YogapointČlánky od: Katy Yaksha

Je první třetina dubna, další příchod jara, další krásný den se pomalu začíná halit do stmívání a co nevidět se překulí do svojí magické části s oblohou posetou hvězdami… Skrze velké okno pozoruju z gauče zabalená do deky naduté šedomodré mraky rychle plující od západu po obloze. Dnes neuvidím západ slunce. Bude přikrytý tou těžkou peřinou hustých mračen, ale bude tam. Jako tam byl včera, jako tam byl před rokem a bude i za sto let.

Některé věci zůstávají na svém místě nezávisle na ubíhajícím čase, stejně jako naše radosti, touhy, vášně… a věci, které v nás vyvolají určitý druh nadšení a my ani nevíme, proč. Připomenou nám něco, čím jsme a kam jsme přitahováni…

Před pár dny jsem byla na výletě v Praze. Tím, že jsem se na čas uchýlila do měkké náruče Jižních Čech, se někdy cítím přímo přitahována potřebou nasát ruch velkoměsta a tak z čistě spontánního popudu nasednu na dopolední vlak a nechám se přenést z lesů a hájů přímo do víru zaprášených ulic skrz naskrz prosycených hlukem, hustým davem lidí a stresem, ale také kulturou, kavárnami, parky, výlohami, možnostmi koupit si třeba kousek pizzy přímo na ulici i v jednu po půlnoci… a nebo taky nesmyslně drahý tlustý časopis v cizí řeči. Konkrétně jeden časopis a konkrétně ve španělštině.

Už nejednou jsem zmínila tuhle svojí dalo by se snad říct „úchylku“. Tuhle vášeň ukrytou na lesklých stránkách inzerujících předražené kabelky a šaty a taky publikujících tak nádherné fotky, které vás jako mávnutím kouzelného proutku přenesou na druhý konec světa do míst, o kterých jste si před tím ani netoufli snít.

Zatoužila jsem po novém svěžím vánku. Po novém čísle. A tak jsem svůj směr procházky přizpůsobila tomuto malichernému a zcela nepotřebnému cíli. Jenže – co je ve skutečnosti to nejpotřebnější? To, co v našem srdci vykouzlí radost, ten hřejivý pocit, co nahradí všechny kabáty na světě. Konečně jsem se octla u novinového stánku, jediného v Praze, o kterém vím, že tam najdu přesně to, co hledám. Zmínila jsem se o tomhle objevu už v jednom předchozím článku, protože to rozhodně stálo za to. Zrovna jako teď.

Byla jsem zvědavá, jestli se uvnitř stánku setkám s tím samým prodavačem, se kterým minule. Byl tam. Stejný jako při předchozím setkání. S vizáží bezdomovce a s tím nejsrdečnějším úsměvem, se kterým jsem se za poslední dobu v nějakém obchodě v Čechách setkala.

„Co pro vás můžu udělat?“ Zasmál se na mě pán v maskáčové bundě skrze prameny svých mastných vlasů a chybějícím zubem.
Nejradši bych ho samou radostí, že je stále na svém místě, objala.
„Prosila bych španělské vydání Vogue, jste jediný, který tenhle časopis má,“ svěřila jsem mu své přání a srdce mi začalo zase bušit o něco rychleji při přestavě, že už za chvíli si tohle číslo ponesu hrdě pod paží.
„Vážně ho chcete? Víte, kolik to stojí?!“ Vypálil na mě pán spontánně, aniž by mu úsměv zmizel z tváře.
„Vím, přišla jsem si speciálně pro něj. To, co je na těch stránkách za ty peníze rozhodně stojí!“
„Tak jo, tak mě budete muset navigovat, já ho mám až někde v rohu, protože ho nikdo nechce. Vy umíte španělsky?“
Dal se pán bez dalšího otálení do pohybu a já mu gesty naznačovala, kde asi má časopis umístěný, aby ho mohl vytáhnout z výlohy. Když uviděl zadní stránku obálky, na které byla krásná reklama na luxusní make-up značky Yves Saint Laurent, řekl:
„No jo, tyhle reklamy, to mám rád, to jsou krásný fotky.“

Přesně jako vloni. Tohle byste od takového člověka rozhodně nečekali, jenže já už věděla, že za tím zevnějškem skrývá něco víc, než zálibu ve fotbalu nebo několika půl litrech piva. A přesně na to jsem se těšila, že mě zase něčím překvapí, že mi zase předá nějaké poselství. Tam, uprostřed davů kousek od Václaváku.

„Já vím, že na to nevypadám, ale mám moc rád módu a takovýhle reklamy a časopisy, to já si prohlížím moc rád. A proč zrovna španělský Vogue? Mě by napadlo, když móda, tak to spíš Francie, ne? Paříž a tak…,“ začal se pán rozvášňovat. Nádhera!

„Já miluju Španělsko, a jejich móda, přijde mi, že do toho dávají víc života… že to není tak vážné. Vlastně stejně jako Itálie…,“ odpověděla jsem mu, jako když si povídám s nějakým starým známým sdílejícím stejnou zálibu v módě.

„No jo, to je fakt… Taliáni… ha ha,“ zasmál se na mě zatímco si listoval mým budoucím časopisem. „Ty si taky umí užívat života… Někde jsem četl, že Mussolini říkal, že za války, když odbyla pátá hodina, bylo to, jako by skončila šichta ve fabrice. Vojáci to prostě zabalili a šli domů. Němci z toho prý byli hotoví, ha ha ha! Prostě jako by se nechumelilo…,“ smál se dál při té představě, že odbytím páté hodiny odpolední Ital doslova odhodí flintu do žita a pádí do sebe naklopit svoje povinné miniaturní espresso.

Snad tomu můžu věřit, že i v tak těžkých časech mohli dát přednost prostému užívání si života místo nesmyslnosti jeho ničení.

Chvíli se tam s pánem ještě bavíme a smějeme a pak už se nemůžu dočkat, až se i já usadím na nějakou zahrádku a objednám cappuccino s hustě našlehanou pěnou a dlouhé minuty se budu kochat pohledem upřeným mezi řádky a nechám se unášet na vlně fantazií o dalekých krajích, šumícím moři, šustění palem… a užiju si tu svojí „nepotřebnou“, avšak tolik potřebnou rozmařilou radost, která mě nabije energií a nápady do dalších dní i nocí… A ke které se budu moct vracet v každém okamžiku, kdy znovu zalistuji stránkami pokrytými drobnými písmenky slastně znějící španělštiny.

Včera večer jsem si pustila film Eat pray love a to hned z několika důvodů. Tak za prvé, moc se mi líbí obsah, o tom, jak hlavní hrdinka hledá svojí zatoulanou identitu během jednoho roku, který se rozhodne strávit na třech různých místech na světě. Tím prvním je Itálie, konkrétně Řím, kvůli temperamentní italštině, výbornému jídlu a umění žít. Tím druhým důvodem, proč jsem si ten film včera pustila je, že jsem se právě z Říma před pár dny vrátila.

Naprosto okouzlená, polapená, chycená nekonečnou spletí oprýskaných uliček se šňůrami barevného prádla, usměvavých tváří, energických gest, života sálajícího snad z každé dlažební kostky v tomhle věčném městě… a to nemluvím o zmrzlině, zázracích z pekáren v židovském ghettu i všude jinde, espressu, pizze… a taky Andělském hradu a mostu, tisíci kostelech a pozůstatcích z dob antických, o které doslova zakopáváte na každém kroku, až už všechnu tu nádheru přijmete za samozřejmost… A to není moc těžké… Horší je potom zase přijmout fakt, že to takhle nevypadá a nechutná všude na světě…

Já vím, je důležité, jak se člověk cítí uvnitř sebe. Když se cítí sám se sebou dobře, je mu potom dobře na jakémkoliv místě. Vím a souhlasím. Ale přece… Neexistují na světě vyjímky potvrzující pravidlo? Že se třeba někde můžeme začít cítit dobře právě kvůli okolí, protože se víc směje a je otevřenější a že se díky tomu začneme cítit líp i uvnitř? A že se nám potom i ten smějící se pocit, který prostupuje celé naše tělo i mysl daří déle nebo dokonce trvale udržet? Asi nemůžu říct, že by tohle nebyla pravda.

Celý týden, co jsem v Římě strávila, jsem se nepřestala usmívat. Většinou se usmívám i mimo Řím, ale ne vždy se okolí usmívá na mě. Někdy lidé hledají důvod, proč se usmívám. Jestli se třeba náhodou nesměju jim… V Římě jsem úsměvy dostávala zpátky. Musím říct, že je to tak obohacující! Nikoho to nic nestojí, ale naplní vám to srdce až po okraj a den, i kdyby zrovna nebyl, je od toho okamžiku zaručeně daleko optimističtější.

Smála jsem se i na všudypřítomné spokojené a dobře vykrmené holuby. Smála jsem se dokonce i v okamžiku, kdy mě jeden z nich zcela spontánně obdaroval „štěstím“. Víte, jak to myslím… Co se říká, když vás po…. pták? Že budete mít „štěstí“… Dostalo se mi ho. Na „štěstí“ jsem měla na hlavě právě nasazenou kapucu… Smála jsem se asi i ve spánku, v pokoji nad ošuntělým náměstíčkem, které se každý večer zaplnilo skupinkami lidí postávajících v hloučcích s pivem nebo skleničkou vína v ruce a tlumeně hovořících na téma Platon a nebo Sokratés, tak mi to připadalo. Působili tak oduševněle a přitom tak obyčejně, přirozeně… Nikdo opilecky neřval, nikomu a na nikoho nenadával a nikdo nevypadal, že by si na cokoliv stěžoval.

