YogapointČlánky od: Jaroslav Waldhans

Pudžárí byl ohromen tím, co mu cizinec řekl. Po chvíli se chtěl cizince optat na nějaké podrobnosti, ale ten už v jeho blízkosti nebyl, zmizel. 

Jednou se ptali žáci Mahárádže, jak Ježíš meditoval. Mahárádži se posadil a na chvíli zavřel oči. V očích se mu objevily slzy a začaly mu téci po tvářích, jak tak tiše seděl. Pak řekl: „V oceánu lásky ztratil sám sebe.“ To jsou krátké příběhy jeho následovníků z ášramu v Kaňčí. Byl tím, komu se říká sádhu z džungle. To znamená, že žil po dlouhá léta v džungli. Chodil od vesnice k vesnici. Byl oblečen jen kusem látky přes bedra, přes sebe měl pokrývku. To byl jeho veškerý majetek.

V Evropě a USA je především známý z knih jeho žáka Ram Dasse (Dr. Richard Alpert) – Buď tady a teď, Tanec života, Miracle of Love a By His Grace.

O jeho životě se ví velmi málo, to, co vědí jeho žáci, je z vyprávění těch, kteří žili v jeho blízkosti několik let. Svojí duchovní cestu (sádhanu) nastoupil ve velmi mladém věku.
Bylo mu asi 8 let, když se rozhodl opustit školu a odejít do džungle provádět askezi. Narodil se v rodině, která vlastnila větší pozemek a žila v kamenném domě, ale brzy opustil bezpečí domova a putoval po Indii jako sádhu.

Během té doby jeho jediným majetkem bylo jeho oblečení a rozbitá nádoba, do které dostával od lidí jídlo a vodu. Tato nádoba mu také sloužila jako čepice. V té době byl znám jako „Handi Walla Bába“ – sádhu s rozbitou nádobou. Později se po nějakou dobu pohyboval poblíž měst Aligarh a Manipuri, kde prováděl svou sádhanu, často meditujíce ve vodě.

Místní lidé mu dali jméno Trikonia Walla Bába. Potom pobýval nějakou dobu poblíž vesnice Ním Karóli, od které převzal své jméno. Pak nějakou dobu zůstal v různých podzemních jeskyních, vycházel ven jen v letním období a meditoval mezi ohni v horkém letním slunci.

Kolem roku 1930 se začal pravidelně objevovat v horských vesnicích v předhůří Himálaje v oblasti Naínitál. Často si hrával s dětmi a pak zmizel do lesů. Později navštěvoval příbytky chudých Indů a přijímal pozvání od vesničanů, kteří mu dávali jídlo. Tito vesničané si rychle uvědomili neobyčejnou sílu jeho ducha a léčitelské schopnosti a začali ho následovat a projevovat mu úctu.

Často navštěvoval chrámy zasvěcené Hanumánovi, takže později jeho žáci postavili mnoho chrámů zasvěcených Rámovi a Hanumánovi. Stále cestoval po poutních místech v celé Indii a dodával odvahy druhým, aby také následovali jeho příkladu. Měl velmi blízký vztah k Rámovi a Hanumánovi, což se projevovalo neustálým opakováním těchto Božích jmen.

Mnohokráte vyprávěl příběhy těchto hrdinů z Rámájany a žádal své žáky, aby je znovu a znovu předčítali. Většinu jeho života, o kterém vyprávějí jeho žáci a následovníci žil převážně v Allahabádu (město na soutoku tří posvátných řek – Gangy, Jamuny a Sarasvatí), Vrindávánu a vesničce Kaňčí. Mnoho sádhuů, kteří s ním každé tři roky navštěvovali Kumbha Mélu, nebo ho potkávali na různých poutních místech, ho znalo pod jménem Čamatkari Bába (Bába zázraků).

Dne 11. září 1973 Mahárádž Ním Karóli Bába vstoupil do mahásamádhi (vědomě opustil své tělo).

„Velcí sádhuové nemají lidská těla, jsou všudypřítomní, a jestliže světec změní svou formu, nepovažuje za nutné vzít znovu lidskou podobu. Není nutné potkat svého gurua na fyzické úrovni.“

* Rám* Rám* Rám* Rám* Rám* Rám* Rám* Rám* Rám* Rám *

/část první/

Rám* Rám* Rám* Rám* Rám* Rám* Rám* Rám* Rám*

Je příjemný teplý večer. Sedíme u svého sladkého čaje a pozorujeme prodlužující se stíny a barvy zapadajícího slunce. Jeden druhého vnímáme jako siluety v posledním světle dne. Jsme v ašrámu v Kančí poblíž města Haldvani v severní Indii.

Rozhovor je tichý – ticho často sděluje více než slova. Mluvíme o svých zkušenostech a mnozí znovu vypráví příběhy o Ním Karóli Bábovi (Mahárádžovi nebo prostě Bábovi), jak  přišel do našich životů, jak se změnily působením jeho, jaké to dobré samskáry nám dovolily být v přítomnosti takového světce.

