max verze 2
Přihlášení

Přihlášení

Zapomněl/a jste heslo? Registrace nového uživatele
YogaPoint.cz

Přes všechny překážky si užívat života

S Kalyani Pavlou Maškovou a Mgr. Pavlem Veselým o cestě zdravotní sestry a psychologa ke spirituálním rozměrům existence.

S Mgr. Pavlem Veselým jsme se domlouvali na rozhovoru již během prázdnin, ale nakonec jsem se s ním a jeho partnerkou Kalyani Pavlou Maškovou sešla až v poslední zářijový den. Bylo to těsně po tom, co se Kalyani vrátila z poutě do Santiago de Compostely.

Jak dlouho jste putovala?
Kalyani: 8. září 2009 jsme nastoupili letadla, 9. září vystoupili z autobusu ve španělské Astorze a s batohy na zádech začali putovat. Putovali jsme intenzivně 12 dní, celkem jsme ušli asi 250 km plus minus.

Co vám to dlouhé putování dalo?
Kalyani: Co k tomu říct? Vše, co s Pavlem děláme, směřujeme také k tomu, že důležité v současné době je i uzemnění, vnímání kontaktu se Zemí, s nohama. A na té pouti jsem měla každopádně krásnou příležitost si uvědomit, co člověku přináší pohyb těla, každý vědomý krok na cestě, která je navíc podpořena vibrací poutníků. Také jsem měla příležitost pozorovat, jak tělo reaguje na zátěž a jaké to je podléhat zátěži nebo se nechat nést. Byl to prostě velký, posilující a naplňující zážitek. Víc se říci nedá, je to příliš brzy po návratu.

Co vy dva tedy všechno děláte?
Pavel: Vše, co děláme, je trochu předznamenáno tím, že jsme se seznámili na výcviku hlubinné abreaktivní psychoterapie. V té době už jsme dělali individuální práci s klienty a poradenství, postupně přišly přednášky, pak semináře. To dnes samozřejmě nabízí hodně lidí, ale co my vnímáme jako spojující, vyplývá z názvu, kterým zastřešujeme všechny naše aktivity: Cestou domů.

Proč právě „Cestou domů“?
Pavel: Máme tím na mysli všechno to, co nás přivádí k sobě a domů. A za to „domů“ si už může každý dosadit, kde on to vnímá.

Co tedy konkrétně zájemcům nabízíte?
Pavel: Kalyani dělá hodně semináře pro ženy a já pro muže. Pracujeme s různými variantami systemických konstelací, chystáme rozšířenou verzi semináře, který se konal jedenáctkrát pod názvem Cestou za zrcadlo a je zaměřen na výuku univerzálních zákonů v jejich souvislostech.

Kalyani vede podvečerní ženské skupiny nazvané Světlo Ženy, které dělá v Plzni a v Brně a od září 2009 i v Praze v Domě osobního rozvoje Maitrea. Já dělám mužské skupiny pod názvem Síla Muže a brzy budu mít v Praze a v Bratislavě večerní seminář pro muže „Když muži pláčou“. A rád bych také řekl, že Kalyani učí úžasným způsobem meditace a vědomou komunikaci. Pracuje se silou slova.

