Občas učím učitele jógy a jednou se při této příležitosti se objevila otázka, jestli je dobré studenty chválit. Část lidí soudí, že by se studenti jógy chválit neměli, protože by jim chvála zvětšovala ego. Druhá část zase soudí, že by se chválit mělo, protože jinak jsou lekce pocitově přísné a tvrdé.
Tahle otázka se týká i mne, protože komunikace není moje silná stránka a v minulosti jsem lidi moc nechválil. Ne, že by to bylo nějaké vědomé rozhodnutí. Prostě mne nenapadlo to dělat. Kouknul jsem na někoho, na něco se zeptal a případně ho opravil anebo mu dal další instrukce. Ale pokud vidím, že je vše v pořádku, tak jsem neříkal nic (v hlavě jsem ho ovšem chválil). Jenže tohle může mnoho lidí velice frustrovat. Protože pokud jediné, co od vás lidi slyší jsou různé opravy anebo instrukce, nabudou dojmu, že vlastně nic nedělají správně. A teď nemyslím případ, kdy někoho opravíte desetkrát za lekci (to frustruje každého), ale i třeba jen jednou za dvě lekce. Časem se to nastřádá a pokud je to jen samé “tohle dělej takhle a tamto nedělej,” tak to pro hodně lidí bude dřív nebo později frustrující.
Pokud máte starost, že někomu poroste ego, když ho pochválíte, tak se nemusíte bát. Ještě nikdy jsem neviděl člověka s velkým egem, který by ho získal díky přehnané chvále ostatních. Naopak např. narcistická porucha osobnosti vzniká spíš z nedostatku lásky (viz např. Röhr (2016)), protože dotyčný se nenaučí mít rád sám sebe a hledá externí validaci za každou cenu. Tím, že někomu řeknete, že má hezkou trikónásanou, z něj egoistu neuděláte. A po pravdě řečeno je problém s egem doménou spíše učitelů jógy než studentů.
Chválení má ovšem také svoje mouchy. Jednak pochvaly část lidí prostě ignoruje (díky celoživotnímu tréninku) ale také je mohou frustrovat (o tom níže). Navíc když bude člověk chválit každou blbost, může to působit neupřímně.
Naštěstí nemáme jen dvě alternativy. Není to tom, jestli chválit nebo nechválit. Hlavním smyslem je 1) předat zpětnou vazbu a 2) motivovat. A tady si můžeme pomoci velice důležitým konceptem (nejen) pro učení jógy – a tím je růstové nastavení mysli.
Růstové vs. fixní nastavení mysli
Růstové nastavení mysli (“growth mindset”) definovala ve svém výzkumu psycholožka Carol Dweck (její kniha s názvem “Nastavení mysli” je k dispozici i v češtině). Z výzkumu, který Carol Dweck dělala na školních dětech určila dvě základní nastavení mysli: fixní nastavení mysli a růstové nastavení mysli. Lidé s fixním nastavením mysli věří, že např. něco jim jde a něco nejde, že jsou na něco chytří nebo hloupí, (ne)mají na něco talent atd. “Víra, že vaše vlastnosti jsou jednou provždy dané – fixní nastavení mysli –, vede k naléhavé potřebě neustále si něco dokazovat. Máte-li dánu jen určitou inteligenci, určitou osobnost a určitý morální profil, pak byste se měli hodně otáčet při dokazování, že je toho všeho právě akorát.”(Dweck, 2017, locs. 103–105) Problémem je, že pak každou překážku vidí jako ohrožení své identity. Proto často svoji snahu radši vzdají než, aby riskovali, že se jim něco nepovede. Takže i když se jim mohlo na začátku dařit, poměrně brzy narazí. Jako extrémní příklad můžeme uvést různé “mladé génie”, kteří si osvojili fixní nastavení mysli, protože jim od dětství všichni říkali, jak jsou chytří. Jenže to pak vedlo k tomu, že se přestali učit (génius to přeci nepotřebuje) a v dospělosti z nich už žádné hvězdy nebyly.
Můžu například podlehnou dojmu, že jsem dobrý na jógu – buďme konkrétnější: na flexibilitu. Všichni mi říkají jako mi to jde, že jsem hodně ohebný atd. až se to stane součástí mé identity. Ale to pak nejspíše povede k tomu, že se začnu vyhýbat ásanám, které mi nejdou (jako učitel je například nebudu zařazovat do lekcí, protože studenti by viděli, že mi třeba nejdou silové pozice). Problém je, že čím déle dělám jógu, tím víc musím pracovat na tom, co mi právě nejde (k tomu můžeme přičíst i fakt, že tělo se v průběhu stárnutí mění). V nejlepším případě si tak způsobím nějakou dysbalanci. V pravděpodobnějším případě po pár letech s jógou přestanu s vysvětlením, že “to je úplná blbost” a půjdu radši na zumbu, protože se nebudu chtít pustit do ásan, které mi nejdou.
