max verze 2
Přihlášení

Přihlášení

Zapomněl/a jste heslo? Registrace nového uživatele
YogaPoint.cz

Chuť Paříže: díl 1.

Tyhle zápisky vznikly už na jaře, v dubnu, kdy jsem se se svojí sestřenicí vydala na pár dní do Paříže. Vím, že teď je podzim a že to vlastně spolu nijak nesouvisí, ale mám ten pocit, že je škoda zapomenout tyhle řádky v jednom z mých deníků. Chtěla jsem z nich vytvořit článek bezprostředně po mém návratu, ale nějak se to nepovedlo… Znáte to, odkládáte a odkládáte a najednou začne to čerstvě vyrašené zelené listí zase opadávat ze stromů a vy se rozhlížíte kolem sebe a říkáte si, kde se tu vzal ten podzim?

A tak, nechci už to dál odkládat. Musím se podělit o své dojmy z města, jehož pouhé vyslovení způsobí, že se mnohým z nás ihned nelogicky rozbuší srdce.

Takže tady, Paříž za pár dní z mého pohledu, jak jsem si tehdy poznamenala, na papír i do srdce:

Den 1 – pátek

Právě sedím v kavárně naproti radnici, kde jsme strávily necelé dvě hodiny na výstavě haute couture. Moc pěkné podívat se zblízka na mistrovskou práci těch největších návrhářů. Silně prší a nevypadá to, že by chtělo přestat. Chce se mi spát. Jinak… postřehy tady z města zatím velice smíšené… snad je to tím, že jsme letěly DNES v 6 hodin ráno. Moc jsem toho nenaspala, protože mi mozek pořád připomínal: LETÍM DO PAŘÍŽE! LETÍM DO PAŘÍŽE!!… jako bych to nevěděla…

Bydlíme ve čtvrti Montparnasse. V místě, kde žili a tvořili všichni slavní malíři, spisovatelé, básníci, podivíni, bohémové… Za rohem od věhlasných kaváren La Rotonde a Le Dome, středobody uměleckého života v prvních dekádách minulého století. To pravé místo pro mě. Procházka Lucemburskou zahradou byla úchvatná. Pozorovala jsem tam pěkně vykrmené holuby a představovala si, jak je tu kdysi odchytával Hemingway ve svých začátcích, kdy ještě nebyl slavným a bydlel se svojí první ženou kousek od našeho hotelu v bytě nad věčně lomozící pilou. Ovšem nejvíc ze všeho na mě zapůsobily židle vystavující se na slunci, kde jsem se na chvíli mohla oddat sladkému „vytuhnutí“. Doslova.

Chuť Paříže

Den 2 – sobota

Musím opravit, co jsem včera napsala. Bylo to z velké části opravdu tím nevyspáním… Rozhodně JE tady co vidět. I kdyby se člověk jen posadil do jedné z milionu kaváren a stal se pozorovatelem místního života. Opravdu je to originální svět se svým vlastním životem. Originální a člověk jemu nepřivyklý se do něj zkrátka musí „vpravit“. Nebo spíš uvěřit, že něco takového je vůbec možné. Že to všechno včetně lidí nejsou jen kulisy a kompars a že jsme se nenachomejtly k natáčení dalšího filmu z věčného města nad Seinou…

Sedím v kavárně Odessa, dole v našem hotýlku. Samozřejmě venku na terase, i když je asi 10 stupňů. Tady už máme – tedy mají – jaro a bez ohledu na to, kolik je venku stupňů, řídí se Pařížani zřejmě pouze kalendářem. Takže si tady po ulicích vykračují dámy v tenoučkých halenkách s hlubokými výstřihy a v sandálkách na boso. Na kole hrdě vystavují na odiv nemalou část svých neodolatelných zad, která vykukují zpod kraťoučké bundičky, jež má sama význam pouze dekorativní, o nějakém zahřátí se ani mluvit nedá.

Paříž už na první pohled dokazuje, že pro krásu se občas musí něco vytrpět a že věci krásné nemají s praktičností pranic společného. Ale komu na tom záleží. Vždyť tohle je Paříž! Svátek v každém nádechu, jaro v každém kroku… Buďte šťastní, že i vy sem právě patříte. Zapomeňte na všechno, co existuje mimo tenhle svět, zapojte se do hry. Oblečte se pro ostatní a vzdejte hold městu, jehož jméno je synonymem ke slovu „krása“. A tak jsme i my dvě odvážně srolovaly šály a odložily svetry, bez kterých nám sice byla zima, ale cítily jsme se povinnovány městu, které už zimu vyprovodilo za své hranice. Přece to nepokazíme!