Jaký je o meditace zájem?
Kalyani: Před dvěma lety šla taková intenzivní vlna, kdy jsem meditace vyučovala, dá-li se to tak říct, pravidelně v Plzni i v Brně, a to i podvečerní, ale pak jsem vnímala, že lidé by sice rádi meditovali, ale nechtějí se podívat na svoje vztahy a na to, co je odděluje od prožívání života. Tak jsem přibrzdila. Často zdůrazňuji, že na duchovní cestě je vždy potřeba jít zároveň dvěma směry – obracet se k sobě, k té Podstatě, kterou Jsme a zároveň očišťovat, transformovat to, co nám brání uvidět na sebe. Všimněte si, že říkám zároveň, protože jedno bez druhého je skutečně jen půl cesty. Začali jsme se tedy více věnovat konstelacím a meditace teď učím v prostoru, který máme pronajatý na Vysočině, jen dvakrát do roka, ve vánočním a velikonočním období. Vím však, že je časem budu zase učit víc, je to pro mne velká radost, protože to je pro mě něco bytostného, je to pro mě základ a vše ostatní vnímám jako očišťovací cesty. Když říkám učit meditace, je toto spojení spíše pracovní název. Kdybych měla použít slova, která tento proces vystihují zcela pravdivě, řekla bych, že nechávám meditaci konat – je konáno. Prožitek meditace je vlastně učením.
Když myslím na tu cestu, kterou jsem prošla od doby, kdy se začal rozpadat celý můj vnitřní i vnější svět, byly to právě meditace, hinduismus, co mi ukázalo praktickou cestu, jak zacházet s emocemi, s myslí, s tělem. A taky je to součást plánu této mé inkarnace.

Kalyani, jaká je vaše původní profese?
Kalyani: Jsem původní profesí zdravotní sestra se zaměřením na JIP, a následně se specializací na domácí a hospicovou péči. Dělala jsem také vedoucí na pečovatelské službě a staniční sestru v plzeňském hospici a nakonec i reprezentantku farmaceutické firmy. Prošla jsem si tedy prakticky takovou buddhistickou cestou směrem k bolesti, k přijetí faktu, že utrpení existuje. A skrze vlastní nemoc a všechny prožitky spojené s mou transformací jsem se otevřela spirituálnímu rozměru existence. Možná bych mohla říci, že tento rozměr si tak otevřel mě :)) Začala jsem si uvědomovat, že jediná cesta k uzdravení je pro mě právě propojenost se spirituální rovinou. Teprve potom jsem se začala cítit skutečně zdravá, skutečně sama sebou a od té doby mě TO vlastně vede. Byla to taková příprava na současnost. Vysoká škola s názvem život a smrt.

Co konkrétně myslíte, když říkáte, že vás to vede?
Kalyani: Při seminářích a vlastně nejen při nich, řekla bych, že jsme spíš nástroji, než že bychom my něco přímo dělali. Tak je to i s učením meditací. To správné sloveso je, že vnímáme, že je námi konáno. Ale naprosto se nevzdáváme zodpovědnosti! Vše, co nabízíme, je součástí vědomé cesty. Když provázíme a mluvíme o spiritualitě, o duchovní cestě, není to útěk od života, ale naprosto jasné kroky, jak žít tento rozměr v praktickém denním a třeba i sexuálním životě. Jak to prožívat naplno a navíc ještě v radosti a s jakousi vášní a oslavou. Od té doby, co jsem prošla probuzením kundalini a tím, co je nazýváno psychospirituální krizí, i když já to dnes nazývám požehnáním, se mi stal život denní oslavou, ale svým způsobem i bolestí, když vidím nevědomost některých lidí. Ta bolest se mě už nedotýká, ale nemohu ji popřít.

Vraťme se ještě k tomu, co zájemcům nabízíte.
Kalyani: Letos jsme začali výcvik, který jsme nejdřív nazvali Výcvikem rodinných konstelací, ale oba jsme cítili, že ten název ještě není pravdivý. Nakonec jsme se ustálili na názvu Výcvik systemických konstelací a spirituální inteligence.

Otevřela jsem také podvečerní roční školu pro ženy s názvem Tanec mystické růže. Vstupují do ní ženy, které intezivně pravidelně chodily do podvečerních setkání Světlo Ženy. V této škole se ženy učí být ve spolupráci, v přítomném okamžiku a ve spojení s vnitřní silou, láskou, moudrostí a následně třeba nástrojem pro vedení kruhu žen. Je to pro nás škola jak sloužit a přitom vycházet ze své důstojnosti. Koná se jednou za měsíc v Plzni a Brně, ale i když se setkáváme jen jednou za měsíc, jde o nepřetržitý proces a je to intenzivní práce na celý rok. Podporujeme se maily, posíláme si cvičení, ženy se scházejí, píší svoje příběhy, protože cítíme, jak jsou tato svědectví důležitá – přinášejí vědomí, že spirituální obrození je něco normálního, aby se toho lidé nebáli. Ženy se podporují dokonce ve svých domacnostech, opravdu si pomáhají, a tím vnášejí spiritualitu do života.