Růstové nastavení mysli je opačné. “Růstové nastavení mysli totiž vychází z přesvědčení, že své základní vlastnosti můžete vlastním úsilím kultivovat. Přestože se lidé mohou všemožně lišit (svými výchozími talenty a schopnostmi, zájmy nebo temperamenty), každý se může díky úsilí a zkušenostem změnit.” (Dweck, 2017, locs. 118–120) Žádná naše vlastnost není ve skutečnosti pevně daná (Carol Dweck docela obšírně vysvětluje, že ani IQ ne). Nemám pocit, že bych byl na něco “dobrej” nebo “špatnej”, ale věřím, že na tom můžu pracovat a čím víc na tom budu pracovat, tím víc se to bude zlepšovat.
Jak se vytváří nastavení mysli
A kde tak člověk k takovém nastavení mysli přijde? Problém je, že nastavení mysli není něco, co bychom si normálně uvědomovali. Ali Crum definuje “nastavení mysli” jako “mentální rámec nebo čočku, která selektivně organizuje a kóduje informace.”(Huberman, 2023, čas 8:25) A co se týče růstového a fixního nastavení mysli, tak si ho většinou vytvářím právě díky typu chvály, které dostáváme. Pokud je někdo chválen za schopnosti (jsi chytrý, dobrý, šikovný atd.), tak to buduje fixní nastavení mysli. Zatímco pokud je někdo chválen za úsilí (je vidět, že jsi na tom pracoval, že jsi nad tím přemýšlel atd.), tak to buduje růstové nastavení mysli.
A ten dopad je ohromný. Už první výzkum, který předznamenal růstové vs. fixní nastavení mysli, zjistil, že chválení inteligence může u dětí (5. třída) významně poškodit motivaci i výkon (Mueller & Dweck, 1998). Výzkum probíhal zhruba takto: nejdříve všem žákům dali soubor deseti poměrně obtížných příkladů z testu neverbální IQ. Některé žáky pak pochválili za jejich schopnosti (“To jste chytří”…) jiné za úsilí (“To jste se opravdu snažili”…). Do té doby byly výsledky obou skupin stejné, ale potom se začaly lišit. “Po zkušenosti s obtížemi výkonnost žáků chválených za schopnosti prudce klesla, i když jsme jim dali o něco snazší příklady. Ztráceli víru ve své schopnosti a vedli si hůř než na začátku. Děti chválené za snahu podávaly čím dál lepší výkon. Díky náročným příkladům své dovednosti vytříbily, a když se pak vrátily k těm snazším, měly velký náskok.” (Dweck, 2017, locs. 1183–1186) Protože šlo de facto o IQ test, tak jen rozdíl ve způsobu chválení snížil nebo zvýšil IQ.
Od té doby byly tyto (a další) způsoby chválení testovány mnohokrát. Jeden z nedávných výzkumů se zaměřil například na vysokoškolské studenty (Zarrinabadi & Rahimi, 2022). A výsledek vždy odpovídal zjištěním Carol Dweck.
Způsob chválení hodně ovlivňuje děti, ale také dospělé, kteří začínají s nějakou aktivitou. Po nějaké době si určité nastavení mysli už vytvoří a stojí už víc práce toto nastavení změnit.
Proto je hodně důležité, jak jako učitelé jógy se studenty komunikujeme – obzvlášť s těmi, kdo právě začali chodit na jógu. Zásadním způsobem totiž formujeme, jaké nastavení mysli si vytvoří (u dospělých může být výhodou, že ti, kdo mají růstové nastavení mysli, si ho většinou snaží vědomě udržet). A i s dobrými úmysly, tak můžeme nevědomky u někoho vybudovat fixní nastavení mysli.
Moralizující soudy
Andrew Huberman popsal rozdíl mezi chválou za úsilí a chválou za vlastnosti tak, že buď se zaměřujete na slovesa nebo na přídavná jména. Tj. pokud popisujete to, co člověk dělá (snaží se, zapracoval na tom…), tak pomáháte budovat růstové nastavení mysli. Ovšem pokud popisujete, jaký člověk je (chytrý, ohebný, silný, talentovaný…), tak budujete fixní nastavení mysli. Navíc tím vynášíte soudy o tom, jaký daný člověk je. Nad tím se pozastavil už psycholog Marshall B. Rosenberg (bez souvislosti s výz. Rosenberga ale nezajímal výkon. Šlo mu o “pouhou” mezilidskou komunikaci.