Ani když jeden večer silně pršelo a všichni se museli namačkat pod provizorní plátěnou stříšku onoho populárního bárku na náměstí, uvnitř obloženého umakartem. Zpod přístřešku obecenstvo liják spokojeně pozorovalo, jako by to bylo obří plátno v multikině. Každý okamžik, každý detail stojí za pozornost. Život se děje pořád a všude a je škoda před ním kamkoliv utíkat a řekla bych, že toho jsou si místní dost dobře vědomi.

Ráno se v tom samém bárku zase setkávalo snídaňové osazenstvo. Včetně nás. Dostaly jsme od našeho pana domácího na každý den jeden modrý útržek jako od šatny poukazující na náš „breakfast“. Což znamenalo cappuccino a ještě teplý „cornetti“ s cukrovou polevou navrch nebo čokoládou uvnitř podaný přes pult v ubrousku rovnou do ruky. Na talířky nemá nikdo čas, v životě jsou důležitější věci. Ta nejlepší snídaně na světě! Vynesly jsme si vždycky naší snídani ven ke stolku, vychutnávaly božské chutě a pozorovaly římské divadlo.

K nejvýraznějším každodenním figurkám patřila zhruba 80.letá paní v domácích pantoflích a zástěře s několika zuby a nezbytnou cigaretou v koutku úst. I přes tento doplněk se také usmívala. První ráno si sebou přinesla pytlík jakési zeleniny z trhu, kterou začala přímo u stolku a u svého espressa přebírat, jako by byla v kuchyni. Co se jí nelíbilo, upustila s přirozenou samozřejmostí na zem. Kromě mě a mojí sestřenice na ní nikdo nezíral.

Potom skupinka místních dědů, kteří si po přečtení novin, vyskrnutí několika espress vestoje a sdělení „co je nového“ poponesli jeden z chatrných kulatých stolků přímo před náš vchod, pár metrů stranou od zahrádky kavárny, kde zuřivě mastili karty. Občas se strhla i vášnivá hádka, která vyústila jak jinak, než v široké úsměvy na jejich vrásčitých tvářích. Zase se nikdo až na nás nedivil.

Také bylo dost zábavné pozorovat ty, kdo vešli dovnitř a maximálně za 2 minuty zase ven. Ať už to byl popelář, policajt, muž v perfektním obleku, studentka… Mezitím si stačili uvnitř popovídat se známými, vypít espresso a pozdravit se s „Marcellem“, zhruba pětašedesátiletým sympatickým chlapíkem ve vybledlém zeleném tričku, který stál většinou u kasy nebo oprašoval kostkovanou utěrkou ze stolů zbytky po „breakfastech“.

Jde se snad mračit v místě, kde se i obyčejní smrtelníci pyšní jmény filmových hvězd a slavných filosofů? Jde se tam honit za něčím jiným, než za listopadovým sluncem prodírajícím se mezi mraky, na chvíli se zastavit na jednom z kamenných mostů klenoucích se vysoko nad divokou Tiberou, která jako by dokonale odrážela temperament Římanů, nastavit těm paprskům tvář, zavřít oči a nechat se unést melodií produkovanou některým z mnoha pouličních umělců…?

Jak bylo řečeno v jedné scéně z onoho filmu, „my Italové jsme mistři v „dolce farniente“ – umění „sladkého nic nedělání“- umění zastavit se a vychutnat si okamžik. Ať už u šálku espressa, talíře špaget, setkání se s někým známým nebo při pohledu na něco krásného…

… upřímně, tohle umění „dolce farniente“ se nemusí praktikovat jen za hranicemi města Řím, co takhle ty hranice zbořit a pustit stejně jako slunce oknem do domu, trochu „dolce vita“ do našeho života? Potom každá vteřina chutná jako lžička pravého Tiramisu…

Den 3 – neděle

Odpoledne

Je neděle a tak se jako většina Pařížanů povaluju na jednom z mnoha trávníků určených k tomuto účelu, samozřejmě jsem si předem zajistila nezbytnou výbavu – tašku s různými pamlsky. Moje sestřenice se vypravila na nějakou výstavu. Já jsem místo studia obrazů z minulosti dala přednost průzkumu současného pařížského života na vlastní kůži. A tak se tady válím v trávě v saténových šatech a botech na podpadku. Nikdo se na mě nedívá jako na blázna, to bysme tu museli být blázni všichni. Nejsem jediná, kdo se na tu neděli takhle vystrojil. V Praze bych si takhle nevyšla možná ani do divadla…

Už třetí den jsem ani neotevřela notebook, abych zkontrolovala maily a na telefon jsem se dnes podívala poprvé až před chvílí (jsou skoro 4 odpoledne). Paříž mě prostě rozpustila. Všeho nech a užívej si.

Přede mnou v dálce vidím Eiffelovku. Hemží se to tady „Didierama“, jak jsme si se sestřenkou hned první den interně pojmenovaly všudypřítomné muže vypadající jako by vypadli ze stránek časopisu Vogue. Ujídám už třetí sladkost z mé picknickové tašky a je mi fakt blaženě… Práce? Starosti?… Pardon? Vše se dávno rozpustilo v plnosti chutí tohoto města. Máš špatnou náladu? Odjeď do Paříže, opij se koláčem a všechno zase přejde… Uf!… pistácie, višně, kilo máslové drobenky navrch… už nemůžu, ani drobek… chce se mi smát, svalit se tu do trávy a jen tak tu ležet jako „prase“! Kdo by to byl řekl, že se budu cítit tak svobodně v saténových šatech na trávníku uprostřed Paříže… Opili mě koláčem!

Připadám si jako místní. Nehoním se po památkách, ani senzacích Paříže, ale prostě tady ležím a vychutnávám slunce… a ano, právě to je ono. Protože… Paříž, to je město rozmazlování. Říkám si, jestli pojem „prase v žitě“ nevznikl právě tady…

Jo, ještě před siestou v zahradách Louvre jsme se procházely čtvrtí Saint Germain a narazily na ulice plné stánků se vším možným. Pravý blešák. Pardon, pravý pařížský blešák! Řekněte, kde jinde najdete na blešáku kabáty zn. Dior a kabelky Chanel hned vedle porcelánových sošek jelenů a bezcenných knih s oslíma ušima? Samozřejmě mám dva úlovky a dalo by se lovit daleko víc… tak zase příště.

Už na večer, zpátky u nás, dole v Odesse v Montparnassu. Tohle místo je i v neděli klidné. Zachovalo si autentický bohémský ráz, stranou od nejvyhledávanějších komerčních atrakcí. Naštěstí. Na číšníka zřejmě doléhá přepracovanost, i když se snaží být hodně vstřícný a dokonce se už asi spíš ze zvyku ptá, odkud jsme. Odpovíme a na oplátku z něj chceme vytáhnout nějaký super tajný tip na nějaké místo, o kterém se nikde nedočteme. Číšník se na chvíli zamyslí, drbe se na temeni a pak mu zajiskří v očích a vypadá to, že přišel na něco opravdu dobrého.

„Eiffelovka!“ Vystřelí na nás s nehraným nadšením, že teď nám tedy něco prozradil.
„Aha…,“ řeknu trochu nejistě. Možná nám nerozumněl. Zkusím vysvětlit napůl anglicky, že hledáme něco jiného, neturistického, místního…
„Aaa… qui, qui…,“ konečně pochopil. Znovu nastane okamžik ticha a hlubokého zamyšlení.
„Versailles! Qui! Very beautiful!“ Má radost jako malé dítě. Nevěřím, že si z nás utahuje. Myslí to naprosto vážně, protože by nám sám ještě rád prozradil pár tajných tipů, ale už si nevzpomíná a tak nám ještě poradí, ať si do googlu zadáme PARIS.

Před tím, než usnu, si ještě stačím vybavit „naší“ pekárnu dole v ulici, kam už se teď těším. Žít tady, budu muset každý den běhat 10km, abych se udržela na původní váze! A ještě se mi vybavil obrázek ze včera, kdy jsme vešly do nějaké pekárny, kde to vypadalo jako v butiku s designerskými šaty. V krásných dřevěných regálech tam byly vyskládané obří kulaté bochníky chleba. Nic víc. Tedy, až na pár plechů s jakýmsi jedním druhem sladkého pečiva za načančanými výlohami. Koukaly jsme vyjeveně jako telátka. Za elegantním pultem uprostřed butiku seděla madame výrazně podobná herečce Catherine Deneuve a dohlížela na celý provoz. O samotný prodej se staraly chic shop asistentky, které se zákazníky konzultovaly výběr toho správného bochníku (mě připadaly všechny stejné!). Když na nás přišla řada, trapně jsem se zeptala na croissant a krásně nalíčená slečna mi řekla, že nic takového nemají. Jen chleba a svojí specialitu s jablky. Byla jsem tak vykolejená z toho butiku na chleba, že jsem nejdřív poděkovala a obě jsme vykráčely na chodník, kde mi vzápětí došlo, že se chovám jako typický turista, co nezná nic jiného, než pitomý croissant! Takže jsem se vrátila zpátky do fronty a když na mě přišla řada, poručila jsem si odhodlanou francouzštinou dvakrát jablkovou specialitu. Byla to jedna z nejlepších věcí, co jsem kdy v životě jedla. A tak mi zase došlo, jak je třeba ochutnávat nové věci, jinak člověk zatuhne.

