Nedávno jsem poprvé vedla lekci dětské yogy. Ačkoliv jsem neměla žádnou předchozí zkušenost, těšila jsem se. S dětmi je vedená lekce yogy naprosto odlišná než s dospělými.
Děti mají svůj vývoj, své potřeby, své myšlenky. Není tam žádný prostor na myšlenky tipu „tuhle ásanu musím udělat dokonale, protože přináší tenhle a tamten užitek pro mé tělo“.
Děti nad yogou nepřemýšlí jako my. Nesoupeří mezi sebou, nesnaží se o dokonalé provedení. Jejich tělíčka by jim to ani neumožnila. Než jsem na lekci vyrazila, přemýšlela jsem, jakou formou by bylo dobré děti vést. Bylo mi jasné, že jinak než příběhem/pohádkou/povídkou děti nezaujmu.
Mělo jít o skupinku dětí mezi 2 – 10 lety. Měla jsem obavy, že tohle nepůjde skloubit a že mladší či naopak starší děti neudrží pozornost. Přípravě jsem doma věnovala asi hodinku, snažila jsem se uklidnit.
Dokončila jsem svou praxi yogy a začala přemýšlet, jak tedy uchopit příležitost, která se mi naskytla. Zformovala jsem si příběh, ve kterém sehrála nejdůležitější roli zvířátka. Vzhledem k blížícím se Velikonocům hrál hlavní roli zajíc – Sasangasana.
Při svých závěrečných meditačních ásanách jsem pocítila místo strachu a obav radost. Začala jsem se na děti těšit a také jsem se těšila na své reakce a pocity, které ve mně zůstanou. Musím říct, že tahle zkušenost byla tak spontánní a krásná, že jsem okamžitě pocítila nutkání pokračovat.
Dětská yoga je nádherná v tom, že je tolik hravá. Děti absolutně neřeší, jestli dotáhnou ruku až tam či tam, neřeší, že soused je krapet lepší či horší. Děti jen poslouchají slova a napodobují pohyby. Na rozdíl od dospělých se do yogy dokážou vcítit tak odlišným způsobem, že bychom se měli my dospělí učit od nich.
Zkusme někdy zajít se svými dětmi na lekci yogy. Když zasejeme semínko již v dětství, v dospívání k této formě „pohybu a odpočinku“ děti budou tíhnout také. Děti, které vidí své rodiče při praxi yogy, budou vědět, že jejich máma nebo táta se cítí po lekci dobře. Že jejich rodiče jsou najednou klidnější, šťastnější.
Samy začnou vyžadovat postupné dávkování ásan a postupné propracovávání se k co nejlepšímu provedení. Pojďme našim dětem ukázat tuhle cestu, otevřeme jim dveře. Je už pak jen na nich, zda budou pokračovat či ne.
Znáte ten boj? Se svým egem. Řídíte se dle Yamy a Niyamy, kde jsou sepsány určité stupně, kterých by měl člověk ve svém životě dosáhnout a pokusit se zachovávat. A najednou řešíte něco, co nesouzní s osmidílnou Patanjaliho stezkou.
Řeknete něco, co by se říkat nemělo. Mrzí vás to, ale nedokázali jste v danou chvíli reagovat jinak. Špatný den, špatná nálada, možná vliv Úplňku. Vaše ego nastoupilo, předběhlo vaše myšlenky a vyhrálo. Nestačili jste se nadechnout, zatmí se vám před očima a najednou z vás slova padají, přičemž jich samozřejmě později litujete.
Sama s tím bojuji. Hodně často přichází zkoušky, kdy musím překonat samu sebe. S tím, jak bych se měla zachovat a s realitou, ve které se zachovám jinak. Vnitřně v sobě můžu uchovávat zášť, na povrch to tak i vypadá, ale uvnitř je to možná jen snaha nenechat se zase táhnout na dno. Nenechat se využívat. Určité konkrétní situace, které v našem životě řešíme, dokáže yoga vyrovnat, usměrnit, změnit.
Jakmile se ponoříte do praxe yogy, všechno vnější půjde ruku v ruce se vším vnitřním. Já sama jsem neustále na cestě. Pořád se snažím pracovat na svých pocitech, které nemusí být vždy příjemné a pozitivní. Učím se mluvit i s lidmi, kteří mi v životě ublížili. Učím se odpouštět. Překonávat pocity zloby. A tam nastupuje ego. Které nechci používat, ani ho vyzdvihovat.