Popisování toho, jaký člověk je považoval za moralizující soudy, které zbavují druhého lidskosti. Jinými slovy, kdo si myslím, že jsem, abych mohl někomu jinému říkat, že je třeba takový nebo makový. Podle Marshalla Rosenberga je to ve stejné kategorii, jako když někomu řeknu, že je špatný, hříšný apod. “Říci někomu, že odvedl dobrou práci a že je schopný člověk…, to je podle mého názoru další z moralizujících soudů.(…) Tvrdíme, že pozitivní soudy jsou stejně odlidšťující jako negativní soudy. Domníváme se také, že odměňovat někoho pozitivní zpětnou vazbou je zhoubné. Neponižujte lidi tím, že je chválíte nebo jim skládáte poklony” (Rosenberg, 2015, s. 130) Navrhoval nahradit tyto soudy vyjádřením vděčnosti a ve svých knihách i popsal způsob jak na to. Vyjadřování vděčnosti ale není dobře aplikovatelné při komunikaci učitele a studenta (v tom je výzkum Carol Dweck blíže), proto teď nepůjdeme do detailu. Chtěl jsem tento pohled zmínit pro ilustraci toho, že se na problém “chválení” nemusíme koukat jen z hlediska “efektivity”, ale i obyčejné mezilidské ohleduplnosti.
Zpětná vazba
Základní (a trochu zjednodušená) rada je: chválit za úsilí, nechválit za schopnosti. Jinými slovy zaměřit se na slovesa, ne na přídavná jména. Ovšem to není všechno. Nejde o to jen lidi chválit, ale je potřeba dávat lidem zpětnou vazbu. Na tohle upozorňuje přímo i Carol Dweck: “A konečně, když si lidé uvědomí, že já jsem ta, co přišla s nastavením mysli, často říkají: „Jo, jasně! Chvalte za proces, ne za výsledek, že jo?“ No, ne tak docela. Tohle je široce rozšířený omyl. Ve všech našich studiích zkoumajících chválení opravdu vždy chválíme za proces, ale vždy ho dáváme do souvislosti s výsledkem, tedy s tím, co se děti naučily, jaký pokrok udělaly, čeho dosáhly. Děti si musejí uvědomit, že díky tomu, že do toho procesu napřely své síly, se něco naučily.” (Dweck, 2017, locs. 3624–3628)
Tohle je důležitý bod. Pokud budeme chválit neupřímně, tak si toho lidé dřív nebo později všimnou a jediné, co z toho vyplyne je naše neupřímnost. Někdy není od věci prostě říci: “Zdá se mi, že jsi tohle a tohle od posledně moc necvičil” apod.
Samozřejmě v józe se objeví otázka, co je onen “výsledek”. Čeho by člověk měl dosáhnout? Jsem pevně přesvědčen, že by naším cílem NEMĚL být větší rozsah pohybu. Může se stát, že díky józe budeme mít větší rozsah pohybu, ale také se to stát nemusí. Také to, že se teď dokážete praštit hlavou o holeně nijak neovlivní vaše zdraví nebo kondici. Jen to může zvýšit vaše šance na získání angažmá v cirkusu, ale to podle mne není dobrý cíl pro jógovou praxi.
V čem bychom se tedy měli zlepšovat díky praxi ásan? Co bychom se tím měli naučit? Tahle otázka by si asi zasloužila delší zamyšlení. Ve stručnosti bych řekl, že je dobré vědomě rozvíjet hlavně dvě oblasti:
- Uvědomění – vnímání těla, dechu.
- Funkční stránka – ásanová jóga je pořád cvičení a když už se člověk hýbe, tak je dobré, aby to taky k něčemu bylo. Tzn. správně tělo používat (zapojují se ty svaly, co mají? Nebo si buduji jen dysfunkční vzorce pohybu?) a také ho používat dostatečně.
Oboje dvoje jsou velké témata, o kterých existují celé knihy. Zde jsou pro nás podstatné jen z hlediska zpětné vazby. Nemá tedy cenu někoho chválit za to, že je ohebný (což bývá výsledek spíše jeho genetiky než práce), ale třeba za to, když v ásanách “nevisí”, ale je tak aktivně, pohyb vychází ze středu apod. Tyhle věci bývají hůř vidět a o to důležitější je na ně začátečníky upozorňovat, protože tak se je naučí vnímat.
