Než jsem měla své vlastní děti, dětská jóga mi neříkala vůbec nic, a když nad tím tak přemýšlím, tak mě nechávaly chladnou vlastně děti obecně, když nepočítám syna mé kamarádky a zároveň jógové parťačky Marcelky, který si mě získal už jen tím, že byl její 🙂
Malé přiblížení k dětské józe nastalo v době, kdy jsem otěhotněla a cvičila s miminkem v bříšku, i když musím říct, že z nás dvou jsem cvičila zřejmě pouze já a to ani ne za dva, ale vzhledem k nabitým kilům, minimálně za tři. Nicméně bavilo mě to moc a naše propojení bylo mnohem intenzivnější, než při vysedávání v kanceláři. Pár týdnů po porodu, když moje malá holčička odlepila hlavičku od země, přišel v mých očích vhodný okamžik na její první lekci jógy.
A protože jsem ji chtěla učit já, jsem přeci učitelka jógy, tak jsem se přihlásila na učitelský kurz dětské jógy, abych si rozšířila seznam jógových pozic o ty, které ona v jejích pár měsících zvládne. Asi tak nějak jsem si v té době představovala dětskou jógu 🙂
Po absolvování kurzu jsem si nepřišla o moc chytřejší, možná to bylo tím, že se mluvilo o starších dětech, než bylo mé pár týdenní miminko a já žila aktuálně pouze tím obdobím, které bylo právě u nás doma, možná jsem pouze byla myšlenkami víc u svého miminka než na kurzu. Ať tak nebo tak, tímto kurzem pro mě dětská jóga na čas skončila a já si neuměla představit, že bych jí někoho učila, včetně mé dcery.
Až když dcera nastoupila do školky a já dostala nabídku učit dětskou jógu v její školce, asi proto, že dcera učitelkám o mamince hodně vyprávěla:), tak jsem nad tím začala přemýšlet vážněji. Přiznávám, že učit jógu děti nebyl nikdy můj sen, ale lákala mě představa, kdy se dostanu k mému milovanému učení jógy, aniž bych potřebovala hlídání dětí, což pro mě bylo v zahraničí, kde jsme tou dobou bydleli, něco jako sci-fi, navíc budu učit svoji milovanou dceru a poznám blíž její školku a kamarády.
Moje první lekce dětské jógy ve školce byla hned po Vánocích a pamatuji si jako dnes, že celé Vánoce jsem přemýšlela snad jen nad tím, jak to udělat, aby to alespoň trochu vypadalo jako jóga, ale aby to zároveň děti bavilo a nechtěli mě ve školce vyměnit dřív, než propotím první legíny. Protože to byla anglická školka ve Vídni, nemohla jsem spoléhat na české písničky typu „Skákal pes“ a proto byla moje příprava fakt velká, včetně naučení se základních anglických dětských písniček jako záchrany v případě, že vše ostatní selže 🙂
První lekci jsem pojala naučně a už jen seznamování se slovem “jóga” bylo formou tvarování našich těl ve tvaru písmen ve slově „joga“ a děti to bavilo. Zpívaly jsme mantry, společně vymýšlely příběhy, napodobovaly zvířátka, ať už pohybem nebo zvukem, učily se spolupracovat ve dvojicích, relaxovat, hrály různé hry a děti byly tak nadšené a já tak zpocená. Snad nikdy jsem se při učení dospělých tak nezpotila jako na mé první, druhé, vlastně i desáté józe s dětmi.
Když na mě děti na konci lekce naskákaly jako hokejisté na toho, kdo dal zrovna rozhodující gól, a prosily, ať ještě neodcházím, jejich hlavní otázkou bylo, kdy bude příští jóga a proč ne zítra, musím říct, že jsem často měla slzy v očích a najednou jsem se do dětské jógy zamilovala.
Může být hezčí výsledek naší „práce“ než spokojené děti, které navíc učíme něco tak úžasného, jako je jóga? Rodiče mi často říkali, že jim děti večer doma ukazují různé pozice, zpívají mantru óm a těší se na další jógu. A nemyslím si, že by to bylo tím, že jsem tak úžasná učitelka dětské jógy, ale tím, že děti přirozeně pohyb milují, rádi se učí nové věci a pokud je to pro ně hravou formou, navíc se podílí na tom, jak ta lekce vypadá, jsou ty nejvděčnější studenti, kteří navíc umí rozpoznat, jestli to baví jejich učitele a to je myslím základ.