Každé nové příběhy o něm jsou jako pozvání vstoupit hlouběji do mystéria. Pro nás zosobňuje osvícení, Boha, Rámu, Hanumána, Kršnu, Šivu, zosobněný soucit, milovaného a moudrého dědečka. V Indii se říká, že Bůh je jako santálový strom a guruové jsou jeho větry, které roznášejí jeho vůni do prostoru.

V lednu 1962 chtěl Babádží opustit Allahábád na pár týdnů, aby navštívil některá důležitá poutní místa – Dwáraku, Raméšwar, Džaganath Puri aj. Jeden z jeho žáků, Tukarám s rodinou, se připojil k němu. Když dojeli do Dwáraky, příštího dne navštívili Kršnův chrám.   Hlavní kněz Kršnova chrámu ukázal na Ním Karóli Bábu: „Tento Bába s přikrývkou kolem těla tu už žije několik let.“ Babádží zůstal tichý, když kněz hovořil.

„To bylo poprvé,“ vypráví Tukarám, „kdy jsem o něm slyšel, že současně žije na dvou místech, v Allahabádu, kde jsme s ním už byli několik let, ale i v Dwárace“. Několik týdnů po Mahárádžího mahásamádhi (smrti) navštívil neznámý cizinec Hanumánův chrám v Lákhnau. Zeptal se pudžárího (kněze) v chrámu na růženec, který měl kolem krku.

Ten mu odpověděl, že je ze dřeva posvátného keře tulsí a že mu ho daroval Ním Karóli Bába. Cizinec mu řekl, že ho zná a že si o něm myslí, že je velkým Mahátmou. Později požádal, jestli si může prohlédnout celý ášram. Pudžárí mu také ukázal místnost, která byla udržována pro Maharádžího.

Cizinec ukázal na urnu, která spočívala na lůžku. Pudžárí si uvědomil, že tento cizinec asi nic neví o jeho mahásamádhi (smrti). Řekl mu, že urna obsahuje popel z Mahárádžího kremace. Cizinec byl šokován, nevěřil tomu, co slyší. Před několika dny potkal Ním Karóli Bábu v Amarnáthu (poutní místo v Kašmíru).

Mahárádží byl oblečen do jednoduchého dhóti a plátěného saka, řekl, že zapomněl svou přikrývku v ášramu v Kaňčí. Dále řekl, že ášramy se staly pro něho vězením a že způsobily určitou připoutanost.

Proto je musel opustit a už se tam nevrátí. Bude žít v džungli, kde bude mít klid k meditaci a modlitbám.

Kraví tlama – Go mukha, pramen Gangy

Podél cesty, roste jedna zvláštní bylina, jmenuje se Himalájské tulasí. Byl jsem na ni upozorněn swámím z Višnu ašrámu. Pokud nastanou potíže s dechem z vysokohorské nadmořské výšky, pronikavá vůně a velký obsah kyslíku této byliny pomáhá odstranit obtíže.

Kolem cesty se majestátně ve slunci třpytí vrcholky hor, které jsou pokryté ledem a sněhem. Kolem čtvrté odpolední hodiny přicházím už značně unaven do Bhudžbasy. Jsou zde tři kamenné domy a za jedním z nich je postaveno asi deset stanů. Uvnitř každého jsou dvě postele a dvě silné pokrývky. Za 30 rupií zde mohu zůstat přes noc. Kolem půl šesté se stmívá a teplota vzduchu rychle klesá. Za hodinu je tma.

Navštěvuji Lal Babu, který tu žije asi deset let v jednom z kamenných domů. Uvnitř provizorní kuchyňky hoří oheň. Krčíme se u něho a popíjíme horký, sladký čaj. Po chvilce přichází další „zápaďané“ dvojice z Izraele. Lál Baba, kterému je asi šedesát let, se nás vyptává, odkud jsme a jak žijeme v „západních zemí“.

V noci se několikráte budím zimou, venku je určitě velký mráz. Kolem půl osmé ráno je už světlo. Po snídani odcházím. Cesta vede stále vzhůru, podél jakési strmé stěny. Čím více se přibližuji k ledovci, tím více cítím, jakoby mě stále silněji přitahovala, nějaké neznámá síla.

Únava ze mne padá. Přicházím k jeskyni, z níž pramení Ganga, a nabírám si do lahve posvátnou vodu, také si beru pár kamenů. Z batohu vytahuji náhrdelník z červených polodrahokamů, a daruji ho Matce Ganze, vhazuji ho do vod Bhagirathi. Prostupuje mě pocit naplnění, radosti a vnitřního míru. Vytahuji ještě několik „věcí“, které mi dali přátelé, abych je tu zanechal. Sedám si na břeh a chvíli sedím a pozoruji pramen řeky:
Kraví tlama – Go mukha.

