Ráda píši. Neskutečně mě samotnou baví a naplňuje přenášení mého vnitřního neandrtálce, mé fantazie, pocitů a citů na papír. Moje samotka, tedy domov. Tak jako většině i mě se stalo psaní terapií a to nejvíce, jak jinak, než v období, kdy jsem byla gravitací nejvíce tlačena na Matku Zemi a (za)tlačena do formičky, kam jsem se nevešla. Před třemi lety se mi stala slova prvním tepem mého bytí a já našla krajinu svého srdce, která je ryzí. Začala jsem psát básně.
Jako mladší já jsem skládala převážně humorné básničky ke svátkům a narozeninám mých blízkých, kde tvorba měla především vyslat bohulibý zvuk z jeskyně ústní a pomačkat srdce. Psaní básní, nebo jak já spíše nazývám, mého automatického textu, bylo jiné. Bylo pro mě o mě. O všem, co mě tvarovalo a tvaruje, jak to ve mě zní, jakou to má vůni a (pa)chuť. Žádné vlažné období. Ani jsem sama netušila, jak mě tvorba spolkne v jakoukoliv hodinu, při jakékoliv situaci a už vůbec by mě nenapadlo, co ve mně rozvibruje a jak to bude doznívat. Občas, tedy upřímně řečeno často, mě to trklo řádně. Začala jsem myšlenkám dávat podobu. Podobu psanou. Oblékala jsem je, šperkovala a zdobila dle toho, co ve mně v onu danou chvíli vyvolávaly a co si zasloužily. Někdy křičely, někdy šeptaly, někdy se mnou nemluvily, ale garde mi dělaly neustále a velmi intenzivně. Zastavovaly mě na přechodu pro chodce, nejednou mě nechaly přejet na jinou tramvajovou zastávku, ohýbaly mi a měnily tvar kůže na prstech, nechaly mě plakat, smát se i zvracet. Prostě chtěly mou pozornost.
Po napsání první básnické sbírky “Krásu žádající”, která vyšla díky mému vzácnému kamarádovi, jsem se cítila lehčí. Minulost se stala minulou a stavům prožitým praskly šaty a nahota byla najednou tak příjemná. V tu chvíli už se však v přítomnosti formovalo něco nového díky tomu, že staré odešlo. Vznikl prostor, který toužil doplnit. To už se tak nějak dělo beze mě, skrze mě. Na Nový rok již tradičně odlétám s mým zeleným srdcem do Irska a to nejen díky mému úžasnému partnerovi, ale také díky tomu, že dělobuchy zde nemají šanci. Ticho je mi více a více sympaťákem. O půlnoci jsem požádala svého drahého, jestli si můžu dát novoroční koupačku, jako očistu po šťavnatém roce a ještě šťavnatějších Vánocích. Moc šťávy mě překyselilo a tak jsem potřebovala sůl.
Sůl Irského moře. Byla jsem odvezena na pláž pod dům Paula Hewsona, což už bylo očistné samo o sobě 🙂 Chvíli jsme stáli s mým přítelem na pláži a já mohla oči nechat na třpytivé záři, kterou mi pan Měsíc přichystal cestičku. Napravo nikdo, nalevo nikdo, za námi nikdo, před námi nekonečná modř. Moře. Zvuky moře jsou v noci intenzivnější, když denní podívanou pohltí propast tmy. Vím, proč tam ta láska z mé strany k vodě je intenzivnější a modřejší. Prostá touha po nekonečném široširu. Můj přítel však na rozdíl ode mě koukal vzhůru k nebi. Většinou to tak máme, jdeme spolu, ale každý kouká jinam. Má rád hvězdy. Začal mi jmenovat souhvězdí a já nevěděla, jestli mé rty chtějí být fialové pro něj a má kolena se třepou z té romantiky, nebo jednoduše zimou.
