Každý z nás má nějakou představu o tom, jak by jeho život měl vypadat a jak by se chtěl cítit. Přestože realita se s ideálem obvykle nikdy zcela neshoduje, někdy dojde k tomu, že se od něj odchýlí poněkud více. Ať už jde o jednu pořádnou ránu nebo o sto malých, které se snaží osla umořit (nebo posílit?), sem tam míváme v životě období, kdy je zkrátka všechno špatně. Můžeme mít pocit, že i když se sebevíce snažíme, situace se nezlepšuje a naději na lepší zítřky pomalu ale jistě ztrácíme.
Tyto stavy rozhodně nebývají příjemné pro nikoho, ale každý se s nimi vyrovnává jinak. Někdo upadne do pasivity a deprese, druhý se naopak až manicky pustí do vykonávání různých činností a opatření, o kterých doufá, že ho přece jen zachrání nebo mu alespoň pomohu odvést pozornost od toho, jak mizerně se cítí. A přitom není možné spolehlivě poznat, co z toho má skutečně smysl.
Udržujte rovnováhu
Z mého pohledu bývá nejlepší zvolit zlatou střední cestu. Neustrnout zcela na místě, ale ani se nestrhat. Umět se zastavit, ale zároveň i vyvinout nějaké úsilí. Říká se, že když chceme, aby se věci pohnuly, musíme se nejprve posunout my samy, ať už symbolicky nebo doslova. Až poté se začnou měnit i ty okolnosti. Bývá však zpravidla nutné se pohnout v obou smyslech. Vyrůst vnitřně a zároveň začít skutečně vykonávat nějaké věci jinak.
Mnohokrát je pro začátek užitečné zklidnit mysl, k čemuž nám může pomoci meditace, pranajámy, cvičení… Ale každý může mít i svůj osobitý způsob, jak se alespoň na chvíli dostat do klidu a naslouchat svým pocitům. Protože právě ty nás často vedou tou správnou cestou, i když se na první pohled nemusí zdát logická. Podaří-li se nám utišit bzukot v hlavě a zmírnit pocity zmatku a tíhy, které často tyto krize provázejí, můžeme spatřit pověstné světlo na konci tunelu. Třeba jen jako takový malý záblesk. Nápad.
Co takhle zkusit to anebo ono? Pokud vás něco uvnitř ponouká se do nějaké činnosti pustit či jinou vypustit, ukončit vztah, říci druhému pár milých vět nebo k něčemu jinému, z čeho máte dobrý pocit a klid na duši (alespoň na chvíli, než zaútočí vaše obavy a pochyby), pravděpodobně byste se podle toho měli řídit.
A pak už je potřeba přejít z pasivity k aktivitě. Překonat své strachy, lenost a jiné vnitřní či vnější překážky a zrealizovat to. Tady již bývá potřeba jistá sebedisciplina. To neznamená, že se nesmíte vybrečet, když to budete potřebovat, nebo si dopřát volno, pokud budete unavení. Ideální je rovnováha. Dát prostor jak činnostem, tak i odpočinku. Vnější práci i té vnitřní. Chci tím jen říct, že udělat zásadní změny nebývá lehké, mnohdy to chce vynaložit značné úsilí, proto to zřejmě bez určité míry sebekázně a nepohodlí nepůjde.
Se změnou je spojena nejistota, pád starých řádů, a to může být poněkud děsivé. Člověk mívá proto někdy tendenci třeba i nevědomě pozitivní obrat situace sabotovat. Sem tam je holt nutné mít se na pozoru sám před sebou a opravdu si pohlídat, že činíme to, pro co jsme se rozhodli a nesklouzáváme zpět do toho, co nám nefungovalo.
Ponechejte si to dobré
Přestože v těchto situacích bývá vše naruby, je dobré si i přesto zachovat osvědčené rituály. A to, i když se nám moc nechce. Když je všeho moc, mívá člověk chuť hodit za hlavu to, čemu se běžně věnoval, protože má pocit, že na to nemá čas, že to teď nemá smysl, nemá na to právo, když se zrovna děje taková hrůza, je moc vyčerpaný apod. Jenže pokud se jedná o něco, co nás naplňuje radostí, nabíjí energií nebo nám prostě jen umožňuje fungovat na určité úrovni, nebývá dobré to zanedbávat.
Mám na mysli dlouhodoběji. Jasné, že není nic špatného na tom, pokud pár dní potřebujete setrvat v nečinnosti a třeba si jen pořádně pobrečet. Ale propadnout se do pasivity na delší dobu není dobré. Nebo alespoň nevím o nikom, komu by doopravdy prospělo se na dva měsíce zavřít doma s haldou špinavého nádobí a přejídat se čokoládou u televizních seriálů. Pokud vám vždy dělalo dobře žít v uklizeném bytě, zřejmě vás nepozvedne, když se zavalíte nepořádkem.
