YogapointČlánky od: Monika Hálková

Když jsem přišla do Jamunotri, údolí bylo zalité sluncem, pofukoval jemný studený větřík. Stromy, hory, řeka, domy, lidé, vše se tvářilo nenápadně, skromně, tiše.

Nechtěla jsem uvěřit, že se dívám na místo mého třídenního pobytu. Několikráte jsem se na rozcestí ptala indických poutníků, kudy dojdu do Jamunotri, termálním pramenům. Všichni neodbytně ukazovali na místo, které neodpovídalo mým představám. Přestože jsem se snažila, nemít očekávání a nevytvářet si představy, ukázalo se, že jsem si místo představovala mnohem větší s jakým si bombastickým označením a ukazateli, jak je obvyklé na západě. Vlastně nevím přesně, co jsem si představovala, ale místo kam ukazovali, se mi zdálo dost nepravděpodobné.

Nechtělo se mi však šlapat znovu do kopce a tak jsem si řekla, že sejdu těch pár metrů a podívám se do údolíčka s několika málo budovami, jež by se daly spočítat na prstech jedné ruky.

Prošla jsem kolem stánků s obětinami a jídlem a došla k mostu, kde jsem již uviděla Dušana a holky.

„Tak jsem tu správně…„ vydechla jsem úlevně.

Stála jsem na mostě v nadmořské výšce 3200 m.n.m., prohlížela si chrám věnovaný bohyni Jamuny. Tipovala, kde jsou asi ukryty posvátné termální prameny. Naslouchala hučící řece Jamuně, kterou svíraly kopce Himaláje, a pomalinku spřádala svá očekávání. Stála jsem v němém úžasu nad tím vším. V mém ztišení se pomalu rozpínala silná energie neobyčejně obyčejného místa.

„Tak jste tu všichni.“ vyrušil mé rozjímání právě přicházející Pavel, náš průvodce.

„Nejprve navrhuji ubytovat se, pak se můžete vykoupat v teplých pramenech a k večeru bychom se sešli na večeři.“ nastínil program pro zbytek dnešního dne.

„Ubytování je možné v kobkách přiléhajících k chrámu, jsou vyhřívané termálními prameny, což jistě uvítáte, protože v noci klesá teplota k nule. Kobky jsou bez oken, jen postele. Pro koho to nebude přijatelné, domluvím ubytování v hotelu.“ prstem ukázal na jednu z dobře vyhlížejících budov a pomalu se dal směrem ke kobkám.

Polovině skupiny se ubytování v kobkách nepozdávalo a odebrali se do hotelu. Já jsem byla odhodlaná zůstat a načerpat, co nejvíce energie tohoto místa. Marcelka se také odhodlala vyzkoušet jednu noc. V kobkách byla tma, celkem špína a vlhkost. Řekla jsem si však, že zalezu do spacáku a dvě noci nějak vydržím. Jenže večer, když jsme se chystali, že ulehneme, zasáhla vyšší moc a v místnosti se rozsvítilo. Postel ožila. Broučci různých velikostí a tvarů vyplašeni světlem, začali pobíhat sem a tam. Mé oduchovnělé odhodlání, bylo ta tam. V Indii člověk lehce odhalí svá slabá místa :-).

„Představa, že mi broučci lezou po obličeji… brrrrr….. !“

Rozhodly jsme se s Marcelkou přenechat jim naše, resp. evidentně jejich, obydlí. S pokorou jsme sbalily své věci a šly poprosit své spolupoutníky v hotelu, zda by nás pro dnešní noc nenechali u sebe přespat. Již byla tma a zima. Doufaly jsme, že nebudou hluboce zabráni do spánku a přijmou nás mezi sebe.

„Holky… Dušane…. spíte? Prosím, nechte nás u sebe přespat..“ žadonily jsme za dveřmi. Ani nevypadali moc překvapeně, když nás uviděli. S pochopením a láskou v srdci, srazili postele, upravili lůžkoviny, tak aby udělali dvě místa na spaní. Do první noci v Jamunotri vešla solidarita, pochopení a pospolitost. Jen tak…., obyčejně a nenápadně. Hřejivé pocity ukolébaly mou mysl ke spánku.

A když přišlo chladivé, skoro až mystické ráno, hučící Jamuna nás vylákala do chrámu na ranní áratí (zpěv – oslava bohyně Jamuny). Přišel čas uctít božskou energii zhmotněnou do mohutné řeky stékající z ledovce mocného Himaláje.

Následné koupání v ženských lázních s termálním pramenem vyvěrajícího z Himaláje, bylo samo o sobě nirvánou.

„Teplá voda a můžeme do ní ponořit celé tělo!“ Sice jsme se musely koupat oblečené, ale i tak to bylo nepopsatelné.

Blaženost se v Jamunotri dostavovala sama o sobě, skrze ty nejobyčejnější věci. Pohledem na sluncem ozářený Himaláj projasnili jsme náš zrak, jež zamířil přímo do hlubin srdce. Hlučná Jamuna zostřila náš sluch, jež se vpíjel do vln tichosti vědomí. Horké prameny uvolnily a očistily naše těla, rozpustily hranice omezenosti v širém nekonečném prostoru. Čistá mysl zdejších „bábů“ (mnichů) otevřela dveře spokojenému lidskému žití.