Postřehy na závěr
Pokud zkusíme chválit, tak abychom podporovali růstové nastavení mysli, bude to ze začátku hodně dřevěné a bude nám to připadat nepřirozené. Může to i chtít delší přemýšlení o tom, co říct. “Jsi fakt dobrej” nás napadne hned. To je normální součást procesu. Jde o to, že musíme změnit nejen způsob chválení, ale (možná) i svůj pohled na ásanovou praxi. Např. uvědomění těla není něco, co by člověk buď měl nebo neměl. Je to opět víc o “slovesech” – buď to dělám nebo to nedělám. A podobně nemůžu nějakou ásanu umět nebo neumět. Můžu ji jen praktikovat způsobem, který je užitečný nebo způsobem, který užitečný není. A dokonce ani člověk není takový nebo onaký, ale něco dělá nebo nedělá. A to jde.
Bibliografie
Dweck, C. S. (2017). Nastavení mysli: Nová psychologie úspěchu, aneb, naučte se využít svůj potenciál (2. vydání). Jan Melvil Publishing.
Huberman, A. (2023). How to Enhance Performance & Learning by Applying a Growth Mindset. https://www.youtube.com/watch?v=aQDOU3hPci0
Mueller, C. M., & Dweck, C. S. (1998). Praise for intelligence can undermine children’s motivation and performance. Journal of Personality and Social Psychology, 75(1), 33–52. https://doi.org/10.1037/0022-3514.75.1.33
Röhr, H.-P. (2016). Narcismus – vnitřní žalář: Vznik poruchy, průběh a možnosti jejího překonání (P. Patočka, Přel.; Vydání třetí). Portál.
Rosenberg, M. B. (2015). Co řeknete, změní váš svět (H. Antonínová, Přel.; Vydání první). Portál.
Zarrinabadi, N., & Rahimi, S. (2022). The effects of praise for effort versus praise for intelligence on psychological aspects of L2 writing among English-majoring university students. Reading & Writing Quarterly: Overcoming Learning Difficulties, 38(2), 156–167. https://doi.org/10.1080/10573569.2021.1934928
V jógovém světě je častým předpokladem, že každý zvládne jakoukoli ásanu, pokud to bude opravdu chtít, bude dostatečně cvičit, správně jíst atd. Většinou to není něco, co bychom nahlas říkali, ale implicitně tento předpoklad existuje. Problém je, že to není pravda. Pro velkou většinu lidí bude velké množství ásan nedosažitelných a nikdy v životě je neudělají, i když budou cvičit sebevíc. To zní docela drsně a může to vypadat, že tak zbytečně vytvářím nějaké omezení a hranice, když nejsou potřeba. Pokusím se však ukázat, že tato pravda je spíše osvobozující než omezující.
Každý jsme jiný
Asi nikdo z nás není rád, když slyší, že něco nedokáže. Hodně (hlavně amerických) filmů a motivačních příběhů začíná právě tím, že se hrdina/hrdinka dozví, že něco nikdy nezvládnou a pak to zvládnou. Faktem je, že člověk je úžasná bytost a možnosti toho, co můžeme dokázat jsou nesmírně. Ale existuje nějaká hranice. V oblasti naší mysli je asi tato hranice dost mlhavá a velice vzdálená. Ale pro naše fyzické tělo je narýsovaná mnohem ostřeji.
Když se podíváme na lidi okolo sebe, snadno uvidíme, že každý je jiný. Konec konců díky tomu také rozpoznáme jednoho člověka od druhého. Kromě toho, že snadno vidíme rozdíly v obličeji, tak i bez zvláštní průpravy poznáme, že někdo měří 160 cm a někdo jiný 2 metry, někdo váží 50 kg a někdo 100 kg, někdo má kratší ruce, někdo delší atd. Když se ale vysvětluje anatomie, tak se ukáže obrázek kostí a svalů z učebnice a předpokládáme, že všichni vypadáme vevnitř právě takhle. Opak je pravdou. Tělo se uvnitř liší ještě mnohem víc než z vnějšku. Každý z nás má odlišnou tělesnou stavbu, a to pak zase ovlivňuje způsobem, jakým budeme cvičit a také náš maximální možný rozsah pohybu.
