Foto: Wikipedia
II.37 Asteya Pratisthayam sarva ratnopasthanam.
Uskuteční-li člověk dokonale nepřivlastňování si cizího majetku, pak všechny klenoty k němu přistupují.“ Pataňdžali – 2/37
Po nějaké době se opět dostávám k jógové filozofii podle Pataňdžaliho, a to konkrétně k třetímu doporučení ze souboru Jam (rad, jak žít v souladu s okolním světem) – k Astéji. Astéja se běžně překládá jako nekradení nebo nepřivlastňování si cizího a já si vždy vybavím známé:„Nepokradeš“, jedno z deseti biblických přikázání. Ať už tuto myšlenku nepřivlastňování nalezneme v křesťanství, hinduismu nebo v jógové filozofii, svým obsahem má toto doporučení pro nás a dnešní dobu hluboký význam. Její uplatnění je stejně jako v ostatních případech Jam a Nijam širšího charakteru a neomezuje se jen na (ne)kradení materiální, která nás zprvu napadne.
Samozřejmě už od mala víme, že krást je špatné, že se to nemá dělat a rodiče a životní učitelé nás k dodržování této zásady velice pevně vedou. Většina lidí tak toto doporučení z materiální stránky dodržuje, jsme k tomu tak vychovávaní. Ale co když součást nepřivlastňování tkví ještě někde jinde? Například v naší mysli? V tom po čem toužíme a nemáme? V závidění druhým? Astéja by se také dala volně vyložit jako neulpívání na cizích věcech a nebažení po nich.
Dnešní svět je zaměřen vysoce materiálním směrem, stále na nás všude útočí reklamy a sdělení, že je potřeba mít co nejperfektnější kuchyňskou linku, nejvýkonnější elektrospotřebiče, designový mobil nebo stylové oblečení. Potřeba chtíč vlastnit je hnacím motorem obchodních řetězců a prodejců všemožného užitečného i méně užitečného zboží. Z médií se na nás, se stoupajícím délkou reklam, valí stále větší psychologická masáž a my – toužíme.
Toužíme to všechno mít. Ba co více – toužíme mít všechno ještě více než máme, toužíme být perfektní, nejlepší, nejvýkonnější a začneme srovnávat. Sebe s ostatními, pak sebe sami se sebou – s naší představou o tom, jací bychom měli být. Naše mysl rozehraje fantastickou hru ega a k nám přicházejí myšlenky na to, že toho nemáme dost, že náš soused se má daleko lépe než my, kéž bychom měli taky takové bezva auto, jaké má ona a nakonec se dostaneme k tomu, že mu závidíme i jeho život. Pěstujeme v sobě závist. Čím více ulpíváme myšlenkami na „věcech“ cizích, tím více naše nespokojenost (závist) roste (Astéja vede k› Santóši – spokojenosti. Zde se propojují jámy s nijámami).
„Co v sově pěstujeme, to sílí; to je věčný přírodní zákon“. J.W. Goethe
Dalším těžištěm Astéji je nepřivlastňování si cizích myšlenek, nápadů či tzv. know-how. Občas se stane, že někde něco zaslechneme a automaticky si myšlenku nebo nápad přivlastníme a vydáváme ji/je za své (z touhy po obdivu, uznání apod.). Stále je to převzetí něčeho, co není naše. Pěstujme si své vlastní nápady skrze svou kreativitu, vnímejme své myšlenky díky práci s tělem pomocí jógy a nebojme se stát si za nimi a skrze ně si třeba i plnit své sny. Pokud někde zaslechneme myšlenku, se kterou souzníme, buďme upřímní a respektujme jejího tvůrce.
Stejně tak se snažme nepřivlastňovat si cizí emoce, city nebo pozornost druhých lidí. Astéja se promítá i do našich běžných vztahů, především těch partnerských, ve kterých máme často snahu nárokovat si čas, rozhodování i chování našich poloviček. Ze žárlivosti si nárokujeme partnera/partnerku jen pro sebe a tak krademe jeho svobodu. Respektujme jejich potřeby, nepřivlastňujme si druhého, nechávejme volnost ve svých vztazích bez obavy z toho, že o druhého přijdeme. Dávejme prostor a lásku bez strachu a bez závisti.
Sama u sebe spatřuji praxi astéji v každodenním konání. Mám na paměti především známé českém rčení: „Neokrádej sám sebe, ani druhé o jejich čas“. Snažím se tak neztrácet čas s věcmi, které nemohu ovlivnit, cvičím se v tom, abych neokrádala ostatní o čas pozdními příchody nebo tím, že nepřicházím na své lekce a pracovní schůzky nepřipravená.