Vždy, když cítím, že nejednám správně, radši se zastavím a mlčím. Vědomě je dobré situace prodýchat, prožít a změnit reakci. Raději se třikrát nadechnout a vydechnout než za sebe nechat mluvit ego. Kolik z nás tohle umí? Ti, kdo žijí yogou to dokáží. Ti, kdo znají yogu dlouho ví, že i s egem se dá pracovat. Tak jako díky ásanám trénujete své tělo, tak můžete trénovat ovládání své mysli. Jde to. Musíte se to jen naučit. Jóga vám pomůže…
Uvědomila jsem si, jak špatně jsem zareagovala. Přesně tak, jak jsem nemusela a v podstatě ani nechtěla. Došlo k situaci, kdy jsem lhala sama sobě a přesvědčivě napsala něco, co jsem ani neměla v úmyslu. Jedna konkrétní situace a sto úhlů pohledu. Cítila jsem uvnitř jiné emoce, než ty, které jsem nakonec pustila na povrch. Napsala jsem něco, co jsem vlastně napsat ani nechtěla a vznikl z toho problém.
Najednou jsem si uvědomila, že jsou dny, chvíle, kdy reaguji nevědomě. Povrchně. Tak jako lidem opakuji téměř při každé lekci, to co si málokdo připomíná: „Většina z nás dýchá povrchně. Přitom si neuvědomujeme, že nádechem i výdechem všechno začíná i končí. Pojďme se naučit dýchat vědomě. Tak, že náš nádech i výdech začneme častěji vnímat.“
Vím, že celých 24 hodin denně nelze sledovat, kam proudí náš dech. Zda je mělký nebo hluboký. Ale je dobré se občas zastavit a uvědomit si cíleně, zda nedýcháme jen povrchně. Jestli by nám v oné konkrétní situaci nepomohlo se pořádně nadechnout a pořádně vydechnout. Zhluboka, tak, že doslova ucítíme, jak se nám roztahují plíce. Jak zvyšujeme jejich kapacitu. Jak posilujeme srdce. Tak jako občas reagujeme prudce a nekontrolovaně v situacích, tak i dýcháme „jen tak“.
Určitě každý z vás několikrát prožil situaci, kdy se mu doslova zatmělo před očima a najednou sám sebe slyšel, co vypouští z úst. Špatná konstelace hvězd, špatné naladění, špatné načasování. Jakmile to prodýcháme, dojde nám, že naše reakce mohla být jiná. Jen kdybychom se na chvilku zastavili, nadechli, vydechli a uvědomili si… Vědomě si utříbili myšlenky a vědomě je vypustili ven. Kdo z nás to umí? Kdo z nás umí prožívat TADY a TEĎ?
Pojďte to alespoň zkusit. Nevypouštět z úst prvotní slova, která se derou na povrch a my už v té samé vteřině, kdy slova vyslovujeme, víme, že jich budeme litovat. Zkuste se během dne zastavit, zavřít oči a prodýchat. Svoje bolesti, svoje strachy, možná svou špatnou náladu, stres, smutek. Být potichu a jen zůstat a BÝT. Váš život se stane lepším a najednou uvidíte, jak jste se posunuli. Tím nejsprávnějším směrem…
Jsem nespokojená. Unavená, neskutečně vyčerpaná. Cítím veliký neklid. Jsem doslova „napružená“, něco se děje, cítím, že něco přichází. Neumím definovat, co se se mnou konkrétně děje, proč jsem roztržitá, podrážděná. Může to být úplňkem, který nastává, možná tím, že nemám prostor se zastavit a uvědomit si pořádně, proč reaguji tak či onak.
Je těžké fungovat, chtít přijít na příčinu mé nespokojenosti a přitom muset fungovat na 200%, vzhledem k tomu, že jsem máma, partnerka, kolegyně, dcera, kamarádka. Je náročné se alespoň zamyslet krátce nad tím, co je špatné a zda je vůbec něco špatně.
Dnes všichni spěcháme. Honíme se za penězi, úspěchem, slávou. Myslíme si, že čím víc budeme vydělávat, tím lépe se nám bude žít. Přitom je to takřka vždy zaručená cesta do pekel. Neustálý koloběh, kdy se honíme jako pokusné krysy neustále dokola, aniž bychom měli prostor se zastavit a zamyslet se nad důvodem PROČ tohle všechno vlastně? Stojí to za to? Z práce, do práce, večeře, spát. O víkendu využít volný čas tak moc naplno, že se v pondělí v práci cítíme jako zbití.
Sama jsem se v tomto kolotoči ocitla, aniž bych chtěla! Najednou necítím žádnou rovnováhu, harmonii a spokojenost s životem, jakým žiju. Resp. spíše přežívám. A tak se zastavuji a pokládám si otázky. Je důležité vědomě se zamyslet nad tím, co se děje, že ztrácíme sílu, elán, chuť. Tak jako při lekci yogy zpevňujeme náš střed těla, tak bychom v životě měli pracovat rovnováze naší duše a také mysli. Je dobré protřídit nepotřebné od potřebného, udělat něco jen pro sebe, pobýt chvilku v ústraní a v tichu se srovnat.
Rovnováha musí být v celém našem životě. Dokud přece nepoznáme tmu, nedokážeme ocenit světlo. Dokud se nedostaneme na dno, neoceníme vrchol. Zkusme se nevychylovat ze svého středu, spíše naopak, pojďme se učit zklidnit, jen tak být a srovnat naše pocity tak, abychom cítili klid a harmonii.