Krátce potom navštěvuji dva sadhui, kteří žijí v nedaleké jeskyni. Jeden z nich je Francouz, setrvává tu už čtvrtý rok. Je klidný a vyrovnaný, má jasný pohled. Dává mi čaj a pár sladkostí. Povídáme si. Ukazuje mi pohled, který před několika lety dostal od známých z Paříže. Je na něm „Eiffelovka“… směje se a ukazuje na nedaleký vrchol hory Šiva linga : „Toto je má Eiffelova věž…“

Je konec září  a za pár týdnů, vše zde bude pod sněhem. Čeká mě cesta do Haidakhanu, do ašrámu, Babadžího, kde počátkem října začíná Navaratri, devíti denní svátek bohyně Durgy. Už se moc těším na Muniraje, který je tam guruem, učitelem.

Ale to už je jiný příběh…

Hari Om !!!

Cesta do Gangótri z Rishikéše trvala asi 15 hodin. V pět ráno vyjíždíme.

(pokračování 1. části)

Po monzunových deštích byla cesta na mnoha místech zničena sesuvem půdy. Mám štěstí, před několika dny byla opravena a je průjezdná. Gangótri leží ve výšce kolem 3 500 m.

Rozhodl jsem se, že zůstanu několik dní na poloviční cestě v Uttarkashí, abych se zaklimatizoval. Autobus je jako vždy přeplněný, silnice bez krajnic, občas, když se podívám z okna, vidím pod sebou propast hlubokou několik set metrů. Všude kolem je nádherná, rozkvetlá příroda.

Autobus občas zastaví na krátkou dobu v nějaké vesnici. Dáváme si čaj, někteří cestující jídlo. Po sedmi hodinách cesty přijíždíme do Uttarkashí. Vystupuji a před autobusem potkávám známého sadhua, kterého znám ze svého minulého pobytu v Rishikeshi. Jdeme společně na čaj a kupujeme si nějaké ovoce a jídlo. Přemlouvá mě, abych s ním společně pokračoval do Gangótri. Autobus, kterým jsem přijel, zde má zde přestávku asi půl hodiny a pak pokračuje do Gangótri. Souhlasím se sadhuem.

Cesta je stále strmější a nebezpečnější, než jsem si představoval. Kolem sedmé hodiny padá tma, jedeme ve tmě. Na některých místech musíme vystoupit z autobusu, protože cesta je zničená sesuvem půdy. Také se prudce ochlazuje. Všichni Indové v autobusu mají už čepice a silné šály kolem krku. Konečně kolem 21 hodiny přijíždíme do Gangótri. Vystupuji z autobusu a ihned se na mě vrhá asi pět Indů a nabízejí mi ubytování. Čekám na známého sadhua a odcházíme do ašrámu, kde žije.

Ráno zjišťuji, že jsem se ocitl v pohádkově krásné přírodě. Vesnička Gangótri se rozkládá v malebném údolí uprostřed zasněžených vrcholů hor. Uprostřed protéká řeka, která se zde jmenuje Bhagirathi a později se stává Gangou. Hučí a zpívá, jemnými zvuky a vibracemi je prostoupeno celé okolí. Na pravém břehu stojí starý chrám zasvěcený bohyni Ganze. První cesta všech poutníků vede sem.

Přinášejí do chrámu dary a od kněze dostávají požehnání a prasádam – kousek nějaké sladkosti, požehnané obřadem. Vesnička se skládá z několika ašrámů, restaurací, obchůdků a hotelů. V okolí také stojí příbytky sádhuů. Někteří z nich tu zůstávají i přes zimu, kdy teploty klesají pod – 40 C. Provádějí tu svou duchovní sádhanu, meditují. Toto místo je přístupné jen šest měsíců v roce.

Teprve od roku 1986 se sem lze dostat autobusem.

Dopoledne si prohlížím okolí vesničky. Kolem vše kvete, vysokohorské stromy, keře, byliny. Je tu neskutečně jasné a ostré světlo. Ve Višnu ašrámu, kde jsem ubytován, má vše na starosti mladý asi pětatřicetiletý swámí. Jeho guru zemřel před několika lety a předal mu ašrám do opatrování. Kdokoli z poutníků, turistů nebo návštěvníků je zde vítán. Může zde zůstat několik dnů i týdnů. Za ubytování se neplatí. Každý dá, kolik může. Někdo pár rupií, jiný více.

Swámi mi později vypravuje o svém životě, o tom jak vnitřně poznal, že tento způsob života, který vede, mu přináší vnitřní klid a mír. Studuje život, svatá písma, medituje, slouží druhým a pečuje o návštěvníky. Žije tu už asi sedm let. Když mu vyprávím o životě v Evropě, o velkých městech a způsobu života tam, směje se a říká, že to není nic pro něho. Polovinu roku zůstává jako mnozí z Gangótri v Uttarkashi, kde je v zimních měsících mírnější počasí. Swámí mě provází po okolí, ukazuje mi příbytky sadhuů. Některé navštěvujeme, jiní si nepřejí být rušeni.

Nedaleko vesničky, směrem proti proudu řeky, navštěvujeme Naga babu, který zde žije nepřetržitě už 12 let. Ani v největších mrazech nesestupuje do nižsích oblastí. Je vzdělaný a inteligentní. Chodí k němu většina poutníků, kteří pak pokračují k pramenům Gangy. Chodí si pro radu, požehnání, mnozí si se svatým mužem rádi popovídají.