Jedna z hvězd, která byla poctěna a pozornost jí byla věnována, byl Sirius. Psí hvězda. Nejjasnější. Tolik se do mě ten okamžik otiskl, že hned vtiskl nápad, který jsem si však uložila v srdci do mého malého, psacího šuplíčku z teakového dřeva s takovou tou barevnou úchytkou koupenou v Marrakéši. Byl čas jít. Vydat se cestou (do) vody. Ťapala jsem si třpytivou cestičkou přichystanou. Záda, jako vždy, mi chránil můj přítel, no a Bonův dům též. Vlny zkoušely sílu mého středu těla a zima byla zvědavá na efekt mého každodenního osvěžování. Když odbyla půlnoc a já ve všech možných odstínech fialové, do které jsem byla zahalena, vracející se k důvodu mého srdce zezelenalého, jsem si okamžik usadila ještě hloubš. Nad Dublinem začaly vzlétat lampióny. Dosvítily, co ještě zůstalo zhasnuté. Kromě náruče mého muže, teplé horké vody a dek mě zahříval pocit Siriuse. Ne a ne mě (o)pustit. Já se rozepsala. Jinak.
Sirius mi dal chuť psát o tom, co se děje aktuálně, což byla diametrální změna. Rok jsem psala. Někdy každý den, někdy jednou za čas, někdy vůbec. Slova přicházela a odcházela. Byla hutnější než v první sbírce, byla svobodnější, drzejší, ostřejší, zamilovanější, půvabnější, něžnější, zvrácenější. Ale stále byla (se) mnou. Každý máme svou terapii, která nám pomáhá tu neekologickou hrubou energii kolem nás/v nás obrušovat a jediné podstatné je jí naslouchat.
Jak jsem řekla na mém křtu, nevím, jestli je to dobré nebo špatné, ale jsem to já a to je podstatné. Třeba si v něm najdete to, co zrovna potřebujete slyšet/číst. Mé básně definují můj prožitek, jeho pestrost. Odráží mé vnitřní vnímání, ke kterému jsem mohutně otevřená, a které mi přináší volnost a přirozenost. Probouzí citovost a citlivost. I kdyby mé letadlo plné slov, které lítá do všech stran světových zabloudilo, vždycky nějak samo doletí až sem, k zelenému srdci s gelovou tužkou ve stejném odstínu. Já nám všem přeji, aby nám hodnocení druhých tuto svobodu nevěznilo. Zabaleno. Odesláno.
O Siriusovi slovy Barunky HU
Siriuse už vidím
Sirius odvěce fascinuje svoji září na klenbě noční oblohy. Ve skutečnosti je však dvojhvězdím. Jeho zář proniká tmou a tma jeho jas zdůrazňuje. Básnická sbírka Siriuse už vidím, v mnoha ohledech odráží tuto symboliku. Rámuje niterené stavy a pohnutky autoričiny duše, skrze zkušenost se světlem i stínem, které se bez sebe navzájem neobejdou.
Oproti básnické prvotině Krásu žádající, je Sirius v mnoha ohledech jistější a ostřejší, přestože nepostrádá charakteristickou křehkost a něhu autorčina vnímání a projevu. V intimním světle navíc sděluje něco velmi důležitého, tedy to, že lidské prožívání neustále osciluje mezi póly, mezi dnem a nocí duše, světlem a tmou emoce, jasem a stínem lásky. A mezi jedním a druhým je někdy nejasná, pokud vůbec existuje.
Básnický celek Siriuse už vidím nepostrádá jemnost a ladnost, ale neskrývá ani skutečnost, že jeho prožitkové pletivo obsahuje kost i dřeň. Sirius nepadá z nebe, když se rozední a za světla nezpochybňuje tmu.
A to je myslím zásadní pointa, kterou Róisín skrze osobitou hru se slovy sděluje něco velmi důležitého a kterou oslovuje tichý hlas lidského srdce.
Barbora Hu
Enjoy your flight. Tím to vše začalo a já vzlétla. Už tomu budou tři roky a já (neu)stále letím. Stala jsem se učící bez přídavku mučící okolí, jen snad občas sebe. Přišla jsem na to, že jsem nevěděla, co domov znamená. Prý pocit bezpečí. To, když se vyfoukneš jako balonek, když po celém husto-dni přijdeš domů.