Pokud chodíte na jógu nebo učíte jógu, tak to znáte z vlastní zkušenosti. Začne nový kurz a přijde několik nových lidí. Za pár měsíců se někdo předkloní až se praští hlavou o holeně a někdo jiný sotva dosáhne špičkami prstů na zem. Někdo po pár týdnech založí lotos a někdo ani po x letech. O záklonech ani nemluvě. Zajímavé je, že to nejsou dvě kategorie lidí: jedni tuzí a jedni ohební. Drtivá většina lidí je ohebná pro určit druhy pohybu a tuhá zase pro jiný druh pohybu (jdou jim třeba předklony, ale nejde jim lotos). Některé typy pohybu, ale nebývají na lekcích jógy tak patrné a jiné jsou naopak hodně viditelné (např. pokud někomu jde velice dobře interní rotace kyčle, tak se to moc nepozná, protože těchto pozic není moc a většina z nich nevyžaduje velkou flexibilitu, ale pokud někomu jde/nejde předklon, tak je to dobře vidět hned v Pozdravech slunci atd.).
Toto téma do jógy přinesly především Paul Grilley a Bernie Clark, který ho rozpracoval ve svých knihách: „Your Body, Your Yoga“ a „Your Spine, Your Yoga“ (a chystá ještě třetí díl). Pokud by někoho zajímaly detaily, jak se tyto rozdíly projevují v jednotlivých částech našeho tělo a jaký to má dopad na ásanovou praxi, nalezne vše v těchto knihách.
V čem konkrétně bývají rozdíly
To, jaké máme teď tělo, záleží na celé řadě faktorů, které se dají rozdělit do dvou skupin. První je, jak jsme vyhráli v genetické loterii, tj. co jsme zdědili do našich rodičů. Druhou je, jak jsme v průběhu našeho života nakládali s naším tělem. Lidské tělo (především kosti) se rodí, tak trochu nehotové a postupně se dotváří. Tento proces končí jindy u mužů a u žen a celkově může být dost individuální. Obecně ale končí nejpozději okolo 25 let věku. Stavba naší kostry tedy bude výrazně ovlivněna tím, jak jsme v mládí hýbali či nehýbali a co jsme jedli.
Vlivů může být ještě víc (třeba propuknutí nějaké nemoci, závažná zranění apod.), ale tohle jsou takové hlavní skupiny. Samozřejmě i po 25 roku věku můžeme dál rozvíjet sílu, mobilitu i flexibilitu, ale ať budeme cvičit sebevíc kosti se nám už neposunou (za předpokladu, že si je nepoškodíme přehnaným cvičením).
Fascie, svaly i vazy můžeme procvičovat, ale kosti budou finální hranicí. Dokud nás ve flexibilitě limituje třeba fascie, tak ještě pořád máme prostor kam jít, ale jakmile narazí kost na kost, tak je to konečná. Dál se už nedostaneme. Ovšem kromě toho, že kosti určují finální hranici (a můžeme cvičit každý den klidně deset let než se k ní dostaneme), tak také ovlivňují to, jak nám ten, který pohyb půjde. Podívejme se na příklad.
Fotografie vdou bederních páteří. Tuto a další fotografie najdete na webu Paula Grilley, který je zpřístupnil, aby jasně ukázal, jak hodně se normální lidská těla mohou lišit.
Na fotografii výše jsou dvě bederní páteře. Když se podíváme pozorně na tu vlevo, všimneme si, že mezi ostny obratlů jsou poměrně veliké mezery. Naproti tomu ta vpravo nemá mezery skoro žádné. To znamená, že ten, kdo má páteř jako na vlevo, bude schopen dělat hluboké záklony. Naproti tomu ten vpravo se bude moci zaklonit jen velmi málo (pravděpodobně by jeho maximum bylo cca bhúdžangásana). Bohužel kdyby oba dva chodili na jógu, je možné, že učitel by si myslel, že ten vpravo se pouze fláká. Může se snažit, jak chce, ale bohužel mu páteř žádný větší záklon nedovolí. Takoví lidé pak často přestanou s jógou úplně, protože jsou zoufalí z nedostatku pokroku, který od nich učitel (často nevysloveně) očekává. To je samozřejmě škoda.
Důležité je si uvědomit, že obě dvě tyto páteře jsou pořád v rámci normy. Nejde o žádnou deformaci a s oběma se můžeme potkat na lekcích.
Velké množství rozdílu ve stavbě kostí se najde především v oblasti kyčlí. Jamka kyčelního kloubu (acetabulum) je např. vsazena u každého v trochu jiném úhlu. U někoho je více na boku (retroverze) a u někoho jiného spíše vepředu (anteverze). Ti, kdo mají jamku kyčelního kloubu více na boku, budou mít mnohem snazší provedení např. lotosu (padmásany) a jeho variant. Ten, kdo má jamku kyčelního kloubu více vpředu se s lotosem pořádně nadře a je možné, že ho nikdy v životě neudělá, protože jeho stehenní kost narazí na hranu pánevní kosti.