Praxe astéji se zdá být jednoduchou, ale je to život, který nás prověřuje a zkouší, jak moc pevní ve svých základech jsme. V našem každodenním životě, v běžných věcech, v našem jednání – zkusme vnímat toto doporučení. Cvičme se v tomto umění každý den, mysleme na to, jak jednáme s druhými lidmi, a po nějakém čase se nám může stát, že se náš život stane radostnější a spokojenější.
Satja – pravda, pravdivost
Ve předchozím článku jsem se zamýšlela nad nenásilím v jógové praxi. Sama jsem si prošla obdobím, kdy jsem na sebe příliš tlačila a mé tělo mi to po nějaké době dalo důrazně znát. Dnes jsem se rozhodla rozepsat se trochu více o druhém doporučení 1. jógového pilíře Rádža jógy (Jámy), o pravdivosti neboli Satje.
Právě tyto dva pilíře – ahimsa a satja, jsou vzájemně propojené, doplňují se, ale někdy se stane, že mohou být i v rozporu. Satja je sanskrtský výraz pro nelhaní, pravdu, pravdivost. Byla by ovšem chyba pohlížet na ní pouze z pohledu nelhaní a mluvení čisté pravdy. Pravdivost v lidském životě z pohledu jógové filozofie sahá mnohem dál a hlouběji.
Prvotním významem satjy je nelhaní, mluvení pravdy
Už toto dokáže člověku velice obohatit a zjednodušit život. Znáte film Yes man? Jak říkání Ano každé výzvě, dokáže jednomu člověku změnit celý život? Tak se satjou je to něco podobného. Není nutno zastírat fakta, snažit se vylhat se z nepříjemné situace nebo říct kolegyni, že ten šátek, který si minulý týden, koupila ji, vážně nesluší. Je to jednodušší, ale ne lepší. V takových případech je lepší mlčeti.
Mlčení není ani pravdou, ani lží, je to pouze velice slušná a nenásilná forma vyřešení situace. V tomto bodě se satja prolíná s ahmisou a to v situacích, kdy člověk váhá, zdali to co řekne druhému, mu může ublížit. Podle principu ahimsy bychom neměli ubližovat jak myšlenkami a činy, tak také slovem. Slova jsou častokrát několikanásobně jedovatější, než činy.
Víc a déle nás bolí urážka od blízkého člověka, než odřené koleno po pádu z kola. Proto je lepší, když vím, že bych mohl druhému způsobit svými slovy bolest, vybrat si raději mlčení. Také myšlenky mohou být pomyslným jedem, který otravuje naši mysl a ducha, i v nich by se člověk neměl uchylovat k nepravdě. Možnost volby máme každý ve vínku, je jen na nás jak se rozhodneme.
Hlubším významem satjy pak tkví v upřímnost sama k sobě, potažmo ke svému okolí
Je to opravdovost v jednání, mluvení, myšlení. Ze začátku mé praxe jsem měla problém přijmout některá očividná fakta, jako např. že neudělám klik, nepoložím v předklonu prsty na zem a podobně. Tato prostá fakta jsem si sama pro sebe přikrášlovala, a když se mne někdo zeptal, jak se mi daří, odpovídala jsem, že je to skvělé, že už umím to a ono. Nechtěla jsem v jeho očích (a co hůře, ve svých) vypadat neschopně a lenivě.
Dnešní společnost, kde je přístup hrát na image silně podporovaný, nás tlačí k tomu, být takový a makový, jen ne sám sebou. Být opravdu sám sebou, se pak stane jednou z nejtěžších věcí v životě. Je smutné, v kolika lidech stále žije přesvědčení být hodný chlapec/holčička, budované v průběhu let dospívání rodinou či kantory ve škole. „Buď hodný kluk, chovej se tak jak se má, jinak tě nebude mít nikdo rád.“ A tak se podle toho řídíme a chováme se, jak chce naše okolí, ne my sami. Nejsme upřímní sami k sobě.
Časem tato věta prostoupí do všech oblastí života a začne nás skrze ego ovládat. Pak hodnotíme a posuzujeme sami sebe, cítíme se nedocenění, zranění, ne-dost dobří. Přistihneme sami sebe, jak pokukujeme po druhých a závidíme jim jejich…(doplňte sami). Jednoho dne už jsme tak unavení, že se rozhodneme jít na jógu, protože ta, jak je známo, uvolňuje stres a napětí, kterého jsem plni. Přijdeme na hodinu a nervózně v průběhu cvičení pokukujeme po svých kolezích na vedlejších podložkách, kteří mají perfektně prohnutá záda, propnutá kolena, dlaně celou plochu na zemi a My se zase cítíme mizerně, protože naše dlaně jsou v předklonu u kolen.