Kolik žen asi se účastní školy Tanec mystické růže?
Kalyani: Je jich dohromady kolem šedesáti. S těmito ženami jdeme společnou cestou – nejenže na sobě pracujeme, ale také vysíláme společné modlitby za rovnováhu v rovinách, které nás „zavolají“. Nemíníme nic opravovat, ale modlit se za rovnováhu je vždy velký přínos. Projevujeme zájem.

Co pro vás znamená modlitba?
Kalyani: Modlitba pro mě neznamená prázdná vyřčená slova, pro mě je to vědomá komunikace, tzn. slova naplněná obsahem, která vycházejí z našeho středu, ať už ho vnímáme v břiše, v hlavě nebo v srdci. Ale má to prostě energii, je to plnost života. To je pro mě modlitba. A taky pohyb těla, tanec. To, co vyzařujeme. Učím modlit se tancem a vidět život jako tanec.

Kalyani již řekla, jakou cestou od své původní profese prošla. Jak je to s vámi, Pavle? Jaká je vaše původní profese a jakou cestou jste došel až tam, kde jste dnes?
Pavel: Vystudoval jsem psychologii na brněnské univerzitě a sedm let jsem byl spolumajitelem personální agentury. Pak jsem se začal věnovat individuálnímu poradenství, otevřel jsem si poradnu, kde jsme posléze působili oba. Obrovským přínosem pro mě byla regresní terapie, a když se spojí zkušenosti z regresní terapie a rodinných konstelací, dva proudy se spojí v jeden nový, který se týká všeho, čím jsme prošli.

Žijete intenzivní, úžasný život…
Kalyani: Dalo nám velkou práci naučit se rozlišovat mezi pracovní a partnerskou rovinou – vlastně se to stále učíme. Tuto dobu, kterou někdo nazývá Věkem Vodnáře, někdo dobou transformace a my tomu říkáme spirituální obrození, vnímáme jako dobu, kdy se naprosto mění vzorce jak žít v partnerství. Je třeba tomu věnovat pozornost a každým krůčkem se učíme, jak to dělat. Samozřejmě někdy klopýtneme, tak musíme couvnout zpátky a udělat krok nově, a na tom rosteme a učíme se. Je to úžasná, objevná cesta. Pavel říká, že v současnosti je žití partnerství vysoká škola spirituelní cesty. Já jen a jen souhlasím.

Jak jste se k tomu konkrétně dostala?
Kalyani: Díky plánu, který si přináším do tohoto života, díky probuzení kundalini při porodu dcery a také a hlavně díky své nemoci. Když se mi úplně poprvé objevil rakovinný nález na děložním čípku, zažila jsem zázrak uzdravení přes léčitele a nemusela jsem projít klasickou onkologickou léčbou. A tehdy jsem já, zdravotní sestra, uvěřila, že existuje něco víc než klasická západní medicína a začala jsme věřit v energii a sílu bylin – tenkrát jsem ještě vůbec nemohla slyšet slovo Bůh a při slově modlitba jsem téměř omdlévala odporem.

Jak jste se jako zdravotník klasické onkologické léčbě vyhnula?
Kalyani: Tenkrát jsem ještě neuměla být v odevzdání a pracovat vědomě s velkou silou vůle, obhájit sama sebe, ale určitě jsem ji vyzařovala, takže lékaři pochopili, že moje NE konizaci čípku a dalším invazivním přístupům znamená prostě NE. Byli sice nepříjemní, ale nenutili mě. Pak jsem změnila lékaře, a tím, že jsem se úplně uzdravila přes léčitele, on mi uvěřil.