Pokud vás baví cvičení, asi se nebudete cítit lépe, když svou dávku pohybu zredukujete na cestu z gauče na záchod. Ale to jsou jen příklady.
Šance pro něco lepšího
Na krizi se můžeme dávat jako na šanci změnit to, co v našich životech již nefunguje. Vyměnit staré a omšelé za nové a zářivější. To je ale kolikrát těžké vidět, když se člověk cítí špatně. Zde je podstatná důvěra v život. V to, že nás dovede k tomu dobrému, budeme-li mu naslouchat. I když cestu zatím jasně nevidíme. Pomůže nám, když nebudeme lpět na svých představách o tom, jaký by náš život měl být. Přestože je to pořádně těžké. Ale právě tím se člověk kolikrát posune radostnějším směrem. Neboť něco, o čem jsme si dosud mysleli, že je pro nás nejlepší, ve skutečnosti to pravé být nemusí. Když je člověk otevřený různým možnostem a netrvá na svých předpokladech, všechno jde obvykle snadněji.
Máte-li dojem, že právě ta otevřenost je váš problém, můžete zkusit některou z ásan zaměřených na uvolnění kyčlí, jako je například pozice krávy, holuba, motýla nebo dítěte. Ohebnost v této oblasti prý poukazuje na naši flexibilitu v životě a na ochotu přijímat nové. Vnímejte, jak se při jednotlivých jógových pozicích cítíte, jaké myšlenky se objevují. Nehodnoťte je a nepotlačujte, žádné z nich nejsou „špatné“ a vy máte právo je mít. Ale příliš se v nich babrat také nebývá prospěšné. Prostě je pozorujte a nechte odplynout. Některé z nich vás možná někam navedou, jiné je možná jen potřeba si přiznat, aby se vám ulevilo.
Naprostá většina krizí netrvá věčně, pokud se jimi nenecháme pohltit. Naše víra v její konec samozřejmě záleží mimo jiné na tom, jedná-li se o akutní krizi, která zpravidla přijde jako rána z čistého nebe, ale také relativně rychle odchází, nebo chronickou krizi, u které bývá nejasné, kdy a čím vlastně začala a zdá se, že z ní není cesta ven. Tak jako tak, obvykle časem pomine.
Kdysi jsem si někde přečetla: „Všechno nakonec dobře dopadne. A pokud ne, tak to ještě není konec.“ Neříkám, že je nutné se stále násilně snažit o optimismus, i když se cítíte pod psa. Ale ať už to dopadne jakkoliv, nežije se přece jen lépe s vírou ve šťastné konce?
V životě mnohokrát nastanou chvíle, kdy něčeho litujeme, něco si vyčítáme nebo máme pocit, že se někdo jiný proti nám provinil. Každého sem tam napadne, že mohl něco říct či udělat lépe nebo se zhrozí, když vidí následky nějaké chyby, kterou udělal. Někteří se však téměř neustále cítí trapně nebo stále dokola viní sebe či ostatní za něco, co se stalo. Jistě, na některé věci se jen těžko zapomíná, ale tím, že se budete neustále trýznit, minulost stejně nezměníte.
Odpuštění osvobozuje
Proto je důležité odpouštět. Sobě i ostatním. Ať už jde o cokoliv. Neznamená to, že když odpustíte a přestanete truchlit nebo se vztekat kvůli něčemu, co nastalo nebo nenastalo, tak danou věc schvalujete. Na světě se opravdu dějí věci, které ho rozhodně nedělají hezčím místem pro život. Ale pokud odpustíte, přestane mít daná událost větší moc, než je nutné. Odpuštění umožňuje pohnout se dál a žít lépe. A to především tomu, kdo ho poskytne.
Člověk si kolikrát myslí, že když se na někoho přestane zlobit, prokáže mu tím laskavost. Pravdou však je, že tím pomůže hlavně sobě. Však se kolikrát hněváme na někoho, kdo o tom nemá ani tušení. Kdo se pak tedy ve skutečnosti trápí, on nebo my? Tím, že ze sebe propustíme negativní emoce, ulevíme svému myšlení, prožívání i zdraví. Tyto emoce mají totiž výrazný dopad na tělo a jeho fungování, což se může projevit víceméně jakkoliv, od rýmy až po rakovinu. To je u každého individuální.