Já ale v práci ráda a ještě přelétavě z jednoho místa/města do druhého, v kabátku totálního až možná totalitního entuziasmu, nepřipouštějící si ukotvení v žádném slova smyslu. Po všech škobrtancích, které můj život obrušovali, mi jóga vždy byla největším parťákem, berličkou, živitelem, ryzí láskou a i jistotou, která ne(z)klame. Ta, co zůstává. Ta, co (h)ladí za jakýchkoliv okamžiků a ta, co mně ukazuje mě. Nesčetné množství lekcí, seminářů, pobytů, záskoků, to vše mi tolik přikutálelo a odkutálelo.
Evidentně ne tak mnoho, co poslední tři roky. Možná s pocitem jisté dávky arogance, že už tak nějak přeci vím. Vždyť učím za jakýchkoliv okolností a ono učení druhých skrze sebe, bylo a je, jakoby mě živou vodu polévali, obohacovali a motivovali sytit se praxí více. Já, která už si poznámky na školeních nedělám, protože vím, že se ve mně a do mě uloží to, co se uložit má. Shrnuto/podtrženo, já se přeci znám. Lekce přišla.
Řekněme trochu dynamičtějšího plynutí, než osobně kvituji. To znamená, že nejen pot a slzy v šišatosti provedení s údivem a kolísáním přicházeli. Lekci v praxi s podtextem, tak se ukaž, co za těch 13 let umíš mimo jógamatku. Tak jsem začala poznávat sebe a to úplně jinak, jinak než se ve všech těch knihách píše, jinak než všichni ti velcí Guruové říkali, jinak než mě rodiče a přátelé našeptávali, jinak..a to na cestách od sebe k sobě ~ s mezipřistáním ~ u něj.
Když se letadlo s masivní akcelerací do vzduchu vzneslo, já jsem tenkrát letěla sama poprvé do země neznámé, jen poslouchala všechny indicie, že to bude IRSKO. Na dobu omezenou, která se protáhla na neomezenou pravidelnost. Nezapomenu ten pocit, když jsem přistála a vystoupila z letadla. Neviděla jsem nic, ale zato cítila všechno. Srdce se mi otevřelo a zezelenalo. Ano. Je to neuvěřitelné, ale já se cítila DOMA. Když si jednou dopřejete tu dávku cestovatelskou nesdílející, lehko si navyknete a jako tetování si vryjete hluboko pod kůži: sdílím ráda se sebou. Tak jsem se do Irska začala vracet. Nový pocit, protože já si vždy užívala (od)let k jinému, novému.
Najednou vás to jako magnet táhne na jedno a to samé místo. Autenticky a silně!! Jsem vodní živel a i přesto, že neustále lobuji za krásu Prahy, Vltava mi prostě nestačí. Tady si vybrat můžu, z jedné strany pan Oceán, z druhé strany moře. Vítr, který mě češe a vymetá nánosy. A déšť. Ahhh, ten déšť. Ten napomáhá větříku tu auru opláchnout 🙂 Já jsem jako znovuzrozeně rozené novorozeně v lůně zeleném sametovém. Začala jsem si krásy země dopřávat jako homeopatika. Po malých dávkách a pravidelně. Kdy poznávám, jak ono vyhladovění a odloučení mi ukazuje, po čem opravdu toužím. V zemi zelené, kde mé srdce tepe radostněji jsem dostala kromě pocitu domova další veledar. Muže. Ira.
Dodnes nepřestávám děkovat a stále vstřebávat tu štědrost, která mi do srdce spadla a roztepala do neuvěřitelných kmitočtů, až jsem se občasně trošku zapotila..“Jistota“ fuč během jednoho pohledu do očí. To, že mateřský jazyk miluji a tvaruji si ho dle libůstek mé duše, je asi známo. Minimálně mně. A ejhle jazyková bariéra a já najednou nemůžu. Když nevím, tak mlčím. V hlavě se milionkrát hodnotím, jak budu vypadat. Ale tohle já přeci nedělám, já se nehodnotím, já taková nejsem.
