Přihlášení

Přihlášení

Zapomněl/a jste heslo? Registrace nového uživatele
YogaPoint.cz

Zápisky české jógínky z Indie: Týden třetí

Jsme v polovině kurzu a emoce začínají vyplývat na povrch. Někteří to svádí na přicházející super-modro-krvavé zatmění měsíce, které si pohrává s našimi emocemi i fyzickým stavem, další třeba na stravu nebo ovzduší. Skoro každý den se někdo fyzicky nebo psychicky zhroutí, a buď mizí v záplavě lásky a objetí nebo pokud to je něco, co ani objetí nevyléčí, mizí co nejrychleji a nejnenápadněji na záchod.

V pondělí ráno nejsem zrovna nabitá energií, a tak usínám jak na filosofii, což už je klasika (za kterou vůbec nemůže vyučující), tak na hodině pranajámy. Začínám se přenášet přes svou těžce introvertní povahu a dokážu se postupně více zapojovat do společenského dění. Sem tam dokonce někoho i radostí a láskou obejmu, což je u mě fáze, ke které se normálně s lidmi dostávám až po několikaměsíční známosti. Ovšem v okruhu mých spolužáků a spolužaček, ze kterých neustále vyzařuje láska a pozitivita, a se kterými trávím v podstatě celý den, každý den, šest dní v týdnu, je to tak nějak jednoduché a přirozené a já se skoro sama nepoznávám.

Pomalu se nám začínají kupit věci, které je třeba přichystat udělat nebo napsat, a tak přesunuju své působiště do kavárny na druhé straně mostu, kde se chodím učit, psát úkoly, číst si knihy nebo spát, a která se pomalu stává mým druhým domovem.

Ve středu je zatmění modrého krvavého superúplňku. Protože to je podle všeho velice vzácná událost, rozhoduju se držet půst, a umocnit tak jeho působení. Ve středu máme klasické čtyři hodiny jógy a čtyři hodiny teorie, a tak je docela náročné se po roce vrátit k držení k půstu, nakonec však zvládám celých 36 hodin jen na vodě. Nejspíš taky proto, že v tom nejsem sama, a navzájem se se svými spolu-půstevníky podporujeme a povzbuzujeme. Tělo si užívá odpočinek od kilogramů cukru, másla a koření, které do sebe s radostí cpu každý den a mysl se snaží marně soustředit na něco jiného než na jídlo.

Zatmění se rozhodneme pozorovat hromadně na střeše, ale když se tam po hodině meditace dostaneme, zjišťujeme, že se už dělo, zatímco měsíc ještě dlel někde za Himalájemi, a tak ho pozorujeme jen tak, bez zatmění a nepřipadá nám ani modrý, ani červený, ani víc super než obvykle. Ale je krásný.

Ve čtvrtek opět učím kousek hodiny vinyasy, a dostávám pro mě velmi užitečnou zpětnou vazbu. Na večerní hodině hatha jógy se dozvídáme, že naše závěrečná práce je odučení celé devadesátiminutové lekce ve dvojicích, což pro nás je celkem novinka. Prvně nás trochu pohoršuje, že se to dozvídáme až na poslední chvíli, ale poté co si vylosujeme své dvojice se trochu uklidňujeme, a dokonce i začínáme těšit.

Páteční ranní hodinu naše vyučující zaspává, a my, protože všichni milujeme jógu v šest ráno a už jsme stejně vzhůru, si dáváme lekci sami. Učitelky není někdy třeba. Po vinyase jdeme se spolužačkou do kavárny plánovat naši lekci hathy a dát si ranní předsnídaňový dezert s chaiem, na kterém jsem už závislá.