A tak na tomto neobyčejně obyčejném místě, kde kromě vnímání přítomného okamžiku, není co jiného dělat, dojdete k poznání, že v tom právě tkví bohatství života.

Dojdete k poznání, že matka Země nám poskytuje vše, co potřebujeme. Objevíte v sobě sílu lidské přirozenosti. Uvědomíte si skutečnost, že i my lidé, jsme součástí přírody. Jsme dětmi matky Země a otce Vesmíru.

Zabalila jsem do krosny spacák, karimatku, teplé oblečení. Namazala kolena. Zapůjčila si za 20 rupií hůlku. Zhluboka se nadechla, zhluboka vydechla a vykročila na poutní cestu do zhruba 5 km vzdáleného místa Yamunotri. Chrámu posvátné řeky Yamuny, nacházejícího se v nadmořské výšce 3200 m.

„ Nezapomeňte, že cesta je cíl…“ doznívala ve mě slova našeho průvodce.

Jelikož mě bolelo koleno, opatrně krok za krokem, opírajíc se o hůlku, jsem vystupovala po dlouhých betonových schodech vzhůru k prameni řeky.

„Kam mě zavede má pouť?“ srdce mi bušilo vzrušením.

Šla jsem pomalu. Těšila se z každého zákoutí, z květeny, z praménků vody stékajících ze skal, z nádherných pohledů na vzdalující se mi Janki Chatti. Opouštěla jsem známé místo a šla vstříc neznámému. Došla jsem k rozcestí, u kterého stála Marcelka, má spolupoutnice.

„ Dušan se šel podívat, jestli je tam vyhlídka…“ řekla a ukázala na úzkou cestu.

Tušila jsem, že upravená cesta podél řeky, lemovaná kovovým pruhovaným zábradlím, malými chrámky, stánky s čajem, je cestou po níž se máme správně vydat. Neodolala jsem však svému nutkavému pocitu odbočit a přidat se k mým dvěma kolegům poutníkům, kteří šli na průzkum cesty jiné.

„Vždy se mohu vrátit zpět“ pomyslela jsem si a přidala jsem do kroku s úmyslem dohnat Dušana.

Cesta se zdála náročnější, schody strmější. Odměnou mi však byla flora, lemující cestu a pocit malého dobrodružství.

„Běž dál, nevracej se zpět…“ povzbuzovaly mne kamínky ve tvaru srdce, povalující se všude tam, kam spočinul můj zrak.

Marcelka i Dušan ztratili se v neznámu. Stoupala jsem stále vzhůru, aniž bych tušila, zda jdu správně. Ocitla jsem se sama na své poutní cestě. Sama, ale ne osamocená. Šla jsem, teď již vím, že vstříc svému srdci. Vnímala jsem jej stále silněji a jasněji.

„Objevila jsem své Srdce“ zajásala jsem tiše s dětsky nevinnou radostí.

„Vždy bylo mým věrným společníkem, mým průvodcem, jen v chaosu hlučných myšlenek, nebylo slyšet. “ úlevně jsem si povzdechla a pociťovla vděčnost z náhlého setkání.

Vedena svým srdcem, s důvěrou pokračovala jsem v cestě. Hlava občas zapochybovala a chtěla se vrátit. Srdce však spokojeně bilo, každým přemoženým schodem nabývalo na síle a nenechalo se hlavou zmást. Jasně a zřetelně ukazovalo cestu. Naslouchala jsem rytmu svého srdce a trpělivě šla po cestě, jež vedla jedním směrem. Překonávala jsem zákruty, stoupání i klesání. Zcela oddána vyšší moci, nádherně přítomna, vyrovnaná, bez vidiny cíle, šla jsem a šla. Stoupala jsem k nádhernému Himaláji, který se občas vynořil a ve své kráse se odrážel v paprscích prostupujícího slunce. Byla jsem mu stále blíž a blíž a přesto tolik vzdálená.

V úsecích, kde cesta klesala, bylo možné shlédnout divokou Yamunu. Blankytnou, naplňující se bystřinami stékajících z ledového Himaláje. Pramének po praménku vytvářel divokou řeku, protékající mezi horami. Divoká, silná, ledová Yamuna zahřívala mé srdce, protékala celým mým tělem a rozpouštěla ledy, rozpouštěla mé falešné JÁ, dokud nezbyla jen čistá LÁSKA. Divokost řeky probudila spící vědomí. ŽIVOT proudil v každé mé buňce. Její síla zahnala strach, naplnila mé tělo silou, odhodláním, poznáním. Chlad a led utišil mou horoucí mysl. Otec Himaláj a matka Yamuna v mocném spojení prostoupili celou mou bytostí a nechali ji v sobě rozpustit. Těšila jsem se tomuto objetí. S pocitem bezpečí, důvěry, vděčnosti a pokory došla jsem na místo určení.

U pramene Yamuny, u chrámu v Yamunotri, na mostě, sešli jsme se my poutníci srdce. I ti, co šli novou, i ti co šli starou cestou. Všichni jsme přišli k jednomu místu. A tak se započala nikdy nekončící pouť srdce….

