Je mi dobře.
Cestuji sama s sebou v jednom kupé.
Miluju okamžiky, kdy si svojí přítomnosti užívám. Kdy se nesnažím nic vymyslet, nad ničím přemýšlet… Kdy si jen tak opřu hlavu pravou rukou a dívám se ven z okna kavárny na ulici a modré nebe. Mám úplně všechno, nic mi nechybí. Je mi se sebou dobře a kafe v tomto okamžiku chutná obzvlášť speciálně.
Zachycuji tento vnitřní mír do své paměti. Vím, že aby byla zachována rovnováha, bez které by se svět přestal točit, navštíví mě zase jiné pocity. Ale ty jsou teď venku. Trpělivě čekají na chodbě přede dveřmi do mého útulného pokojíčku, mimo mojí klidnou mysl a duši.
Mám je všechny ráda. Učím se je milovat všechny stejně, bez rozdílu… Všechny radosti, nadšení, sny, obavy, úzkosti, strachy, pochyby, těžké chvilky i euforická překvapení… Ty všechny si povídají na chodbě před mým domovem. Jako kamarádi. Žádní nepřátelé.
Nedávno jsem si v jedné knížce přečetla krásnou větu:
„Teprve až když se setmí, můžeme na obloze spatřit hvězdy.“
A to říká všechno. Jedno bez druhého by nemělo smysl.
Už nevnímám „problém“ jako hrozbu… Když se přede mnou objeví, usměju se na něj, pozvu ho dál a nechám ho, aby mi pověděl, co mě přišel naučit. Vypijeme spolu čaj, podáme si ruce a já mu poděkuju. A když ho potom po dlouhém náročném dni večer vyprovázím ven, tak ještě spolu, než mi naposledy zamává, chvíli v tichu pozorujeme tmavou oblohu posetou třpytivými drahokamy.
Krásnou cestu,
Katy
.gif)