Lenka Robinson: Všechno je jóga

Vidět Lenku Robinson a zemřít. S takovým pocitem jsem vcházela do kavárny na schůzku s legendární a všemi opěvovanou učitelkou jógy. Výborně jsme si notovaly a já přečetla pouze první otázku. Na ty ostatní odpovídala Lenka automaticky, bez ptaní. Dvě a půl hodiny. Celou dobu jsem bojovala s pocitem nutnosti přepisu každého jejího slova. Ona je asi opravdu Ježíš…

Pro většinou mnou dotázaných je jóga životní stylem, vnitřně je uklidňuje. Je tomu u tebe stejně?

Pomáhá mi k vnitřní harmonii a určitému zkvalitnění života. Někteří to mají rozdělené na „jóga“ a „zbytek“. Já to tak nevnímám. Manžel říká, že jsem posedlá jógou – jóga, jóga, jóga. Ale pro mě je všechno jóga. Úhel pohledu, životní postoj. Takže když on tohle říká, nechápu, co tím myslí. Na jednu stranu chápu – knihy, učitelé, semináře, je toho hodně. Ale když je to vaše práce, hobby, životní styl, postoj, tak je jasné, že se tím budete zaobírat většinově.

Občas mě zarazí právě ta stručná odpověď. Pro mě je jóga nevyčerpatelné téma. Ne jen ta častá „formulka“ – životní styl.

Přesně. Každý vnímáme jógu jinak. Ta moje verze je všechno, co děláme, jak dýcháme. Pro mě není vůbec samozřejmost, že se ráno probudím. I to je pro mě jóga. Že si dám nohy na zem a dýchám, že je vedle mě manžel. To je tak krásné. Nevím, jestli to i on tak vnímá. V létě spolu budeme 15 let, takže jsme společně už zažili „kus jógy“. A právě on, bez toho aniž by vědomě dělal jógu, je pro mě ten největší jogín. Nestojí na hlavě, ale díky jeho morálním a etickým zásadám, tomu jak žije, jaký je člověk, je můj „pan učitel“.

…jak k tomu přišel?

Když se člověk narodí, tak už něco v tom „batůžku“ má. Pak asi místo kde se narodil, životní zkušenosti. Bylo hrozně zajímavé, jak jsem během našeho vztahu poznávala ty různosti v jeho zemi. Co jemu přišlo samozřejmé, bylo u nás za komunismu nemyslitelné. Manžel je Američan, potkali jsme se ale tady v Čechách a je o deset let starší. Jóga vás vede k nestrannosti, neodsuzování. A on, ať se rozhoduje o čemkoliv, dokáže být nezaujatý, bez přílišných emocí a vždy rozhodne správně. Na nic si nehraje. Dá si pivo, žvýkací tabák, normálně si žije a užívá, ale přitom kvalita a obsah jeho života v tomto smyslu, o co my se kolikrát snažíme, on dělá automaticky. Klienti se mě často ptají, jestli praktikuje jógu. Odpovídám otázkou: „A co je pro vás jóga?“ To je hlavní, co člověk vidí pod tím slovem. Většina vidí ásany. Tak já na to: „Ásany nedělá, nebo to tak nevnímá. Prostě se protahuje a poslouchá tělo.“ A oni: „Medituje?“ Já odpovím: „Medituje.“ Na to doma přišla řeč asi před osmi lety, kdy mi řekl: „Neznamená, že když o tom nemluvím a nesedím v tvé jógové místnosti, že nemedituju.“ To jsou hodně osobní zkušenosti, o kterých lidé pořád mluví – co viděli za zjevení, co přitom cítí, ale ta jednoduchost, prostota a pokora se trochu vytrácí. Proto on je pro mě jogín. Je vegetarián, ale i kdyby nebyl, je pro mě pořád jogín. Užívá si života, je tam ta radost a plnost.

…já ho asi miluju. Nevadí, že se neznáme. A začínám chápat, co tvoje žáky na tobě fascinuje.

Jsou zlatíčka. Pár let jsem v Čechách nebyla, takže některé herečky, co ke mně začaly chodit, jsem zezačátku neznala. Omlouvala jsem se jim, ale ony to braly jako výhodu a byly rády. Dodatečně jsem se podívala na některá jejich vystoupení a byla v obraze. I když to neděláme záměrně, tak se k veřejně známým lidem chováme trochu jinak. Holky taky nechtěly, aby se rozkřiklo, že tam chodí. Lidi, co ke mně chodí, jsou naprostým požehnáním a moc jim děkuju. Nechci, aby to znělo jako klišé, ale fakt to tak cítím.