A jak by mohlo znít poselství této pouti?

„Otec Himaláj a matka Yamuna na nás trpělivě čekají v našich srdcích. Pojďme se všichni naráz sejít na mostě, jež nás všechny spojuje. Na mostě lásky, úcty, respektu, vděčnosti, pokory. “

Možná to není poselství….

….možná je to mé niterné přání…..

Pošeptalo mi ho mé srdce.

V lásce a úctě,

Monika

Balíme. Zítra ráno odjíždíme směr Yamunotri, Himaláje. Vyndávám z krosny letní věci a ukládám je do tašky, která po dobu devíti dnů zůstane v hotelu v Rishikeshi. Odložila jsem polovinu věcí, o kterých jsem usoudila, že je jistě nebudu v Himalájích potřebovat, a krosna přesto zůstala plná.

„Na balení zavazadel evidentně fyzika neplatí.“ Pomyslela jsem si. Zřejmě to má svá metafyzická pravidla, na která jsem stále nepřišla.

No nic. Odnesla jsem tašku, k hodnému panu hoteliérovi, který se uvolil, uschovat nám naše drahocenné kousky oblečení u sebe doma. Nazítří nás čekala dlouhá cesta. Z Rishikeshe do Janki Chatti (poslední autem dostupné vesničky) pěkných 211 km, zhruba 6 – 8 hodin jízdy, pokud vše půjde hladce.

Vstali jsme ráno brzy, okolo šesté. Kvůli plánovanému brzkému odjezdu. Chtěli jsme dojet za světla. Spíše to však vypadalo, že jsme vstali kvůli tomu, abychom si v klidu mohli vypít tři čaje a sníst pytlík sušenek.  Odjížděli jsme po 10.00 hodině. Kdo by se trápil časem….. .

Kvízová otázka:

„Čeho má Indie dost ?….myslím, hned to druhé po počtu obyvatel….
Ano, správná odpověď zní: Indie má dost času.“
Člověk by jim ho až záviděl :-).

Nasoukali jsme se do jeepu a těšili se na velehory, přestože jsme byli našim kamarádem Radkem umírňováni. Barvitě nám popisoval, jak je cesta klikatá, houpavá a úzká a plná padajících kamenů a odpadávajících částí silnice.

„ Budou kolem vás projíždět poblinkané autobusy….“ Dodal pobaveně, ale důrazně.

Pravda, trochu nás vystrašil….

Jenže, Indie má jedno z mnoha krásných kouzel. Umí vás proměnit v člověka bezstarostného. Uvědomila jsem si přesto, jak moc žijeme ve strachu. A jak moc nás ovládá. Bojíme se virů, a tak se očkujeme. Bojíme se úrazů, smrti, a tak se pojišťujeme.  Bojíme se hladu, a tak se přejídáme. Bojíme se obezity, a tak dobrovolně hladovíme.  Bojíme se špíny, a tak všechno dezinfikujeme. Bojíme se zlodějů, a tak se zamykáme. Bojíme se terorismu, a tak se izolujeme. Zavíráme svá srdce. Bojíme se života, a tak nežijeme, ale přežíváme. Bojíme se zimy, a tak vezeme plnou krosnu oblečení :-).

A co udělá laskavá Indie? Mávne kouzelným proutkem a řekne: „ Neboj se, člověče. Život je přeci krásný právě tím, že je proměnlivý, nevyzpytatelný, nepředvídatelný. Přijmi jej. Nech se jím unášet. Brzy pak uvidíš, že není čeho se bát. K smrti kráčíš tak jako tak.“

Indie nemá strach. Přijala život. Vnímá každý jeho aspekt.

„ Cesta do Yamunotri je jaká je. V místě, kde spadne velká hrouda kamení, uděláme kamenolom. Indové a Indky, pojďme, rozbijeme kameny svými kladívky. Zpracované kamení odvezeme. Použijeme na stavbu opěrné zdi podél cesty. Opravíme silnici přímo tady a teď. Nepřehledná zatáčka? Nevadí, včas a dlouze zatroubíme. Dáme hlasitě vědět, že brzy do ní vjedeme. Jsou na silnici děti, krávy, opice, psi?

Nevadí. Zatroubíme, zpomalíme, vyhneme se. Žádný problém. Vjelo proti nám auto? Nevadí. Prudce zabrzdíme, vycouváme, uvolníme místo k projetí a pak znovu šlápneme do pedálu a jedeme! Jsme plně přítomni, držíme volant pevně ve svých rukou a jsme připraveni včas zareagovat. Nepojišťujeme se, užíváme si jízdy! Jízdy životem.“

Pozorováním toho všeho zmocní se vás hluboký klid. Pohltí vás důvěra k životu. Dostanete chuť, vyšplhat se na nejvyšší kopec v okolí…. nasednout na kárku…. pořádně se odrazit a s radostí a vzrušením, v co možná největší rychlosti, sjet z kopce dolů. Pokud možno přejet přitom nějaké hrbolky, překážky, aby byla větší legrace. Zrovínka tak, jak jsme to dělali, když jsme byli děti.

