YogapointČlánky od: Naďa Brzobohatá

Drazí naši, letos se s naším festivalem dostáváme do čtvrtého ročníku. A tak, jak to v životě bývá, něco se mění, něco zůstává stejné.

Místo zůstává stejné, budeme se na vás těšit opět v Lužánkách, ve Středisku volného času Brno. Měsíc konání zůstává stejný, listopad. Změna přichází v organizaci a samozřejmě programu. Letošní ročník festivalu organizuje tým lektorek z brněnského studia jógy Yoga Lokah. Znáte je, pokud k nám chodíte na lekce a pokud ne, tak budete mít možnost je potkat na festivale, kde budeme všichni společně vytvářet skvělou atmosféru.

A program? Ten je vymazlený. Sice zaznamenáte pár změn, někteří lektoři se vrací a některé lektory jsme pozvali poprvé a jsme rádi, že naše pozvání přijali. Můžete se těšit na lektorku Jivamukti Yogy z Moskvy, lektora z Manchesteru a pak na řadu našich známých a oblíbených lektorů krajiny české.

Člověk je tvor tvořivý, a tak se na vás budeme těšit, na to, co spolu opět vytvoříme, na sdílení, učení, odpočinek a na vzájemnou podporu a seznámení.

Tým lektorek Yoga Lokah se těší na čtvrtý ročník, na vás a na lektory.

Za celý tým LYLB, Vaše Naďa.
P.S. Lokah Samastah Sukhino Bhavantu

Webové stránky festivalu http://www.lylb.cz

Předprodej vstupenek https://www.smsticket.cz/vstupenky/10160-live-yoga-love-brno-2017

Když se vydáme nebo snad se otevřeme cestě jógy, tak dříve nebo později se objeví myšlenka týkající se hledání vlastního učitele. Ať už ji uslyšíme ve studiu od lektora a nebo od někoho, kdo třeba svého učitele má – gurua. Guru je někdo či něco, kdo nám napomáhá prohlédnout skrze naši vlastní nevědomost, přímo zasvítí světlem do našeho temna. Velice jednoduše řečeno. A tak tedy máme hledat někoho zvenčí a nebo je to něco, co vychází z nás? Máme hledat někoho či něco blízko nás, v našem nejbližším okolí a nebo musíme odjed do vzdálených míst a tam hledat? Hledáme něco či někoho konkrétního, hmatatelného, někoho s kým můžeme promluvit a vyměnit si pohledy z očí do očí? A nebo hledáme něco za naši vlastní představu, vyšší moc či řád?

Každá z těchto cest je realizovatelná a použitelná a ke každému z nás promlouvá něco jiného. Snad nejpřímější cesta, i když nemusí být nejjednodušší, ale ještě jsem neslyšela někoho říct, že cesta jógy je vždy jednoduchá a bez překážek, je cesta, kdy přijmeme, že našimi prvními učiteli jsou naši rodiče. Ano, biologická matka a otec. Překvapeni? Možná ano, možná ne. Naši rodiče pro nás představují naši vlastní evoluci a emoční vývoj.

Dali nám, nebo máme od nich vše, co je potřeba pro naši vlastní cestu. Dali nám dar života. A my jsme si je, z nějakého důvodu za svoje rodiče vybrali, pokud jsme ochotni se na to takto podívat. Máme schopnost komunikace, soucítit a milovat a vnímat to, co nám oba zrcadlí zpět. My máme jedinečnou příležitost vzít vše, co nám bylo dáno a s upřímným srdcem a s pochopením se postupně probírat a zanechávat to, co vnímáme, že od nich nepotřebujeme. Máme příležitost porozumění toho, že dělali a dělají vše nejlepší, z lásky k nám. I když se nám takový fakt nemusí líbit, nesouhlasíme a bráníme se, protože my přece budeme dělat vše lépe.

Můžeme to zkusit, přece chceme, jako aspirující jogíni svět, který je lepší a tak začínáme právě u sebe. Ale pak zjistíme, že děláme věci velice podobně tomu, jak je dělají rodiče. Ty, které vnímáme jako dobré, ale i ty, které vnímáme jako ne již tak dobré. Vypořádáváme se s životem velice podobně. A možná se za to přestáváme mít rádi a odmítáme takový fakt. Odmítáme rodiče a odmítáme sami sebe.

Jóga nám dádá příležitost praktikovat odpouštění a přijímání. Odpuštění za vše, o čem si myslíme, že nám bylo ukřivděno, že jsme nebyli, dle našho vnímání, dostatečně milovaní či přijetí. A nebo naopak, cítili jsme, že rodičovská láska nás dusí a omezuje. Odpouštění a přijímání faktu, že jsme jako oni, že budou chvíle, kdy se rodiče v nás samých projeví, jen to neznamená, že nejsme dobrými lidmi. Jóga nám dává příležitost pro zamyšlení, procítění a retrospekci, zpracování a nakonec přijetí, vycházíme z místa soucítění a otevřeného srdce.