Den 4 – pondělí

Rue Tournon, Saint Germain. Naproti Senátu v malé kavárně, kde sedí každý sám, samozřejmě u kulatých stolků a na vyplétaných židličkách. Je to přesně ten typ kavárny, co vás vtáhne svojí přívětivostí. Tak si trůní v krásné prostorné ulici, s takovou samozřejmostí, s jakou se vás číšník ve svém jazyce zeptá, co si dáte. Úsměv nedostanete. Až po chvíli, kdy si ověří, že se francouzsky snažíte aspoň tvářit.

„Oui, merci,“ odpovídám paní, která se mě myslím ptá, jestli se můžu kousek posunout… vyšlo to a dostává se mi úsměvu. Je pondělí dopoledne a tady je nádherný klídek. Hlavní město Francie rozhodně neovládá stres, ale potěšení. Hledám to správné slovo a mohlo by to být ono. Je to tak, na prvním místě je tady život a jeho nejdůležitější složky – vychutnat si ho plnými doušky… na terase nějaké kavárny, při vyslovení pozdravu, při výběru chleba… při procházce po boulevardech, při výběru oblečení na každý den… Při zachycení a opětování něčího pohledu… Prostě, všechno je tu svátkem. Nic nejde odbýt všedností, s jakou často přehlížíme život u nás… V každém okamžiku se toho tolik děje a místní to rozhodně dovedou vnímat a užít si to. Chodí po ulicích se vzpřímenou hlavou, nesou se, je na nich vidět, že si to užívají a nepřemýšlí zároveň nad tím, že musí ještě napsat 30 mailů a vyřídit 10 důležitých schůzek. Je to krása. Přijdu si tady, jako by mě posadili do kočáru vyloženého tím nejlepším sametem a hedvábnými polštáři… Ta pohoda a samozřejmost, že život se má na prvním místě žít a ne přežít přímo nadnáší. Pařížané se pohybují v rytmu života, nespěchají… nedá se to dost dobře popsat, to se opravdu musí zažít… stejně jako ochutnat čokoládové pralinky z místních obchůdků s domácí čokoládou.

Nejsem jediná, kdo si tady něco píše, ale ne do notebooku, ale do opravdového sešitu, ručně… A jsou to většinou muži, které tady vídám zabraně popisovat stránky bloků… Polodlouhé vlasy, elegantní kabátek a umělecky zasněný výraz ve tváři… V tomhle ovzduší nezamořeném stresem, musí vznikat jeden román za druhým… Tvoří se tu samo. Pán, co si tady psal, se zvedl, zaplatil a po cestě, kdy vznešeně odkráčel z kavárny ulicí dolů, se zastavil u boxu s omšelými knihami před antikvariátem. Trochu inspirace od předchůdců?

Co víc, než chytat na ulici pařížský šarm a přirozenou inspiraci? Muzea až příště… tady se toho mám ještě hodně co učit… Je to tak, tady vládne život… když se vyhnete turistickým bodům… většinou hned o ulici vedle objevíte pravou Paříž…

Tohle město vážně „něco má“ a zdaleka to není jenom Eiffelovka…

Ps. Stále ještě jsem nezapnula internet… Celé 4 dny! Tohle se mi dlouho nestalo.

Ps.2. Víte, co jsem si jako suvenýr z Pažíže odvážela? Jistě, teď už víte… ale kromě Vogue Paris to bylo ještě něco… čokoládový minidortíček z úžasného čoko-butiku, zabalený tak, že to spíš vypadalo, že ta nádherná papírová taštička v pastelově zeleném nádechu se zlatým logem ukrývá náhrdelník s diamanty… Kdepak, ukrývala zkoncentrovanou chuť Paříže… chtěla jsem si ten nefalšovaný pařížský pocit ještě aspoň o pár chvilek prodloužit…

Tyhle zápisky vznikly už na jaře, v dubnu, kdy jsem se se svojí sestřenicí vydala na pár dní do Paříže. Vím, že teď je podzim a že to vlastně spolu nijak nesouvisí, ale mám ten pocit, že je škoda zapomenout tyhle řádky v jednom z mých deníků. Chtěla jsem z nich vytvořit článek bezprostředně po mém návratu, ale nějak se to nepovedlo… Znáte to, odkládáte a odkládáte a najednou začne to čerstvě vyrašené zelené listí zase opadávat ze stromů a vy se rozhlížíte kolem sebe a říkáte si, kde se tu vzal ten podzim?

A tak, nechci už to dál odkládat. Musím se podělit o své dojmy z města, jehož pouhé vyslovení způsobí, že se mnohým z nás ihned nelogicky rozbuší srdce.

Takže tady, Paříž za pár dní z mého pohledu, jak jsem si tehdy poznamenala, na papír i do srdce:

Den 1 – pátek

Právě sedím v kavárně naproti radnici, kde jsme strávily necelé dvě hodiny na výstavě haute couture. Moc pěkné podívat se zblízka na mistrovskou práci těch největších návrhářů. Silně prší a nevypadá to, že by chtělo přestat. Chce se mi spát. Jinak… postřehy tady z města zatím velice smíšené… snad je to tím, že jsme letěly DNES v 6 hodin ráno. Moc jsem toho nenaspala, protože mi mozek pořád připomínal: LETÍM DO PAŘÍŽE! LETÍM DO PAŘÍŽE!!… jako bych to nevěděla…

Bydlíme ve čtvrti Montparnasse. V místě, kde žili a tvořili všichni slavní malíři, spisovatelé, básníci, podivíni, bohémové… Za rohem od věhlasných kaváren La Rotonde a Le Dome, středobody uměleckého života v prvních dekádách minulého století. To pravé místo pro mě. Procházka Lucemburskou zahradou byla úchvatná. Pozorovala jsem tam pěkně vykrmené holuby a představovala si, jak je tu kdysi odchytával Hemingway ve svých začátcích, kdy ještě nebyl slavným a bydlel se svojí první ženou kousek od našeho hotelu v bytě nad věčně lomozící pilou. Ovšem nejvíc ze všeho na mě zapůsobily židle vystavující se na slunci, kde jsem se na chvíli mohla oddat sladkému „vytuhnutí“. Doslova.

Den 2 – sobota

Musím opravit, co jsem včera napsala. Bylo to z velké části opravdu tím nevyspáním… Rozhodně JE tady co vidět. I kdyby se člověk jen posadil do jedné z milionu kaváren a stal se pozorovatelem místního života. Opravdu je to originální svět se svým vlastním životem. Originální a člověk jemu nepřivyklý se do něj zkrátka musí „vpravit“. Nebo spíš uvěřit, že něco takového je vůbec možné. Že to všechno včetně lidí nejsou jen kulisy a kompars a že jsme se nenachomejtly k natáčení dalšího filmu z věčného města nad Seinou…

Sedím v kavárně Odessa, dole v našem hotýlku. Samozřejmě venku na terase, i když je asi 10 stupňů. Tady už máme – tedy mají – jaro a bez ohledu na to, kolik je venku stupňů, řídí se Pařížani zřejmě pouze kalendářem. Takže si tady po ulicích vykračují dámy v tenoučkých halenkách s hlubokými výstřihy a v sandálkách na boso. Na kole hrdě vystavují na odiv nemalou část svých neodolatelných zad, která vykukují zpod kraťoučké bundičky, jež má sama význam pouze dekorativní, o nějakém zahřátí se ani mluvit nedá.

Paříž už na první pohled dokazuje, že pro krásu se občas musí něco vytrpět a že věci krásné nemají s praktičností pranic společného. Ale komu na tom záleží. Vždyť tohle je Paříž! Svátek v každém nádechu, jaro v každém kroku… Buďte šťastní, že i vy sem právě patříte. Zapomeňte na všechno, co existuje mimo tenhle svět, zapojte se do hry. Oblečte se pro ostatní a vzdejte hold městu, jehož jméno je synonymem ke slovu „krása“. A tak jsme i my dvě odvážně srolovaly šály a odložily svetry, bez kterých nám sice byla zima, ale cítily jsme se povinnovány městu, které už zimu vyprovodilo za své hranice. Přece to nepokazíme!

I tahle kavárna má židle natočené směrem do ulice. Aby se co nejlíp mohlo pozorovat a ti, kdož se prochází, si zase mohli užít, že jsou pozorováni. Je to jedna velká nekončící přehlídka. A že je na co se dívat! I co se mužské části populace týká. Pane jo!

Snažím se mluvit francouzsky a mluvím trochu potichu. Snad z obavy, že když řeknu něco špatně, nikdo to neuslyší. Funguje to. Přinesli mi výbornou kávu. V podkresu tady vyhrává nějaký šanson a kousek ode mě nějaká „madame“ kouří cigaretu z dlouhatánské špičky.

Po první kávě jsme se vydaly do ulic. Naše čtvrť je tak zajímavá, že nebylo třeba přesunovat se do další. A dokonce jsme se asi po 3 hodinách přistihly, že stojíme asi tak 200 metrů na dalším rohu od místa, kde jsme před tím seděly. Pořád jsme na něco koukaly, zastavovaly se, obdivovaly, fotily, opakovaly pořád dokola: tohle neni možný!… a čas ubíhal rychleji, než naše kroky. Jak se může něco takového stát? 200 metrů za 3 hodiny? Tolik vjemů na tak malém prostoru… Byla sobota dopoledne a tak jsme se staly tajnými pozorovateli místních zvyků… rodiny s pečlivě vystrojenými dětmi na procházkách, postarší madame sama na několika chodovém obědě, nákup v pekárně a u řezníka na růžku… neskuteční fešáci, ze kterých nám červenaly tváře… krásné boty, voňavé květiny, další a další kavárny a do všech bysme si chtěly aspoň na chvíli sednout a zažít to tam… A takhle jsme si pluly celý den kouzelným Pařížským tempem… o dalších 200 metrů dál…

Den 3 – neděle

Přímo v Café Les Deux Magots! Sedím mezi turisty i místními na snídani a jako všichni ostatní i my dvě „civíme“. Promiňte za ten výraz, ale jinak se to popsat nedá. Židličky zase jak jinak, než otočené přímo do ulice, kulaté stolečky tak blízko u sebe, až sestřenka podotkla, že ten elegán v bílém obleku vedle ní jí asi za chvíli začne drbat za krkem, a že má svoje mohutné stehno těsně přitisknuté na jejím, ale že jí to vůbec nevadí. V Praze by se zbláznila. To je prostě Paříž. Málo místa, malé stolky, malé dortíčky za velké peníze… A přes to… Ať se držím, jak chci, tohle město mi za kraťoučkou chvíli prostoupilo kůží a já se tady hříšně opájím koncentrovanou čokoládovou chutí minibábovičky a popíjím sametové café au lait a v tuhle chvíli nic jiného na světě neexistuje. Ani hudební doprovod netřeba. Francouzština dokonale dokresluje celý obraz.