Uvědomíte si, že jediné nebezpečí, které v životě existuje, je váš strach.

Do Janki Chatti jsme dorazili po čtvrté hodině odpolední. Městečko nás přivítalo deštěm. Bylo šero, jen hory v dálce osvětlovalo pár posledních slunečních paprsků. Více než Indii mi vše připomínalo vesnici pod Karpaty v Rumunsku, kterou jsem kdysi dávno navštívila. 

Než jsme se ubytovali a vybalili, byla tma a zima. Přesto jsme vyrazili ven, abychom se po dlouhé cestě osvěžili čajem a trochu nasáli atmosféru budoucích dní.

Pod plachtou, v takovém větším stanu, seděli Indové u ohně a ohřívali se. Jak jsme vstoupili, ihned nám udělali místo a vybízeli nás, abychom si sedli ke kamínkům z hlíny a také se ohřáli. Usedli jsme a během přípravy indického černého čaje s kořením, zázvorem, mlékem a samozřejmě se spoustou cukru :-), jsme se vzájemně seznámili, spřátelili a také si domluvili na druhý den oběd. Po dostatečném prohřátí čajem, ohněm a vřelostí jsme se vrátili zpět na hotel.

Do Janki Chatti jsme přijeli, stejně jako jiní poutníci, abychom odtud vykonali pouť k prameni posvátné řeky Yamuny. V nadmořské výšce přibližně 2500 m.n.m. jsme se chtěli aklimatizovat a pomalu se připravit na naší pouť srdce, zůstat několik dní.  Nemuseli jsme však konat žádné přípravy, místo samo nás připravovalo. Každý den nás posouvalo blíže a blíže k našim srdcím.

Místo obklopené kolem do kola horami, nádhernou vegetací porostlými kopci, zavlažovanými posvátnou vodou, jež se řinula z kopců větším či menším pádem, pracovalo s energií hor.

Krajinu zvelebovala políčka, která byla vytvořena lidmi v kopcích, v principu námi znovuobjeveného permakulturního zemědělství. Díky přirozené propojenosti místních obyvatel s přírodou, jejich vrozené úctě k přírodním živlům nebylo umění pěstování nikdy zapomenuto. Stále je nedílnou součástí jejich životů.

Nejlépe se dala pozorovat úchvatná scenérie hor z chrámu, jež byl postaven v kopci nad vesničkou. Zcela jsem propadla své chrámové pozorovatelně. Nejdříve jsem v meditaci pozorovala, stále se vynořující myšlenky v mé hlavě. S časem ranního svítání však slábly, až zcela ochably. Ustrnuly v údivu nad tou boží krásou. Jak popsat, jak uchopit něco tak jemného, jako je ranní svítání?

Z hlubokého ticha, ze tmy, z nicoty pomalinku se vynořovaly jeden kopec za druhým. Z počátku se zdály, jako tmavé mraky na obloze. Postupně však tmavé odstíny šedi slábly a utvářely jemné obrysy kopců. Tma nechtěla se vzdát své moci. Světlo však více a více nabývalo na síle. Magická chvíle naplňovala mé srdce zvláštní jemnou silou. Mé tělo jí bylo zcela ochromeno, nehybně sedíc pozorovalo mizející stíny. Pozorovalo rozpínající se světlo. Nakonec nezbyl ani jeden stín. Vše bylo prosvětleno. Vše bylo vidět jasně a zřetelně.

Sluneční paprsky z počátku jemné, slabé posvítili na nejbližší stráň. To bylo znamení pro městečko, že je čas vstávat. Lehce a potichu se probouzelo k životu. Nikdo nezapomněl, nejdříve poklonit se Slunci a pak teprve zahájit své ranní činnosti.  Na dvorku před malým domkem se střechou pokrytou velkými placatými kameny paní máma zametala dvůr, na verandě dřevěného tradičně zdobeného domku si pan táta myl vlasy, v klenbě protějšího domku dcerka krmila dobytek a kolem mě prošel chlapec, který vezl babičku na malém horském koníkovi, těžko říci kam :-).

Chvilku chvililinku jen než jsem došla k hotelu, bylo možné vidět toto tiché ranní probouzení Janki Chatti. Jen do prvního zatroubení autobusu, který oznamoval, že je čas k odjezdu nebo že právě přijel. Rázem vše ožilo za zvukového doprovodu čehokoliv na cokoliv, tak jak je to v Indii běžné.

Přeci je třeba dát jasně najevo, že žiji a jsem si toho vědom!

Velice zvláštním až mystickým zážitkem byla pro mne návštěva Maharishi Mahesh Ashramu, obecně známého jako „The Beatles ashram“. 

Pokušení navštívit místo s  historií opředenou spoustou historek především o Beatles, místo, kde vzniklo během dvou měsíců celé jejich Bílé album a několik dalších desítek písní pronikajících generacemi a netknutých časem, místo, kde jedinou lidskou činností byla meditace a rozjímání, bylo natolik silné, že nás nezastavilo ani to, že není veřejnosti přístupné. Od roku 1997 je totiž areál technicky uzavřen.