Co pomáhá
Cestou však není tvářit se, že se nic neděje, i když to ve vás vře. Ani ve snaze být tím vyzrálejším předstírat i sami před sebou, že určité emoce vůbec nemáte a zatlačit je kamsi do pozadí. To by nic nevyřešilo. Je přirozené, že jste někdy naštvaní, smutní, frustrovaní… Dovolte si to tedy naplno prožít. Ne ale stylem, že začnete po partnerovi házet talíře. Raději mu zkuste upřímně říct, jak se zrovna cítíte a co byste od něj potřebovali jinak. Někdy není možné si s původcem všeho zla promluvit nebo je možné, že jsme ve svých očích tím viníkem my sami. I v takovém případě je však vhodné si dané emoce prožít a pak je propustit. Najděte si nějaké klidné místo, kam se můžete uchýlit, a prostě jim dovolte, ať se projeví. A pak je nechte odplynout.
Uvolnit ze sebe negativní pocity vám může pomoci i jóga. Zkuste vnímat, kde v těle cítíte napětí či přímo bolest, když myslíte na danou situaci nebo člověka. To je místo, které na vaše rozpoložení nejsilněji reaguje. Můžete si tedy dopřát cvičební sestavu zaměřenou právě na tuto část těla a nechat ji se uvolnit. Uleví se vám psychicky i fyzicky. Celý proces podpoříte ještě tím, že si představíte člověka, kterému potřebujete něco prominout (nebo i sami sebe) a budete opakovat „odpouštím ti/si“, dokud se nebudete cítit lehčeji. Existuje celá řada technik či rituálů, které mají pomoci odpustit a jestliže zapátráte, určitě se vám podaří objevit postup, který vám bude vyhovovat.
Buďte k sobě laskaví
Nikdo se nerodí s manuálem pro život a každý má trochu jiné schopnosti se vyrovnávat s událostmi, které ho potkávají. A já věřím, že každý dělá to nejlepší, co umí, i když se to v nějakých případech může zdát absurdní. Zkuste se na to však podívat z tohoto úhlu pohledu, než začnete někoho soudit. Znáte dokonale celý jeho život? Víte, co se mu honí hlavou? Dokážete přesně vnímat to, jak se cítí? Pravděpodobně ne. Pak nemůžete pochopit, co všechno za jeho jednáním stálo. Tak neztrácejte čas tím, že ho budete hodnotit. Stejně to k ničemu není. Ale zrovna tak buďte hodní sami na sebe. Vezměte si z dané situace, co je třeba, ujasněte si, co byste příště udělali jinak a už se tím nezabývejte. A uvědomte si také, že nějaké věci prostě ovlivnit nemůžete, ani kdyby jste byli superhrdinové.
Tyto stavy jistě každý zná… Víme, že bychom se měli pustit do nějaké činnosti, ale prostě to v tu chvíli jaksi nejde. A my se všemožně snažíme najít důvod, který by nám poskytl ospravedlnění pro naše odkládání, než bychom se raději měli k dílu. Je přirozené, že se v tomto rozpoložení čas od času vyskytne každý, pokud je však pravidelnou součástí vašeho života, zřejmě je něco špatně.
Důvodů může být celá řada. Možná to, co si myslíte, že byste měli dělat, pro vás není ve skutečnosti to pravé a vlastně byste se do toho vůbec neměli nutit. Nebo máte nevyhovující životní styl, jehož důsledkem je to, že jste neustále bez energie. Nebo se bojíte, že v dané činnosti neuspějete. Ale to jsou jen některé příklady…
Otázkou ještě zůstává, zda se i přes špatné nastavení přece jen seberete či nikoliv. Zde je pak rozhodující, jestli máte dostatek sebedisciplíny. Její míra se u každého liší. Někdo má větší tendenci těmto stavům podléhat a má potíže se přimět dělat i věci nezbytné, jako je například mytí nádobí, a výsledkem je to, že jeho domácnost téměř nepřetržitě vypadá, jakoby ji obýval dětský tábor. Jiný se zase donutí vzorně plnit každodenní povinnosti, ale kniha, kterou se chystá napsat, je již několik let zmražena na deseti stranách. A pak jsou tací, kdo své plány plní do puntíku přesně, ať už jde o pracovní povinnosti nebo osobní sny. I když jsou někdy unavení nebo je napadá tisíc jiných věcí, které by dělali raději.
Ideálem samozřejmě je, pokud se člověk do ničeho nemusí vysloveně nutit, ale vše vykonává s přirozenou lehkostí a radostí. Postoj k úkolům, dobrovolným i těm méně dobrovolným, se do určité míry vytváří už v dětství. Pokud jste jako malí byli zvyklí, že si můžete dělat, co se vám zrovna chce a matka za vámi bez vyčítání chodila a sbírala po vás dudlíky, hračky, oblečení, školní sešity, florbalové hokejky a vše vám servírovala pod nos podle toho, jak jste to potřebovali, jen těžko si budete v dospělosti zvykat, že pokud něco chcete, je také třeba pro to něco udělat.