Takže už mě mají. Je to tak. Paříž má speciální kouzlo… Člověk se všeho pustí a chce se jen nechat rozmazlovat. Navzdory všemu. Ať se děje, co se děje. Tady to neplatí. Tady je Paříž. Hrdá v celé své kráse. Dokonce i překvapivě vstřícná.

na druhý díl se můžete těšit během pár dní…

Je půl jedné odpoledne. Sedím v kavárně s okrovými židlemi a dřevěnými stolky. Zevnitř se mi za zády line příjemná francouzsky zpívaná muzika. Sedím venku na otevřené terase, která je hned u silnice. Projelo tu zatím jen pár aut. Ta cesta vede na parkoviště. A to parkoviště je přímo nad… pláží. Opravdovou pláží plnou menších i větších oblázků, které při každém šplouchnutí vlny vydávají jemný uklidňující zvuk.

Hned přes tu silnici vedoucí na parkoviště je úzký chodník, potom asi tak půl metru vysoká kamenná zídka a za ní už „nic víc“, než širé moře. Lesklá modrá plocha posázená malými loďkami, které se na hladině blaženě pohupují jako plastové kachničky ve vaně. Lidí je pomálu, sezóna už skončila a o to víc opravdověji se tady cítím.

Do nízkých vln se opírá slunce, které má i teď v říjnu ještě sílu, hraje si s mořskou hladinou a kreslí do vlnek třpytivé odlesky a všechno to působí až nadpřirozeně idylickou krásou. Kromě modré linky na obzoru, se můžu kochat pohledem na levo, kde do moře vybíhá zelený poloostrov Saint Jean Cap Ferrat, který můžete celý dokola obejít přímo po pobřeží.

Je to nádherná asi 14km dlouhá stezka místy dlážděná přírodními kameny, chvílemi jen prašná pěšina, na které musíte dávat pozor, abyste neztratili rovnováhu a nepřepadli hluboko dolů na útesy. Na tomto malém poloostrově se mezi piniemi skrývají, jak mi prozradila moje kamarádka, jedny z nejdražších domů na světě. Když zmínila částky, nevěřila jsem, že něco takového je vůbec možné a za další, napadlo mě, co může být o tolik lepší na tom, sedět na terase nějaké vily za těžko představitelnou cenu, než sedět mezi těmi oblázky dole na pláži a poslouchat šplouchání moře? Vždyť na tu terasu nemůže být to moře ani slyšet… No, zatím jsem na to nepřišla…

Jsem v místě, které už dlouhá desetiletí láká plno lidí a hodně umělců. Na druhé straně zátoky, kousek směrem doprava, má dokonce svůj pomník s bustou Jean Cocteau, který sem stejně jako třeba Hemingway, jezdil trávit letní měsíce, psát a s ostatními slavnými přáteli slavit každý den divokými večírky.

Přes silnici právě přeletěl motýl, jako by se sám těšil z toho pohledu na třpytivý stříbný obzor s azurově modrou oblohou klenoucí se nad tím vším.

Nacházím se ve Ville Franche, malé vesnici vtisknuté do kopce, který kdysi býval skálou, jak napovídají stovky kamenných schodů vedoucích skrz na skrz všemi uzoučkými uličkami s třepotajícím prádlem visícím jako fáborky z malých omšelých balkonků. Pár kilometrů od Nice a pár od Monaca. Tohle místo má svůj rytmus, svoje tyrkysově modré dřevěné okenice, oprýskané cihlově oranžové fasády, balkonky s krouceným zdobeným zábradlím, lidi, co vás hned druhý den už zdraví, protože vás potkali po druhé, svojí vyhlášenou pekárnu, náměstíčko Míru (de la Paix) s kavárnou nesoucí stejné jméno, která patří jenom místním, několik dalších kaváren posázených kolem zálivu, které svádějí všechny, kdo mají namířeno někam jinam. Jenže, kdo by odolal…

A co tady vlastně dělám, kromě toho, že piju kafe a koukám při tom na moře?

Minulou středu asi v 11 večer mi napsala kamarádka, která se sem na jaře odstěhovala a o které už jsem psala v jednom z předchozích článků. Poslala mi sms, jestli nechci na pár dní přiletět načerpat slunce do zásoby, než začne opravdová zima a i tady trochu přituhne.

A tak, zrovna jako jsem dnes ráno měla namířeno pro pravý italský parmezán na trh do vedlejší vesnice Beaulieu, o kterém mi kamarádka básnila, že jeho atmosféru musím zažít a kam jsem nakonec vůbec nedošla, protože jsem se nechala polapit umně nastraženými židličkami jedné z těch kaváren okolo zátoky, stejně tak jsem místo původního plánu na tento víkend minulý čtvrtek ráno koupila letenku a využila příležitosti odjet na týden za tím sluncem. Vždyť ta letenka mě nestála víc, než jsou jiné ženy ochotné utratit za další kabelku nebo „vylepšení“ obličeje. Těch pár dní na slunci a s pohledem upřeným na obzor mi tolik prozáří duši, že takový efekt na mojí tváři nemůže dosáhnout žádné sebelepší umělé vylepšení. I kdybych chtěla… a kabelku nepotřebuju. A navíc, kolikrát za život se vás někdo zeptá: Hej, nechceš přijet načerpat sluníčko na Azurové pobřeží? Zrovna v době, kdy se počasí u vás doma rozhodne, že se nadobro převleče do podzimního kabátu?

… možná jenom jednou… dobře, maximálně dvakrát, jako se to stalo mě zrovna tento rok. Ale i kdyby desetkát. Pokaždé to bude jiné a pokaždé, když budu cítit, že to mám udělat, tak to udělám a neodložím na potom, i kdybych měla úplně jiný plán. Což se vlastně poslední dobou snažím úplně odbourat. Neplánovat. A poslouchat v každém okamžiku jen svoje pocity, svoje srdce. Každý krok. Sledovat jen přítomnost a naplno si jí užívat. Ostatně, jak už bylo řečeno:

„THE PAST IS HISTORY, THE FUTURE IS A MYSTERY, THE PRESENT IS A GIFT, THAT´S WHY IT IS CALLED THE „PRESENT“ (včerejšek je ten tam, zítřek není znám, ale dnešek, to je DAR)“.

Ps. Právě mi přímo před očima prolétli 3 nádherní motýli. Kdo ví… Třeba mi své pozdravy na křídlech posílají Hemingway, Fitzgerald a Cocteau z další divoké jízdy, při které nemysleli na nic dál, než na právě teď.

Ps.2. Když odesílám tento článek, už jsem zpátky z výletu. A že neuhodnete, co jsem si z Azurového pobřeží kromě několika kil kamínků z pláže dovezla? Nápovědou je minulý článek… Ano, přesně tak, i několik kilo lesklých stránek nejlepšího časopisu na světě – VOGUE, francouzské vydání, i když francouzsky umím říct akorát tak „bon jour, ca va?“, ale jak pravil moudrý pán z kiosku, v případě VOGUE není třeba znát jazyk. Nádhera! A víte co? Na letišti jsem přikoupila ještě španělské vydání! Kdyby jste viděli ty fotky a tu obálku, také byste dobrovolně a snadno podlehli

Znovu a znovu se mi dostává ujištění, že moje schopnost nesoudit podle prvního pohledu, byť se snažím sebevíc, není ještě tak docela pevně ukotvená. Člověk si občas myslí, že jeho charakter se díky různým zkušenostem postupně brousí, jako jednotlivé plošky diamantu, až se jednoho dne rozzáří v plné čisté síle… Jenže, některé plošky je třeba brousit opakovaně. Při prvních pokusech se to nepodaří tak docela…

Byl krásný den, jako stvořený pro procházku pražskými ulicemi bez pevného cíle. Jako tolik ostatních věcí, nedovedla jsem si představit ani to, že bych ještě některé léto strávila mimo dosah moře. Jenže, kdo jsem, abych si dovedla všechno do detailu naplánovat? A snad právě proto, ocitla jsem se uprostřed tohoto léta v oněch uličkách, které rozhodně nebyly blízko moře, za to ale byly v tom okamžiku hodně blízko mojí duši.

Asi jsem se potřebovala na čas vrátit do rodného přístavu – své země – abych si na chvíli odpočinula od vnímání nových podnětů, které na vás na cestách doslova padají na každém kroku. Asi jsem se potřebovala na chvíli zastavit a všechny ty dojmy nechat v tom tolik známém prostředí doběhnout, než se zase rozběhnu někam dál.