Navštívit ho můžete tedy buďto nelegálně s hrozbou pokuty až 5000 rupií (cca 2000,- Kč), proklestit se utajenou trnitou cestičkou vedoucí ke kamenité zdi obklopující celý areál a nebo pololegálně, což znamená věnovat 50 rupií (cca 20,- Kč) za osobu ochrance stojící u vchodu, jejíž působení je jistě méně než oficiální. Chcete-li si však užít malého dobrodružství a pocítit silného mystického ducha ashramu o rozloze skoro 14 akrů, doporučuji variantu jedna.

Co nejvíce možná tiše, plna očekávání zda nás cesta zavede na dané místo, jsem se krůček za krůčkem vyprošťovala z pařátů divoce rostoucích trnitých popínavých rostlin, které se zachytávaly na různé částí mého oblečení a různé části mého těla. S nucenou poklonou jsem se vyhýbala, pro mě nezvykle velkým pavučinám patřícím nezvykle velkým pavoukům.

Tiše a s pokorou následovala jsem svého průvodce, s tichým přáním, nepoškodit ani jednu z těch pavučin. Opatrně jsem našlapovala a vyhýbala se všem možným nástrahám, jež připravila divoce se vyvíjející příroda. Poslední výzvou mé statečnosti bylo přelézt kamennou zídku, za ní už byla vidět cestička k cíli. Byli jsme na místě.

 „HOP….SKOK……“

S pocitem Alenky vstoupivší za zrcadlo, otevřel se přede mnou úplně jiný svět. Místo jakoby skrývalo hluboká tajemství. Opuštěné budovy, meditační haly, individuální meditační vajíčka  pomalu kultivovaná džunglí, vysílala absolutní hluboké ticho transcendentální meditace, jež nikdy neopustilo toto místo. Tiše a  nepozorovaně vkrádalo se do mé mysli, až ji zcela pohltilo. Bylo slyšet jen mé jemně bijící srdce a radostný zpěv ptáků.

Zcela pohlcena tichem procházela jsem místa, kde veliký učitel předával svým žákům absolutní pravdu. Pocit sounáležitosti s tímto místem vás jisto jistě zastaví a donutí přemýšlet o vás samých. Aspoň na malou chvilku rozpustí vaše ego ve vlnách pokory a vděčnosti. Díky duchu velkolepého místa zakusíte nádech nekonečného bytí, naplníte svá srdce bezpodmínečnou láskou, na několik vteřin spočinete v oceánu věčnosti.

Těžko uvěřit, že toto místo bylo vybudováno člověkem. 

Vyšla jsem po schodech na střechu jedné z opuštěných budov. V dáli se rozpínala z tohoto místa tichá Rishikesh a v tomto místě klidná široká Ganga. A mé já, stejně jako posvátné město a řeka, se tiše a klidně rozpínalo, rozpouštělo se v hlubokém tichu minulosti, jež stále byla přítomna.

Třebaže je toto místo opuštěné a budovy chátrající anebo ……možná … právě proto, že je tomu tak….. má své kouzlo, jež stojí za to zakusit, skryté poselství, jež stojí za to objevit.

A tak tedy, až pojedete do Rishikeshe, běžte ulicí až za most Ram Jhula, stále po pobřeží Gangy. Ohněte svůj hřbet, proklouzněte pod pavoučími sítěmi do snového světa opravdového bytí. Běžte za zrcadlo. Zkuste jaké to je, jen tak být. Být tichý, pokorný, vděčný… věčný.

„Jsme na místě – vystupovat!“ zavelel po cca 6 hodinách jízdy jediný muž v naší posádce, Dušan.

Nemusel nás nijak zvlášť přemlouvat. Rády jsme vylezly a protáhly si svá těla.  Muži sundali bágly ze střechy auta a položili je na ulici, kterou se hemžily dopravní prostředky živé i neživé, různých velikostí, tvarů a jak jinak než i zvuků a pachů, převážející věci možné i nemožné. Ulici plnou kolemjdoucích, jen tak jdoucích, stojících i ležících, bytostí lidských i zvířecích. To už nikoho z naší posádky však nepřekvapovalo a plni očekávání nových zážitků jsme nahodili krosny na záda a šupajdili k hotelu, naštěstí z kopečka a jen pár metrů.

V hotelu čekal náš průvodce Indií, který nás přivítal a uvedl do našich pokojů. Nemohla jsem uvěřit luxusu, který nás čekal. Nádherné, čisté, dvoulůžkové pokoje s koupelnou se záchodem a sprchou a dokonce teplou vodou! Tento fascinující výjev Indie spojovala veliká prostorná terasa s výhledem na Gangu.  Modrou oblohu zalévalo slunce a ozařovalo posvátnou Rishikesh.

Děvčata velice snadno uvěřila, že takto vypadá Indie J a mrknutím oka zapomněla na obrazy promítající se jim cestou za okny našeho taxi.  Kulturní šok byl ta tam. Teplá voda smyla únavu a postýlka pohladila naše těla. Za dvě hodinky jsme byly připraveny na Rishikesh, ale ještě před tím, jsme se všechny čisté, voňavé a svěží vyfotily na terase a poslaly fotky, jež vyhlížely jak z reklamního katalogu lákajícího turisty na dovolenou v přímořském letovisku, svým bližním a hádejte jak….? Neuvěříte, ani já nemohla věřit….