Jestliže jste naopak byli vedeni k tomu, že je normální si po sobě uklízet, plnit si své povinnosti a zodpovědně se stavět k závazkům, které jste si sami dali, a že to nepředstavuje žádnou velkou újmu, pak máte dobrý základ. Pomáhá také, pokud má člověk od mládí nějaké kroužky, protože si vytvoří návyk, že na ně musí pravidelně docházet a případně se na ně i průběžně připravovat, aby v nich uspěl.
Ale i v případě, že tyto dobré návyky nemáte, rozhodně není opodstatněné se na to vymlouvat a zůstat takový celý život. Na všem se dá pracovat. Pro změnu je pak důležitá především motivace. Vyhovuje-li vám žít v nepořádku, mít pouze průměrné výkony v zaměstnání, které vás vlastně ani nebaví, a sem tam si doma postěžovat, jaký by váš život mohl být, kdyby….
Pak je to vaše volba. A do nějaké změny ohledně sebedisciplíny se budete nutit jen hodně těžko. Pokud ale doopravdy chcete žít jinak, je dobré popřemýšlet, co vám vlastně na současném stavu věcí nevyhovuje a jak byste si to představovali lépe, čeho byste rádi dosáhli a co je potřeba pro to udělat. Například pokud vás ubíjí české počasí a přejete si bydlet někde, kde je celoročně pěkně, ale neumíte jazyk, bude zřejmě nutné se přihlásit do nějakého kurzu. Pak je třeba vytrvat, docházet na jednotlivé lekce, plnit úkoly, procvičovat…
Jestli vytrváte, záleží z mého pohledu především na tom, jestli daného cíle vy sami chcete dosáhnout. Tato takzvaná vnitřní motivace nám značně napomáhá v tom, abychom byli v našem úsilí disciplinovaní. A radím vám, abyste si vybírali skutečně jen ty cíle, po kterých toužíte. Život není natolik dlouhý, abyste mohli plýtvat časem na přání jiných lidí.
Pokud však jde o váš osobní sen, už to samo o sobě je dostatečným motorem, abyste se o něj snažili. Pak jste totiž v souladu se sebou samým a jednotlivé úkoly nejsou utrpením, ale radostí. Jestliže si nejste jistí tím, po čem vlastně toužíte, zkuste například začít pravidelně cvičit jógu. Nejen, že tak máte příležitost se procvičit v sebedisciplíně, ale jejím prostřednictvím se většina lidí dostává třeba i nevědomě do kontaktu se svou podstatou, s tím, kdo doopravdy jsme. A kdo tento kontakt má a pečuje o něj, je přirozeně veden k tomu, aby jednal tak, jak je to pro něj nejlepší. Ani nad tím kolikrát nemusí nijak moc přemýšlet a přehnaně se snažit.
Pokud cvičíme pravidelně, automaticky se v nás buduje smysl pro jakýsi řád. Víme a cítíme, že když si dáme v sedm večer svou pravidelnou lekci, bude nám dobře na těle i na duši. Ze cvičení se postupně stává návyk a my se do něj nemusíme nijak zvlášť nutit. A pokud se nám toto podaří v jedné oblasti, snadněji si ho vybudujeme i v těch ostatních.
Pro to, aby nesklouzával z cesty, existuje rovněž řada pomůcek, které tu však nebudu jmenovat, protože je jich opravdu mnoho a každému by stejně sedlo něco jiného. Z mého pohledu je nejdůležitější si denně připomínat, proč to všechno člověk vlastně dělá. Klidně si na pár minut zavřít oči a představit si žádoucí výsledek (nový dům, nové zaměstnání, osvojení nové dovednosti…). Pomáhá také udělat si plán toho, co chceme například za týden zvládnout a mít ho někde na očích. A když je nějaká položka splněna, tak ji odškrtnout nebo vybarvit.
Ale nic se nemá přehánět. Není dobré si vše plánovat na minutu přesně a vše příliš přísně dodržovat. Jsme lidi, ne roboti, a ani život nelze zcela do puntíku naprogramovat. Dennodenně nás může potkat řada nepředvídatelných věcí a my budeme muset volit, jak s nimi naložíme. Některé je dobré ignorovat či odsunout na později a držet se plánu, ale jiné je nutné či dobré brát v potaz. A to třeba jen proto, abychom při tom všem nezapomněli žít. Protože k čemu by nám byl sebedokonalejší život, kdybychom v něm neprožívali radost?