A tak, užívala jsem si svůj vnitřní rozhovor sama se sebou, ve svém domácím prostředí, když jsem na své procházce narazila na novinový stánek, který byl ze všech svých prosklených stran vydekorován zahraničními časopisy. Jedna celá strana byla věnována jen a pouze časopisu VOGUE – moje srdcová záležitost – ve všech jazycích.

Řeknete si, vždyť je to jen obyčejný časopis. Několik desítek lesklých stránek naplněných líbivými fotografiemi a články o módních návrhářích, tipech na nadcházející sezónu, kam se vypravit na dovolenou snů, jaký účes bude nejlepší volbou na předávání Oskarů… a podobně. Jenže i přes to… I přes to, že se nejedná o světovou literaturu, vzbuzuje ve mně tento časopis od chvíle, kdy jsem ho otevřela poprvé, zvláštní stavnostní pocit, určité vzrušení, bezbřehou inspiraci, nadšené očekávání… Jeho stránky mě dovedou vtáhnout doslova magnetickou silou do děje všech těch nádherných fotografií. Jako bych se procházela po té nejpestřejší galerii na světě… A zapomněla jsem říct, že svůj první VOGUE jsem před lety otevřela samozřejmě ve Španělsku.

A tak jsem tam stála, s pohledem oddaným nejčerstvější titulce španělského vydání, jako bych se právě zamilovala. V ulicích rodného přístavu jsem najednou mohla nastoupit na loďku a nechat se odvést skrze barevné stránky kamkoliv… Zatoužila jsem po tomto zážitku, i když, jak jsem si všimla cenovky nalepené hned vedle stříbrného písmena „V“, cena za tenhle štůsek lákavě vyhlížejícího papíru, byla přímo nehorázná. To víte, dovézt tolik papíru až ze Španělska, to už něco stojí. Ale co! V životě se dějí daleko větší nehoráznosti, než utratit za jeden časopis zhruba tolik, jako za 1,5 kvalitní knihy. Navíc to, kam se díky tomuhle svazku dostanu, se penězi ani zaplatit nedá. Takže, nebyla v tom ani špetka logiky a právě to bylo posledním ujištěním, že to mám udělat.

I posunula jsem se s mírně rozbušeným srdcem a pocitem, že dělám něco zakázaného (asi ještě pořád kvůli té ceně) k okénku, které mi mělo k mému štěstí pomoci.

A jéje! Byla moje první reakce, když jsem v miniaturním tmavém prostůrku uvnitř stánku uviděla postaršího muže s vizáží bezdomovce. Pán měl urousané vousy i vlasy, obojí evidentně dlouho nestříhané, zarudlý obličej, jež jsem považovala za výsledek vřelé lásky k alkoholu a na sobě blankytně modrou šusťákovou bundu, které by nevadilo, kdyby jí občas někdo vypral. Víc jsem naštěstí díky velikosti okénka neviděla. Jen v temném růžku krčícího se ještě jednoho muže podobného vzezření. Pojala jsem podezření, že se do stánku vloupali a původní majitel sebou zoufale škube na zemi s pusou přelepenou lepicí páskou a svázaný provazy.

V prvním momentě mě napadlo, že uteču. Ale vidina šustících stránek byla silnější, než mé rozčarování a donutila mě promluvit. Ještě mi hlavou stihlo proběhnout, že bude asi pěkně složité tomuto muži vysvětlit, cože to po něm vlastně chci. Protože časopis se skrýval mezi tolika dalšími a jak jsem byla přesvědčená, tenhle pán, kterého musel majitel najmout v opilosti nebo při zatemnění všech smyslů, o jejich existenci nemá ani ponětí. Navíc, už teď jsem si připadala nadmíru trapně při představě, že až – a jestli vůbec – se dopracujeme k tomu a pán ten časopis opravdu podle mých navigací najde, zhrozí se toho, kolik jsem za něj ochotná utratit. Třeba vyběhne ze stánku se sekerou v ruce a bude mě chtít za takovou nestydatost zneškodnit.

Ale neboj se nic! Pro svá přání a touhy musí člověk přece riskovat.

„Dobrý den,“ začala jsem opatrně vřelým tónem, jako bych mluvila na pacienta v psychiatrické léčebě. Teď to přijde!

„… ehm, chtěla bych… si koupit jeden časopis… Je vystavený na té straně vlevo za vámi, zhruba uprostřed…“. Dokončila jsem nejistě.
Pán na mě zatím beze slova koukal.

„… jmenuje se V-O-G-U-E,“ vyhláskovala jsem důkladně každé písmenko zvlášť. „A je to španělské vydání.“ Tak, a je to venku. Teď nejspíš začne zmatené šmátrání a zdlouhavé vyptávání se na název… VOK-co?

Jenže na místo toho –

„Áááááá!“ Vykřikl pán a oči se mu rozsvítily jako žárovky uprostřed toho zarostlého obličeje. Možná je ještě čas, abych utekla…

„Já věděl, že si pro něj jednou někdo přijde!“

CO?!

Chudák, bůh ví, co mi rozuměl.

„… proto je tady mám všechny…,“ dokončil svojí větu a rozpřáhl ruce tak, jak mu to ten miniprostor dovoloval a naklonil se směrem z okénka, jako by mi chtěl svěřit něco důvěrně. Nebyla jsem schopná pohybu.

„VOGUE,“ vyslovil název přesně tak, jak se vyslovovat má, „je jednoznačně nejlepší časopis. Proto jsem si řekl, že je tady musím mít všechny. Elle taky není špatný, Cosmopolitan, ten nemusím, pak ještě rád prohlídnu GQ pro muže… Víte, neumím žádnou řeč a jsou pro mě drahé, ale stačí jen otevřít pár stránek a nemusíte ani vědět, co se tam píše!“

Zvládla jsem akorát němě kývat hlavou jako oslík, co před ním mávají mrkví a on stejně neví, co to znamená. Pusu jsem měla dokořán.

Pán se mezitím otočil a najisto sáhnul po jednom z mnoha časopisů, které byly vystaveny za výlohou, i přes to, že viděl pouze zadní stranu obálky, která nenapovídala nic o tom, že by se jednalo o VOGUE a už vůbec nic o španělské verzi.

Cítila jsem se jako naprostý hlupák. Nebyl to on, kdo by mě soudil za to, že vyhazuju nekřesťanské peníze za trochu papíru. Byla jsem to já, kdo odsoudil jeho. A kvůli čemu? A jakým právem?

„Moc vám děkuju! Po celé Praze jsem nikde španělské vydání neviděla,“ snažila jsem se aspoň trochu očistit od toho, co jsem pánovi před pár okamžiky vysílala. „Udělal jste mi obrovskou radost. Souhlasím s vámi, VOGUE je jednoznačně nejlepší!“

Vy mě taky, konečně vím, že to má opravdu smysl.“ A věnoval mi úsměv plný zažloutlých zubů. Potom mi jako svátost předal časopis do rukou.

A já jsem si to odpoledne od toho kiosku odnášela daleko, daleko víc, než jen stránky plné fantazie a snů, ale také zahřátí u srdce, že nejsem sama takový blázen, který dovede snít s otevřenýma očima a stačí mu k tomu pár fotek… Je nás víc, i když kolikrát pečlivě ukrytých pod různými maskami… A tak, nenechme se mást a snažme se dívat se na svět srdcem, které je čisté a nikdy nesoudí.

Před chvílí odbyla půlnoc a „dnes“ už se jako zázrakem proměnilo v zítřek. A pak že se nedá cestovat v čase! Přítomnost se slila s budoucností a já tady mezi nimi povlávám jako pírko vznášející se se vší lehkostí a bezstarostností ve vzduchu právě se probouzejícího nového dne. Co asi ten další přinese? Jaké příležitosti, zážitky, setkání, náhody, záblesky, rozpomenutí, rozhodnutí… Je to jako rozbalit velkou krabici, co jsme našli pod vánočním stromkem… Máme jenom obrovskou radost, nadšení, i když vůbec nevíme, co se v ní ukrývá. Tušíme, že to bude něco mimořádného. Něco, co nám vyrazí dech… A tak si pohrávám s představami a myšlenkami, že je vlastně skvělé takhle přistupovat ke každému novému dni. Ano, je jako krabice plná překvapení v tom nejlepším slova smyslu. Jaké jiné překvapení může být, než to nejlepší? Jasně, že to nejlepší! Překvapení je přece vždycky skvělé. Já osobně mám moc ráda překvapení. Vytrhne nás z běžnosti a očekávaného a už to samo o sobě baví. A tak, už teď, i když ten nový dnešek je ještě se svými pouhými 30ti minutami života holé novorozeně, ho z vesela vítám s otevřenou náručí a těším se na všechno, co spolu s ním přichází.

Ano, každý nový den vítám s úsměvem a díkem za to, že ke mně přišel, že mám další možnost tolik toho poznat, udělat, vidět, ochutnat… Není to zázrak? Je! Nechci ztratit ani minutu a zachytit všechno, co můžu. Je to dar, je to příležitost. Vidíte, pro chmury, smutky, strachy a obavy není místo. Stačí si to uvědomit. Také se mi stane, že se probudím a jen co zapnu svojí mysl a trochu si uvědomím, že jsem se probrala, hop! Skočí na mě negativní nálada, stres, obavy ze všeho možného. Jasně, na každého z nás čekají stále ve střehu nějaké ty nástrahy. Ať už stres v práci, ve vztahu, finanční nebo jakýkoliv jiný. Ono, mysl si toho na nás dovede pohotově vyprojektovat docela dost… Účelem je pěkně vystrašit a zahnat do kouta. A v tom momentě mám na vybranou, buď mě to začne sžírat a já se scvrknu na malinkou tečku na polštáři a nebo si to uvědomím hned v prvním okamžiku. Že o tohle tu nejde. Že to nejsem doopravdy já. Že to je jenom něco zvenčí, co se stejně vyřeší. Ale kvůli tomu jsem se rozhodně nenarodila, ani neprobudila do dalšího krásného dne. Ať už je to cokoliv, v tu chvíli si to můžu představit třeba jako dřez plný špinavého nádobí. Taky se umyje. To je přece jasné. Ale proč bych měla myslet na dřez plný špinavého nádobí po ránu, když vím, že se umyje? Zbytečnost, ne? Nad tím není třeba přemýšlet a ztrácet čas… Vím, že to udělám. A rozhodně to nádobí umyju snadněji, rychleji a dřív, když budu pozitivně naladěná.

