádný moc velký masožravec nejsem, ale dvakrát do týdne si maso prostě dám. Když se podívám zpátky, v období vegetariánství jsem se stravovala naprosto nejméně zdravě ze všech období svého života – sladkosti, nepřeberné množství příloh atd. Neuměla jsem si vytvořit plnohodnotný jídelníček a byla to jen a jen moje chyba.

Jak na tom tedy jsme?

Ačkoli nabídka potravin v ČR není nijak zvláště uspokojivá, je možné najít si svůj okruh dodavatelů. Mám na mysli domácí farmy, nakupování na trzích, objednávání bedýnek. Co se nabídky masa týče, doporučuji firmu Naše maso /naprosto luxusní, kvalitní /. Při výběru je třeba se řídit rozumem a nepodléhat trendům. Vše, co je nám nabízeno formou reklamy, je pouze mediální masáž a nekalá marketingová praktika. Bylo by fajn také nevnucovat našim dětem extrémní omezení, ať si o svém vegetariánství, veganství, nekonzumaci toho či onoho rozhodnou samy. Pokud ovšem netrpí nějakou nemocí.

Lepek a cukr nejsou fajn, ale pokud jsme zdraví, není třeba si je zcela odpírat. Asi každý pracující člověk mi dá za pravdu, že leckdy nemá čas úplně si stravu dopředu promýšlet a připravovat, a tak někdy zhřeší a sáhne v obchodě, nebo v kantýně po něčem ne zcela košer v intencích zdravé stravy. Hlavní je, aby dotyčný neměl výčitky svědomí a zachoval si duševní pohodu. Pokud netrpíme obezitou, je vcelku fajn si někdy nějaký ten hřích dopřát. Věřím v dokonalost lidského organismu. Pokud mu něco chybí, sám si o to v pravou chvíli řekne.

Mám ráda hudbu a jógu. Obojí je nedílnou součástí mého života. Hudba delší dobu, jóga kratší. Mám je ráda jednotlivě i ve společném spojení, jelikož dohromady mohou vytvářet dokonalou jednotu, kompaktní celek. Nemám hudební vzdělání, nejsem vlastníkem žádných jógových certifikátů. Vše , co dělám, dělám intuitivně. Zajímá mě velká spousta věcí. O každé něco vím a něco si myslím.  Své názory nevnucuji, ale jsem ráda, když někdo na něco nahlíží podobně jako já. Podle mě hudba dokáže skvěle dotvářet pohyb, dolaďovat ho…Představme si tanec bez hudby…. Tanečníci by patrně vypadali směšně, kdyby se hýbali v tichu. Jogín se v tichu hýbat může. Každé ráno si  klidně odcvičí Pozdrav Slunci bez hudby, naslouchat může jen vlastnímu dechu. Ovšem jógová praxe ve spojení s hlasem, hudbou, zpěvem vytváří zcela nový rozměr.

Jóga, stejně jako hudba a umění obecně, je mnohotvárná, vznešená a nekonečná. Obojí dokáže člověka povznášet a kultivovat a dělat ho lepším. Obojí příznivě působí na fyzické i duševní zdraví člověka, napomáhá k udržení, nebo i vylepšení fyzického stavu. Hudba i jóga nás mnohotvárně harmonizuje a odvádí mysl od každodenních starostí. A když se tyto dvě složky spojí, vzniká celek, který má dvojnásobně pozitivní vliv na nás všechny.

Současný stav umění ?

Mohlo by se zdát, že nic nového a originálního už člověk nemůže vytvořit. Všechny zásadní knihy byly napsány, všechny obrazy byly namalovány, veškerá témata několikrát zpracována. Všechny melodie by byly pro budoucnost už složeny….A přesto se čas od času objeví dílko natolik svěží, že tuto tezi popře. Objeví se nový, originální autor, který ve 30 letech složí jedinečnou hudbu, která evokuje 30.léta miulého století, a přitom je tak  moderní. Ano, mám na mysli Justina Hurwitze a jeho hudbu k muzikálu La la land….. To  mě utvrzuje v přesvědčení, že to s naší civilizací a světem není zase tak špatné. Že i v současnosti existují osobnosti, které jsou schopné vytvořit něco hodnotného. A to ve všech oblastech. Ovšem dnes se zaměříme na hudbu.