Nedávno jsem absolvovala Pouť Smíření. Z pochodu, který se na počátku tvářil jako delší, 30ti kilometrový výlet, se stal epickým dnem. Na konci dne, při předávání deklarace smíření našeho národa s německým, jsem cítila neskutečně silný prožitek, až skoro očistu, která měla za následek hlubokého klidu v srdci. Pouť je cesta do nitra. Do centra našeho bytí. Vypořádání se z minulostí, aby nadcházející dny a roky byly nezatížené tím, co se kdysi odehrálo.

A jak víme, nic netrvá věčně. A někteří z nás mají to štěstí, že ještě oba nebo jednoho rodiče mají ve svých životech. Já ano. Oba dva. A děkuji za ně. Děkuji za to, co mi ukázali, co mě umožnili, jak mne vychovali a jak mne mají rádi. Děkuji za to, jakými jsou lidmi, nejenom rodiči.

Interpretace mantry z Jivamukti Yoga School v New Yorku.

Jak nám bylo?

Bylo nám úžasně. Odpočinkově, ale i jsme pracovali sami na sobě, jak jinak. Metoda Jivamukti Jóga má tento skvělý dar, postaví vás přímo sami před sebe, před své limity, vědomé ale i ty hluboce uložené a zakódované. A pak v rytmu Vinyasy se začnou pomalu otevírat a ukazovat. A je jen na nás, jak se k situaci postavíme.

Lekce s Jessicou Stickler, Matthewem Lombardo a Marti Procházkovou byli právě takové. Každá svým způsobem jiná, protože lektor dává do lekce kousek sebe, kousek svého srdce.

S Jessicou jsme pracovali na technice v pozicích, s Marťou jsme se učili, jak být v přítomném momentu a jeden pro druhého, bez rozdílu. Buď tam jsi a nebo ne a v rovnovážných pozicích v páru se náš postoj projevil okamžitě.

Lekce s Matthewem byla pomalá a sladká, zaměřená na detail, na pozorování sama sebe v pohybu, v klidu a v Pranajámě. Byly zaměřené na hluboký emocionální prožitek. Pro mne, jako lektorku a praktikantku Jivamukti Jógy, to byl úplně jiný pohled na Jivamukti, za což jsem Matthewovi nesmírně vděčná.

Hluboké prožitky z lekcí byly podpořeny prostředím resortu Sv. Kateřiny. Dokonalé místo pro úplný odpočinek. Sv. Kateřina je místo, které nabízí nejenom skvělý servis, chutné a zdravé jídlo dle Ajurvédy, masáže a veškerý komfort, který by jste mohli chtít, ale pro mne to bylo místo, kde jsem mohla být zpět s přírodou, krásné vycházky na pomezí Čech a Moravy, pít ze zdravého pramene, který zde vyvěrá a dýchat krásný, čistý a sladký vzduch.

Pořadatelka Prague Spirit Festivalu, Martina Procházková, měla krásný nápad retreat uspořádat, kde se po festivalu a nejenom po festivalu, dá oddechnout, napojit se zpět sama na sebe, zanechat za sebou spoustu věcí, které už v životě nepotřebujeme a vrátit se do každodenního života s novou silou a jasnějším pohledem.

Napadá mne jedno slovo, které se mi teď se Sv. Kateřinou a Post Prague Spirit Festival Retreat pojí, a to slovo je „výživné“. Celý náš pobyt a myslím, že pro všechny, kteří byli, byl výživný. Jak pro tělo, tak i pro duši a pro všechny, ke kterým jsme se, po krásných třech dnech, vrátili.

Možná je to poněkud zvláštní, že v klidné a mírumilovné praxi jógy jsou zařazeny pozice známé jako Bojovníci. Tyto pozice jsou běžně známé a velká pravděpodobnost je, že pokud jste měli možnost jógu praktikovat, tak jste s nimi měli již tu čest se seznámit. Nicméně, možná ale nejste seznámeni s tragickým milostným příběhem, který se s touto pozicí pojí. Příběh lásky, nenávisti, zloby, násilí, smutku, hněvu, soucítění a odpuštění, který začíná sňatkem mezi Lordem Shivou a jeho nevěstou Sati.

Podle dávných spisů, otec Sati, mocný král Daksha nesouhlasil s tímto sňatkem. Shiva byl nekonvenční Bůh s dredy, známý tím, že meditoval na hrobech a jeho tvář byla začmouzena prachem mrtvých. Shiva měl raději samotu a čas strávený v hluboké meditaci na vrcholu hor upřednostnil před společností. A k tomu ještě požíval různé toxiny, zpíval a tančil na přání, také se tradovalo, že nosil u sebe lebku – legenda je taková, že ta lebka byla navždy připevněna k jeho ruce, protože Lord Brahma ho proklel, když mu Shiva sťal jednu z jeho 5ti hlav.