Takže než udělám cokoliv dalšího, když na mě hned po probuzení udeří stres, znovu pěkně zavřu oči a zkusím to znovu. Takže… Jako že se teprve probouzím… První, co udělám je, že poděkuju za další nový den. Poděkuju, že můžu otevřít oči a do něčeho se pustit. Oprava: pustit se do čehokoliv chci. Ano, je přece na mě, do čeho se pustím (třeba z vesela do toho nádobí). A už tahle myšlenka vmžiku vystřídá ten najíždějící nepříjemný pocit, který by zastínil půvab toho rána jako temný mrak. Místo svíravého pocitu a úzkosti v oblasti žaludku pocítím slunce v oblasti srdce a můj obličej na to reaguje úsměvem i když mám oči stále ještě zavřené. Jaký účinný lék, tyhle hrátky s myslí! Dodá okamžitě tolik energie, že můžete doslova hory přenášet a co je proti tomu trocha toho nádobí, jestli nějaké od večera zbylo. Hračka. A nenechte se mýlit, tenhle zdánlivě zdlouhavý proces může trvat jen pár vteřin. Jasně, jestli máte víc času, tím líp. Pozitivní energie a myšlenky ještě nikomu neublížily. Tenhle sluníčkový start se může praktikovat každý běžný den, i když máte hodně naspěch. Kdykoliv, kdekoliv. Dávkování bez předpisu. Jednoduše co kdo snese. A čím víc, tím líp a taky častěji. Ideálně každé ráno. Schválně, vyzkoušejte třeba jeden týden. Sami uvidíte ten rozdíl. Když praktikuju, sama jen žasnu, čím vším mě potom den obdaří… Věci jdou snáz, jakoby mávnutím kouzelného proutku a celý den je naplněný vším, co mi dělá radost. Když pak usínám, mám pocit, že jsem prožila celý rok a ne jen jeden den.

Právě před chvílí jsem se krásně pobavila sama sebou. Ještě teď se směju. Smích léčí. Je dobré se smát. A říkat pravdu taky. Myslím, že pravda taky léčí.

Je krásné odpoledne a já jsem na procházce městem. Městem Praha. Kde si užívám pár červnových dní plných zeleně a teď už sem tam i sluníčka. Jak si ho zase vážím, po tom, co se nám tu několik předlouhých dní neukázalo. Po mé návštěvě Azurového pobřeží, kde je nebe pořád krásně modré, byly tyhle dny zahalené do všech odstínů šedé jako návratem o několik měsíců zpět. Ještě že tu máme ty kavárny! Útulná provoněná místa, kam se utíkám schovat před nepříznivými vlivy zamračené oblohy a zamračených tváří. Někdy mi připadá, jako by se počasí přímo zrcadlilo v lidských tvářích tohoto města, nebo že by to bylo naopak?

Navzdory všemu, svítí nebo ne, já se smát nepřestávám. Vykračuju si ulicemi, ať už někde u moře, v Paříži nebo v Praze, stále s úsměvem na tváři. Nedělám rozdíly, vždyť všude je tak krásně! Je to jenom otázka nastavení v hlavě, na co zamířím svoje myšlenky. Je to jenom na mě, moje volba, moje pocity, můj zamračený nebo usměvavý obličej. Volím ten úsměv, rozhodně prospívá zdraví a kdo by nechtěl být zdravý! Já ano! Dobře, přiznávám, že i já mám dny, kdy o ten úsměv sama se sebou bojuju a hned je mi líp, když se mi podaří aspoň úplně malinký, nepatrný úsměv nakonec vykouzlit.

Sháněla jsem nějaké knížky a potom za odměnu jsem si slíbila dobrou kávu. S knížkami v tašce, zamířila jsem si to na jedno náměstíčko, okolo kterého jsem dnes už šla a kde mě zaujala jedna kavárnička se stolky postavenými přímo na chodníku. Přesně na něco takového jsem měla náladu. Volnost, vzduch, rozhled, příslib dobré kávy… Paráda! Takže jsem zamířila právě sem.

Těch pár roztomilých místeček bylo stále neobsazených. Tuším že snad proto, že působily tak trochu odlišně od ostatních zahrádek… Pár židliček na otevřeném prostoru přitahující pohledy kolemjdoucích jako nahozená udička. Nejdřív mě také napadlo, že tu budu jako pěst na oko, ale pak jsem tu myšlenku okřikla, něco takového by mě někde u moře v životě nenapadlo. Dost. Místo se mi moc líbí a nenechám si to zkazit. Takže jsem si k jednomu stolku sedla.

Milý pán uvnitř už mi připravoval capuccino a já jsem si mezitím užívala pocit, že sedím venku a je krásné odpoledne. Pán s úsměvem přinesl kávu, vypadala nádherně. Dokonalý okamžik.

Až do chvíle prvního doušku. Znáte to, někdy se tak těšíte, až se napijete, nebo zakousnete do něčeho moc dobrého. Navíc, když na to máte třeba už několik hodin chuť a tolik se těšíte, až přijde ten okamžik. Ten konečně nastal… jenže… Káva chutnala opravdu příšerně. Musela jsem se hodně ovládat, abych nevyplázla jazyk, jako to dělají kočky, když se něčím začnou dávit. Kouzelný okamžik se rázem rozplynul a já v hlavě začala řešit, co s tím.

Říct, neříct. Jak často vrací zákazník kávu, která nejde vypít… Dala jsem tomu ještě pár šancí. Nemohla jsem věřit, že něco tak hezkého může tak příšerně chutnat. Ale co, všem hlásám, že pravda je vším. To platí i teď. Nebudu přece utrácet svůj čas, peníze, myšlenky na něco, co mi opravdu nechutná. A navíc, když se mi něco nelíbí a neřeknu to, usadí se to ve mně a můžu z toho ještě onemocnět, tomu taky věřím. Člověk má říkat všechno, jen tak může jít dál, čistou cestou, růst. Sebrala jsem síly, svoje tašky a ten šálek kávy a odvážně vykročila vstříc pravdě, svému duchovnímu růstu a potažmo i fyzickému zdraví.

„Ehm…“, trochu jsem zakašlala, aby si mě pán všiml. Milý úsměv mu nezmizel z tváře. Naštěstí. I když už musel tušit, o co mi půjde. Je to profesionál.

„Chvíli jsem s tím venku bojovala, ale pak jsem si řekla, že si to nenechám pro sebe. Ta káva se nedá pít. Tedy, nevyložte si to špatně, mě nechutná…“, začala jsem vysvětlovat, sice trochu krkolomě, ale šlo to líp, než jsem si představovala. Pán se i přes tu informaci dál usmíval, jako bych naopak tu kávu chválila.

„To nevadí, to se může stát… chcete jinou?“ Vida, za pravdu mi nikdo hlavu neutrhne, dokonce můžu dostat další kafe!

„Ne, ne, to ne… díky… já spíš, jsem vám to chtěla říct, jestli třeba nemáte něco s mašinou nebo tak…, ale může to být jen můj pocit, je hrozně hořká a na konci je tam něco takového…“ a konečně jsem napodobila tu kočku, nic výstižnějšího mě nenapadlo.

Pán mojí názornou ukázku decentně přešel a jal se mi ochotně vysvětlovat, že mašinu mají zrevidovanou a kávu prvotřídní, že asi nejsem zvyklá na takovou kvalitu… No… Já spíš zastávám názor, že každému chutná něco jiného. Ale pán si nedal říct a musela jsem ještě ochutnat malé silné espresso bez mléka, které bleskově vymámil z naleštěné zrevidované mašiny. Bylo to o něco lepší, než verze s mlékem, ale ve mně pořád vyvolávala ten stejný kočičí reflex… Už jsem to nemohla dál pokoušet, i když mi pán nabízel, že mi udělá další capuccino, nebo jakoukoliv kávu a samozřejmě nic z toho nebudu platit. Moc jsem si vážila jeho snahy o udržení si spokojeného zákazníka, já jsem se ale už těšila jinam. Ještě jednou jsem poděkovala s příslibem, že snad někdy příště „ale už bez mlíka“ a pokorně se odporoučela ke dveřím.

Když už jsem byla ve dveřích, najednou za mnou pán vyběhl, lekla jsem se, že snad přece jen budu muset podstoupit další kolo ochutnávky, ale místo toho mi cosi odlepil ze zadní části kalhot… Byl to takový ten polštář o rozměru zhruba 40x40cm, co se dává na židle. Přilepil se na mě tam venku na židli suchým zipem tak pevně, že se mě držel celou tu dobu mojeho boje za pravdu a dokonce se mnou chtěl odejít domů. Já jsem si v zápalu situace vůbec ničeho nevšimla! Takže jsem tam celou tu dobu stála u baru s tím polštářem přilepeným na zadku, chytrolínsky filosofovala nad kvalitou té či oné kávy a sem tam k tomu předvedla kočičí dávicí reflex… Paráda! Hotová Bridget Jones v akci…

Ale co, i přes to všechno jsem na sebe hrdá, že jsem řekla pravdu a že jsem tam místo toho neseděla se zamračeným obličejem naštvaná na ten šálek kávy přede mnou. Už se zase směju, můj duchovní růst i fyzické zdraví mohou dále vzkvétat a ta dobrá káva za odměnu na mě dneska určitě někde čeká.