„Jakto? Sakriš, vždyť to přeci mělo fungovat? Měl/a jsem se cítit po józe lépe, všude to píšou.“ Přesně to jsem si říkala, po své první hodině jógy a zdrchaně se ploužila s karimatkou v podpaží domů. V hlavě se mi toho honilo spousta. Byla jsem zmatená, nespokojená, rozmrzelá. Vše plynulo z toho, že jsem hned nepodávala výkony, jaké jsem si představovala před hodinou. O tom, že jsem nedala ani prsty na zem, jsem se nikomu nesvěřovala, a když se mne na to někdo zeptal, hrdinně jsem tvrdila, že je to skvělé, což už víte ze začátku článku.
I když se jedná „pouze“ o to, přiznat si, že nedosáhnu dlaněmi na zem, tak pro mnoho lidí, je to těžký úkon. I pro mne byl. V tomto smyslu vnímám hluboký význam principu pravdivosti. Pokusit se přiznat sám sobě i svému okolí, že není nic špatného na tom, být tam kde momentálně jsem a být takový jaký jsem, se všemi svými vlastnostmi, špatnými i dobrými. Připustit si a přijmout své chyby, zlozvyky, věci, které na sobě zrovna nemám úplně rád/a, ale jsou mojí součástí. Na druhé straně přijmout a cenit si vlastností dobrých. Satja znamená i nepodceňovat se, dát světu na odiv to, v čem vynikám, co mi jde. Být sebe-vědomý, být si vědom své jedinečnosti a výjimečnosti.
Při jógové praxi celkově a u cvičení ásan to platí dvojnásobně, je důležité být si vědom svých možností, pravdivě k sobě přistupovat, vnímat svá omezení i možnosti. Pokud vím, že existuje cokoliv, co mne limituje, praktikuji pouze tak, jak cítím, že je pro mne přijatelné – v souladu s první jámou, ahimsou. Smíření se s tím, že pozici neudělám tak jako můj lektor nebo učitel, je obrovská úleva. Vše chce čas. Člověk, který nám pozici či jinou jógovou techniku ukazuje, k ní v této podobě také nedospěl přes noc. Vedla k tomu cesta vytrvalé soustavné praxe, jejíž výsledek je vidět, až po nějakém čase. Nespěchat, nelpět, pravdivě přijímat. To je klíč k úspěchu.
V rámci mé jógové praxe se snažím předávat jógu, tak jak ji znám a vnímám já. Jóga je jen jedna, je to sjednocení, spojení, ale cest jak ji „dělat správně“ je spoustu. Každá jógová škola i lektor má svou „pravdu“. Všechny ale směřují k: „“Jógašč čitta vritti niródha“. Jedna z prvních súter Patandžaliho znamená v překladu: Jóga je zastavení změn mysli. Všechny cesty, ať už se od té mé liší jakkoli, se snaží dosáhnout stavu kdy naše vnitřní já (Dživátman) splyne s vnějším Já (Bráhmán).
Pravda jógové cesty, mimo vše, co již bylo napsáno, znamená neodsuzovat cestu druhých, neprosazovat slepě pouze svou pravdu, svou cestu a nevnucovat. Úkolem učitele je ukazovat směr. Po cestě už každý musí kráčet sám. Co jednomu slouží, druhému nemusí. A na závěr jeden hezký citát o pravdě:
„Hledáš-li pravdu, nedívej se dál než k svému srdci.“
– John Lennon
Když jsem před několika lety začínala s jógou, byla pro mě zpočátku pouze další hodinou mezi nepřeberným množstvím nabízených lekcí ve fitness centrech. Nehledala jsem duševní klid, harmonii a životní pohodu. Hledala jsem nějaký přijatelný pohyb, který by mě bavil a dopomohl mi ke krásnějšímu a štíhlejšímu tělu. Moje záměry byly zcela povrchní a i samotná jógová praxe na hodinách tomu odpovídala.
Lektorka nás na začátku vždy vedla k propojení s naším dechem, mě to ale připadalo zbytečné a nevěnovala jsem tomu pozornost. Často jsme zpívali mantry a já se při tom potutelně smála, protože mi to připadalo legrační. Nechtěla jsem se dotknout žádného jiného aspektu, než bylo fyzické cvičení.
Hodina jógy pro mne byla z počátku jako tělocvik, další pohyb v týdnu, za jehož splnění jsem si mohla ve svém tréninkovém plánu odškrtnout kolonku. Stejně jsem přistupovala i sama k sobě v průběhu cvičení. Chtěla jsem se hned zlepšovat, hned dosáhnout konečky prstů na zem, na další hodině jsem už už chtěla dělat stoj na hlavě. A ejhle, nešlo to. V pozicích jsem častokrát šla za svoje hranice a druhý den cítila bolestivě natažené a namožené svaly. Moje urputné snažení a zatvrzelost vyústili v několik zdravotních peripetií, které mě chtě nechtě hodili v mé praxi opět na začátek.