A proto je někdy nejlepším řešením nechat nádobí ve dřezu do druhého dne a raději si zahrát Člověče, nezlob se s dcerou, která se nás intenzivně dožaduje. Nebo rovnou všechny úkoly na ten den zrušit a vyjet na dlouhý výlet na kole, pokud nás na něj srdce táhne. Protože druhý den už hezky být nemusí. A v krajních případech ani žádný druhý den nemusí přijít.
Většina lidí, kteří se rozhodnou cvičit jógu, začíná tím, že chodí na veřejné lekce. Tam, pokud mají zodpovědného lektora, jim vysvětlí, jak provádět správně jednotlivé pozice tak, aby si neublížili a naopak co nejvíce prospěli svému tělu, mysli i duši. Zároveň by jim ale mělo být sděleno, že je třeba respektovat individualitu každého a že se tedy i provedení ásan může u jednotlivců lišit.
Důležité je, aby se člověk cítil pohodlně, nepociťoval nepřirozené napětí nebo dokonce bolest. Dle mého názoru ten, kdo dokáže dobře vnímat své tělo, intuitivně pozná, jestli je pro něj něco dobré nebo ne.
Kdo si však může být stoprocentně jistý, že je na své tělo dobře napojen?
Právě proto je dobré alespoň zezačátku cvičit pod dohledem někoho zkušeného, který dohlédne na to, aby člověk nedělal v provedení cviků žádné hrubé chyby. S jógovou praxí se vnímavost vůči vlastnímu tělu zvyšuje a každý se tedy zpravidla časem naučí vycítit, co potřebuje.
Ať už cvičíme pod vedením lektora nebo podle jógového videa, v obou případech je nám nabízena nějaká určitá sestava, která bývá často zaměřena na konkrétní oblast či téma. Výborné je, že si tak člověk může vybrat lekci či sestavu podle toho, co mu zrovna sedne nejvíce a ještě mít dobrý pocit, že řeší nějakou záležitost, se kterou v danou chvíli potřebuje něco dělat, a ani nad tím nemusí nijak přemýšlet. Sestavy tvoří odborníci, kteří dané problematice opravdu rozumí. Háček je opět pouze v tom, že jsme každý jiný a co je ideálem pro jednoho, nemusí být to stoprocentně pravé pro druhého.
Je pochopitelné, že lektor jógy nemá prostor na to, aby zkoumal každého zvlášť a sestavoval mu hodinu na míru a v žádném případě nechci tvrdit, že pak tyto lekce postrádají smysl. Samozřejmě jsou prospěšné, a jak jsem již zmínila, minimálně zezačátku je lepší cvičit pod vedením. Ale když získáte trochu praxe, zkuste si někdy udělat sestavu podle sebe tak, jak to cítíte vy. Před cvičením se věnujte meditaci, kdy se napojíte sami na sebe.
Chcete-li se zaměřit na nějaký konkrétní problém, v duchu si představte, jak se vyřeší
Máte-li nějakou otázku, na kterou byste rádi získali odpověď, několikrát si ji zopakujte. A poté se s důvěrou v moudrost vlastního těla nechte vést a cvičte tak, jak vám to zrovna v tu chvíli přijde nejlepší. Řiďte se pocity a příliš se nezabývejte myšlenkami, které na vás mohou dorážet. Nehodnoťte to, jak právě vypadáte a jak moc jste výkonní.
V jednotlivých ásanách setrvávejte tak dlouho, jak potřebujete. A věřte, že právě tak je to pro vás nejefektivnější a že právě takto jste v rozpoložení, kdy k vám mohou přicházet odpovědi, které potřebujete. Může se například stát, že pokud se při cvičení zaměříte na určitou zatuhlou část, začnou vás při jejím uvolňování samovolně napadat možné příčiny tohoto bloku. Pak je jen na vás, jestli tyto nápady přijmete a jak s nimi naložíte.
Ne každému samozřejmě tenhle přístup bude vyhovovat a opět platí to, že není dobré se nutit do něčeho, co nám není přirozené. Pozitivní je už samotný fakt, že cvičíte a jestli vám připadá hloupé se ptát svého těla, co potřebuje, ale raději si prostě odcvičíte již ověřenou sestavu na uvolnění bederní páteře, aniž byste se přitom zabývali dalšími souvislostmi, není na tom nic špatného. Konejte tak, jak se to zdá nejlepší vám samotným. Koneckonců, i toto zdání se může v průběhu času vyvíjet.