Na Azurovém pobřeží se dějou věci… Musím říct, že všechna klišé jsou tady pravdivá, takže samotné slovo „klišé“ tady ztrácí na významu. Jestli jsem si snad někdy myslela, že dávná sláva Azurovného pobřeží se rozpustila v černobílých fotografiích z přelomu minulých století, byla jsem pěkně vedle. I když dámy už dávno vyměnily nákladné krajkové róby z období belle epoque za střízlivější styl, neznamená to, že spolu se snovými šaty odložily do skříní a archívů styl a eleganci tohoto místa. Ono to jednoduše nejde. Vzduch je tady skrz na skrz prodchnutý vznešenou atmosférou, která se okamžitě uvolní už jen při vyslovení slov Azurové pobřeží. Vzduch opravdu voní levandulí a jasmínem, fasády domků zdobí ruční malby a nádherná kovaná zábradlí na úchvatných balkoncích, francouzština zní tak sladce jako chutnají křehoučké croissanty z místních pekáren, lidé se s úsměvem zdraví na ulici a kávu popíjejí pěkně pomalu, beze spěchu a stresu i uprostřed obyčejného všedního dne… Zkrátka, nejednou jsem se v duchu sama sebe ptala, jestli se něco nestalo a já už třeba nejsem v ráji, jestli je tohle místo ještě vůbec možné…

A tak, naprosto okouzlena a uchvácena, vydala jsem se jednoho krásného pátečního odpoledne o pár desítek kilometrů po pobřeží dál, ponořit se na pár hodin do atmosféry slavného přímořského městečka Cannes. Chtěla jsem zjistit, jak je na tom tohle tolik opěvované místo. Táhlo mě to tam přímo magickou silou.

Když jsem vystoupila na nádraží z vlaku, zmocnil se mě zvláštní pocit, že jsem se octla na naprosto speciálním místě. Cosi mě vybídlo, že bych měla narovnat páteř, jak nejvíc to jde a s hlavou pěkně hrdě vzpřímenou vyrazit do ulic. A zrovna to jsem udělala. Připadala jsem si jako vedená nějakou neviditelnou silou, jako na nějakém jevišti, kde si můžu celé odpoledne hrát. Snad to byla všechna ta energie toho místa smísená ze všech možných pocitů lidí, kteří sem jezdí, mix vznešenosti, slávy, nadšeného očekávání, radosti, uvolnění, pohody, elegance, stylu, extrémů, historie… Zkrátka absolutně originální koktejl, který mě hned v prvních minutách doslova omámil. Na tváři se mi rozlil úsměv od ucha k uchu a tak jsem z nádraží vykročila vstříc jednomu nádhernému odpoledni v Cannes. Snad za to mohlo i to, že jsem tam byla sama. Někdy je to moc důležité, prožít něco jen ve svojí společnosti, zkoncentrovat všechny smysly jen na vnímání, netříštit slovy, jen pozorovat, co se děje okolo i uvnitř.

Pomalým krokem jsem se procházela mezi vznešenými domy s nádhernými fasádami, nahlížela do butiků, zastavovala se před výlohami, nebo jen tak na ulici, abych se nadechla toho vzácného vzduchu. Procházela jsem se kolem moře, sedla si jako plno ostatních na lavičku na promenádě a stala se pozorovatelem těch, co se procházeli, pak se zase zařadila mezi ty pozorované. Všechno bylo příjemné, tak přirozené v tomhle místě, všechno jako by plynulo v jednom proudu.

Tenhle proud mě po několika hodinách poklidně donesl do jedné kavárny přímo na pláži. Objednala jsem si „café au lait“, zula boty a zabořila nohy do vyhřátého písku. Úsměv mi stále zdobil tvář, kterou jsem teď blaženě nastavovala večernímu slunci. Pohodlně jsem se opřela do křesílka a sladila svůj dech s mořskými vlnami. Připadalo mi, jako by snad všichni dýchali v rytmu těch vln… V duchu jsem pořád děkovala za ten dar, že tady mohu být a všechno to bohatství pocitů vnímat. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy byste se štěstím přímo rozplynuli a nejradši byste to vyřvali do světa. Naštěstí jsem samou radostí zůstala řvát jenom v duchu. Čas plynul, slunce si svým obvyklým tempem putovalo po své trase k západu a to pro mě znamenalo začít pomýšlet na návrat. Bylo něco kolem 8hodiny večer, věděla jsem, že vlaky jezdí do půl 11, ale přece jen jsem nepomýšlela až na ten poslední, od vlaku jsem to měla ještě půl hodiny pěšky domů.

V duchu jsem ještě jednou poděkovala za ten úžasný zážitek, za celé to nádherné odpoledne a vydala se na zpáteční cestu k nádraží. Vzala jsem to samozřejmě jinudy. Přece nepůjdu tou samou cestou, když je toho tady tolik k vidění! Slibovala jsem si, že se sem určitě musím brzy vrátit. A upřímně se mi odtud vůbec nechtělo. V duchu jsem si říkala, jak by bylo úžasné, kdybych teď nemusela na vlak a prostě tady mohla zůstat. Prožít ještě pár hodin. Ochutnat atmosféru večera, noci, vidět Cannes za nočního osvětlení… S hlavou v oblacích plnou přání jsem procházela úchvatnými uličkami starého města. Procházela jsem jednou uličkou vedoucí do kopce, osázenou jednou restaurací vedle druhé. Ale jakých restaurací! Snad v životě jsem neviděla takovou romantiku. A na tolika místech vedle sebe! Pomyslela jsem si: „Tak kdyby mě tady někdo požádal o ruku, tak na to snad kývnu!“. Pak mě cesta vedla dál, do další uličky, kde si lidé u stolků přímo na úzkém chodníčku užívali svých večeří a setkání s přáteli. Uvědomila jsem si, že mám vlastně docela hlad a v tom mi oči zaostřily na nabídku „palačinkárny“, kterou jsem právě míjela. Byla taková prostá a milá a místo u stolku s kostkovaným ubrusem na mě přímo volalo: „Sedni si ke mně, vychutnej ten moment“. A tak jsem ten hlas poslechla. No co, vždyť jede další vlak! Jsem přece v Cannes… Nádhera! Objednala jsem si palačinku se špenátem a k tomu skleničku bílého vína. Slavila jsem život. Připíjela jsem celému Vesmíru za jeho úžasné dary a momenty, které nám dává. Bylo to tak prosté, palačinkárna byla úplně obyčejná a při tom to byla jedna z mých nejlepších večeří za celý život. Opitá životem jsem se o něco později přece jen musela vydat směrem k nádraží. Mezitím se setmělo a já jsem měla možnost aspoň zahlédnout, jak se tohle místo promění v záři světel. Kráska se oděla do noční róby pošité zářivými diamanty… Nemohla jsem se vynadívat a vynadýchat té atmosféry. Tolik jsem si přála zůstat…

Když už jsem byla pár ulic od nádraží a do odjezdu posledního vlaku zbývalo zhruba 20minut, padnul mi najednou pohled na nápis „HOTEL“ na pěkné budově přímo přede mnou. Začala jsem se smát. „Ale ne, to přece nejde…, stačí už to, že jsem tady vůbec mohla být na výletě, to je šílený, vždyť je deset večer, zase sem přijedu…“. Jenže, moje tělo už jsem neovládala já a tak můj další krok si to samovolně namířil k recepci. Já jsem se smála a říkala si: „No dobře, tak se jenom zeptám…“. Vešla jsem dovnitř, recepční na mě nakrčil obočí a z koutu za mnou se ozývalo střílení z nějakého filmu… To se mi nelíbilo. Ale moc se mi líbilo to, kde jsem a co tam právě dělám. Cítila jsem dobrodružství. Odhodlaně a s úsměvem jsem se pana zamračeného zeptala, jestli má volný pokoj a v jakém patře a s jakým výhledem. Řekla jsem si, že poznám podle znamení, jestli to mám vážně udělat. Pán si odfrknul a začal mžourat do počítače. „Hmmm, máme… 2.patro…“. Nechci 2.patro, když už Cannes, tak až nahoře… „A kam je výhled, do té zahrady?“. „Non, dozadu…“, neskrýval rozladění. Otrávenou náladu taky nechci. Navíc, za 120euro! „Merci, au revoir!“, usmála jsem se a obohacená o ten zážitek energicky vykročila konečně už k nádraží. Už jen ten pokus to opravdu udělat za to stál… Ale přece… vrtalo mi v hlavě po tom, co jsem na pár minut připustila, že tady opravdu zůstávám, i přes to všechno, kolikrát za život se octneš v té samé situaci? Kolikrát budeš sama v Cannes, v pátek večer, budeš mít neodolatelnou chuť tady zůstat a budeš to moct v tom momentě udělat? Kolikrát??? Hm…. To je pravda… Probíhalo mi hlavou zatímco kroky už mě unášely dál… Nebylo už moc času na úvahy a tak jsem se raději utvrzovala o tom, že jsem si to přece pořádně užila a že nemůžu být tak marnotratná…