Evidentně jsem. Jenže on mě neopravuje, nedoplňuje a jen naslouchá a tolik se snaží rozumět. Nedělám já toto v lekcích?? Najednou se stávám žákem. Opět. A ne naposledy. S velkou rozvahou si rozmýšlím, jak řeknu věc, která mě tíží a s velkou dávkou jazykového uchopení snaha po pochopení přichází. Hmm, tak nějak snazší než v mém jazyce. Takže pro mou slovní zásobu mě rád jednoznačně mít nemůže. Paráda 🙂
Zkuste muži říci, že učíte jógu. Od pocitu, že jste free pro lásku, přes rafinované laškovné představy, po toužení vidění ohebného, jestli si opravdu tu nohu za hlavu dáte k údivu, jak vyplňujete daňové přiznání. Tady přece já už také vím, co bude následovat. A ono jinak. Opět. On se téměř vůbec neptá, nebádá a přijímá bez jediných komentářů verbálních nebo nonverbálních. Paráda na entou. Hmm, takže co zbývá, co o sobě “vím”? Mé rádoby přednosti jsou těžce v pozadí a zbývá má pocitově necelá celistvost. Ryzí bytí. Toho, že vás někdo má rád, opravdu takového, jaký jste..A tak poznávám. Sebe.
Co vše jsem si myslela, že znám, že z těch knih umím. Vztah mi ukazuje, že životní praxe je prostě ta jediná ojedinělá. Další pochopení toho, že když je ten pro vaši duši nejdůležitější nejdál, je vám opravdu nejblíž. To vyhladovění oné vzdálenosti vám dává tolik plnosti. Tolik uvědomění. Tolik užívání si přítomnosti, když jste spolu. Neřešení nesmyslů, protože víte, že toho času máte málo. Tohle si zachovat. A ano každodennost garde nedělající, čímž více vzrušující každá vteřina. Ovšem i v tomto mi je ukazující, že každodennosti se učit mám a hlavně ji mám přijímat, možná jako jakousi jistotu v nejistém. Když jsme se vydali společně na lodi po Atlantiku navštívit jeden z mnoha překrásných ostrovů a mě byla s láskou a jistou dávkou starosti o mě, nabídnuta pilulka proti žaludku do nepřínosné strany světové otočeného, s úsměvem odmítám.
Pilulku?? Já?? Haha. Já přeci skáču z letadla, rybařím v Indickém oceánu, koupu se se slony a krokodýli, při úplňku se nořím do oceánu mezi třpytivým planktonem a přitom mléčnou dráhu si užívám. Navíc já a chemie přátelé nejsme. Takže znovu: Já?? Ano a jak vždy při té vzácné krátkosti mého pobytu v zemi zelené, chci býti princeznou, tak ano, princezna se na lodi zblila jako duha. S notnou dávkou studu zahalená bílou a s chutí naprosto snovou v ústech zvedám hlavu od kýble a musím se jen usmát tomu, jak já se “znám”. Nejen, že mi celou dobou jsou hlazena záda, ale navíc je po mě ona spoušť uklizena. V každém rozhovoru z jeho strany je tolik moudrého. Tolik disciplinovaného. Tolik duchovního. A tolik pravdy.
Kolik mých emočních vln, které oproti Atlantiku v čísle 9 opravdu nejsou, tak leda 9 na entou. Buď trpělivá. Neulpívej. Přijímej. Jak bylo pro mě těžké přijmout. Přijmout lásku s pocitem, že si ji zasloužím. Strach, že to bude další muž, který mi ze života odejde, když ho do svého žití vpustím. Tyto vlny může jen maják ustát a ještě u toho svítit. Tak se učím. Učím od něj. Neb on věří. Věří sobě. Věří mně. Já mám své forever for now. Nepřestanu děkovat za to, že jakou trpělivost dávám já, je nyní dávána mě i na tisíce kilometry daleko. I přesto, že slovy, o které se každý den opírám, mu nedokáži vyjádřit vše, tak jak bych si přála, mě neskutečně baví, že on to beze slov ví.
Nemusí to být vždy ten označkovaný velký GURU, který nás něco naučí, ale ta zkušenost s učitelem, který se tak vůbec neznačí a to poslední co chce, učit vás. Prožívání nového u sebe mě nepřestane s úžasem fascinovat. To vše, jak se znám zde, tam mám úplně jinak. Nejen trávení.) Od té doby je žaludek v klidu, protože mé vlny narážejí do majáku, který mi svítí a já jsem našla. Našla jsem domov.