Jaký je ten nejdůležitější vztah v našem životě? Ať už si to uvědomujeme nebo ne, je to vztah, který máme sami se sebou, neboť od něj se odvíjí vše ostatní. To, co nás za naší existence potkává, nás v nějaké formě upozorňuje, kde máme ještě rezervy, na čem je třeba zapracovat.
To, že máte nedostatek financí, zdravotní potíže nebo neuspokojivý partnerský vztah, může tedy být způsobeno právě tím, že se nemáte rádi. Říká se, že ten, kdo miluje sám sebe, si dovoluje do života přitahovat hojnost ve všech možných podobách. Kdo ne, ten si přísun toho dobrého třeba i podvědomě blokuje.
Ale ať už tomuto zákonu přitažlivosti věříte nebo ne, tak jako tak má váš vztah k sobě samým obrovský vliv na to, jak se celkově cítíte. Mnoho výzkumů již například prokázalo, že člověku, který je v dobrém emočním rozpoložení, lépe fungují všechny fyziologické pochody a je tedy zdravější. Dobře naladění lidé mívají také více užitečných nápadů, jsou výkonnější a lépe působí na své okolí.
Jenže jak chcete mít dobrou náladu, když nemáte sami sebe rádi?
Důvodů, proč člověk nemá dobrý vztah sám se sebou, může být celá řada. U každého bývá pes zakopán někde jinde, ale ve spoustě případů sahají kořeny problému až do dětství. Přestože většina rodičů své děti hluboce miluje, mnohokrát se dopouštějí jednání, které je negativně poznamená. Tak to prostě je, nikdo není neomylný. Většina lidí si ale díky tomu nese do dospělého života určitá nefunkční přesvědčení, díky kterým se cítí jako neplnohodnotné lidské bytosti. Někdo má pevně zafixované, že je hloupý, jiný zase, že je nešikovný, ošklivý, zlý, tlustý, pomalý…. Nebo cokoliv jiného. Tomu neunikl skoro nikdo, ať už díky rodičům, jiné osobě nebo snad sobě samému.
Tak jako tak nejde o nic, na čem by bylo třeba ulpívat. Každý se v této oblasti může posunout a zlepšit tak svůj život, bude-li chtít.
Sice jste to jen vy sami, kdo musí přijít na to, kde konkrétně je potřeba něco změnit, každopádně zde je několik doporučení, která by vám mohla pomoci:
Buďte k sobě laskaví
Zkuste se zamyslet nad tím, jestli byste se stejně jako k sobě chovali k člověku, kterého máte doopravdy rádi (ke svému dítěti, nejlepšímu příteli apod.).
Dělejte to, co máte skutečně rádi
Ve všech oblastech, počínaje jídlem a konče zaměstnáním. Samozřejmě, že ne vždy je volba tak snadná a ne vždy je možné něco hned změnit. Nějaké věci chtějí čas. Ale určité maličkosti je opravdu možné ovlivnit snadno. Například jistě není třeba, abyste si ve vašem volném čase oblékali něco, co se vám nelíbí, místo milovaného plavání se mořili na rotopedu v posilovně apod.
Obklopujte se lidmi, kteří se k vám chovají hezky
Je zbytečné ztrácet čas a energii s někým, kdo vás jakýmkoliv způsobem shazuje nebo vás společně strávený čas prostě jen nenaplňuje.
Odpouštějte
Nejen ostatním, ale i sobě samým. Nikdo nejedná vždy stoprocentně správně, každý dělá to nejlepší, co umí. Zkuste proto neodsuzovat druhé ani sebe. Nemusíte umět a vědět hned všechno a druzí také ne. Když se budete dívat na sebe i na ostatní tímto úhlem pohledu, pomůže vám to nezatěžovat se zbytečným vztekem, smutkem nebo jakýmikoliv jinými nepříjemnými pocity. Není třeba za minulost trestat sebe ani nikoho jiného. A nezapomeňte, že neodpouštíte kvůli druhým, ale především kvůli tomu, abyste vy sami mohli žít bez emoční zátěže a měli více energie na užívání si života.
Radujte se z přítomného okamžikua snažte se ho maximálně využít
i když není ještě vše dokonalé. Zkuste věřit tomu, že jste dost dobří už teď přesně tak, jak jste, protože právě tento stav vám přináší úžasné nové možnosti. A nebojte se, že když se sebou začnete být spokojení, tak už navždy zůstane vše stejné, protože ztratíte důvod něco měnit. Naopak vám to dá energii posunout se někam, kde vám bude ještě lépe, a jasnou mysl, která vám pomůže přijít na to, která cesta je vlastně ta správná.