Působení hudby na mozek

Je mi jasné, že hudba působí na naše tělo i mysl. Podle druhu poslouchané hudby to může být působení pozitivní i negativní. Zatímco jeden žánr v nás rozechvívá ty nejlepší naše stránky, vyvolává cit, pozitivní myšlení a lásku, jiný žánr může vyvolávat úzkost, depresi i agresivitu. Hudba nás může dovést do jiných dimenzí a stavů myšlení. Přesné mechanismy mi nejsou známy, a tak jsem si pro pomoc přečetla článek na www.lightworker.cz. Podle tamější informace podvěsek mozkový při poslechu hudby produkuje endorfin. Je to výsledek elektrické aktivity, jež se šíří v oblasti mozku spojené s centry řízení limbického a autonomního nervového systému.

Hudba a zdraví – muzikoterapie

O spojení hudby a medicíny, potažmo o léčebných účincích hudby, se praví už v Bibli. David léčil hrou na harfu krále Saula.

Dle téže stránky, zmiňované výše, ovlivňuje hudba dýchání, srdeční frekvenci, tep, krevní tlak, snižuje svalové napětí, zlepšuje pohyb a koordinuje jej. Ne nadarmo vznikla muzikoterapie /součást léčebné padagogiky, která využívá hudbu jako terapeutického prostředku/…Obecně je prý nejvíce léčivý  zvuk harfy, ten příznivě ovlivňuje bolesti hlavy, například. Ze své vlastní zkušenosti mohu říci, že nejpozitivněji na mne působí klavír, ale ten má u mne od mládí protekci. Skvělý je lesní roh a violoncello. Zvuk těchto nástrojů je prostě nádherný, dělá člověku radost a povznáší ho do úplně jiných sfér.

Spojení hudby s jógou

Jóga a ticho

V době, kdy jsem navštěvovala hodiny aerobicu, jsem si nedovedla představit, že by se mohlo cokoli cvičit bez doprovodu hudby. Většina těch doprovodných skladeb byla hodně stupidních, ale tak nějak to k tomu patřilo. Takže jsem se někdy i přistihla , že si ty „přiblblé“ nápěvy notuji. A když jsem si nepamatovala text, tak jsem si nějaký vymyslela. Takhle jsem se ráno probudila a ty stupidnosti mi v hlavě jely celý den. To je vcelku běžné a děje se mi to stále. K tanci, aerobicu, krasobruslení, moderní gymnastice atd.ta hudba prostě patří a povyšuje sport na umění, ať už jakékoli úrovně.

S jógou už to tak jednoznačné není. Může se cvičit v naprostém tichu a její účinek to nesníží. Někdy člověk na hudbu při cvičení chuť má, někdy ne. Je to stejné jako s během. Někdy mi hudba napomůže k lepšímu výkonu, někdy si chci pročistit hlavu a hudba by na mě mohla působit jedině negativně, odváděla by pozornost. Jógová ikona Adriene ve svých lekcích většinou jen mluví, hudbu zahrnuje sporadicky. A má mimochoden také ráda lesní roh 🙂

Jóga a hlas

Asi mi dáte všichni za pravdu, že při návštěvě lekce jógy je pro nás důležitá osobnost cvičitele. Jeho znalosti, přístup ke klientovi a jeho/její hlas hraje neskutečně důležitou roli. Příjemná barva, dikce, tón, klid a harmonie, kterou v nás evokuje; skoro  až takové chlácholení, ale zase to nesmí být zaříkávač hadů, který nás uspí. Po letech jsem vyrazila do jógového centra, jelikož mne velice zaujala Aerojoga. Kromě toho, že jsem byla naprosto nadšená ze cvičení, líbil se mi hlas cvičitelky, která byla neskutečně energická.. Jako podkres pustila jen meditační zpěv a vytvářelo to moc pěkný celek. Ty dva hlasy se vůbec nepřebíjely, naopak se nádherně doplňovaly. Takže suma sumárum, člověk odcházel z hodiny nejen perfektně protažený, ale i pohlazený na duši.