A tak Shiva byl vlastně úplným opakem než král Daksha, který miloval pravidla a byl zastáncem tradiční společnosti. Po sňatku Shivy a Sati, Sati odešla s Shivou do hor, na horu Kailash.

Král Daksha byl tak rozčílen nad jejich sňatkem, že se rozhodl uspořádat obrovskou společenskou událost známou jako Yagna – obětní ceremonie, kam přizval všechny nebeské bytosti, božstva a hodnostáře….s jednou vyjímkou a to Lorda Shivu a jeho vlastní dcery Sati.

Sati byla tak rozzlobena jeho ignorováním, že se rozhodla navštívit ceremonii Yagna sama a před otce předstoupit. Shiva, jako obvykle, zůstal v horách, v hluboké meditaci. Bohužel po příchodu Sati na oslavu s ní otec odmítal hovořit a pokud ano, tak jen zesměšňoval její sňatek a Shivu, což Sati ponížilo.

Hosté na Yagna se na Sati dívali a smáli se jí, když její otec zesměšňoval jejího manžela a říkal, že je opovrženíhodný a ptal se, zda Shiva není znám jako “Lord Nestvůr.” Sati se tak na otce rozčílila, že se rozhodla pro zpřetrhání veškerých vazeb s ním spojených, což znamenalo i její pozemské tělo, které své dceři daroval.

“Protože jsi mi tohle tělo daroval, nechci s ním mít nic společného.”

A příběh pokračuje… Sati se usadila na zem, pohroužila se do hlubokého meditativního stavu – transu, dosáhla ho díky jógovým praktikám. Počala zvyšovat svůj vnitřní oheň do okamžiku, kdy sama vzplanula a zemřela.

Shivův hněv

Brzy se dostala zpráva o smrti jeho ženy k Shivovy. Nejprve prožíval velký smutek, ale pak smutek přešel ve zlobu nad svoji ztrátou, ztrhal ze sebe oblečení a vytrhal si dredy – jatary.

Legenda říká, že Shiva vzal jeden dred ze země a vrhl ho dolů na Zem, aby vytvořil Bojovníka “Virabhadra” – vira znamená hrdina a Bhadra – přítel.

Shiva pak nasměřoval jeho démona bojovníka, Virabhadru, na ceremonii Yagna, tam všechny pozabíjel, sťal hlavu králi Daksha a vypil jeho krev.

Je to tady, kdy vidíme spojení mezi milostným příběhem a běžně známými pozicemi v moderní józe, známé jako Virabhadrasana I., II. a III.

Virabhadrasana I.

Dle starých textů, Virabhadra se zjevil na ceremonii Yagna vystřelením z hlubin Země s mečem, který svíral oběma rukama nad hlavou – postoj, který zaujímáme v pozici Virabhadrasana I.

Virabhadrasana II.

Dále, Virabhadra se objevil před hosty ceremonie Yagna s jeho mečem, nakročený a připraven k útoku. V podstatě, pozice Virabhadrasana II. představuje Virabhadru tak, že má svoji objeť v zaměřovacím křížku – považujte drishti – bod – prostředníček, jako zaměřovací křížek a zadní paže je meč, připravený zaútočit v před.

Virabhadrasana III.

A nakonec, Virabhadra vyzvedl svůj meč do vzduchu a dle instrukcí Shivy, rychle a přesně sťal hlavu krále Daksha. Tato děsivá scéna je reprezentovaná Virabhadrasanou III.

A co se stalo dál….

Shiva dorazil na Yagnu a vstřebal Virabhadru zpět do své vlastní formy, a když před sebou spatřil smrt a zničení, již nebyl více plný zloby, ale místo toho ho zasáhl hluboký zármutek. Shiva prokázal soucítění k něho tchánovi, našel bezhlavé tělo krále a obdaroval ho novou hlavou – hlavou kozla, než ho přivedl zpět k životu. To přimělo krále Dakshu k poklonění se Shivovi a provolal ho “laskavým a velkorysým”

Pak Shiva sesbíral zbytky mrtvého těla své ženy Sati, opustil Yagnu a vrátil se zpět k životu v osamělosti.

Jaké je ponaučení z příběhu?

Je to symbolický příběh a dá se na něho pohledět tak, že Shiva a jeho inkarnace, Virabhadra, representují Vyšší Já bojující s arogantním egem – Daksha, ve jméhu lásky a srdce – Sati.

Tudíž, pozice “Virabhadrasana” není v rozporu s praxí “Ahimsa” – jedna z jám, znamenající “Neubližování”.

Protože v této pozici neoslavujeme bojovníka, který zapříčinil masakr, krve prolití a destrukci, ale uznáváme našeho vlastního spirituálního bojovníka, který den za dnem vstupuje do boje s vlastním egem a avidyí – nepochopením, sebe-ignorací, jež je základním zdrojem všeho utrpení.