Zkuste cviky na otevření hrudníku a tím i srdeční čakry
která silně souvisí s láskou obecně a tedy i se sebeláskou. Mezi takové pozice patří různé záklony, předklony a úklony, jako je například pozice velblouda, kobry, holuba, luku a řada dalších. Záleží jen na vás, jaké vám osobně vyhovují nejvíce. Každopádně se pokuste v každé poloze vydržet ideálně několik minut, poctivě dýchat do hrudníku a zaměřit se přitom na myšlenky a pocity, které mohou vyplouvat. Mnohdy může být člověk překvapen, na co vše si nevzpomene a nepřijde, když se soustředí na své tělo a nechá ho „mluvit“.
Přestože tato doporučení tvoří dobrý základ proto, abyste se sebou mohli navázat pevnější a radostnější vztah, tak cesta každého je poněkud odlišná, jak už bylo zmíněno výše. Je jen na vás, jestli se rozhodnete pátrat po té vlastní. Pokud ano, tak buďte připraveni, že toto zkoumání samo o sobě nemusí být vždy lehké ani radostné (ale samozřejmě může!), každopádně výsledek stojí určitě za to.
Věci se nedějí vždy tak, jak by si člověk představoval. Během života jsme nesčetněkrát vystaveni situacím, se kterými jsme nepočítali a které se nám mnohdy ani trochu nelíbí. Některé z nich mají jasné řešení, jiné jsou poněkud zapeklitější, a my si potom často dlouze lámeme hlavu s tím, jak s nimi naložit.
V takových chvílích proto někteří lidé vyhledávají pomoc rodiny, přátel, odborníků nebo jiných osob. Obvykle touží po tom, aby jim někdo z dotazovaných dal jasný návod, jak z problémů ven tak, aby vše dopadlo co nejlépe. Mnohokrát věří, že nějaký takový osvědčený univerzálně platný postup skutečně existuje a jen oni ho neznají. Chtějí vše udělat správně, bojí se toho, že udělají chybu a v některých případech by raději nechali rozhodnutí na někom jiném. Jenže potíž je v tom, že pokud je to náš problém, máme za jeho vyřešení zodpovědnost jen my a nezbavíme se jí ani tehdy, budeme-li se řídit doporučeními někoho jiného. I rozhodnutí nerozhodovat je totiž rozhodnutím.
Další háček vězí v tom, že si nikdo cizí nikdy nemůže být jistý, že zná zaručeně správné řešení. V některých případech samozřejmě ano – pokud nevíme, jak se vaří čočková polévka, kamarádka nám poví, jak na to a my se budeme receptem řídit, pravděpodobně bude opravdu výsledkem čočková polévka. Ale kdo nám poradí, jak zlepšit komplikovaný vztah se sourozencem, co dělat, aby partner ukončil poměr s milenkou, jak se cítit ve svém zaměstnání dobře apod.? Vše se zdá být jaksi složité, možností je buď moc nebo naopak příliš málo, navíc ještě může zasáhnout nepřeberné spektrum různých vlivů, které mohou dění úplně obrátit.
Kde hledat pomoc?
Právě tato komplikovanost vede lidi k tomu, aby hledali radu ve vnějším světě. Jenže kamarád, matka a dokonce ani psycholog nikdy nebyl na přesně stejném místě, jako jste teď vy. Neexistuje člověk, který by byl v navlas totožné pozici. Co tedy dělat?
Pokud se budete radit u rodiny nebo blízkých přátel, má to tu výhodu, že vás zpravidla dobře znají a při rozebírání možných řešení tedy teoreticky budou moci zohlednit vaši jedinečnost. Otázkou však je, jestli jsou dané osoby schopné tuto vaši originalitu vzít v potaz prakticky a respektovat ji. Ne každý člověk je na takové úrovni, aby to dokázal. Někteří prostě myslí stylem „podle sebe soudím tebe“ nebo mají tendenci vidět jen základní rysy problému, protože to jinak neumí a my jim to nemůžeme mít za zlé. Na vás tedy je, abyste si vybírali své rádce podle toho, zda tuto schopnost mají nebo ne.
Radit se s blízkými lidmi je také ošemetné proto, že vás zpravidla mají rádi a není pro ně lehké udržet si emoční odstup. Mají o vás strach, chtějí, aby vám bylo dobře a pravděpodobně se jim nebude líbit, pokud se například budete chtít pustit do něčeho riskantního. Kolikrát se také danou záležitostí trápí více než vy sami.