Podobných rozdílů je mnoho. Velkou roli zde hraje i poměr délky končetin, výška postavy apod. Ohledně detailů doporučuji dvě výše zmíněné knihy od Bernieho Clarka.
Co to znamená v praxi?
To, že každému jde nějaká pozice snadněji nebo lépe, známe všichni ze své zkušenosti. Ale často máme pocit, že vše je jen otázka cvičení a vlastně nic není otázkou danosti naší tělesné stavby. Lidé s určitým typem těla (např. středně vysocí, s o něco delšími rukami v poměru k nohám) jsou jako stavěni na jógu a po nějaké době budou švihat pozice jednu za druhou. Častokrát se z těchto lidí rekrutují učitelé jógy a pak jim chybí pochopení pro ty, kterým to nejde a mají pocit, že se jen ulívají.
Někdo, kdo má třeba o něco kratší ruce se ani po letech cvičení nemusí chytit v pozicích jako je maríčjásana D anebo supta-kúrmásana. Znamená to, že se fláká? Ne. Znamená to, že pro něj má ásanová praxe bude mít menší užitek? Vůbec ne. Znamená to, že bude mít pocit, že mu to jde hůře než ostatním? Bohužel asi ano.
V dnešní době jsme díky sociálním sítím živeni fotografiemi nejobtížnějších ásan provedených s nezvyklou lehkostí. To vyvolává nerealistická očekávání. Všichni si sice vždycky řekneme, že v józe nejde o žádné výkony, ale protože většina lidí neví, o co jiného by mělo jít, tak se stejně snaží dostat dlaně na zem anebo skákat v Pozdravech, protože to tak všude vidí a (nejen) na sociálních sítích je to pozitivně hodnoceno.
Je potřeba přijmout přístup, kdy není důležité, jestli udělám lotos. Je důležité, abych procvičil externí rotaci kyčle, ale kam až ji vyrotuji a jestli založím lotos, je úplně jedno. Nestarat se o to, jak pozice vypadá, ale o to, jak funguje, co dělá s naším tělem a že to dělá, i když třeba nedám dlaně na zem apod. Naštěstí jde dnes víc a víc lidí, kteří si to uvědomují a důraz na funkci ásan snad opět převáží nad jednostrannou estetikou fotografií a videí. Je třeba rozvíjet pocit, že je jedno, jestli se někde chytím nebo nechytím, jestli někam dosáhnu nebo nedosáhnu. Někdo dosáhne snadno a někdo až po mnoha letech. Ale ásana může pro oba fungovat už od začátku.
Kolikrát se může stát, že i když se upřímně snažíme duchovně rozvíjet, trochu se to zvrtne a místo, abychom použili duchovní učení k hlubšímu pochopení, ho použijeme jako výmluvu. Termín “spiritual bypassing” neboli duchovní obcházení vznikl teprve nedávno. Přesto se od té doby ukázal jako nesmírně užitečný pro popis fenoménu, který se vyskytuje u mnoha duchovně hledajících. Navíc to určitě nebude fenomén moderní. Myslím si, že existoval i dávno v minulosti, jen pro něj neexistoval žádný pojem.
Vznik a definice
Pokud vím, zatím neexistuje ustálený český překlad tohoto pojmu. “Spiritual bypassing” by se mohlo přeložit jako “duchovní obcházení”. I když se někdy i v češtině používá anglický výraz, budu se v tomto textu držet českého překladu.
Termíny “spiritual bypassing” (nebo též “spiritual bypass”) vymyslel někdy začátkem 80. let John Welwood, který byl jednak aktivním buddhistou a také psychoterapeutem. Někdy bývá tento termín špatně vykládán, takže abych tomu předešel, zde je úryvek rozhovoru s Johem Welwoodem: (Fossella, Tina; Welwood, John. „Human nature, buddha nature: an interview with John Welwood“. Tricycle: The Buddhist Review. Spring 2011, 20 (3).)
Tina Fossella: Před třiceti lety jste poprvé uvedl termín “spiritual bypassing”. Mohl byste tento koncept definovat a vysvětlit pro ty, kdo se s ním zatím nesetkali?
John Welwood: “Spiritual bypassing” (duchovní obcházení) je termín, který jsem vytvořil pro označení procesu, který jsem pozoroval v buddhistické komunitě, které jsem byl součástí a také ve mně samotném. I když většina z nás se upřímně snažila pracovat na sobě, všiml jsem se rozšířené tendence používat duchovní myšlenky a praxe jako odbočky či útěku před nevyřešenými emočními problémy, psychologickými zraněními a nedokončenými úkoly našeho rozvoje.