Když se podívám na to „V.I.P.“ složení tvých žákyň, připadá mi, že se typově sešly hezky. Tak nějak se k sobě hodí…

Je zajímavé, jak mají učitelé skupinky žáků podobných jejich nátuře. A kdo tam nemá být, příště nepřijde. Je nádherné, kolik máme druhů jógy, ale přitom je samozřejmě jenom jedna. Tolik druhů instruktorů – typologicky i v rámci „jednoho druhu“ jógy, tím pádem má každý člověk možnost vybrat si svého učitele. Nemá smysl pomlouvat nebo říkat, že byl někdo špatný. Běž tam, užij si to, něco ti to určitě dá. Zbytek nech a jdi hledat dál toho „svého“.

Ani nemusí cvičit a už na první pohled poznáš, jestli ti ten který člověk sedne…

Hned. Když ke mně přijde někdo nový, popovídáme si, jestli má nějaká zranění nebo omezení. Tam hned cítíte energii a víte, jestli si sednete. A po pár lekcích vím, jestli je u mě správně, nebo by mu více prospěl některý z mých kolegů – kamarádů. V Čechách je jógová komunita krásně rodinná, nebo alespoň já to tak vnímám.

Co dělá učitele učitelem?

Mně samotné se neříká lehce „jsem jógový učitel“ nebo „moji studenti“. Manžel mi na to říká: „Ale ty učíš jógu, viď? Vedeš lekci, tak jsi učitel. A chodí ti tam lidi? Tak jsou tvoji žáci.“

…a dobrého učitele dobrým učitelem? I když jsme se vlastně shodly, že dobrý je každý. Ale myslím tu kvalitu, která dá něco víc, než jen možnost si něco vyzkoušet.

Možná motivace a záměr pro mě, proč to chci dělat. Jestli pro ego – budou mi tam chodit lidi, nebo jestli chci lidem pomoct stát se lepšíma. Můj kamarád v Americe, když jsem si dělala první učitelský kurz (pro sebe, k prohloubení praxe), mi říkal, že přijedu do Prahy a budu „pražská guru“. Vesele si ze mě utahoval a zároveň podporoval. Ale já nechtěla být učitelkou. Dělalo se mi zle už jen při představě, že budu mluvit před skupinou lidí. Nechápala jsem, jak bych mohla někoho něco učit, když toho vím tak málo. Pořád je co studovat. A on mi řekl: „No jo, ale ty o józe víš víc než já. A já tu trošku od tebe chci. A spousta lidí taky. Když budeš praktikovat a studovat dál, vždycky budeš vědět o trošku víc než ti, co za tebou chodí.“ A to mi tenkrát pomohlo. Vědomí, že i za tu trošku jsou lidi vděčni. „A když nebudeš vědět, tak řekneš, že nevíš a do příště zjistíš.“ Někteří lidé očekávají, že víte všechno.

Ono je to hrozně těžké umět říct: „Já nevím.“

Je v tom pokora, důvěra a sebevědomí. Záleží, jestli je člověk spokojen sám se sebou. Když to řeknete, a někdo by vás za to soudil, tak vám to může být jedno.

…a kdyby tě za toto někdo soudil, kdo je ve finále ten odsouzeníhodný, pokud někdo takový je…

Vlastně to není můj problém. To mi říká manžel: „Máš svůj čistý a jasný záměr. Co řeknou ostatní, je jejich karma, jejich věc. Jak se to tebe dotkne, už je zase tvoje.“

S tím by měli, i když to také nelze takhle říci, lidé na jógu chodit. Že nebudou nikoho odsuzovat. Ani učitele, ani spolucvičence.

Jsme všichni na cestě a je příjemné, že se můžeme navzájem podporovat. Ty, co chodí ke mně, si nemohu vynachválit. V tomto směru se cítím být požehnaná. To je radost. Můžeme se smát, můžeme blbnout. Pak se ale také může stát, že si tě trochu zidealizují. Párkrát jsem to musela rozbít. Měli jsme zajímavou diskuzi. Kdybych si dala steak, tak by prý byli všichni paf. A zrovna naschvál jsem si ho chtěla dát…

…ty by sis ho vážně dala?