V hotelu byl internet a bylo nám dáno heslo k připojení na wifi. Všichni mí známí a příbuzní, co dostali první fotky přes WhatsApp či Facebook Messenger, silně zapochybovali, že jsem doletěla do Indie.

„Hmm, Rishikesh, určitě leží toto město v Indii?“ zapochybovala jsem na vteřinku i já, opalujíc se v křesílku na terase. Hučící přenádherná Ganga, zazpívala mému srdci píseň o Indii a rozpustila všechny pochybnosti o tom, kde se nacházím.   Ale ani ona neunikla západnímu vlivu. Divokost a nespoutanost řeky přilákala Indy i „zápáďáky“ toužící po adrenalinovém zážitku a zdolávaly peřeje za bouřlivého hlaholu na raftech a jak je to v Indii zvykem, vše ve velkém.

Ganga s trpělivostí a pochopením dopřávala svým dětem radostnou zábavu. Však ona ví, že jednou dospějí a lépe, když se děti radují, než když pláčí.  Dalším adrenalinovým sportem, kterému na konci naší poutní cesty zcela podlehla naše kamarádka, je nakupování. Zbožím různého druhu a různé kvality přetékající obchůdky, nenechají ani toho největšího odpůrce nakupování chladným.

Ani já jsem neodolala a nakoupila sukně, košile, trička, přehozy, vonné tyčinky, kabelky, ájurvédské mastičky. Nekupte to, když je to tak pěkné a levné J! Kromě toho je nakupování v Indii zábava. S prodávajícími se nejdříve seznámíte, posadíte se, popovídáte si a pak hrajete divadlo ohledně ceny. Myslím, že jsem zcela propadla kouzlu indického obchodování a nudné dávání zboží do vozíku v Čechách, kdy je cena pevně daná a výběr zboží omezen a vyložen přehledně na regály, mě již nikdy neuspokojí.

Co dále nabízí Rishikesh?

Restaurace jakéhokoliv stylu. Je libo čínské nudle, italské těstoviny, hummus, mexickou polévku, zmrzlinu, kávu? Vše můžete mít. Restaurace, kavárny, obchůdky, jógová a meditační centra, ájurvédské kliniky, áshramy, temply, vše k dispozici jak pro Indy, tak hlavně pro alternativní turisty ze západu, kteří vtiskli Rishikeshi nesmazatelnou stopu.

Přesto všechno, to pro co přijíždějí všichni do posvátného města Rishikesh, nezmizelo. Když se ztišíte, a s pokorou a vděčností, že Vám bylo umožněno vstoupit na posvátná místa svaté země, ukloníte se Ganze, svým guruům, sádhuům, bohům, matce Zemi, své matce, získáte veliké bohatství, které se Vám vryje hluboko do Vašeho srdce a nikdy již nezmizí.

Ano, to je Rishikesh. Místo spojující dva zdánlivě neslučitelné světy. Svět materiální a svět spirituální. Hmotu a ducha.  Západní svět s východním. Možná takto bude jednou vypadat celý svět.  Díky západu bude svět materiálně zajištěn bez hladu, bez tvrdé dennodenní dřiny, bez chudoby a díky východu bude bohatší na duchu, smysluplnější a v souladu se životem, s přírodou, s bytím.

Děkuji ti Rishikeshi. Děkuji ti Gango, Děkuji ti Indie. Děkuji ti Západe.

Mona

Život v Indii se odehrává převážně na ulici a díky tomu se lehce můžete stát jeho součástí. Život nejen ten lidský, ale i zvířecí.  Vlastně život jako takový. Ulice jsou plné všeho. Lidí a jejich výtvorů, kraviček a jejich výtvorů :-), pejsků, opiček a různých jiných zvířátek. Některá jsou nepřehlédnutelná, některá abyste mohli spatřit, musíte se ztišit a dívat.

Opičky jsou drzé až agresivní, a pokud jim nechcete vyjít vstříc a nedat jim něco k mlsu, ukáží vám svou nelibost. Roztomilé jsou jen tehdy, díváte-li se na ně z dálky. Pejskové se přirozeně stanou vašimi věrnými společníky, a když si vás oblíbí, půjdou s vámi i několik kilometrů. Půjdou kamkoliv a možná s vámi zůstanou napořád.

Kravičky, stejně jako lidé v Indii, žijí buďto v blahobytu a je o ně postaráno, jak jsem mohla vidět například v Rishikeshi a nebo strádají, žijí v chudobě. Nic z toho jim však neubírá ani nepřidává na jejich posvátnosti.

Kráva stejně jako matka, ať už naše matka Země nebo naše vlastní matka, živí své děti, proto je posvátná a je jí projevována zasloužená úcta. Je oslavována tak, jak by si zasloužila každá matka. Kráva dává výživný nektar – mléko, žádné dítě by bez něj nepřežilo a navíc obohacuje náš jídelníček o spousty z něj vyráběných pochoutek.