Ale hlodalo mě to, moc, jakmile si jednou přičichneme k zhmotněnému přání, už se nám nechce se ho vzdát, když je na dosah… A v tom, v ulici u nádraží, zároveň v samém centru můj pohled dnes podruhé zaostřil na ten samý nápis „HOTEL“, tentokráte v doprovodu 2 hvězdiček… To už jsem se rozesmála nahlas, srdce zajásalo a já se zastavila před vchodem a snažila se nahlédnout dovnitř. Uviděl mě pan recepční asijského původu a hned se na mě rozzářil a vydal se mi vstříc. Otevřel mi dveře a zeptal se, co potřebuju. A já v tom momentě už věděla, že lístek na dnešní vlak mi právě propadnul a že ten sen si utéct nenechám… Protože jak nedávno pravila moje kamarádka: „Až ti bude šedesát, nikdy nebudeš litovat toho, co jsi udělala, ale toho, co jsi neudělala“. Pán samozřejmě volný pokoj měl, ve 4. (nejvyšším) patře, s balkonem s kovaným zábradlím a výhledem do typické místní uličky a udělal mi cenu… „Normálně za 65, ale pro Vás za 55, chcete?“ A vykouzlil další srdečný úsměv… Já ho div neobjala a s dojetím se mu rychle svěřila, že jsem přijela jen na jedno odpoledne a prostě jsem se spontánně rozhodla, že chci ještě chvíli zůstat. Pán mě chytil za rameno a popřál, ať si to užiju! Na pokoji jsem si na chvíli sedla na balkon a rozdýchávala to, co se právě tak rychle semlelo. A pak jsem se vydala opíjet se magickou nocí v čarovném Cannes. Musíme si svoje sny plnit a kdy, když ne teď, když se octnou přímo před námi… Těch 55 euro plus náhradní jízdenka na vlak druhý den byla rozhodně jedna z nejlepších investic mého života!!

Vždycky jsem si přála strávit aspoň pár dní v jižní Francii, na pobřeží, které se právem nazývá „azurové“. Ztratit se v kudrnatém francouzském jazyce i prostředí, jen tak být, pozorovat, zažít něco nového. Přála jsem si ale jet sem ne jako úplně klasický turista v teniskách, khaki šortkách a mapou v ruce. Alespoň trošku víc proniknout pod povrch, pozorumět zvykům, proč třeba žádné ráno nezačne, dokud si pravý Francouz nevypije svoje kafé doplněné o croissant právě vytažený z trouby jeho oblíbeného pekaře (jinam by pro něj nešel).

Věřím, že když si něco hodně přejeme, jednoho dne se nám to splní. A tak jsem tady, na malém poloostrůvku kousek od Nice i Monaca plném přírody, pěších cestiček lemujících celé pobřeží, neuvěřitelných vůní, zpěvu ptactva a 100%esence relaxu ve vzduchu. Nikdy jsem o tomhe místě neslyšela, až poprvé před necelými třemi týdny, když mi zavolala kamarádka, jejíž telefonát vždycky znamená příslib nějakého dobrodružství. Stačí vidět její jméno na displeji a už vím, že se bude dít něco neobyčejného.

Znám jí už dlouhá léta a vždycky mi k ní seděla představa (a nejsem sama), že patří do Francie. Kromě toho, že Francii miluje, má v sobě opravdu něco nespecifikovatelně francouzského. I když žila několik let na Mallorce, láska k Francii jí nikdy neopustila a už několik zimních sezón odjížděla pracovat do francouzských hor. Vždycky mi nabízela, ať ji přijedu navštívit, že mě to bude stát jenom cestu, bydlet můžu u ní a užít si do sytosti zimní pohádky. Jenže, já jsem se narodila jako plážový tvor a hory, ačkoliv se mi líbí, se nikdy nestaly mojí vášní. A tak jsem její vřelou a jistě báječnou nabídku nikdy nevyužila. Vloni na podzim, když zase odjížděla na svoje milované hory, znovu zopakovala svoje pozvání. Jen tak z legrace jsem jí řekla:

„Vždyť víš, já na ty hory tolik nejsem… Ale až budeš bydlet na azurovým pobřeží, zavolej mi a jsem tam hned!“. Obě jsme se tomu smály.

A já jsem se smála ještě víc toho večera, kdy mi z toho Azurového pobřeží opravdu zavolala! Neviděly jsme se od podzimu, ani jsme o sobě moc nevěděly. Žila jsem v představě, že po zimní sezóně se zase vrátí na ostrov, ostatně ona do nedávna také.

„Ahooooj, jak se máš a kde jsi?“, uslyšela jsem v telefonu rozesmátý hlas, v němž se už dalo tušit, že má něco za lubem.

„Zrovna na návštěvě u mamky, prší tady, brrrrr… Kde jsi ty, pořád na horách?“, čekala jsem, co přijde.

„Jsem na Azurovým pobřeží, tak ti voláááám“, smích na obou stranách, neskutečný údiv na straně mojí, srdce mi úplně poskočilo. „Zrovna jsme se s kamarádkou přistěhovaly, nevracím se zpátky na ostrov, spontánně jsme se rozhodly, že to zkusíme tady!“, další vlna smíchu. Co víc by člověk mohl v takové situaci dělat, než smát se jako blázen. Protože jí dobře znám, v tu chvíli už jsem věděla, že mi nevolá jen, aby mi tu skvělou zprávu oznámila. Věděla jsem, že se právě plní jeden z mých nádherných snů.

„Nechceš na chvíli přijet???“ Opravdu zazněla tahle kouzelná věta! Tentokrát ne s pozváním kamsi do mrazivých hor a v mé představě nevlídných hor, ale opravdu na Azurové pobřeží! Nerozmýšlela jsem ani sekundu s odpovědí. Co kdyby si to rozmyslela!

„Jasně! Dorazim! Kdy?“, vychrlila jsem ze sebe, protože vím, že taková šance přichází jen jednou.

Pak už následovaly jen další vlny smíchu, vzájemné podivování se nad tím, jak člověk opravdu nikdy neví, kam ho kroky zanesou a tak, že život je úžasný. Byl pátek, našla jsem si letenku s odletem hned na čtvrtek ráno. To byl nejbližší možný termín, abych stihla zařídit vše, co jsem před odletem musela a pak už se jen plně oddala těšení se na dva kouzelné týdny u svojí bláznivé kamarádky na mém vysněném Azurovém pobřeží.

Věřte svým snům, i když nevíte, jak by se Vám mohly splnit, Vesmír si vždycky najde tu nejlepší cestičku, jak Vám ten sen splnit a ještě Vás u toho pobavit.

Jako správní občané, vyjeli jsme si na nedělní výlet. A snad i proto, že venku za okny konečně začali prozpěvovat ptáčci a vzduch začíná vonět čerstvou zelení. Sedím v krásné malinkaté kavárničce zbudované v objektu bývalé vodárny kousek od pivovaru, což mi prozradila milá paní kavárnice. Hraje tady sympatická hudba krásně podkreslující dnešní časné odpoledne a já si tady pokyvuju hlavou, aniž bych si to uvědomovala. No jo, když je člověku dobře, přestanou ho ovládat všechna taková ta „co se nehodí“ a začne se chovat přirozeně, což někdy okolí označí slovem „blázen“. Černé plechové dveře jsou pootevřené a škvírou se sem dere sluníčko prokukující skrz mraky. Jaro už se nedá odbýt ani zastavit, tentokrát se nám už neschová. Větve stromů už ho nepustí, na důkaz se začínají pomalu zdobit malinkými zelenými pupeny, ze kterých co nevidět vyraší všechna ta síla nasbíraná během zimního odpočinku. Jo, zapomněla jsem vlastně napsat, že touhle kouzelnou kávovou oázkou se pyšní městečko Litoměřice hned kousek od náměstí, kdyby jste někdy pátrali po nějakém zajímavém kavárenském tipu nejen na neděli…

No, a že je jaro ve vzduchu, jsem na vlastní kůži zažila už v týdnu. Když jsem se tak jednou vracela domů, všimla jsem si kousek od domova, že jde tím samým směrem nějaký pán. Znáte to, někdy si něčeho všimnete a víte, že třeba ten člověk tam prostě nejde náhodou, nějak to cítíte. Měla jsem ten pocit zrovna z téhle osoby, ale v duchu jsem se okřikla, že jsem zbytečně paranoidní. Když jsem došla k domovním dveřím a lovila jsem klíče v kapse, najednou za zády uslyším cizí hlas:

„Nelekněte se mě, prosím Vás…“. Samozřemě jsem se lekla, jen co ten člověk promluvil. Kdo by se nelekl, když mu někdo cizí stojí za zády… Ztuhla jsem a stiskla klíče v kapse pro případ, že by bylo třeba zaútočit. Nevraživě jsem se otočila připravena se bít o život.
Pán se mile usmál a v tom jsem si všimla nádherného žlutého narcisku, který držel ve své ruce natažené směrem k mým nedůvěřivým očím.

„Nesu tuhle kytičku kolegyni do práce, ale když jsem Vás viděl na ulici, musel jsem jít za Vámi a dám ji Vám a kolegyni hned koupím jinou.“

Ohromeně jsem na pána zírala a pořád nemohla uvěřit, že Vám prostě jen tak někdo chce dát kytku pro radost… Myslím, že jsem měla otevřenou pusu, chvíli jsem tam jen tak stála a pořád čekala, co bude následovat. Jestli mi pán po tomhle triku začne nabízet levné parfémy, životní pojistku nebo super tarif na telefon. Nic. Pořád tam byl jen úsměv a ta kytka v natažené ruce. A tak konečně ruka v mojí kapse uvolnila křečovité sevření zbraně a trochu nejistě přijala nabízený dárek. Pán se ještě usmál a řekl:

„Krásné jaro!“, otočil se a pomalu odcházel dolů po ulici.

Bylo to krásné poetické odpoledne.