Jógou u nich nerozvíjíme logické myšlení jako při matematice, neučíme je gramatiku jako v češtině, ale učíme je dýchat, mít rád sám sebe, respektovat se, ale mít respekt i k ostatním, poslouchat své tělíčko, rozvíjet fantazii, dávat průchod svým emocím, relaxovat, hýbat se. Není to minimálně stejně tak důležité jako ta matematika?
Není potřeba být učitel dětské jógy, abychom mohli učit jógu své děti doma. Ze své zkušenosti musím říct, že není nic jednoduššího, než si doma rozložit podložku, začít cvičit „vaší“ jógu a věřte, že děti se dřív nebo později přidají a je úplně jedno, jestli děláte jógu dětskou nebo tzv. “dospěláckou“. Nic nemotivuje děti víc, než my sami. A děti nás tak rády kopírují, takže chceme-li přivést děti k józe, praktikujme ji a věřme, že brzy vedle naší podložky přibude podložka další a možná se ta “vaše” jóga změní na tu zvířátkovou, u které se sem tam něco zazpívá, možná si u toho budete vyprávět a určitě spolu zažijete krásný společný čas.
V průběhu prvního těhotenství si mě vybrali v ordinaci ženského lékaře do průzkumu, kde zkoumali, jaký vliv má těhotenství a porod na pánevní dno ženy a odměnou byl ultrazvuk a fotka našeho miminka, které v tu dobu sice připomínalo miminko jen při velkém zapojení fantazie, ale kdo by odolal.
První test mého pánevního dna dopadl na výbornou, doktorka jen s obdivem koulela očima a při mé zmínce, že se věnuji józe, jen spokojeně kývala hlavou, že teď ji to je všechno jasné.
Daleko hůř už dopadl test po porodu, kdy jsem koulela očima já a to nejen při sdělení výsledku, ale také při procházce parkem s kočárkem, kdy v jedné minutě jsem na toaletu nepotřebovala a v té druhé tak, že jsem hledala první strom, auto, případně se jen modlila, aby kolem cesty nikdo nešel, protože nebylo zbytí. Bylo jasné i bez sdělení výsledků, že nějaký dopad porodu na mé pánevní dno byl a to jsem ještě před pár lety ani nevěděla, že nějaké pánevní dno mám, natož kde.
Doktorka mi doporučila pár cviků a pár pomůcek, mimo jiné, Venušiny kuličky, které tomu prý pomáhají. Co se dalo dělat, zdraví je zdraví, šla jsem je koupit a pak je doporučila i všem svým kamarádkám.
Upřímně musím říct, že ani doporučené cviky, ani kuličky jsem moc nevyužila, hned po šestinedělí jsem začala s denní praxí jógy a přestože jsem na dalším testu nebyla, věřím, že očima by zase koulela doktorka, protože já už málokdy hledám místo za stromem nebo mezi auty.
Pánevní dno je sval jako každý jiný, mají ho ženy i muži, ale tím, že není vidět, jak je vyrýsovaný, v plavkách ho neukazujeme, tak se mu málokdo cíleně věnuje. Málokdo, ale také tuší, že únava, ztráta životní energie, špatná psychika, chronická bolest hlavy, bolavá záda, ochablé břišní svaly, ztráta chuti na sex, neudržení moči a spoustu dalších problémů je spojena právě s povoleným pánevním dnem. Místo, aby v nás naše energie kolovala, uniká nám právě v oblasti pánevní dna pryč z těla.
Pokud jste právě teď zpozorněli, zkuste zpozornět i na lekcích jógy, kdy vám váš učitel doporučuje, abyste zpevnili nebo aktivovali pánevní dno, případně múla bandhu. Tato instrukce má, jak už je teď jasné, mnohem hlubší význam a správným používáním těchto svalů vylepšíte vše výše zmíněné a navíc začnete i více vnímat vnitřní prožitek z jógy.
Svaly pánevního dna můžete aktivovat vědomě, např. představou, že potřebujete na toaletu, která není poblíž, případně představou, kdy jste na toaletě a zkusíte zastavit proud moči. Pouček je celá řada, a jakmile jednou zjistíme, kde to naše pánevní dno je a jak ho aktivovat, tak ho můžeme posilovat kdykoli během dne tak, že ho na chvíli zatnete a po chvíli znovu povolíte.
Pokud například v jógových balančních pozicích svaly pánevního dna aktivujete, vaše pozice získá větší lehkost, stabilitu a budete se v ní cítit příjemně.
V ashtanga józe, které se věnuji já, pracujeme s aktivovanou múla bandhou neboli pánevním dnem po celou dobu denní praxe. Bez ní by nebylo možné spoustu ásan a vinyás (přechodů mezi pozicemi) provést a je to kromě toho správného posílení ten nejlepší zdroj energie a to jak té momentální, tak té životní.