Jóga s hudbou

Jde o relaxační, meditační, klidnou hudbu, která nás hladí po těle i duši. Doplňuje, dotváří, uvolňuje náš pohyb i dech a vytváří mezi těmi všemi složkami dokonalou harmonii. Hudba v nás snižuje napětí, uvolňuje mysl, zvyšuje rozsah pohybu. Nejen že nás rozvolní, ale dělá nás lepšími. Nesmírně mne zaujala hudba Maoka, to je naprostá nádhera. Dá se při ní krásně cvičit, ale hlavně meditovat, nebo usínat. Podporuje naši obrazotvornost, kreativitu, imaginaci. Ve chvíli, kdy si ji člověk pustí, otevírají se před ním nekonečné prostory pro neomezené snění a vytváření příběhů.

Existuje pochopitelně nepřeberné množství „jógových“ melodií. Každý si vybere, na co má chuť. A nemusí to být vždy jen relaxační, uvolněná hudba. Jóga by se dala cvičit klidně na rychlejší hudbu a zameditovat si klidně můžeme i na metalovém koncertě, pokud se umíte oprostit od všeho hmotného.

Jóga a zpěv

Na hodinách jógy se často zařazuje zpěv manter, z nichž nejznámější a nejvíce užívaná je mantra Óm, nebo chcete-li AUM. Obojí je správné. Slabika, mantra AUM, symbolizuje minulost, přítomnost i budoucnost. Stejně tak symbolizuje vznik, trvání a zánik. A patří fyzickému tělu, U mysli, M vědomí. Cílem zpěvu této mantry je komplexní zharmonizování a zklidnění. Celé naše tělo rezonuje a příjemně vibruje. Problémem může být ostych, který nám nedovolí se na lekci jógy uvolnit a zpívat s lehkostí. Stud odhoďte,  nejde o to zazpívat co nejlépe, ale uvolnit se a nechat na sebe pozitivně působit tuto mantru.

Synchronizace hudby s dechem

Ve chvíli, kdy při poslechu hudby začneme dýchat, dojde k jejich vzájemné synchronizaci, vytváříme pravidelné dechové vzorce. Zkoordinují se dechy s rytmem a tempem poslouchané hudby. Pouštěná hudba zvyšuje senzomotorickou koncentraci, svalovou sílu, harmonizuje dýchání, svalovou koncentraci a kreativní vyjadřování pohybem.

Praktická relaxace

Vyzkoušejte si následující relaxaci:

Lehněte si na podložku do pozice šavásany, pusťte si hudbu, která je vám příjemná. Představíme si sebe jako pírko plující ve vzduchu. Pírko postupně klesá pomalu k zemi, zatímco my se cítíme stále více uvolněni. Nakonec měkce přistaneme a jemně se dotýkáme země. Klesáme tak dlouho, dokud hudba hraje a přistaneme na samém závěru. Předpokládám, že se budeme cítit lehounce jako to pírko, budeme uvolnění a zrelaxovaní.

Dovedete si představit, že byste podobnou relaxační techniku prováděli bez hudby v tichu. Jak by se průběh a celý její účinek změnil?

Hudbu můžeme každý vnímat jakkoli. Pro někoho je to mechanické vlnění, pro někoho umění, pro někoho Bůh, nejlepší komunikační prostředek pro předání pocitu. Šokuje mne fakt, že i v mém okolí existují jedinci, kteří hudbu vůbec neposlouchají.

Obdivuji každého umělce, cvičitele, učitele, člověka, který dokáže v druhých vzbuzovat emoci. Ze všech sfér umění to hudba umí snad nejvíce. Pouhé spojení byť jen dvou tónů dokáže člověka dojmout. Ty nejkrásnější melodie při tom nejsou ani tak moc složité. Např. má oblíbená skladba Petra Hapky z filmu Panna a Netvor – Motiv Panny je tvořena víceméně tóny, které jsou na klávesnici blízko sebe.

V souvislosti s tímto tématem mě velice zaujalo video https://www.youtube.com/watch?v=rgXLEM8MhJo. Skladatel Angelo Badalamenti na něm vysvětluje, jak složil hudební motiv Laury Palmerové pro seriál Twin Peaks. Přiznávám, že seriál nemám ráda. Je pro mne příliš úchylný, strašidelný, nepochopitelný, ale hudba je naprosto dokonalá. A tohle video musí každého  téměř rozbrečet. Je to klišé, ale pravdivé, hudba je mocná čarodějka, a tak ji vpusťte do svých životů. Pokuste se dát šanci i těm žánrům, které jste doposud neměli rádi. A pochopitelně bude nejlepší zažít hudbu naživo…