Z těchto důvodů je často lepší se poradit s nějakým nezaujatým odborníkem. Ale ani ten na vás ve většině případů nevytáhne z rukávu jasný postup. Psycholog s vámi situaci rozebere, ale spíš vás povede k tomu, abyste si k řešení došli sami. Při veškeré snaze totiž nikdy nebude přesně znát všechny detaily problému, vaše pocity, vás samotné… Lidé proto bývají zklamaní, když odcházejí od psychologa, aniž by jim sdělil nějakou konkrétní radu, kterou když uplatní, vše se raz dva spraví. Mnohokrát naopak mívají v hlavě ještě větší chaos, protože si uvědomí další věci, které předtím nezvážili a je třeba dát si čas, aby se utřídily. A málokdo je smířený s tím, že některé záležitosti prostě čas potřebují. Někdy pomůže v podstatě jen čas. Ať už proto, aby odezněla nějaká bolest nebo proto, že je nutná nějaká dlouhodobější práce na sobě samých.
Někteří to ale nepřijmou a začnou hledat odpovědi zase někde jinde. U kartářky, alternativního léčitele nebo někoho jiného. Zde se jim někdy dostane jasné rady typu „odejděte od manžela“, která může nebo nemusí být dobrá. Jindy je jim doporučen postup, který by bylo dobré aplikovat, aby vše nabralo správný směr. Ten zpravidla opět vyžaduje určitou sebedisciplínu a trpělivost (stejně jako doporučení psychologa) a je otázkou, jestli jste ochotni na to přistoupit. Pokud ano, váš život se pravděpodobně opravdu zlepší, pokud jste si vybrali dobrého léčitele. To ovšem bývá oříškem.
Poraďte si sami
Každopádně ať už se radíte u kohokoliv a ať už jsou vám poskytnuty jakékoliv informace, vždy platí to, abyste se řídili především podle sebe. I když se váš poradce tvářil sebejistěji, je potřeba zvážit, jestli je daná cesta skutečně ta pravá pro vás.
Někdy je efektivnější poslouchat spíš své pocity než rozum. Samozřejmě nemám na mysli, abyste jednali podle rozbouřených emocí, které vznikly například v hádce. Ale faktem je, že my sami v sobě někde to správné řešení máme, jen je někdy těžké se k němu dostat právě proto, že příliš zuřivě přemýšlíme nebo se řídíme druhými. Pokud tedy potřebujete vědět, co byste měli v určité situaci podniknout, je dobré se v první řadě zeptat sám sebe.
A jak na to? Zde je několik základních tipů:
- Je důležité být co nejvíce v klidu, takže se nejprve zkuste co nejvíce zrelaxovat.
- Na začátku si nejprve položte otázku, jestli je opravdu ve vašich možnostech tuto záležitost ovlivnit a jestli by ji ve skutečnosti neměl řešit někdo jiný.
- Zkuste utišit myšlenky a vnímat více své pocity, když se budete ptát. To, z čeho máme dobrý pocit, je zpravidla ta cesta pro nás.
- Odpověď, která vás napadne jako první, bývá obvykle ta správná.
- Řešením většinou nebývá nějaká složitost, často je to naopak ta nejjednodušší možnost.
- Řešení může působit zcela nelogicky.
Tímto vším však nechci tvrdit, že byste se nikdy neměli s nikým radit. Pokud to tak cítíte, tak to udělejte. Důležité je však vědět, že rozhodnout se nakonec stejně budete muset sami podle sebe a že ne vždy jsou rady ostatních „nad zlato“. Mnohokrát ovšem pomůže slyšet názor či doporučení někoho jiného, i kdyby to mělo být jen proto, abychom si ujasnili, co nechceme.
Důvěřujte
Taky mějte na paměti, že ne všechno se musí vyřešit hned. Někdy se dokonce může zdát, že se věci zhoršují, přestože se řídíte tím, co jste zvolili jako nejlepší postup. Ale to neznamená, že už bude pořád jenom zle. Někdy se musí nejprve něco úplně zkazit, abychom místo toho mohli získat něco lepšího. Člověk si toto však často neuvědomuje, protože nevidí všechny souvislosti, z nichž mnohé se odhalí až v budoucnosti. Každý touží po tom, aby byl šťastný už v tuto chvíli.
Toho, kdo se urputně snaží udržet si stávající zaměstnání, pravděpodobně příliš neuklidní, když ho nakonec stejně vyhodí. Protože v tu chvíli prostě nevidí, že za půl roku sežene skvělou práci, o které se mu ani nesnilo a kterou by jinak nezískal. Je to celé hodně o důvěře, že nakonec všechno dopadne dobře. A to je kolikrát těžké. Zkuste si ale i přesto co nejvíce vychutnávat to, co je tady a teď, i když to třeba zdaleka není dokonalé. Protože, upřímně řečeno, pomohlo vám už někdy to, že jste si dělali starosti a vše viděli černě?