Můj průvodce s ním hovoří a já tiše sedím vedle nich. Nága baba totiž mluví jen místním dialektem hindí. Po chvíli se zeptám, jestli si ho mohu vyfotit. Souhlasí, ale říká, že fotím jen „Toho“, který je obsažen ve všem a je součástí všech bytostí. Říká také, že je velkým požehnáním pro člověka, pokud se bez obtíží dostane až k pramenům Gangy.

Večer kolem 19 hodiny přicházím do chrámu Gangy, kde se koná večerní obřad – árti. Před chrámem stojí asi čtyři desítky lidí. Je už tma a chladno. Většina lidí má na sobě zimní oblečení a na hlavách čepice. Jsme zde pouze dva cizinci.

Druhý den ráno chci pokračovat ve své cestě až k pramenům Ganngy k ledovci odkud z jeskyně pramení řeka. Vím, že asi čtyři kilometry před Go mukha /kraví tlamou/, tak se nazývá ona jeskyně, budu muset přespat. Po půl hodině obřad končí a kněz rozdává každému kousek sladké chalvy – požehnání Matky Gangy.

Brzy ráno odcházím z ašrámu. Mám před sebou asi 13 kilometrů cesty a výškový rozdíl tisíc metrů. Vím, že na cestě budu muset strávit další noc. Asi pět kilometrů před pramenem Gangy, je provizorní tábořiště pro poutníky, Budžbasa, kde je možnost přespat ve stanu. Cestou, která stále stoupá, procházím řídkými lesy, údolími plnými obrovských kamenů, s mnoha potůčky i menšími vodopády.

Svítí slunce a i ve výšce kolem 4 500 metrů je poměrně teplo. Cestou potkávám sadhui a některé poutníky, kteří sem přijeli stejným autobusem.

Po dvou letech jsem opět v Indii. Před několika hodinami jsme přiletěli z Frankfurtu přes Kuvajt do Dillí. Ve vzduchu je cítit vůně Asie. Začíná svítat. Je 6 hodin ráno a Dillí se probouzí.

/část první/

Společně s několika zápaďany jedu z letiště busem do centra Dillí. Nechce se mi zůstávat ve městě. Se dvěma známými z letadla jsme se rozhodli, že pojedeme co nejdříve směrem na sever. Do Rishikéše. Bus z letiště končí poblíž největšího bus nádraží v Dillí, Kašmírská brána Odtud je spojení nejen do celé severní Indie, ale i do Nepálu a Pákistánu.

Máme štěstí, za necelou hodinu odjíždí přímý bus do Rishikéše. Jízdné je o něco vyšší, než u obyčejného autobusu, ale bus je „de lux“, je pohodlnější a nestáví v každé vesnici. Za sedm hodin vyčerpávající cesty vjíždíme do Haridváru. Do Rišikéše je to asi ještě 30 km.

Autobus zajíždí na menší prostranství poblíž nádraží a řidič po chvíli oznamuje, že dál už nejede. Taková je už Indie, něco vám slíbí, zaplatíte a výsledek je jiný. Někteří z cestujících protestují, ale není to nic platné. Jednalo se o soukromou společnost a není, kde se odvolat, kancelář tu nemají a řidič dělá, že nerozumí.

Haridvár – Brána do říše Bohů, starobylé město ležící na břehu Gangy, patří mezi sedm nejposvátnějších měst v Indii. Je také jedním ze čtyř měst, kde se jednou za 12 let odehrává Mahá Kumbha mela, setkání miliónů poutníků. V určený den této slavnosti, se provádí rituální koupel ve svatých vodách Gangy, což je také v přímé souvislosti s postavením planet a hvězd. Každé tři roky se odehrává Mahá Kumbha mela.

Haridvár je v těchto dnech přeplněný poutníky, sádhui i turisty. Krámky jsou plné zboží. Všude je plno žebráků, jakmile uvidí nějakého „zápaďana“ ihned chtějí bakšiš. Na nábřeží, na ghátech, je nejvíce lidí, provádí obřadní koupel ve svaté řece Ganze a pak navštěvují nejvýznamnější chrám Haridváru, zasvěcený bohyni Ganze.

Před několika dny skončily monzunové deště. Stromy, keře, vše tu kvete. Vzduch je plný omamné vůně. Atmosféra tohoto místa je plná míru a klidu, i když je tu určitý chaos a tisíce lidí. Procházím mezi davy lidí, poutníků, mezi dlouhými úzkými uličkami plnými malých krámků a přicházím na nábřeží, kde na zemi sedí sádhuové. Kouří čilam a popíjejí sladký čaj. Rodiny s dětmi usedají na zem, vybalují jídlo a v klidu obědvají.

Na jednom menším prostranství se shromáždil větší dav lidí. Jdu se tam také podívat. Uprostřed davu sedí na zemi asi dvacet sádhuů, kteří přišli z Himálaje. Mají dlouhé vlasy, vousy, čisté oči. Vyzařuje z nich klid a mír. Jejich guru je asi 60 letý muž, kolem krku má květinový věnec. Nedaleko sádhuů je postavena provizorní kuchyň -několik větších kotlíků, pod kterými hoří oheň.