Den probíhá poklidně a já se už začínám těšit na sobotu, kdy jsme se s kamarádkou objednaly k místnímu védskému astrologovi, který je ve svém oboru prý velice známou a uznávanou osobností. Protože zatím sama s žádným čtením zkušenosti nemám a ani vlastně nevím, jestli tomu věřím, s obavami a zvědavostí se v sobotu po obědě vydávám k astrologovi. Když tam dorazíme, zjišťujeme, že je všude zavřeno, včetně kanceláře našeho astrologa. Zapovídám se s pánem, který čeká na stejném místě a zjišťuju, že obchody a kavárny jsou zavřené jako symbol solidarity k členu komunity, který včera zemřel. Z pána se vyklubal astrologův student, a tak se za necelou hodinu dostáváme i k samotnému čtení, kde onen student asistuje a nabízí druhý pohled na věc. Musím přiznat, že moje skepse k astrologii byla tímto jediným sezením prolomena.

V neděli se rozhodnu být lenoch a vstávám až před sedmou. Je pro nás připraven aktivní program, a tak je ráno třeba vstávat až na osmou. Čeká nás čtrnáct kilometrů sjíždění řeky Gangy na raftech. Přestože je zima, užíváme si naplno chvíle, kdy ještě nemusíme nic dělat ani přemýšlet, protože nás čeká velice náročný týden plný zkoušek a našich závěrečných praktických ukázek. Jen tak se plavíme po řece Ganze, několikrát skočíme dobrovolně do vody, i když je studená, a já konečně nacházím odpověď na otázku, jestli se voda z Gangy dá normálně pít. Zatím to teda vypadá, že jo.

Po obědě jdu na masáž k naší učitelce hatha jógy a poté relaxuju na břehu řeky Gangy, kde si povídám s místními a užívám si sluníčka, na které jsem tady bohužel zjistila, že mám alergii. Později se opět přesunuju do svého druhého domova na opačné straně řeky, kde strávím zbytek dne.

Lidé v Indii jsou mnohem otevřenější než u nás. Většina si s vámi bude chtít povídat a všichni si s vámi budou chtít udělat selfie. Slušnější se nejprve zeptají na svolení, zda se s vámi mohou vyfotit, ti drzejší nenápadně zablokují celý most a tváří se, že si dělají fotku sami sebe (a vy jste se pouze náhodou vyskytli v pozadí). Někdy vás prostě postaví doprostřed skupinky lidí a zmáčknou vás tak, že nemáte možnost protestovat a pak vás ještě pro jistotu všichni obejmou na znamení díků.

V Indii na ulici se dá pořídit kde co. Kromě jídla a čerstvě vymačkaných džusů, což není až tak překvapivé, si zde taky třeba můžete nechat vyčistit uši nebo koupit kornout suchých čínských nudlí. Protože jsem se ve všech průvodcích dočetla a taky mi všichni radili, že musím vždycky o všem smlouvat, pokouším se o to s nulovou úspěšností. Nevím, jestli to je mou neschopností smlouvat nebo tím, že cenu usmlouval už někdo jiný pro všechny ostatní, a tak už to níž vlastně nejde. Je mi však řečeno, že to vždycky jde. Poslední pokus tomu dáváme při nákupu sešitu na naši závěrečnou práci. Sešit stojí 250 rupií a my chceme dva sešity za 200 rupií. Končí to tak, že platíme sice 500 rupií, ale dostáváme k sešitům dvě propisky! Tolik ke smlouvání. Lidé jsou však ve většině případů moc ochotní a milí a pomou se vším, s čím byste mohli mít trable.

S radostí a obavami se připravujeme na náš poslední celý týden a hromadné zvracení, které nás čeká hned v pondělí ráno…

 

Komentáře (0)
Nikola Cieslarová

Poprvé mi jóga vstoupila do života na dětském letním táboře, kde mě však pozdrav slunci v ranní, rosou pokryté trávě zrovna moc nezaujal.
Podruhé jsme se našly, až když jsem byla na střední škole a od té doby mě až na pár momentů provází v mém každodenním životě.
Časem jsem měla potřebu se józe věnovat více a tak se od minulého roku snažím tuto svou lásku předávat i dalším lidem.
Protože není většího štěstí než sdílet s ostatními, co sami máte rádi nejvíc.

02.03.2018 - 11:38

Načíst další
Načíst další

Komentáře

Napište komentář

Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.



Partneři
Yogapoint

Chcete se stát partnerem?

Napište nám