„Miluji máslo, sýry a slaďoučkou šlehačku….mňam.“

Kravské lejno, další produkt (ano produkt, ne odpad!).  Indové jej používají na otop (sušené), úklid a na mnoho dalších nám nepředstavitelných činností. Je totiž (a to jako jediné lejno na světě :-)) antiseptické. Využívá se také (lejno, ale i moč) v ájurvédské medicíně, na výrobu léků a doplňků stravy.

Nejen pro její užitečnost je však kráva posvátná, je to představitelka daru života. Krávy v Indii na rozdíl od těch našich jsou nedílnou součástí společnosti, a tak se kdykoliv můžete propojit s jejich božstvím, pocítit jej na vlastní kůži.

I mě potkalo v Rishikeshi toto štěstí

Jednou, cestou ke Ganze na ranní meditaci a cvičení, šli jsme kolem ášrámku, kde právě probíhalo ranní árati (zpívání modliteb), oslava Krišny, oslava ranního probuzení. Sundali jsme boty a vešli dovnitř. Zpěv v doprovodu různých hudebních nástrojů rozradostnil mé srdce. Tóny zvonů a různých cinkátek nabyly na takové intenzitě, že zcela prostoupily celou mou bytostí. Myšlenky včetně pocitu mého já zmizely. Nebo aspoň v tom randálu nebyly slyšet :-).

Tělo se vibrací hudebních nástrojů tak rozvibrovalo, že nebyly poznat jeho hranice. Jakoby ve spánku opouštěla jsem ášrámek po skončení modliteb a pomalými pohyby sunula jsem své tělo ven. Sedla jsem si na schody vedoucí ke Ganze, které byly hned vedle, a obouvala si boty. Plná tónů ze zvonů, zcela ponořena v rozjímání, ucítila jsem na zádech drcnutí. Otočila jsem se. Byla to kravička, která se přišla se mnou pomazlit, opřela svou hlavinku o mou a lísala se. Rozechvělá z kontaktu pocítila jsem náhle, něžný dotek spojení dvou duší. Já a kravička splynuly jsme v jedno.

Hladké kravské tělo dotýkalo se mého. Skrze dotyky dvou těl, mezi nimiž nebylo rozdílu, obě toužily po lásce, po něze, uvědomovala jsem si sílu tohoto božského okamžiku. Uvědomovala jsem si, že ač pomyslně odděleni našimi těly, nestojí nic mezi námi, jsme propojené duše. Dojemná scéna života samého zastavovala kolemjdoucí, kteří se svými srdci napojovali na projevené božství.

Domů jsem se vrátila s hlubokou úctou ke všemu živému….a s prosbou…

„Prosím tě, člověče, lidská bytosti, z celého svého srdce tě prosím, prosím o velký soucit k našim bližním, k našim duším žijících ve zvířecích tělech. Přestaň zabíjet sám sebe ve jménu čehokoliv. Nech lásku prostoupit tvým srdcem. Probuď své božství. V úctě ke své matce, v úctě k životu.“

Můžete-li, vyslyšte mou prosbu.

Dnes se s Vámi rozloučím slovy Swamiho Sivanandy určenými nám všem.

BE GOOD, DO GOOD . Buď dobrý, konej dobro.

Hari OM

Ganga pro mě není jen přenádherná řeka, je mým učitelem, mou matkou. Poprvé jsem se s ní setkala, asi na nejlepším místě jakém jsem jen mohla, v Prajágu, v roce 2013 na Kumbha Mele, veliké hinduistické pouti.

V místě, kde se potkává Yamuna, Ganga a Sarasvatí. Tenkráte jsem však měla, jako většina lidí na západě, představu, že jde o špinavou řeku, ve které plavou mrtvá těla, jak lidská tak zvířecí a Indové v ní vykonávají všechny své potřeby. Byla jsem dokonce přesvědčena, že v žádném případě do takové řeky nevstoupím, v čemž mě samozřejmě mé okolí v Čechách plně podporovalo.

Ganga však nedbala mých předsudků a přivolala si mě. Pokorně se svou sankalpou (přáním) jsem poprvé vstoupila do posvátné řeky a pocítila její mocnou sílu a něhu zároveň. Ganga mě přijala se všemi mými představami o ní a svým silným proudem odplavila všechny pochybnosti, předsudky, a co víc, naplnila mé srdce vděčností a láskou. Vzala mě za ruku a provedla mě vědomím čistým a tak starým, jak je ona sama. Splnila mi mou sankalpu a začala mi měnit život a náhled na něj.

Nyní stojím na terase našeho hotelu v Rishikeshi. Mé srdce se silně rozbušilo při pohledu na mou učitelku. Krásná, nezkrocená, bouřlivá i klidná, hrající všemi odstíny barvy tyrkysové, modré, zelené, temné i světlé. Jak moc ji rozumím a cítím, že i ona mě. Jsem šťastná, že se zase shledáváme.

Zlaté paprsky slunce odrážející se z vodní hladiny řeky Gangy, pročišťují můj zrak a tiší mé srdce. Kameny vytvářející jen zdánlivou překážku v proudění silné řeky, odrážejí zvuk vln, silné hučení prostupuje mým sluchem přímo do mého vědomí a přehlušuje bušení vzrušeného srdce.