Když děláme “spiritual bypassing”, používáme cíle probuzení nebo osvobození k racionalizaci toho, čemu říkám předčasná transcendence: snaha povznést se nad surové a špinavé části naší lidskosti předtím, než jsme se jim plně postavili tváří v tvář a vyrovnali se s nimi. A pak máme tendenci používat absolutní pravdu k bagatelizaci nebo odmítání relativních lidských potřeb, pocitů, psychologických problémů, vztahových potíží a rozvojových deficitů. Chápu to jako “riziko povolání” duchovní cesty, jelikož spiritualita v sobě zahrnuje myšlenku překročení naší současné karmické situace.
V praxi
“I kdyby někdo zvítězil v bitvě tisíckrát nad tisíci muži, největším vítězem je ten, kdo zvítězil nad jediným: nad sebou samým.”
– Gautama Buddha: Dhammapadam 103 (př. K. Werner)
Duchovní obcházení je psychologický fenomén. Jsou lidé, kteří začnou žít duchovním životem a odstěhují se třeba někam mimo civilizaci a žijí jako poustevníci – ale to nemusí být duchovní obcházení. Hlavní je to, co se takříkajíc děje v hlavě. Používáme spiritualitu jako nástroj vlastního duchovního rozvoje, sebepoznání apod. anebo jako výmluvu, abychom nemuseli řešit nepříjemné věci v nás samých?
Například můžeme kvůli snaze dosáhnout nepřipoutanosti potlačovat různé naši potřeby – ať už jde o potřebu milovat a být milován nebo jen o sex atd. Tím se samozřejmě dané potřeby nezbavíme, jen ji zatlačíme do nevědomí. Ale tím tyto potřeby nepřestanou existovat. Naopak. Pořád na nás působí a kolikrát mohou nabývat mnohem škodlivějších podob. Podobným způsobem se můžeme snažit odmítat skutečné pocity – cítit se osaměle, smutně, ve stresu, depresivně atd. – s odůvodněním, že to jsou pocity, které by duchovní člověk neměl mít. V závislosti na naši představě můžeme odmítat i pozitivní pocity.
Jakákoli forma spirituality má ve své podstatě podobu hlubokého sebe-poznání. Problém nastává, když místo skutečného poznání sebe sama, si začneme vytvářet novou, “duchovní” osobnost a tu si nalepíme přes tu svoji stávající. Zvenku to může vypadat velice duchovně, ale je to de facto opak toho, co jsme měli dělat. Místo pochopení našeho nitra, si vytváříme papírovou kulisu, abychom svoje nitro neviděli. Tuto naši novou “duchovní” osobnost si poskládáme z různých představ, které máme o tom, co to znamená být “duchovní”. To může mít různé podoby.
Tři úrovně duchovního obcházení
“Vlastní já je přítelem u toho, kdo tímto já právě své já já podmaní. Samotné já člověka, který postrádá já, však jako nepřítel setrvá v nepřátelství.”
– Bhagavadgíta VI.6 (př. J. Filipský & J. Vacek
Z mé zkušenosti mám pocit, že se duchovní obcházení děje na několika úrovních. O první z nich John Welwood nemluví, protože podle mne neexistuje v buddhistických komunitách (které John Welwood zkoumal), ale naopak je častá ve světě dnešní jógy. Pro rozdělení jednotlivých úrovní používám známou trojici: tělo, duše a duch.
První úroveň můžeme nazvat orientačně “tělesná”, protože je téměř vnější. Při ní vlastně sám na sobě nic nezměním a jen proházím předměty svých tužeb. Doteď jsem byl například manažerem a kupoval jsem si drahé dovolené u moře, značkové oblečení a hodinky, ale teď jsem začal dělat jógu a tak si kupuju drahé workshopy na Bali, nové jógamatky a mály okolo krku. Tím jsem sám se sebou neudělal dohromady nic. Bohužel dnešní trh umí nabídnout mnoho těm, kdo mají chuť vyměnit svoje dosavadní “materialistické” nákupy za “duchovní” nákupy.
Tato tendence existovala nejspíš už dřív. Reaguje na ní už např. i Hatha-pradípika (I.66): “Ani nošením oděvu siddhy (mistra, dokonalého) ani mluvením se dokonalosti nedosáhne.”
Druhá úroveň je duševní. Tohle je duchovní obcházení tak, jak se tento termín používá nejčastěji. V této úrovni buď potlačujeme anebo se vyhýbáme pocitům, problémům, vzorcům atd. v naší psyché, se kterými se nechceme konfrontovat. Musíme být spokojení, protože santóša je jedna z nijam u Pataňdžaliho; a tak můžeme sami sebe přesvědčovat o tom, že jsme spokojení, i když uvnitř vůbec spokojení nejsme. Toto potlačování většinou vyústí ve stále se zvětšující rozkol mezi naší “lidskou přirozeností” a “duchovní přirozeností”, což se nakonec může projevit třeba jako deprese.