To bylo myšleno obrazně. Ten steak ne, ale že to řekli, mi trošku vadí. Nechci být v boxu – Lenka nepije, Lenka nedělá tohleto a támhleto. Pro mě právě jóga reprezentuje svobodu. To, že pokud cítím, že chci, potřebuju a v rámci možností neubližuju, tak vlastně můžu jíst, pít, všechno. Pokud se nestanu otrokem svých tužeb, vášní a nejsem závislá. Všechny naše volby jsou velmi osobní a intimní, alespoň na začátku. Určit necítím jógu jako samý příkaz, zákaz. Jestli si chci dát víno, tak si dám víno a užiju si ho v tu chvíli. To samý s čokoládou a se steakem. Kdybych chtěla, tak si to prostě dám. V tuto chvíli jsem vegetarián, skoro 15 let, ale to je teď. Sama jsem prožila veselé rock´n rollové roky, kdy jsem pila alkohol, kouřila, pařila na metalových koncertech a užila jsem si to. Postupem času, zkušenostmi a vývojem jsem teď jinde. Ale neznamená to, že kdo pije, kouří a užívá si rock, že není jogín. Kolikrát může být i větší, pravější. Vážím si vzájemného respektu k našim volbám v danou chvíli a vztahu pokud možno bez očekávání, představ a soudů.

…to bude asi pro řadu tvých fanoušků velké překvapení…

Na lekcích jsem optimistická, chci ostatní pozitivně naladit, i kdyby mi nebylo dobře. Jsou dny, kdy ti prostě není do vinyasy, kdy bys raději jen ležela v šavásáně. Ale mám určité rezervy, do kterých sáhnu a na devadesát minut na všechny problémy zapomenu. Doslova. Lidi odejdou a jsem tam, kde jsem byla předtím. Fascinuje mě, jak si někteří ujíždějí na představě o druhých. Jak mi říkají: „Ty Leni?“ Ano. Já se můžu pohádat, můžu plakat, křičet, nadávat, možná v jiné intenzitě. Ale jsem pořád člověk. Na druhou stranu to může být do určité míry motivující.

Většina lidí se mi při rozhovoru „přizná“ k nějakému jógovému hříchu. Ale je to opravdu hřích, dát si s manželem u krbu skleničku vína po dlouhém pracovním dni?

…právě to, že si najdeš čas a užiješ si přítomnost svého milovaného, je pro mě jóga. Lidi mají nějakou představu, nějaké ideály, mnohokrát nereálné a možná i zbytečné. Kdyby zkusili být prostě sami sebou a užili si to, bez neustálého dokazování něčeho někomu, bez viny, tak máme vyhráno. Pocit viny může lidi tak moc brzdit a škodit. Tohle já obdivuji na manželovi – nejdříve jsem tomu nerozuměla, bylo mi to cizí, ale teď to obdivuji a vidím v tom tu úžasnou svobodu. Jemu je upřímně úplně jedno, co si o něm okolí myslí.

…jogín – pankáč, to je ono…

Neřeší, co má zrovna na sobě, jak se chová, jestli byl dostatečně zdvořilý. Podotýkám, že je to milý a hodný člověk. Nehraje společensko-politické hry, co by se mělo nebo nemělo. Je prostě sám sebou a za to se neomlouvá.

Vyšší level. To si mohou dovolit jen ti, kteří mají zdravé a čisté jádro. Oni se nemusejí omlouvat, protože nemají za co…

…právě. A tam lidi, kteří žijí v pocitu viny z dvojky vína nebo salámového chlebíčku, ještě nejsou. K tomu je praxe jógy. Očistit se co nejvíce od zažitých stereotypů. Měli bychom si uvědomit, že tady jsem s tím pivem i steakem v pořádku. Když si to vychutnám a opravdu užiju, tak ta radost je pro mě jógová daleko víc, než suché hnusné, byť zdravé, jídlo, ze kterého ale nemám radost a nechutná mi. Lidé se mě kolikrát vyptávají, co by měli cítit, co se má dít. Praktikujte a přijdete k tomu. Když jim budu říkat, co u čeho mají cítit, tak se na to mentálně připraví a možná si to i vsugerují a nebude to plně jejich. Byla bych raději, kdyby si něco prožili a pak mi o tom přišli vyprávět. Příliš teorie není možná vždycky dobře. Bez praxe a vlastních zkušeností jsou to jen prázdné informace. Například už to, že spolu o všech těchto věcech mluvíme, je pro mě zvláštní. Beru to jako rozhovor s kamarádkou.