Bohatší poutníci, kteří navštěvují významná poutní místa, obvykle sami připraví jídlo, kterým pohostí nejen svaté muže, sádhui, ale i žebráky. Tím získávají určité duchovní zásluhy, i když sami žijí světským životem. Jak pozoruji sádhui, pohled jejich gurua se obrátí ke mně a zve mě, abych se posadil mezi ně. Spolu s nimi dostávám jídlo, které se skládá ze tří druhů zeleniny, luštěninové polévky, placek, rýže, sladké chalvy a zeleninového salátu politého jogurtem.

Za pár hodin jsem v Rišhikéši. Od nepaměti zde žili a stále žijí velcí jogíni a guruové. Na západě je toto místo známé především jako sídlo swámího Šivanandy, velkého jogína a lékaře, který zde v minulém století založil své centrum, kde se stále vyučuje klasická jóga, je zde i nemocnice a vyrábějí zde i léky tradiční ayurvédské medicíny.

Je zde také mnoho jiných ašrámů a center výuky jógy, které lemují oba břehy Gangy. Jsem, ubytován ve Véd Niketan ašrámu, kam směřuje většina zápaďanů, přijíždějící do Rišikéše. Je zde levné a pohodlné ubytování. Ašrám leží asi 40 metrů od Gangy.

Není zde stanovený pevný program. Kdo chce, může se zúčastnit ranní meditace, která je od 5.30 – 6.30 hod. Dopoledne je zde výuka základů filosofie jógy a odpoledne od 15.30 -17.00 hod. pak praktické základy hatha -jógy. Večer v hlavním chrámu, je zpěv bhajanů – manter nebo zajímavá přednáška. Tento kurs jógy pro začátečníky trvá asi 10 -14 dní. Je to spousty zajímavých, příjemných lidí z celého světa.

Druhý den dopoledne navštěvuji přítele  Ram Kripalu,  kterého znám už z mého minulého pobytu v Rishikéši.  Bydlí na druhém břehu Gangy, ve starém městě.  Chci navštívit místo, kde pramení řeka Ganga, vysoko v Himálaji.  Sádhu Ram Kripalu, žil na tomto místě se svým guruem deset let.  Chci ho požádat o rady týkající se cesty, ubytování v Gangotri, poslední vesničce na cestě k pramenům Gangy, kde chci zůstat několik dní.

Společně obědváme. Vypráví mi o své první cestě mimo Indii.  Přátelé ho pozvali do Kanady, strávil tam tři měsíce. Před několika týdny se vrátil a je stále plný dojmů.  Vypráví mi o místech, která navštívil, o velkých jezerech, Niagarských vodopádech,   o velkých městech.

Když vypráví je šťastný, jako malé dítě …

(Pokračování první části)

Proto Akbar přestěhoval své hlavní sídlo do Sikri a postavil zde nové nádherné město plné zahrad a paláců. Později však z nepochopitelných důvodů, bylo město opuštěno, některé legendy říkají, že pro nedostatek vody, že náhle vyschly studny, jiná tvrdí, že se města zmocnili zlí duchové – džinové.

Navštěvuji obrovskou mešitu, která stojí na zvýšeném prostranství nad vesnicí. Hlavní vchod se dosáhne zdoláním 120 schodů, nazývá se brána Vítězství a byla postavena na oslavu Akbarova vítězného tažení v jižní Indii.

Uvnitř nádvoří obrovské mešity jsou nádherné budovy obsahující prvky perské, arabské i hindské architektury. Nad hlavní branou zevnitř, je napsán nápis: “Svět je most, přejdi ho a nestav žádný dům“!

Vcházím na nádvoří, po stranách u zdí je mnoho krámků, jen západní strana je pokrytá přepychovými koberci. Má mnoho výklenků, míří směrem k Mekce. Uprostřed nádvoří je mramorový „domek“ – darga – hrob Šejka Čištíji, postavený celý z bílého mramoru s tradičními arabskými výzdobami. Před dargou sedí na koberečku sufí – následovník učení Šejka.

Hraje zde na harmonium a zpívá sufijské písně. Turisté, poutníci, kteří po prohlídce celé mešity, přicházejí k hrobu Šejka, se zastavují u zpěváka a dávají mu drobné peníze. Severovýchodně od mešity je palác, pojmenovaný po manželce Akbara Velikého. Byla Indka a jmenovala se Džehángir. Palác je postaven tak, že je zde použita architektura jak arabská tak hindská. Mimo hlavní mešitu je umístěna ještě řada paláců a budov.

Hlavní palác, kde byli přijímáni hosté, byly i turecké lázně a asi 2 km opodál jsou postaveny obrovské stáje pro slony, velbloudy a koně. Všechny budovy jsou od sebe odděleny pěstěnými zahradami. Ještě jednou před západem slunce přicházím na nádvoří, k hrobce Šejka.