„Jednotlivé projevy ega, jako balvany v řece, brání klidnému proudění řeky vědomí. Rozpouštěj své kameny, Moničko.“ volala na mě Ganga.

„Ó matko, nemám většího přání než se zcela rozpustit v tvých vodách.“ prosila jsem a těšila se, až přijde chvíle, kdy ponořím své tělo do chladné řeky.

A protože je Ganga dominantou Rishikeshe a protože chtěla-li jsem jíst, nakupovat či jít na pěkné večerní árátí (uctívání Gangy), musela jsem několikráte za den přejít přes mosty Lakshman Jhula či Ram Jhula, pnoucí se nad Gangou, byly jsme my dvě v neustálém spojení. Dohlížela nad mými myšlenkami a pomáhala mému srdci prosadit se.

A protože jsem měla během pobytu v Rishikeshi narozeniny, zavolala si mě má matka ke koupeli a předala mi dárek a k tomu ještě pozvání k její sestře, Yamuně, ale o tom, zase někdy příště …

Tolik požehnání… Cítíte to? Krásné město, krásná země, krásná řeka, krásné naše bytí. Děkuji za život, který mi byl dán mou matkou, matkou Gangou, matkou Zemí. Miluji své matky, za tolik jim vděčím, miluji život.

S láskou a úctou ke všemu živému.

Mona

Sedíme v taxi – směr Rishikesh. Dočkali jsme se. Indie v plné své kráse. Jede nás pět. Čtyři ženy a jeden muž. Kromě mě nikdo ještě v Indii nebyl a tak v němém úžasu pozorovali chod této specifické země. Malilinko jsem záviděla svým spolupoutníkům, že mohou vnímat Indii z pohledu člověka, který je v Indii poprvé.

První dojem se již nikdy neopakuje. Má své neodolatelné kouzlo. Přála jsem všem, aby byl, co nejintenzivnější, nezapomenutelný, i když jsem viděla, že je to zbytečné přání, fascinace novou zemí, novou kulturou, novým způsobem žití, se nedala přehlédnout.

Každý vnímal obrazy, zvuky a i vůně Indie posvém. Na části posádky zapracoval kulturní šok a únava z cesty mnohé pocity ještě znásobila, přesto však ovládli své emoce a s tichostí přijímali vše nové. Nespustili z rukou foťáky, fotili a natáčeli vše kolem nich a sem tam se neudrželi a vypustili nahlas své dojmy:

     „ Proč pořád tolik troubí?“

     „Ať mi někdo vysvětlí, proč jsou všude ty odpadky. Chápu, že bída, ale ten nepořádek? Přeci může být i bída čistá nebo ne?“

     „Jééé pejskové, jéééé kravičky …“

     „ Matka drží nemluvně v náručí a jedou s otcem na motorce? Bez přilby, jen tak? To by u nás neprošlo. To si musím vyfotit“

     „ Musí se uznat, že Indové jsou výborní řidiči. Vyznat se v tom chaosu, to mají opravdu můj obdiv …“

Věty a myšlenky, které napadnou v Indii snad každého. Jen na ně každý reaguje jinak, jinak Indii přijímá. Někdo si na ni musí zvyknout. Někdo si nezvykne vůbec a prostě to nepřijme. Někdo se do ní na první pohled zamiluje. Indie je prostě taková. Nechá každého svým myšlenkám. Odhalí Váš postoj bez očekávání, že pochopíte.

Nezasahuje, ale přesto do Vás vstoupí a zanechá nesmazatelnou stopu. Žije si svým životem. Plyne si ve svém chaosu vesmírného řádu a bez ohledu na Váš postoj Vás přijme takové, jací jste. Ona Vás vidí jako děti matky Země a o vše, co má, se s Vámi podělí. Je jen na Vás, co si odnesete.

Mé první setkání s Indií bylo při cestě na Kumbha melu do Prajágu. Odkryla se mi v plné své kráse, své prostotě, své opravdovosti. Otevřela mi svou náruč a objala mě tak silně, že bylo jisté, že se vrátím. Nedoufala jsem ani, že to bude tak brzy, již za 2,5 roku si mě znovu přivolala. Tentokráte na poutní cestu do Himalájí. Sedím v taxi a pociťuji vnitřní klid a tiché štěstí.

Čas zmizel. Jako bych Indii vůbec neopustila. Jako bych nejela takovou dálku. Jako bych přešla z jedné místnosti do druhé. Jako bych jen odešla na krátkou návštěvu do svého rodiště a vrátila se zase zpět domů.

„ Vítejte doma, Moniko.“ Přišla mi sms na mobil od našeho průvodce, který na nás již čekal v Rishikeshi.

Indie mě přivítala, stejně jako matka své dítě, které se vrátilo ze školy.

„ Jak si se celý den měla, Moničko? Jsem ráda, že už jsi doma. Mám plán. Převlékni se, odpočiň si a až budeš připravená, povím ti, co spolu uděláme.“ Řekla Indie s láskou a něhou.

Věřím své matce, jako každá matka, má jistě i ona se mnou ty nejlepší plány a až dojedu na místo tomu určené, poslechnu si, jaký plán pro mne připravila.