Přihlášení

Přihlášení

Zapomněl/a jste heslo? Registrace nového uživatele
YogaPoint.cz

Pozdravy z přítomnosti

Je půl jedné odpoledne. Sedím v kavárně s okrovými židlemi a dřevěnými stolky. Zevnitř se mi za zády line příjemná francouzsky zpívaná muzika. Sedím venku na otevřené terase, která je hned u silnice. Projelo tu zatím jen pár aut. Ta cesta vede na parkoviště. A to parkoviště je přímo nad… pláží. Opravdovou pláží plnou menších i větších oblázků, které při každém šplouchnutí vlny vydávají jemný uklidňující zvuk.

Hned přes tu silnici vedoucí na parkoviště je úzký chodník, potom asi tak půl metru vysoká kamenná zídka a za ní už „nic víc“, než širé moře. Lesklá modrá plocha posázená malými loďkami, které se na hladině blaženě pohupují jako plastové kachničky ve vaně. Lidí je pomálu, sezóna už skončila a o to víc opravdověji se tady cítím.

Do nízkých vln se opírá slunce, které má i teď v říjnu ještě sílu, hraje si s mořskou hladinou a kreslí do vlnek třpytivé odlesky a všechno to působí až nadpřirozeně idylickou krásou. Kromě modré linky na obzoru, se můžu kochat pohledem na levo, kde do moře vybíhá zelený poloostrov Saint Jean Cap Ferrat, který můžete celý dokola obejít přímo po pobřeží.

Pozdravy z přítomnosti

Je to nádherná asi 14km dlouhá stezka místy dlážděná přírodními kameny, chvílemi jen prašná pěšina, na které musíte dávat pozor, abyste neztratili rovnováhu a nepřepadli hluboko dolů na útesy. Na tomto malém poloostrově se mezi piniemi skrývají, jak mi prozradila moje kamarádka, jedny z nejdražších domů na světě. Když zmínila částky, nevěřila jsem, že něco takového je vůbec možné a za další, napadlo mě, co může být o tolik lepší na tom, sedět na terase nějaké vily za těžko představitelnou cenu, než sedět mezi těmi oblázky dole na pláži a poslouchat šplouchání moře? Vždyť na tu terasu nemůže být to moře ani slyšet… No, zatím jsem na to nepřišla…

Jsem v místě, které už dlouhá desetiletí láká plno lidí a hodně umělců. Na druhé straně zátoky, kousek směrem doprava, má dokonce svůj pomník s bustou Jean Cocteau, který sem stejně jako třeba Hemingway, jezdil trávit letní měsíce, psát a s ostatními slavnými přáteli slavit každý den divokými večírky.

Přes silnici právě přeletěl motýl, jako by se sám těšil z toho pohledu na třpytivý stříbný obzor s azurově modrou oblohou klenoucí se nad tím vším.

Nacházím se ve Ville Franche, malé vesnici vtisknuté do kopce, který kdysi býval skálou, jak napovídají stovky kamenných schodů vedoucích skrz na skrz všemi uzoučkými uličkami s třepotajícím prádlem visícím jako fáborky z malých omšelých balkonků. Pár kilometrů od Nice a pár od Monaca. Tohle místo má svůj rytmus, svoje tyrkysově modré dřevěné okenice, oprýskané cihlově oranžové fasády, balkonky s krouceným zdobeným zábradlím, lidi, co vás hned druhý den už zdraví, protože vás potkali po druhé, svojí vyhlášenou pekárnu, náměstíčko Míru (de la Paix) s kavárnou nesoucí stejné jméno, která patří jenom místním, několik dalších kaváren posázených kolem zálivu, které svádějí všechny, kdo mají namířeno někam jinam. Jenže, kdo by odolal…

A co tady vlastně dělám, kromě toho, že piju kafe a koukám při tom na moře?

Minulou středu asi v 11 večer mi napsala kamarádka, která se sem na jaře odstěhovala a o které už jsem psala v jednom z předchozích článků. Poslala mi sms, jestli nechci na pár dní přiletět načerpat slunce do zásoby, než začne opravdová zima a i tady trochu přituhne.