Opodál postávající stoupenec tohoto řádu, ke mně přichází a oslovuje. Mluví převážně o islámu, o Muhammadovi, o učení, o základech islámské mystiky – sufismu. Hovoří velice klidně. Nepřesvědčuje, je z něho cítit soulad, vyrovnanost, radost ze života, takového jaký žije.

Nesobecká služba jako pomoc druhým, je jedním z pilířů jeho nauky. Mluví také o západním způsobu života, o přetechnizováném západě, který ničí přirozený život. V paprscích zapadajícího slunce se pomalu ponořuje celá mešita do stínů. Na nádvoří je už jen několik návštěvníků.

Po chvíli zjišťuje, že jsme zde sami. Sedíme blízko hrobu Šejka a pozorujeme, jak pomalu přichází tma. Místo jakoby s temnotou noci ožívalo jiným životem, jsou slyšet vzdálené hlasy a mění se i atmosféra prostředí. Snad se probouzejí dávní džinové, kteří způsobili, že v minulosti bylo toto město tak spěšně opuštěno.

Po chvilce se zvedáme a hlavní branou mešitu opouštíme …

Mezi zajímavými památkami, místy, které jsou v popředí zájmu turistů, cestovatelů, ale i samotných domorodců, jsou pouštní města. Je jich několik desítek, většina z nich byla už zapomenuta,  ale tři z nich jsou stále v popředí zájmů a jsou navštěvována především turisty ze zahraničí.

Na severu Indie, několik desítek kilometrů od světoznámé Agry, leží „město duchů“ Fatehpur Sikri. Toto město bylo asi dvacet let hlavním městem říše Akbara Velikého. Dalším místem je vesnice Hampi, ve státě Karnataka, kde se nacházelo hlavní město říše Vidžájanagar, které bylo postaveno do tvaru Śrí Jantry. Vzniklo na bývalém hlavním sídle národa Vánara, do kterého patřil i Hanumán ze starého eposu Ramájána. Nepříliš daleko od Hampi, také ve státě Karnataka, leží starověká města Ailohe a Badami.Za zmínku také stojí dávné hlavní město střední Indie Avanti (dnešní Ujjain, které je jedním ze sedmi posvátných měst).

Jednoho dne koncem roku 2004, když jsem cestoval z Himaláje do státu Madhja Pradesh, jsem se rozhodl, že navštívím “ město duchů“. Fatehpur Sikri. Jednak mi o něm vyprávěli přátelé a lákal mě hrob muslimského sufijského mistra Šejka Salima Čistiji, který se nachází uprostřed nádvoří obrovské mešity. Říká se, kdo navštíví toto poutní místo a dotkne se náhrobku Šejka Čištiji, splní se mu jedno přání.

V říjnu jsem pobýval v předhůří Himálaje, v oblasti Kuamónu, poblíž města Raniket. Byl jsem pozván na oslavu devítidenního svátku Navarátri, kdy se konají ohňové obřady podle starých védských tradic.

Z vysokohorských pousteven, ašrámů , sejdou do nižších oblastí sádhuové, jogíni, aby se společně zúčastnili těchto slavností. Od nepaměti se tyto svátky slaví proto, aby bylo odvráceno zlo ( avidja), nastolena zákonnost a řád. Také místo, kde se tyto obřady konají,  je očištěno od všech negací.

Po slavnostech jsem se koncem října dostal nočním expresem do Agry. Za několik minut pokračoval osobní vlak směrem do Fatehpur Sikri. Samo cestování po Indii je vyčerpávající, vlaky jsou přecpané,  mají několikahodinové zpoždění a autobusy se v severní Indii cestuje ještě hůře, než vlaky.

Po hodině a půl přijíždíme do Fatekpur Sikri. Nádraží je vzdáleno asi 3 km od vesnice, žádná doprava tu není, takže jdu pěšky. Už z dálky je vidět obrovská mešita. Je zmenšenou kopií mešity v posvátné Mekce. Když přicházím do vesnice a ptám se po ubytování, jsem odkázán na Survay Guest house. Je to malý hotýlek nedaleko hlavní brány mešity.

Ubytování je na indické poměry celkem dobré (malý pokojík s koupelnou). Poblíž recepce, která slouží i jako kuchyň, je několik malých stolků. Celý hotýlek je obklopen vysokými zdmi. Všude je plno květin. Na to jak je celá vesnice špinavá a ulice plné odpadků, je tu poměrně čisto a klid.

Setkávám se tu s několika zápaďany, kteří také cestují po Asii. Dva až tři dny tráví zde, potom navštíví Udajpur – indické Benátky s mnoha paláci maharadžů a pak zamíří na jih, do Kéraly a pak Srí Lanka.

Jsem v hlavním městě starověké Mogulské říše, které bylo hlavním sídlem Agbara Velikého v letech 1570 -1589. Je zajímavé, že město bylo velmi rychle postaveno a také rychle opuštěno. Legenda vypráví, že Agbar, který byl bez potomka, přijel na toto místo, aby navštívil muslimského světce Šejka Čistije. Světec mu požehnal a prorokoval narození syna. Ten se později narodil a dostal jméno Sálim.