Někdy může jít zase o útěk třeba před běžnými světskými povinnostmi či problémy. To je vlastně jen vnější projev výše uvedeného potlačování nebo vyhýbání se určitým oblastem v naší mysli – v tomto případě většinou v oblasti vztahů. A i když člověk žije duchovně, tak pořád musí z něčeho platit nájem. V jógové komunitě se tohle někdy děje i v oblasti poruch příjmu potravy. Pokud někdo trpí anorexií nebo bulimii, většinou na něj v jiných komunitách koukají trochu zvláštně. Ale v józe se toto chování ztratí, protože se schová za různé očistné techniky, půsty, uměřenost v jídle (mitáhára). Bohužel tím se tento problém nevyřeší a může se naopak zhoršit.
Třetí úroveň je duchovní. Tady nejde o potlačování jako spíš o nicnedělání. Toto riziko se objevuje především u směrů jako je tradiční advaita védánta nebo (hlavně) neo-adaita. Tyto směry většinou nemají formalizované typy praxe a důraz je kladen na to, že už TO jsme (tattvamasi, “Ty jsi To”). Je tam proto obtížná hranice a mnoha lidem se stane, že nabydou přesvědčení, že už jsou dokonale osvícení, když ve skutečnosti jsou pořád tam, kde byli. Většinou jsou stejně zmítaní svými touhami jako předtím. Po pravdě řečeno to není zas tak veliké riziko – většinou tím nepoškodí vztahy s okolím apod. Většinou je jedině riziko, že začnou učit, a tím se zařadí k zástupu rychlokvaškových pseudo guruů.
Najedený a hladový
Hlavní míra toho, jestli nám jakákoli duchovní praxe funguje, je naše vlastní zkušenost nebo lépe řečeno naše prožívání. Pokud si sami sebe nálepkujeme sebe líp a tváříme se sebe duchovněji, tak to, co rozhoduje, je to, co prožíváme zevnitř. Je to podobné jako s jídlem. Pokud jsme najedení, tak nám nikdo nemůže namluvit, že jsme hladoví. I když bychom ho o tom těžko mohli přesvědčit (a asi by nás to ani nezajímalo). Ale pokud jsme hladoví, tak nám nepomůže, že budeme chodit okolo, hladit si břicho a říkat si pro sebe, jak jsme se to dobře najedli. Dřív nebo později, se skutečný stav věcí ukáže.
“Riziko povolání”
“Nikdo než my sami nás nemůže osvobodit z pout [nevědomosti].”
– Ádi Šankaráčárja: Vivékačúdámani 53
Duchovní obcházení je riziko, kterému se nejde úplně vyhnout – to znám i z vlastní zkušenosti. Jak výše zmiňoval John Welwood, duchovní cesta v sobě zahrnuje myšlenku překročení běžného lidství. Např. nejstarší definice jógy z Kathópanišady (II.3.11) je “To považuji za jógu: pevné ovládnutí smyslů”. Kdy je to ale ovládnutí smyslů a kde je to už potlačování? Někdy je to zřejmé: potřebuji si opravdu koupit nový iphone? Je dobrý nápad přijmout mnišské sliby a odejít do kláštera, když nevím, jak to dám bez sexu? Někdy je ten rozdíl hůře patrný. Myslím, že naučit se tento rozdíl vnímat, je jeden z hlavních smyslů duchovní cesty. Není na to žádné jasně dané pravidlo. Existují i přístupy, které člověka učí meditovat nad každou touhou, která se objeví (Odkud se vzala? Opravdu to chci, anebo je to jen marketingem? Mám “hlad” nebo jen “chuť”? atd.).
I v člověku, který je duchovní, poctivě praktikuje, medituje atd. se mohou objevit pocity, které by nechtěl nebo nečekal. Smutek z osamění, pocit zklamání, deprese atd. Smyslem není s těmito pocity bojovat, ale jak říkal třeba C.G. Jung “pozvat je na čaj” a popovídat si s nimi, o tom proč přišly, a co nás mají naučit. Jinak místo odkrývání naší pravé podstaty, na ní jen budeme nanášet další vrsty falešných představ.
(úvodní obrázek: Šiva, skrz jehož vlasy stéká Ganga na zem, Indie, Himačal pradéš, cca 1740, zdroj)