A tak, zrovna jako jsem dnes ráno měla namířeno pro pravý italský parmezán na trh do vedlejší vesnice Beaulieu, o kterém mi kamarádka básnila, že jeho atmosféru musím zažít a kam jsem nakonec vůbec nedošla, protože jsem se nechala polapit umně nastraženými židličkami jedné z těch kaváren okolo zátoky, stejně tak jsem místo původního plánu na tento víkend minulý čtvrtek ráno koupila letenku a využila příležitosti odjet na týden za tím sluncem. Vždyť ta letenka mě nestála víc, než jsou jiné ženy ochotné utratit za další kabelku nebo „vylepšení“ obličeje. Těch pár dní na slunci a s pohledem upřeným na obzor mi tolik prozáří duši, že takový efekt na mojí tváři nemůže dosáhnout žádné sebelepší umělé vylepšení. I kdybych chtěla… a kabelku nepotřebuju. A navíc, kolikrát za život se vás někdo zeptá: Hej, nechceš přijet načerpat sluníčko na Azurové pobřeží? Zrovna v době, kdy se počasí u vás doma rozhodne, že se nadobro převleče do podzimního kabátu?

… možná jenom jednou… dobře, maximálně dvakrát, jako se to stalo mě zrovna tento rok. Ale i kdyby desetkát. Pokaždé to bude jiné a pokaždé, když budu cítit, že to mám udělat, tak to udělám a neodložím na potom, i kdybych měla úplně jiný plán. Což se vlastně poslední dobou snažím úplně odbourat. Neplánovat. A poslouchat v každém okamžiku jen svoje pocity, svoje srdce. Každý krok. Sledovat jen přítomnost a naplno si jí užívat. Ostatně, jak už bylo řečeno:

„THE PAST IS HISTORY, THE FUTURE IS A MYSTERY, THE PRESENT IS A GIFT, THAT´S WHY IT IS CALLED THE „PRESENT“ (včerejšek je ten tam, zítřek není znám, ale dnešek, to je DAR)“.

Ps. Právě mi přímo před očima prolétli 3 nádherní motýli. Kdo ví… Třeba mi své pozdravy na křídlech posílají Hemingway, Fitzgerald a Cocteau z další divoké jízdy, při které nemysleli na nic dál, než na právě teď.

Ps.2. Když odesílám tento článek, už jsem zpátky z výletu. A že neuhodnete, co jsem si z Azurového pobřeží kromě několika kil kamínků z pláže dovezla? Nápovědou je minulý článek… Ano, přesně tak, i několik kilo lesklých stránek nejlepšího časopisu na světě – VOGUE, francouzské vydání, i když francouzsky umím říct akorát tak „bon jour, ca va?“, ale jak pravil moudrý pán z kiosku, v případě VOGUE není třeba znát jazyk. Nádhera! A víte co? Na letišti jsem přikoupila ještě španělské vydání! Kdyby jste viděli ty fotky a tu obálku, také byste dobrovolně a snadno podlehli

Komentáře (0)
Katy Yaksha
Katy Yaksha

Katy Yaksha, autorka článků z blogu „Na cestě aneb celým širým Vesmírem ukrytým ve všedních maličkostech“. Psaní je jejím velkým koníčkem. Je pro ni tak přirozené, jako samotné dýchání. Inspiruje se pozorováním maličkostí a detailů vždy a všude, obyčejnými i neobyčejnými zážitky z cest, ať už za hranicemi rodné vlasti, nebo za hranicemi vlastní mysli… Baví jí psát o všech krásách života, o náhodách, o myšlenkách… Sdílet postřehy, které mohou inspirovat další k radostnému vnímání každodenního života, k vděčnosti za vše, co máme a čím jsme obklopeni a motivovat v cestě za sny.

21.10.2013 - 21:35

Načíst další
Načíst další
Načíst další

Komentáře

Napište komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Partneři
Yogapoint

Chcete se stát partnerem?

Napište nám

To nejlepší ze světa jógy
1x měsíčně
do Vašeho emailu