Než jsem měla děti, józe jsem se věnovala několikrát týdně, navštěvovala jsem lekce různých lektorů, vyzkoušela jsem všechny možné druhy jógy, absolvovala spoustu školení, workshopů a sama jsem se učitelem jógy stala a jógu učila.
Před prvním těhotenstvím jsem se rozhodovala, jestli půjdu na jógu, do kina nebo do baru a pokud jsem se nemohla rozhodnout, často se dalo stihnout všechno v jeden večer. V těhotenství jsem většinou vynechala bar, protože se mi oči zavíraly už v kině a poté, co se mi narodilo první dítě, odpadlo i kino a zbyla pouze jóga a o tu jsem se nechtěla nechat připravit.
Bylo to složitější, ale celkem se mi dařilo odbíhat na lekce mezi kojením a jóga v mém diáři stále byla. V průběhu druhého těhotenství ubývalo sil, chuti a naším přestěhováním mimo ČR i příležitostí někam chodit, zato přibývalo špatné nálady a nervozity. Narozením druhého miminka, navíc v cizí zemi bez možnosti jakékoli pomoci s hlídáním jsem věděla, že s návštěvou lekcí, natož s učením ostatních mám konec definitivně, že jediné, kam můžu občas odběhnout, je toaleta a to ještě s dětmi v zádech.
A to byl důvod, proč jsem se rozhodla, že pokud o jógu nechci na pár let přijít, musím si podložku rozložit doma a jít na ní kdykoli to situace dovolí.
Hned po šestinedělí jsem začala jednoduchými pozdravy slunce, poté jsem si k tomu přidávala pár dalších pozic, nicméně přestože jsem byla zvyklá učit jógu a vymýšlet lekci pro své žáky, najednou se mi nechtělo přemýšlet, jaké pozice zařadit, času bylo málo a tak jsem často u těch pozdravů slunci skončila. Proto jsem se rozhodla a našla si lekci jógy na internetu a začala cvičit tzv. online.
A tady začala moje láska k ashtanga józe. Lekce, kterou jsem na internetu našla, a kterou jsem si od té doby pouštěla denně, byla právě ashtanga jóga, kterou úplnou náhodou vedl Sri. K. Patthabi Jois, který je považovaný za jejího otce. To, co mi na ní v minulosti vadilo, ten řád, to, že se každý den dělá úplně to stejné, pozice za pozicí, to mi naopak maximálně vyhovovalo, já nad tím nemusela přemýšlet a každý den, okamžitě po usnutí nejmenšího člena naší rodiny jsem si rozbalila podložku a následovala povely ozývající se z videa.
Po nějaké době už jsem to celé znala zpaměti, video ani nepotřebovala a ashtanga jóga se pro mě stávala závislostí, už si o to říkalo nejen moje tělo, ale i moje mysl a moje rodina. Pokud jsem ten den cvičila, manžel to poznal už ve dveřích na mém úsměvu a totálním vyklidnění.
Nyní to vypadá tak, že si každý den stoupnu na podložku, zazpívám úvodní mantru a s nádechem začínám, jak se v jógové komunitě říká, svoji denní praxi. Nepřemýšlím, pouze dýchám a na vlně dechu procházím celou sestavou ashtanga jógy, jak ji mám dávno zažitou.
V tuto chvíli to přestává být cvičení, ale začíná to být opravdová meditace v pohybu, kdy následuji dokonale vymyšlený systém, kde každý pohyb má svůj důvod, dech má obrovskou sílu, zahřívá mě a zároveň klidní a co je nejdůležitější, každý den se cítím lépe nejen ve svém těle, které už nemá žádná poporodní kila a je mnohem flexibilnější než když mi bylo dvacet, ale jsem i mnohem spokojenější a vyrovnanější, než jsem kdy byla.
Lhala bych, kdybych řekla, že se mi na podložku chce každý den, někdy se tam těším, někdy se musím přemlouvat, někdy to oddaluji na večer, ale co je jisté, že pokaždé, ať stihnu celou sestavu nebo jenom část, mám po skončení úžasný pocit a vím, že cesta jógy, na kterou jsem se dala, je správná.
A jako největší dárek vnímám fakt, že mé děti berou jógu jako součást maminky, součást běžného dne a moc rádi si dají podložku vedle mě a cvičí se mnou. To už se, ale dostáváme k dětské józe a o té zase někdy příště 🙂