I tahle kavárna má židle natočené směrem do ulice. Aby se co nejlíp mohlo pozorovat a ti, kdož se prochází, si zase mohli užít, že jsou pozorováni. Je to jedna velká nekončící přehlídka. A že je na co se dívat! I co se mužské části populace týká. Pane jo!

Snažím se mluvit francouzsky a mluvím trochu potichu. Snad z obavy, že když řeknu něco špatně, nikdo to neuslyší. Funguje to. Přinesli mi výbornou kávu. V podkresu tady vyhrává nějaký šanson a kousek ode mě nějaká „madame“ kouří cigaretu z dlouhatánské špičky.

Po první kávě jsme se vydaly do ulic. Naše čtvrť je tak zajímavá, že nebylo třeba přesunovat se do další. A dokonce jsme se asi po 3 hodinách přistihly, že stojíme asi tak 200 metrů na dalším rohu od místa, kde jsme před tím seděly. Pořád jsme na něco koukaly, zastavovaly se, obdivovaly, fotily, opakovaly pořád dokola: tohle neni možný!… a čas ubíhal rychleji, než naše kroky. Jak se může něco takového stát? 200 metrů za 3 hodiny? Tolik vjemů na tak malém prostoru… Byla sobota dopoledne a tak jsme se staly tajnými pozorovateli místních zvyků… rodiny s pečlivě vystrojenými dětmi na procházkách, postarší madame sama na několika chodovém obědě, nákup v pekárně a u řezníka na růžku… neskuteční fešáci, ze kterých nám červenaly tváře… krásné boty, voňavé květiny, další a další kavárny a do všech bysme si chtěly aspoň na chvíli sednout a zažít to tam… A takhle jsme si pluly celý den kouzelným Pařížským tempem… o dalších 200 metrů dál…

Den 3 – neděle

Přímo v Café Les Deux Magots! Sedím mezi turisty i místními na snídani a jako všichni ostatní i my dvě „civíme“. Promiňte za ten výraz, ale jinak se to popsat nedá. Židličky zase jak jinak, než otočené přímo do ulice, kulaté stolečky tak blízko u sebe, až sestřenka podotkla, že ten elegán v bílém obleku vedle ní jí asi za chvíli začne drbat za krkem, a že má svoje mohutné stehno těsně přitisknuté na jejím, ale že jí to vůbec nevadí. V Praze by se zbláznila. To je prostě Paříž. Málo místa, malé stolky, malé dortíčky za velké peníze… A přes to… Ať se držím, jak chci, tohle město mi za kraťoučkou chvíli prostoupilo kůží a já se tady hříšně opájím koncentrovanou čokoládovou chutí minibábovičky a popíjím sametové café au lait a v tuhle chvíli nic jiného na světě neexistuje. Ani hudební doprovod netřeba. Francouzština dokonale dokresluje celý obraz.

Takže už mě mají. Je to tak. Paříž má speciální kouzlo… Člověk se všeho pustí a chce se jen nechat rozmazlovat. Navzdory všemu. Ať se děje, co se děje. Tady to neplatí. Tady je Paříž. Hrdá v celé své kráse. Dokonce i překvapivě vstřícná.

na druhý díl se můžete těšit během pár dní…

Komentáře (0)
Katy Yaksha
Katy Yaksha

Katy Yaksha, autorka článků z blogu „Na cestě aneb celým širým Vesmírem ukrytým ve všedních maličkostech“. Psaní je jejím velkým koníčkem. Je pro ni tak přirozené, jako samotné dýchání. Inspiruje se pozorováním maličkostí a detailů vždy a všude, obyčejnými i neobyčejnými zážitky z cest, ať už za hranicemi rodné vlasti, nebo za hranicemi vlastní mysli… Baví jí psát o všech krásách života, o náhodách, o myšlenkách… Sdílet postřehy, které mohou inspirovat další k radostnému vnímání každodenního života, k vděčnosti za vše, co máme a čím jsme obklopeni a motivovat v cestě za sny.

30.10.2013 - 21:15

Načíst další
Načíst další
Načíst další

Komentáře

Napište komentář

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

Partneři
Yogapoint

Chcete se stát partnerem?

Napište nám

To nejlepší ze světa jógy
1x měsíčně
do Vašeho emailu