To mě přivedlo k myšlence, že to asi nebude jen tak, že nejspíš dělám něco špatně a tak jsem začala studovat jógovou literaturu. A tehdy si mě jóga přitáhla nejen fyzickou stránkou, ale i vším ostatním – filozofií, historií, přístupem k životu… Seznámila jsem se s 8 základními pilíři jógy, tak jak je popisuje Patandžali ve svých Jógasútrách a začala pomalu chápat, že moje urputnost nemohla vést k něčemu jinému než ke zranění a následně zpomalení. Nebyla jsem k sobě dostatečně ohleduplná, ubližovala jsem si.
O nenásilí (Ahimse) pojednává první z 8 pilířů rádža jógy (ashtanga jógy v původním smyslu)
Ten se nazývá Jáma – sebeovládání, tedy doporučení jak žít v souladu s okolním světem. Jáma obsahuje 5 základních doporučení – ahimsa (neubližování), satja (pravdivost), astéja (nekradení), brahmačárja (čistota) a aparigraha (nehromadění). Právě první doporučení – Ahimsa – mi pomohla pochopit, že je třeba přistupovat k praktikování jógy jinak. Říká, že člověk by neměl ubližovat svému okolí (ostatním tvorům) a také sám sobě jak svými činy, tak také slovem či myšlenkou.
Neubližování sám sobě pak zahrnuje celou řadu věcí, které pro sebe v tomto směru můžeme udělat – začít více poslouchat své tělo, jíst zdravěji, cvičit apod. Promítá se i do jógové praxe skrze vědomou práci s vlastním tělem. Tento princip by se v rámci praktikování ásan dal popsat jako zaměření se na sebe sama, vnímání signálů vlastního těla, respektování svých hranic a omezení.
Patří sem také práce s vlastním egem
Kolikrát jsem zažila, že jsem se po očku dívala na sousedku na vedlejší podložce a srovnávala její pozici se svojí. Někdy jsem se přistihla, jak se tetelím blahem, protože jsem vyhodnotila, že pozici zvládám lépe (ou ou, to ego). Naše ego je při cvičení jógy velice silný soupeř, a když ho necháme zvítězit, přebere pak nad námi a našimi myšlenkami kontrolu. A myšlenkami si často ubližujeme ze všeho nejvíce.
Při józe neexistuje „lepší“ pozice. Každé tělo a člověk je jedinečný. Každý máme tu svou „dokonalou“ pozici, jedno jak ji provádí váš soused, kolega, přítel, kamarád nebo paní z obrázku na internetu. Proto v souladu s principem ahimsy ctěme nastavení a rozpoložení našeho těla, vnímejme jeho signály při cvičení a neznásilňujeme ho ve snaze udělat nějakou pozici dokonale. Dokonalá pozice, která by pro všechny vypadala stejně, neexistuje.
Pokud cítíte silný tlak nebo dokonce bolest v pozici, zmírněte ji, vraťte se o malý kousek zpět nebo ji přizpůsobme tak, aby vyhovovala Vám. Ne nikomu jinému, ale Vám. Vše plyne, časem se pozice změní, zjemní, zpříjemní. Ano, ásany by měli být motivací, zároveň bychom ale měli najít příjemnou cestu, jak se k dané pozici dopracovat. Cesta k ní by neměla být lemována úrazy, bolestí a trpěním.
Patandžali říká, že ásany by měly být v rámci provádění Příjemné a pohodlné
Někde jsem dokonce zaslechla, že každá jógová ásana byla „vymyšlena“ proto, aby se v ní meditovalo! Nežeňte se pouze za vizuální stránkou dané pozice. Ásany jsou krásné a fotogenické, ale za zraněné tělo nestojí.
Práce s tělem by nás měla bavit, měla by nám být příjemná a měli bychom se k ní pravidelně a rádi vracet. Když budeme při cvičení trpět, budeme ho pak dělat rádi? Bude se nám chtít tu zkušenost znovu opakovat? Nejspíš ne. Pokud rádi soutěžíme sami se sebou a baví nás to, zkusme krom jógy třeba posilovnu nebo jinou fitness lekci. Na jógu si pak zajděme pro pocit, že právě tady nemusíme soutěžit s nikým, ani sami se sebou.
Vnímejme signály svého těla a jeho možnosti
Věnujme si čas, kdy s ním můžeme být o samotě a může k nám nenásilně promlouvat. Jóga je jemná práce s tělem a myslí, chvíli trvá, než si člověk k takové „práci“ najde cestu. O to více nás ale naše tělo odmění, dáme li mu prostor a čas, aby tuto cestu objevilo. Buďme ohleduplní sami k sobě, i ke svému okolí. Neubližujme (si) jak fyzicky tak psychicky. Dýchejme, žijme, buďme.