Řekla jste: „Když se poprvé objevil rakovinný nález…“ Vaše nemoc se po čase vrátila?
Kalyani: Téměř na měsíc přesně po sedmi letech se nemoc objevila znovu, na stejném místě a pomoc léčitele a vše, co mi předtím pomohlo, prostě nezabíralo. Tehdy jsem pochopila, že musím jít víc k sobě, do hloubky a začaly se mi do cesty dostávat možnosti, jak na sobě ještě víc pracovat, včetně hlubinné abreaktivní psychoterapie. Začaly se mi spontánně vybavovat minulé životy a traumata v nich, odpor k modlitbě a Bohu ze proměnil v Poznání, a tak jsem se dostala i k meditacím. A postupně jsem pochopila, že součástí mého úplného uzdravení je uznat i v klasickém zdravotnictví Boží přítomnost…

To, co říkáte, mi připomíná příběh, který jsem kdysi někde četla. Novinář se zeptal slavného chirurga, proč se vždycky před vstupem na operační sál pokřižuje a on mu odpověděl: „Protože nevím, kde končí ruka moje a začíná ruka Boží.“
Kalyani: Přesně tohle jsem v jednom okamžiku pocítila. Cítila jsem, že mám v sobě dluh vůči medicíně, vůči zdravotnictví, ale hlavně vůči sobě v tom smyslu, že jsem se do té doby lékařů – já, původní profesí zdravotní sestra – stejně pořád bála. Ten strach pramenil z minulého života. A kde je strach, tam není Boží přítomnost. Cítila jsem, že v tomto okamžiku je pro mě ta správná cesta vědomě jít a nechat lékaře udělat výkon, který považoval za potřebný. Učila jsem se důvěře a odevzdání v situaci, kde jsem v minulém životě bojovala a zemřela. Zažívala jsem pak v nemocnici zázraky – ze všech stran jsem zažívala velkou pozornost, laskavý přístup a měla jsem pocit, že mé uzdravení bylo ukončeno přijetím i lékaře coby nástroje Božího – ať už on si toho vědom je nebo ne.

Pavel: Z těchto prožitků Kalyani čerpala, když jsme měli na jaře na poslední konferenci rodinných konstelací příspěvek, který se jmenoval „Tabu: Lékař nebo Bůh“.

Kalyani: Cítím velké dojetí, když na tu dobu vzpomínám. Pro mě to byl prožitek obrovského vysvobození, který jsem jako zdravotní sestra prožila.

Ovlivnila vaše nemoc například i vaše partnerství?
Kalyani: Moje práce na čípku pomohla i našemu partnerství, protože jsem se díky ní odnaučila bojovat proti mužům. Naučila jsem se díky té intenzivní cestě ctít muže v jeho celku, jak v rovině spirituální tak i fyzické. Ve svém životě jsem poznala jak nenávist k mužům, odpor a pohrdání, tak i duchovní pýchu, která se nad muže povyšuje. Dnes to vnímám tak, že žijeme v době, kdy si všichni máme uvědomit svůj duchovní potenciál a je úplně jedno, v jakém těle jsme. Když jsme s Pavlem spolu a já prostě víc mluvím, může to vypadat, že jsem aktivnější, ale bez jeho tiché podpory vedle mne by to nemohlo takto fungovat. A mám potřebu říct, že jsem od něj vždy cítila velikou podporu.

Pavel: Ať už jsou to partnerská témata seminářů nebo přednášek, je velmi důležité, že v partnerství žijeme. Není to tedy nic, co bychom vyčetli. A partnerství, které my žijeme, není rozhodně procházka růžovou zahradou. Máme ale hodně vlastních zkušeností z úsilí, kterého je třeba, abychom se mohli podívat zpříma na to, co se třeba ve vztahu nepříjemného děje, odkud to přichází apod. Díky tomu všemu můžeme na téma partnerství mluvit z vlastní zkušenosti a od srdce.