(Pokračování první části)

Druhý den brzy ráno vstávám a jdu k řece. Krámky, které lemují úzké uličky, jsou zavřené, jen u čajoven posedávají v mlhavém ránu zkřehlí lidé. Všude je po včerejším dešti bahno, přes cestu leží krávy, kolem pobíhají špinaví, hladoví psi. U řeky je mlha, vlhko a bahno.

Jak mi uvidí pár Indů, ihned jdou ke mně a nabízejí různé služby – projížďku na lodi, masáže, prodej různých cetek a astrology. Jsou neodbytní. Pomalu kráčím směrem k Manikarnika ghátu, kde se spalují těla zemřelých. Svatá hindu písma potvrzují, že ten, kdo zemře v tomto městě, dosáhne úplného osvobození ze samsáry (koloběhu zrození a smrti). Zemřelí se spalují na dřevěných hranicích. Popel se pak rozhodí do Gangy. Ráno tu už hoří několik hranic.

Přepadá mě zvláštní pocit, když se dívám do plamenů a cítím nasládlý pach, který roznáší kouř. V takovém okamžiku si člověk snadno uvědomí, jak nepodstatné jsou všechny „naše důležité“ věci. Bráhmani oblečeni v bílém, odříkávají mantry a polévají tělo zemřelého ghím /přepuštěné máslo/, po chvilce jeden z nich zapaluje hranici.

Nedaleko stojí příbuzní. Nikdo nenaříká. Jsou slyšet jen recitované mantry a praskot ohně. Všichni věří, že duše zemřelého odchází do lepších oblastí Bytí. Pomalu se podle řeky vracím zpět k hlavnímu ghátu Dašashvamédha. Ze svého minulého pobytu v Benáresu vím, že poblíž tohoto ghátu je dům, kde žije pravnuk, slavného jogína Lahirihi Mahasáje. Procházím úzkými uličkami a vstupuji do malého krámku se starožitnostmi.

Starý usměvavý Ind mi ukazuje sošky bohů, kresby janter – magických obrazů, různé bronzové nádoby a říká cenu. Když se ho ptám na cestu k domu potomka Lahiriho Mahasáje, upozorňuje mi na další známá místa- na část města kde se narodil básník Kábír a kde je také jeho hrob, na chrám bohyně Durgy a Hanumána. Asi po deseti minutách nalézám ten správný dům. Na otevřených dveřích je staré kruhové klepadlo.

Nad vchodem je nějaký nápis v bengálštině. Procházím malou chodbou, na uzavřený dvorek, ve kterém je malý chrám. Uvnitř je obrovský lingam/symbol boha Šivy/ a před ním tři sochy, Lahiriho, jeho syna a vnuka. Všichni byli už za svého života uctíváni jako svatí muži. Lahiri Mahasája je především znám z knihy „Autobiografie jogína“ od Paramahansy Jógánandy, která byla přeložena do téměř všech jazyků. Přichází stará žena a na otázku, jestli mohu mluvit s panem Lahirim odpovídá, že není přítomen a abych přišel zítra večer.

Když odcházím, u vchodu potkávám Američana Marka, který také přišel navštívit Lahiriho. Vracíme se společně křivolakými uličkami, směrem na hlavní tržiště. Mluvíme o svých zážitcích a místech, která jsme během svého pobytu navštívili a ještě chceme vidět. Zjišťuji, že většina cizinců, podobných zájmů, jaké mám já, navštěvuje převážně stejná místa a ašrámy – Tiruvamamalaj s ašrámem Rámana Maharishiho. Maduraj, Rámešvaram, Puri, Konarak, Puškár.

Po obědě si bereme rikšu a jedeme do chrámu Durgy, který je druhý nejstarší ve Varánasí. Před vchodem je několik lingamů. Jeden z nich obchází mladá dívka, položila na něj květinový věnec a polévá ho vodou z Gangy. Neslyšně odříkává svou prosbu, snad prosí, aby jí Šiva daroval dobrého manžela, jakého si přeje, snad prosí, aby úspěšně zakončila studium na místní univerzitě.

S kamarádem Markem vstupujeme do chrámu. Marek má s sebou indickou mandolínu. Začíná hrát a zpívat bhaján (chvalozpěv) na počest bohyně Durgy. Připojuji se k němu a také zpívám. Lidé, kteří jsou v chrámu, se otáčejí a jdou k nám. Přichází kněz a dává nám kolem krku květinové věnce. Už se chystá požádat o peníze, ale začínáme zpívat další bhaján.

Přicházejí k nám další lidé a zpívají s námi. Ještě musíme zazpívat několik dalších bhajánů. Kněz už zapomněl na peníze a ptá, odkud jsme. Kolem stojící Indové, dychtivě naslouchají hovoru.

Pomalu se stmívá. Pozoruji západ slunce nad Gangou, poutníky, místní lidi. Obraz je stále stejný jako před tisíci léty, jen „některé scény“ jsou trochu jiné.