…jsem poctěna…

Nedokázala a nechtěla bych dělat rozhovor – jedna konkrétní otázka, jedna konkrétní odpověď. Můžeme mluvit dlouhé hodiny a stejně nedojdeme konce. Odstínů šedé je tolik, myšlenky se stále vyvíjejí, nic není jen černobílé. Důležitý je zdravý záměr, nikomu neubližovat a pak si jít svojí cestou. Nesnažit se napodobovat. Před pár lety jsem byla u ajurvédské lékařky a ona se mě ptala, čeho chci v józe dosáhnout. Tak jsem jí řekla, že mám ráda svůj vnitřní klid. Abych mohla fungovat, potřebuji být spokojená v klidu a rovnováze. Nemám ráda konflikty. Ona mi řekla, že přece i v Patandžáliho jógasútrách je popsána potřeba ohně, šťávy. A tenkrát mi došlo, že je to o.k. cítit se naštvaná, vzteklá, možná se s někým i chytnout, nesouhlasit. Neměli bychom potlačovat emoce jakéhokoliv druhu. Není to přirozené a zdravé. Člověka to omezuje a ostatní toho mohou zneužívat.

Kdy se cítíš být nejvíce jogínem?

Ráno nebo večer si dělám svoji formální praxi. Hodinu, dvě, tři, pět minut, dvacet minut, to je jedno, a v tu chvíli jsem tam formálně – ať už ásany, meditace, pranayama. V tu chvíli se můžu dostat hlouběji do toho ticha bez ohledu na vnější vjemy. Ale pak, když skončí ta formální praxe, která jenom podporuje zbytek dne, jóga pokračuje. Jedno bez druhého u mě není možné. Lidem po lekci říkám: „Tak a teď teprve začíná jóga.“ Jak se lidi k sobě chovají v běžném životě. Společně v tělocvičně, kde jsme všichni zhruba stejně naladěni, je to jednoduché. Ale venku na ulici, to je výzva. Já to cítím tak, že ve formální praxi se zklidním, naladím, připravím na zbytek dne. Ale samozřejmě na tom nesmím být závislá. Kdybych na to náhodou někdy neměla čas, nesmí mi to zničit celý den. Nejvíce jógou se cítím být, když dělám něco, co mě baví, co má smysl. Pak si uvědomuji, jak jsem šťastná, vychutnávám si tu silnou blaženost. A to je pro mě jeden z odstínů jógy.

Kdy jsi byla nejvíc šťastná?

V pondělí se mě kamarádka ptala, jak se mám. Automaticky jsem jí odpověděla, že se mám hezky. Pak jsem se ale na vteřinku zamyslela, jestli to náhodou neříkám jen automaticky. A neříkám. S přibývajícím věkem, zkušenostmi a praxí jsem šťastnější než kdykoliv předtím. Když jsem dělala servírku v casinu v Las Vegas, to byla jedna z největších škol v mém životě. Především první dva roky. I když to nebylo vždy příjemné, jsem za to velmi vděčná. Tam jsem si uvědomila, že mohu být šťastná kdekoliv. Že záleží jen na mně, ne na tom místu. Jedno ráno jsem se probudila a byla plně šťastná. To se nedá fejkovat.

Koho považuješ za svého učitele, kromě manžela?

Každý na mé cestě životem byl mým učitelem. Jsem vděčná za všechny. A samozřejmě maminka. Ze stejných důvodů jako manžel – čisté srdce. Není nutné stát na hlavě. Mám klienta na vozíčku a to je „pan jogín“. Je jógou protnutý. Nemusíte dělat ásany. Pomohou, miluju je, ale není to pro mě ten pravý smysl jógy. Hodně mě ovlivnila moudrost zenového mnicha Thich Nhat Hanha, který má velmi speciální místo v mém srdci. Jeho svátost Dalajláma a mnoho dalších učitelů, včetně těch dennodenních, v každém koutku našich životů.

…a cvičícího?

Aktuálně si dělám dva učitelské kurzy. Jeden v tradici p. Iyengara a druhý s absolutně nekonvenčním jógínem Godfri Devereux. Je to úžasné, jak je každý jiný v přístupu a stylu. Krásně se doplňují a vytváří prostor k osobní zkušenosti. Oba učitelé mě motivují a inspirují svou hloubkou, zkušeností, svou vlastní praxí, absolutní oddaností k pravdě, svobodě.

Co považuješ za nejdůležitější na lekci jógy?