Jak dlouho jste vlastně partneři?
Pavel: Přibližně pět a půl roku.

Jaké je partnerství dvou terapeutů?
Kalyani: Podstatné je, když se partneři rozhodnou, jít skutečně všemi úrovněmi vztahu, to znamená i spirituální rovinou. Myslíme si, že je docela fajn, když jeden každý z partnerů zná postupy a techniky, jak pracovat s emocemi, s vědomým pojmenováním toho, co se právě děje, jak to vše proměnit, transformovat. Důležité je ale říct, že se nestavíme do role terapeutů. Řekneme si: „Co se s tebou děje, chceš moji podporu při té proměně?“ Nepoužíváme: „Já jsem tu teď pro tebe jako terapeut a ty mě musíš následovat.“ Podporující cesta v partnerství je pro nás ono známe být spolu v dobrém i zlém. Plně využíváme síly slova. Slova děkuji, omlouvám se, promiň, prosím…..ta vyslovujeme s hlubokou úctou k jejich schopnosti měnit situace. Byli jsme tomu učeni od počátku našeho vztahu.

Pavel: Podle naší zkušenosti když je jeden z partnerů tzv. dole a není mu dobře, druhý má jakoby „náhodou“ sílu ho podržet a naopak. Ta podpora prostě není jednostranná. A ještě chci dodat, že určitě není naším cílem vyhledávat stále nějaké problémy na řešení, což se u některých lidí s takovýmto zaměřením někdy vyskytuje. Samozřejmě pokud se nám v životě něco vyskytne, díváme se, proč to přichází, co nám to má dát, nevyhýbáme se tomu, ale rozhodně náš postoj není: „Pojďme hledat problém, ať máme co dělat.“

Směřujete zjevně k tomu, umět si přes všechny překážky užívat života.
Kalyani: Proto jsem na začátku mluvila o radosti, o oslavě. Prostě přes překážky si umět užívat života a uznat vlastní sílu – protože tím se člověk dostává do pozice, že on sám nese zodpovědnost za svoji radost, ale v tu chvíli také za svoji samotu…

Tak tomu hodně rozumím! Víte, jak je těžké být šťastný, když jsou všichni kolem „nešťastní“???
Pavel: Ano, tohle ustát je těžké!

Na jaké filozofii je všechno to, co děláte, vlastně postaveno?
Kalyani: Za sebe chci říct, že to, co v této inkarnaci dělám, má základy na čtyřech pilířích. A podstatné je To, co je za těmi pilíři, co je sjednocuje. Prvním pilířem je křesťanství, a tím nemyslím jen církevní pojetí, ale skutečnou podstatu křesťanství – mystickou část křesťanství – žití v propojenosti Božího rozměru a také zemského, sexuálního rozměru. Dalším pilířem je hinduismus, pro mě praktická jasná cesta, dále šamanismus a posledním pilířem je kvantová fyzika. Tyto čtyři pilíře jsou pro mě základem pojmů a nalézání vhodných slov pro vyjádření a zároveň důkazem cest do Boží přítomnosti. A to je energie, která potom dává sílu unést tu radost, oslavu a umět se odpoutat od utrpení druhých. Já jsem jako zdravotní sestra byla roky svázána se systémem zdravotně sociálních služeb a tedy s bolestí a utrpením. Prožila jsem si vystoupení z toho systému a odpoutání se od něj. Když vidím bolest, respektuji ji, a totálně s ní počítám jako se součástí toho, co je tady na Zemi – že utrpení existuje. Naučilo mě to neutíkat, umím být s ní, ale zároveň tím nejsem připoutaná. Všechny čtyři pilíře a to, co je za nimi, mi stále dávají sílu být sama sebou a projevovat se.