Zapadající slunce barví hladinu řeky do zlatova. Marek už dávno odešel. Ozývají se první zvuky večerních obřadů.

Pomalu končí jeden den ve městě boha Šivy, městě Světla Kashi, Varánasí …

První příspěvek je O jednom dni ve Varánasí, následovat bude Cesta k pramenům Gangy, setkání se Sai Babou v roce 2005, následující čtenáře zavede do Fatehpur Sikry – místě, kde žil sufijský mistr Chisti a Akbar Veliký. Další budou zkušenosti z ašrámů Babajiho z Haidakhanu, Ramana Maharishiho z Arumachaly, Ram Dasse z Kanhangatu z Keraly, Návštěvy knihovny Palmových listů a další…

/část první/

Blíží se večer. Stmívá se. Jsem už na cestě kolem třiceti hodin. Včera kolem poledne jsem vyjížděl z Bombaje. Je 3. února. V Bombaji bylo teplé  letní počasí. Tady je zataženo a občas poprchává. Už půl hodiny stojíme na nádraží v Allahabádu. Do Varánasí, kam směřuji, jsou to pouhé tři hodiny.

Nádraží je přecpané lidmi. Vlaky, které odjíždějí, jsou tak přeplněné, že si to Evropan ani nedovede představit. Za měsíc končí Kumbha mela, poutníci přicházejí a odcházejí. Když jsme vjížděli vlakem do Allahabadu, v dálce byla vidět Prajága – Samgam, místo, kde se setkávají  tři svaté řeky – Ganga, Jamuna a podzemní tok Sarasvatí.

Všude kolem jsou vidět stany všech velikostí a miliony poutníků. O novoluní, v přesně vypočítanou hodinu, podle postavení planet a hvězd, sestoupí tok božské energie, která vstoupí do vědomí těch, kteří jsou připraveni. To je ta skutečná koupel ve vodách vědomí božské Gangy.

Pomalu přichází soumrak a začíná pršet, oproti Bombaji je tu poměrně chladno. Většina cestujících už vystoupila a do Varánasí je vlak poloprázdný. Máme jen čtyři hodiny zpoždění. Na této trati Bombaj – Howrah /Kalkata/, bývá zpoždění mnohem větší.  Kolem 20 hodiny vjíždíme konečně do Varánasí.

Svaté město Varánasí neboli také Benáres je věčné město, podle pověsti a starých  hinduistických písem nepatří do světa lidí, ale je to město boha Šivy – nikdo neví, kdy bylo založeno. Ve starých písmech Puránách, které jsou  staré několik tisíc let, se píše, že toto město stojí na levém břehu posvátné řeky Gangy od nepaměti. Po dva tisíce let bylo centrem vzdělanosti a umění.

Dříve se nazývalo Kashí – město světa. Je největším hinduistickým poutním centrem v severní Indii. Každého dne zde můžete potkat tisíce poutníků nejen z celé Indie, ale i návštěvníky, turisty z celého světa. Podle turistického průvodce má Varánasí  přibližně kolem milionu obyvatel, ve skutečnosti jich zde však žije několik milionů.

Zvláště v dnešní dny sem přijíždí tisíce poutníků z Allahabadu. Také z blízkého budhistického Sarnátu, kde končí slavnosti, tu potkáte  budhisty. Ulice jsou tak přecpané, že na křižovatkách jsou obrovské tlačenice aut, rikšů, cyklistů a chodců. Každý na sebe nějakým způsobem  upozorňuje. Na ulicích je velký hluk. Je zajímavé, že ve městě je velmi málo dopravních nehod, i když tu v podstatě neexistují dopravní předpisy typu západních, vyspělých zemí. Jezdí se vlevo, to je snad jediný předpis, který všichni dodržují.

Je už tma, když vystupuji z vlaku, hledám jízdenku, kterou musím u východu z nádraží odevzdat. Už mě zahlédl řidič rikši, jde ke mně a nabízí mi své služby. Ze svých minulých návštěv vím, kolik stojí  cesta do Godolie, centra starého města. Cena je asi 3-4 x nižší, než nabízí řidič. Po chvíli se dohodneme na ceně, přijatelné pro obě  strany.

Za dvacet minut dojíždíme do centra starého města. Vibrace, vůně, zvuky, přenáší člověka tisíce let zpět. Jakoby se zastavil čas. Vše je stále stejné jako v dávné minulosti. Opouštím hlavní ulici a procházím úzkými uličkami, přes několik tržišť k malému hotýlku Trimurti Guest house. Tento hotýlek je zajímavý tím,  že z jeho nejvyšších pater je vidět zlatou střechu nejvýznamnějšího benáreského chrámu, který je zasvěcen Pánu Vesmíru – Vishvanáthovi.

Do tohoto chrámu směřují kroky všech poutníků, sádhuů a návštěvníků. Každého dne, většinou po ránu, přicházejí stovky poutníků od nejbližšího ghátu, kde nejprve provedou očistnou koupel v Ganze, pak jdou do chrámu, kde za ně kněz provede posvátný obřad.