Je toho mnoho a přitom stačí vlastně tak málo. Chodí ke mně většinou ženy, úspěšné ve svém zaměstnání, ženy v domácnosti, ženy všeho druhu. Všechny mají ale jedno společné. Potřebu být chvíli samy, být lehce vedeny, opečovávány. Opět jsme u toho záměru, v tuto chvíli nějakým způsobem vedu lekce. Komu to vyhovuje, tak chodí a společně si to užijeme, někam se možná i posuneme. A pokud ne, tak je nám spolu alespoň hezky. Zavděčit se všem opravdu nelze. To už mi došlo – osvobozující zjištění. Zároveň i umění skloubit lekce pro klienty, proto tam jsem, a přitom neztratit svou autentičnost. Chci, aby se lidé cítili na lekci dobře, v bezpečí a vnímali naše společné jógové bytí, které nás podporuje a vede na cestě dál. Ráda připravím půdu, hnojivo, konývku vody a pomůžu podpořit růst, rozkvět, vývoj. Lidé obecně chtějí více úsměvů, radosti, motivace a to si vzájemně, myslím, na lekcích předáváme.

Podle všeho máš pevnou klientskou základnu, které je v podstatě jedno, co s nimi děláš. Vybrali si tě za svého učitele a nezáleží na tom, co dělají rádi nebo neradi. Jdou po svojí cestě, ke které to patří.

Je pravda, že mi už pár lidí řeklo, že chodí za mnou, ať dělám cokoliv. Což je na jednu stranu taky docela zvláštní – jenom za tebou, je mi jedno, co děláš… Ale vím, že je to myšleno jen obrazně.

…zjednodušeně řečeno. Myslím, že kdybys je tam nutila skákat z okna, většina by neposlechla… (Lenka se zamyslela, což nás obě velmi pobavilo).

…uvidíme. Samozřejmě je to o důvěře. Mám ráda pohled na lidi po józe. Jsou jak po lázních. A pak zpětnou vazbu, ať už je jakákoliv. Ne z pozice ega, je to pro mě odměna. Nebo když mi někdo řekne, že praktikuje, co jsme dělali v lekci, i v běžném životě. Pak vidím, že to opravdu má smysl. Pocit k nezaplacení. Je ale možné, že postavit se v józe tváří v tvář našim myšlenkám, emocím, tendencím, zajetým kolejím, se někdy může rovnat ke strachu při skákání z okna.

Je nutné navštívit Indii, aby člověk pochopil jógu?

V Americe jsem si chtěla našetřit na svou první návštěvu Indie, první kurz jógy. Moc mě to tam táhlo, jako bych tam už někdy žila. Ale pak jsem si řekla, že si ho udělám v Americe, kde mají také Šivananda centra. Proč budu čekat, až našetřím, když jsou obsahově stejné. Pak jsme jeli do Himalájí, tam jsem si udělala druhý kurz. Od rána do večera zpěv Gangy, lidé bez bot, moje první návštěva, úžasné. Moje druhá návštěva byla v Kerale, kurz jógy i cestování. V srpnu jsem jela opět na sever Indie. Každá návštěva této neskutečně kontrastní země přinesla jiné zážitky, jiné procítění a úhel chápání místního. Zažila jsem spoustu zajímavého, radostného a hlubokého. Ale byla jsem mnohokrát i svědkem druhé strany mince, docházejí vám jiné věci, skládáte si puzzle dohromady. Vidíte najednou ten ohromný byznys v józe, lidský faktor, ego, moc, peníze. Kolikrát mám pocit, že někteří západní učitelé jsou daleko autentičtější, než někteří Indové. Ti mají velkou výhodu, že pokud nějak vypadají a zní duchovně, tak jim to my, kolikrát naivní studenti ze západu, všechno věříme. Indii mám moc ráda, ale podle mě tam člověk nemusí jezdit, aby poznal jógu. Jenomže kdybych tam nejela, tak to možná nevím. Posvátnost, za kterou jezdíme do Indie, je i v ašrámu v Kalifornii, i u mamky v Ohradní.

…a teď budou jogíni z celé Prahy místo do Indie jezdit k tvojí mamince domů…

A to by bylo čistý, ryzí a kolikrát opravdu lepší. Godfri Devereux nám v rámci kurzu říkal, že nepotřebujeme žádný styl jógy, nepotřebujeme znát anatomii. Že už všechno víme a jsme tím, jen si to musíme uvědomit. On si prošel řadu stylů, věnoval se jim dlouhá léta a díky tomu prý může říct, že jsou vlastně skoro zbytečné. Ale pro něj to zbytečné nebylo. On musel všemi projít, aby na to přišel. Ta moudrost už je tam, ale zkušenost jí teprve pomůže na světlo. Prý tím možná nemusíme procházet tak dlouho jako on, aby nám to došlo. Třeba nám to dojde za rok, dva. Jemu to trvalo desítky let.

…ps: ta šíleně ukrutná dobrota, co Lenka rozdávala na svých lekcích, byla chalva s kardamomem, šafránem a oříškama.

Komentáře (2)