Už dlouho myslím na to, že v tomto smyslu by bylo třeba pracovat například s rodiči vážně nemocných nebo postižených dětí.
Kalyani: Já to vnímám tak, že je třeba, aby každý pracoval sám na sobě. A myslím, že nám hodně chybí povědomí spirituální roviny existence, uznání reinkarnace a také zákona příčiny a účinku – karmy.

Myslíte, že třeba narození postiženého dítěte je většinou vnímáno jako velká křivda, nespravedlnost proto, že je vnímáno v rozměru jen jednoho života?
Kalyani: Ano, protože potom není vůbec patrné, proč se něco takového stalo. Popřená reinkarnace je podle mě obrovské tabu, které je spojeno s tím, že učení o reinkaraci bylo z bible vyňato. Tím ztratil křesťanský, západní svět pojetí vícerozměrnosti přes životy a najednou zákon příčiny a účinku dostal jiný rozměr.

Jenže když se s tím zachází necitlivě, může se napáchat hodně škody. Znám například maminku velice těžce postiženého dítěte, jejíž sousedka si někde přečetla o reinkarnaci a řekla jí: „Ten váš chlapeček musel být v minulém životě nejmíň masový vrah, když teď musí takhle trpět, a kdoví, co jste byla vy…“ Ta maminka se skoro zhroutila.
Pavel: Sousedkám se v životě málokdy vyhneme…
Kalyani: V tomto rozměru je to samozřejmě hloupost a je to kruté. Chtěla jsem jen říct, že si dovedu představit práci s rodiči ve smyslu podpory dodávání energie. Ukazovat jim, kde brát energii na život a nebýt závislí na dítěti jako na objektu, který musíme zachránit.

Tím jste mi připomněla dvě sms, které jsem dostala letos na jaře „náhodou“ asi během dvou hodin. První psala maminka batolete s těžkou srdeční vadou a stálo v ní: „Kontrola nedopadla dobře, další operace pro naši malou už nemá smysl. Jen chci, abys věděla, jak jsme šťastní, že je ještě s námi.“ Druhou sms psala maminka onkologicky nemocného děvčátka a stálo v ní: „Já ji prostě umřít nenechám!“
Pavel: Co k tomu dodat… Ale ještě k vaší poznámce, že by ti rodiče potřebovali pomoci. Co se nás týče, dáváme velký pozor, abychom neradili, co má kdo dělat. Takových rádců je všude spousta, ale pokud ke změně člověk nedojde z vlastní vůle, nemá to valného smyslu. Souhlasím tedy s tím, že by bylo pro rodiče nemocných dětí a děti samotné přínosné, kdyby dostali nějakou pomoc, ale jedině v případě, že si o ni sami řeknou.

Kalyani: Čím více pronikáme do hlubinné terapie a rodinných konstelací, cítíme často neuvěřitelně hluboké souvislosti. Ale uvědomuji si, že zázrak uzdravení přichází často, když více lidí v rodině v sobě najde pokoru uznat cokoli vyššího – ať už je to Panna Maria, Kristus, Buddha, ale taky dub, lípa, Matka Země, cokoli, co je jakýmsi zdrojem energie. A dokáže-li se část lidí v rodině na tento zdroj obrátit, naladit a prosit o podporu, má-li to tak být, dokáže se to v rodině přeměnit v něco neuvěřitelně naplňujícího, smiřujícího a tím i uzdravujícího.

Komentáře (0)
Redakce
Redakce

YogaPoint je jógový rozcestník, jehož záměrem je informovat a inspirovat. Je pro všechny, kteří se zajímají o jógu a s ní spojená témata, bez ohledu na styl, zdatnost, věk a místo. Nejen pro jogíny, ale i pro ty, kteří chtějí s jógou teprve začít.

13.02.2010 - 14:35

Načíst další
Načíst další
Načíst další

Komentáře

Napište komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Partneři
Yogapoint

Chcete se stát partnerem?

Napište nám

To nejlepší ze světa jógy
1x měsíčně
do Vašeho emailu